Rok 2022 ve zpětném zrcátku, jaký byl očima redakce?

Zajoch

Říkal jsem si, že to letos dám v rychlosti bez nějakého okecávání, vždyť je to jednoduchý. Napiš dvě nejlepší motorky a je to. Jenže to zase tak jednoduchý není. Projíždím telefon s fotkami, vybavují se mi vzpomínky a zase mi leze do hlavy otřepané rčení, že špatné motorky už se prostě nedělají. Je to tak. Špatná motorka je maximálně špatně vybraná, nebo ta, co se vám po koupi vysype. I když vlastně i tak jí dál můžete milovat a může pořád být ta nejlepší na světě. Jak ale mám já vybrat ty dvě nejlepší, když jsem jezdil na skútrech, cruiserech větších, menších, cestovních endurech větších, menších, na kapotách, na naháčích malých, velkých, tlustých, tenkých... Mají to být ty nejlepší novinářským pohledem, takže ty dokonalé? Nebo nejlepší podle mě? Vždycky na to beru druhý pohled a v tom jde hlavně o emoce, které mi ta motorka nabídla. Už jsem to říkal v rozhovoru, během testu se od těch okolních věcí jako je počasí, atmosféra, nálada při testu atd. snažím oprostit, ale tady je na to prostor. A prostě vždycky, když si vzpomenu na letošní sezónu, vyjede mi hlavně Yamaha XSR 900. Měl jsem jí dokonce jeden a půlkrát a pokaždé mě dostala. Drzý tříválec s obrovskou chutí zlobit, k tomu schopný podvozek a hlavně velká porce charakteru. To je to, co se mi vrylo do mozku a dlouho to tam zůstane. Zvuk, absurdně tvrdé sedátko s tvrdým podvozkem a k tomu divoká jízda. Ta motorka je svá, určitě není dokonalá, rozhodně není prvoplánově hezká, ale právě ta nedokonalost mě na tom asi baví. Kdybych jí zaparkoval do garáže, zase bych mohl vymýšlet a snít, jak jí nadělím dozadu Öhlins, poladím přední vidlici, bude stačit naklikat nebo se budou řešit pružiny a průtoky? A co výfuk nějaký hezčí? A taky ty kabely by chtěly doladit... Když to teď píšu, to samé vlastně prožívám se svým Monsterem a místo toho, abych ho vyměnil za něco dokonalejšího, pořád jsem mu věrný. Jak jsem říkal v tandemu, člověk si nejvíc pamatuje intenzivní zážitky, které často bolí. S XSR to občas bolí, ale je to krásné. A navíc za docela dobrý kačky.

Druhá motorka mě napadla až teď, na tandemu jsem na ní úplně zapomněl a je to vlastně velká škoda. Přitom to ani není letošní novinka, ale Ducati Multistrada V4 S si tady prostor zaslouží. Zase po roce jsem jí měl pod zadkem a zase jsem nevěřil tomu, co to ti bláznivý Italové postavili. Možná není tak tvrdá, jako bývala védvojka, ale pořád je v ní motor superbiku a to, jak dokáže tenhle hroch s velkým předním kolem lítat, to jsem se musel smát a smát a smát. Přitom všem dokáže být neuvěřitelně uživatelsky přívětivá, až skoro německá a dokonce mi při tom všem dodá tolik důvěry, abych se s ní vydal bez strachu na polňačku. Taky má svoje chyby, plexi na to nejlepší ve třídě maličko ztrácí, žere jak prokoplá, stojí nesmysl a plácnout s ní na krátkou nohu vážně nechcete, ale strojovna je to fantastická. Ale stejně bych nutně potřeboval vyzkoušet verzi Pikes Peak!

No a pak tady máme zklamání. V tandemu jsme přemýšleli, přemýšleli, nakonec jsme tam sázeli jedno za druhým, ale stejně dám i tady nový Triumph Tiger 1200 Rally Pro. Ono totiž, že budou mít Číňani pořád nějaké drobné mouchy, to se dá pořád trochu čekat, a je jedno, jestli mluvím o naší Matyldě nebo o CL-X Sport. Že DesertX nebude gumový od spodu a úplně pro začátečníky? V tom mohla Ducati taky jenom překvapit. Že si na zadek nesednu ani z nových Benellek, jsem taky tak nějak tušil (Leoncino 125 a 800) a dokonce jsem věděl dopředu, že to Tuono základní verzí s vysokým štítkem fakt zkazili. Jen jsem teda netušil, že tam dají ještě malý hřebíček v podobě stupaček spolujezdce. Prostě všechna ta jiná zklamání byla více méně očekávaná, ale u „vždycky dokonalého“ Triumphu jsem to nečekal. Tiger 1200 je velký krok, kde už pro mě možná Britové trochu přeskočili. Vlastně to není ani britsky dokonalé, ani nedokonale charizmatické, pro mě taková spousta drobností, které by mě osobně na té motorce štvaly a nespraví to ani talent malovat na silnici zadní gumou na výjezdu. Jenže spousta lidí si těch maličkostí ani nevšimne, takže nezoufejte, běžte se na jaře svézt a pak mi můžete říct, jestli si vymýšlím blbosti nebo jestli to máte stejně. :)

Závěrem bych chtěl poděkovat. Chtěl bych poděkovat čtenářům za pochvalné komentáře, na které bohužel kolikrát nestíhám reagovat, taky za ty konstruktivně kritické, ani na ty totiž často nestíhám reagovat. :)  Díky taky klukům, se kterýma to pro vás děláme. I když to občas není úplně podle představ a není na všechno tolik času a prostoru, jak by mohlo být, pořád je to super parta, je sranda a i na ty výstupy si myslím, že můžeme být hrdí. Jojo, samochvála smrdí, ale když si třeba vzpomenu, jaký jsme kolikrát udělali posun ve videu, ve většině případů u lidí točením do té doby nepolíbených… Samozřejmě taky díky Jardovi, který to všechno řídí a pak taky tomu nehmatatelnému, co řídí všechno ostatní. Hlavně proto, že jsme to všechno zase dali bez větších škod na majetku a na tělesných schránkách. Díky taky kámošům za akce a za to, že mi ochotně vozí benzín, když se trochu utrhnu. :) Teď trocha odpočinku, potom nějaký ten výlet za teplem a začne to znova. No, co vám budu povídat, sice jsem byl nedávno jezdit na Hornetu, ale když jsem stříhal video k MT-10, zase mě začaly svrbět ruce. Už aby to začalo! Ještě jednou díky a ať se v příštím roce zase všichni vždycky v klidu vrátíme domů.

Vláďa

Rok co rok mi pod rukama projde hezká řádka skvělých motorek, které bych si nejradši přihrál do své garáže a při naléhání dovozců o vrácení dělal mrtvého brouka. Jenže dobře vím, že tohle nemůže projít jak u nich, tak u mojí manželky. Proto se uskromním a vytáhnu jenom dvě nejlepší. Ba ne, nebudou dvě, ale tři a jestli si je neprosadím, tak...však víte, jak to řekl Homolka. Samozřejmě, že jsem na italském veletrhu několikrát propadl kouzlům speciálů, které dost nevybíravým způsobem útočí na emoce a docela chápu jedince, kteří si začínají pohrávat s myšlenkou prodeje vlastních orgánů. Já budu stát alespoň jednou nohou na zemi a z letošních testovaček skočím po triu, co by mi dělalo radost a zároveň pokrylo mé veřejné vášně. Myslel jsem si, že po prvním svezení budu na kolenou klečet a žadonit po Ducati DesertX, jenže nakonec to až tak horké nebylo, i když na společné dovádění a polety vzduchem vzpomínám ještě teď.

Deserta ale strčila do kapsy pro někoho poněkud obyčejná Yamaha Ténéré Word Raid a já bez mučení přiznávám, že jsem ji propadl až nečekaně rychle. Zkrátka jsem se do ni na mezinárodní prezentaci ve Španělsku zamiloval a tešil se, až ji zase dám počoudit. Tahle kočka má svoje mouchy, jako každá jiná, o tom žádná, jenže ve finále jde o prkotiny, nad které se dokážu povznést, a naopak se těšit z toho, co umí sakra dobře. Přesně ona je příkladem toho, že není potřeba mít v technických tabulkách ty nejvíc nejlepší parametry na celém světě, aby se člověk v jejím sedle, pardon, stupačkách, dokázal skvěle bavit. Všechno mi přijde naprosto samozřejmé, a tím mám na mysli ovladatelnost, ergonomii nebo projev motoru či docela dobré pérování, minimálně o kus lepší, než má standardní verze. Přiznávám, že jsem se před první ochutnávkou bál, aby oproti standardní verzi nebyla těžkopádná, a tak trochu bez života, ale to se nepotvrdilo. Naopak! Alespoň z mého pohledu je lepší po všech stránkách a sáhl bych po ní v tu ránu. Konec konců, asi nejvíc napoví tenhle test z horké Španělské půdy.

Druhou volbou by byla Husqvarna TE 300 modelového roku 2023 a nutno dodat, že roli ostré divoženky vyfoukla doslova o prsa korejské ženy temperamentní motokrosové Kawě KX250. Tady to rozhodně nebylo tak jednoznačné, jako v případě dvou předchozích adventur, kdy krásná a temperamentní Italka nestačila na kouzlo relativně „obyčejné“ Japonky. Husqvarnu jsem si vyzkoušel v rámci projektu Jarvis Signature Tours a uznávám, že prvenství do jisté míry ovlivnil nášup emocí při prodírání se pekelným terénem podzimního Portugalska pod dohledem virtuóza extrémního endura Grahama Jarvise. Dvoutaktní třístovka je plná temperamentu, ovšem poradí si jak s náročným terénem trialového charakteru, kde je to o rovnováze a téměř nulových rychlostech, tak s palbou na rychlejších šotolinových cestách. Skvělé pérování, výborná ergonomie a gumový motor zaslouží štědrou nadílku kladných bodů, což se ale nedá říct o dost vysoké ceně a tak trošku o přední brzdě, která by mohla nastupovat lépe. Takže dvojka je jasná a pro jistotu dodávám, že druhý flek patřící dvoutaktní třindě je podmíněn provedením v Heritage limitované edici. Musím se smát, protože tahle barevná kombinace se mi na fotkách vůbec nelíbila a dostala mě až při spatření na vlastní oči!

Jak říkával mistr, přátelé, tohle jsem opravdu nečekal. Vím, že se striktně řeklo dvě nejlepší mašiny a na třetí prostě nemám nárok…jenže já se nedám a říkám, že předchozí dvě evropanky musí mít nějakého hřebce do trojky a já k nim posílám BMW R nineT. Tenhle bavorák mi letos sedl ze všech silničních kousků nejvíc a je to bezesporu tím, že má úžasnej motor a jako celek působí skvěle.

Dá se říct, že letos zklamání roku ne a ne přijít a budu mluvit spíš o rozčarování. Vyfasoval jsem totiž pár kousků, které rozhodně nebyly špatné, ale něco mi na nich nehrálo a nedokázal jsem se přes to přenést. Příkladem je třeba RWM by Jawa Scrambler 500. Scrambler se složitým původem totiž nevypadá vůbec špatně a vůbec špatně ani nejede. Vlastně až na pitomej displej mu nemám co vytknout. Jenže nápis Jawa na nádrži ve mně evokuje pořekadlo „chlubit se cizím peřím“ a s tím se nemůžu smířit. Aby to argentínsko čínský scrambler neschytal sám, bude mu sekundovat H-D Low Rider ST. Jsem znovu u toho, že Haryk jede skvěle a ve finále mě baví až nečekaně moc (ach ten motor). Do všeho ale hází vidle pár nevkusných detailů, které bych u stroje za devatenáct tisíc éček prostě vidět neměl a to mě štve.

Není toho málo, na co se těším a pokud bude další sezona alespoň z půlky taková jako ta letošní, už teď řehtám blahem. Zajímá mě nový Transalp, doufám, že si vyzkouším 890 Adventure R nebo se svezu na nádherné Moto Guzzi V100 Mandello či novém Scrambleru od Ducati. Úplně stejně se těším na zajímavé hosty v seriálu Na tandemu s Vláďou a vypečené akce, jako třeba offroadově laděný Kawasaki den nebo Suzuki Cup v Pitlandu.

Honzis

Jak já tenhle konkrétní každoroční článek nesnáším! Motorek, s nimiž jsem se po testování nechtěl rozloučit, je vždy celá řádka, a pak z nich pokaždé vyberte jenom pár – letos dokonce jenom dvě. Oukej, tak já to zkusím, ale vůbec to neznamená, že to jsou ty dvě úplně nejlepší motorky z celé sezóny, které by všechny ostatní zastínily. Já jsem v tomhle jak náladová princezna, jeden den se rozplývám nad maloobjemovým prdítkem, druhý si říkám, jak jsem mohl žít bez zátahu bezmála dvoulitrového dvouválce, a třetí den si jsem naprosto jistý, že moje garáž čeká právě na tuhle adventuru… Je to o momentální náladě, o mých specifických potřebách a nevím o čem všem ještě, ale když nad tím tak přemýšlím, pokud bych si z motorek, které jsem za tuto sezónu vyzkoušel, měl vybrat dvě, které bych chtěl mít doma, byly by to (i pro mě) překvapivě ty, které už se pár let dělají.

První nejlepší motorka letošního roku je pro mě, po velmi, velmi dlouhém přemýšlení Kawasaki Z900RS SE. Kdo slyšel naše letošní bilancování, tak ví, že jsem si házel kostkou mezi ní a Yamahou XSR900, ale protože XSR si dá určitě Zajoch do svého výběru a protože já musím být ten starší a klidnější, dávám Kawu. Ale fakt tu verzi SE, letos jsem zkoušel i standard, taky se mi moc líbil, ale černo-žlutá Speciálka se zadním tlumičem Öhlins a předními brzdiči Brembo je prostě lepší. A až sprostě krásná. Je to velká a ne zrovna lehká motorka, otravuje mě, jak škube po otevření plynu, v sérii zatáček se nadřete, když chcete stíhat hochy na lehčích strojích (třeba na XSR), ale sakra, ten pocit, když pod vámi ten čtyřválec zatáhne, když se koukáte na kulaté budíky a tu nádhernou nádrž, a když potom zastavíte někde na vyhlídce a jen tak se kocháte… Jo, to můžu. Jsem nenapravitelný romantik, navíc stárnoucí, takže tohle RS bych si v garáži obhájil.

Druhá nejlepší motorka letošního roku, kvůli níž bych byl ochoten si udělat doma pořádek, aby byla kam dát, je Honda CRF1100L Africa Twin. Jel jsem na ní už mockrát, vidíte je všude, občas se bojím otevřít doma ledničku, aby na mě nějaká nevypadla, na trhu je spousta silnějších a vybavenějších a s ne tak otravným infotainmentem… Jenomže mě zatím pokaždé dostala. Letos jsem na ní jel jenom krátce, měli jsme ji vlastně pouze jako sparing partnera pro jinou mega novinku jiného výrobce, od níž měla dostat chudinka strašnou voblož – jenomže to zase dopadlo tak, že jsem z téhle Hondy nechtěl slézt a nedokázal se nabažit její univerzálnosti a samozřejmosti v každé situaci. „Malá“ Africa s příplatkovým vyšším plexi a buď rychlořazením, nebo automatem DCT, a jsem nejspokojenější Honzis.

A teď to zklamání roku. Občas jsem si až letos říkal, že těm motorkám dávám za uši víc, než by si zasloužily, a jestli už nejsem moc zmlsaný. Tohle bylo moc tvrdý, tamto mělo příšernou převodovku, tohle ukrutně vibrovalo, ježišmarja a tyhle brzdy, no to snad nemyslí vážně… Když nad tím tak přemýšlím, tak největším zklamáním pro mě asi bude stroj, který byl vlastně docela dobrý, ve finále splňoval skoro všechno, co jsem od něj čekal, a v určitých ohledech mě dokázal i mile překvapit. Jenomže v jedné jediné oblasti prostě pohořel. Maličký elektrický skútr Piaggio 1 mi opět dokázal, že fyzika platí pro všechny a že deklarovaný a reálný dojezd jsou v případě elektrických povozů pořád velmi rozdílné věci. Sorry, ale abych si musel u městského skútru plánovat cestu z jednoho konce metropole na druhý a přemýšlel, kde ho nabít, abych se dokázal dostat zpátky, to radši pojedu metrem.

A závěrečné shrnutí sezóny? Za mě fajn, přežili jsme ji ve zdraví, škody na majetku byly minimální, ani žádné sádrové ozdoby na nohy a ruce jsme si nepořídili, to je pro mě vždycky to nejdůležitější. Největším „hájlajtem“ roku 2022 tak pro mě asi zůstane lehká obměna kádru. Prochy bohužel už nedokázal skloubit redakční práci se svým full-time jobem a novým rodinným životem, takže nás po mnoha letech opustil, a Franta si dal od jezdění čímkoli motorovým nucenou pauzu, při níž měl zpytovat svědomí a znalosti dopravních předpisů, nicméně napřesrok by už měl být zase součástí týmu. Tyto výpadky nám naštěstí dokázali plně nahradit dva noví spolupracovníci, Šeri a Burák, a já nepřestávám žasnout nad tím, jak se našemu šéfovi Jardovi neustále daří vybírat kluky, s nimiž je radost nejen spolupracovat, ale především i jenom tak obyčejně být pohromadě. Tak snad nám to vydrží nejen v tom příštím roce.

Filip

Kdybych měl dát roku 2022 z pohledu motocyklové scény stručnou nálepku, pak to pro mě byl takový „Fénix, který vstává z popela“. Právě v roce 2022 se totiž konečně předvedla řada velmi slibných momentů, které předchozí covidové roky odsouvaly na jindy. Nové akce, řada zahraničních testů horkých novinek, nové hodně slibné modely motocyklů, ale i nějaká ta lehce kontroverzní a náročná témata…
Tou nejlepší zprávou pro mě osobně bylo znovuzrození značky Moto Guzzi. Nový vodou chlazený litrový dvouválec, který jsem měl tu čest ještě na podzim aspoň krátce otestovat v novém modelu Moto Guzzi V100 Mandello, má potenciál nastartovat úspěšný rozvoj téhle charizmatické italské značky. Ten motor umí z litrového objemu dostat ještě o kousek lepší výkonové parametry než srovnatelná konkurence a je tak kultivovaný a lehký, že bych to právě Guzzi nikdy nečekal. Tahle sympatická italská značka se stoletou historií má s novou V100 dokonale našlápnuto do budoucnosti!

Druhým hodně nadějným momentem pro mě byl hned první jarní test 2022, kdy jsem vyzkoušel Harley-Davidson Nightster 975T. Hodně speciální mašina, zaměřená na tak trochu speciální okruh zákazníků, mě osobně docela přesvědčila, že i H-D má dobře nalinkovanou budoucnost a nebojí se inovací. Značka, která ještě před deseti lety vypadala jako odsouzená výhradně do role výrobce těžkých cruiserů, v roce 2022 potvrdila, že se i po několika desetiletích dokáže vrátit do ostatních segmentů.
Po modelu Pan America to pro mě byl právě odvážně konstrukčně řešený Nightster s novým motorem 975, který tento rozvoj potvrdil. Lehká mašina, která se celkovým charakterem jízdy může srovnávat s Italkami? Kdo by to do H-D ještě před pár lety řekl? Ještě štěstí, že nás výrobce rovnou předvedl i důkaz věrnosti ke klasickým nabušeným cruiserům a na stejné akci nás rovnou nechal vyzkoušet i hodně razantní ameriku v podobě H-D Low Rider ST.

Další skvělý moment pro mě byl redakční test nové Hondy NT1100, která oživila řadu dostupných a lehkých cesťáků NT. Dokonalé využití osvědčené techniky z řady Africa Twin v cestovním kabátě a s cestovní ergonomií moc pěkně rozšířila nabídku a ukázala, že plnohodnotný cesťák pro dvoučlennou posádku nemusí nutně stát přes půl milionu! Přestože jinak osobně mě řadové dvouválce nových modelů až tolik nebaví jako předchozí véčkové motory, tady se to dokonale povedlo!

Organizačně i redakčně nejnáročnějším typem článků jsou bezesporu velké srovnávací testy motocyklů. Současně ale patří k nejsledovanějším a nejhodnotnějším testům, které čtenáři asi nejvíc pomohou při výběru nového motocyklu. Jenže když proti sobě postavíme takové legendy, jako je RT od BMW nebo Goldwing od Hondy, to je jak společně porovnávat kapely Led Zeppelin a Rolling Stones! Nedá se říct, že by jedna z nich byla lepší, můžeme jen popsat dojmy, emoce a lehce naznačit, pro jaký typ diváka jsou zaměřené… 

Rok 2022 byl z mého pohledu i rokem lehce kontroverzních redakčních testů, které ale podle počtu ohlasů také zajímají obrovské počty čtenářů našeho webu. Nějak smysluplně porovnat nesrovnatelné je prostě výzva, kterou jsme si s Honzisem střihli při společném testu manuálu a automatu. To samé platí pro další testy, ve kterých si musí člověk někdy tak trochu násilím otevřít obzory a přinutit se k nestrannému pohledu recenzenta. Otestovat modely, které bych si do garáže asi nikdy nepořídil, ale přesto jsem rád, že jsou na trhu a že rozšiřují nabídku. Třeba právě elektrický maxiskútr BMW CE 04. S podobným pocitem jsem se hned na jaře horlivě hrnul za řídítka nového cestovního endura CFMoto.
Redakční recenze lehce kontroverzního produktu někdy i samotného redaktora přesvědčí o věcech, které by ještě před pár lety rezolutně zamítnul. Pro mě to byla třeba airbagová vesta Dainese Smart Jacket. Jo, už v ní asi budu jezdit napořád a ten pocit bez ní je jako vyrazit si na projížďku třeba bez páteřáku. A těch recenzí a reportáží, ze kterých jsem v roce 2022 odjížděl s úplně jiným pocitem, než na jaký jsem byl původně připravený, je celá řada. Třeba návštěva BMW Motorrad Days v Berlíně, u kterých jsem měl před akcí jen teskný pocit po předchozí akci v Ga-Pa, a přitom se z toho vyloupl povedený festival!

A nějaký bod 2022, který mě oslovil úplně nejvíc? To asi bylo setkání s dokonalostí a uměleckým dílem v podobě jedné z ručně dělaných sériových replik Vincenta a setkání s jejími výrobci. Jenže to úplně nejlepší pro mě osobně bylo konečně realizovat společný srovnávací test mé staré BMW GS s nejnovějším zástupcem této řady. To mi dalo moc pěkný důkaz, že na věku až tolik nezáleží!

Martin

Letošní rok bych osobně viděl jako průměrný, nebo možná lépe řečeno standardní. Je to dobře nebo špatně? Určitě dobře, protože i v téhle ne úplně lehké době jsem toho na zajímavých mašinách najezdil opravdu dost, ať už při testovačkách spolu s redakčními parťáky, pitbikovém závodění v seriálu Rival Trophy, ale i v sedle zánovní Moto Guzzi V7, kterou jsem si letos pořídil. Kdybych měl vyzdvihnout stroj, který mě během letošního roku oslovil nejvíc, tak vás možná překvapím, protože to nebyla žádná aktuální novinka, ale motorka vyrobená v roce 1982. Čtyřicet let stará Suzuki GSX1100S Katana byla parťačkou pro srovnání s její letošní sestrou a právě ona byla určitě tím nejvýraznějším jednostopým zážitkem roku 2022.

Hodně mě bavila i letošní novinka Triumph Tiger 660 Sport. Ten jsme měli letos k dispozici pro společný test s Yamahou Tracer 7 GT, ale musím se přiznat, že mě spíš zajímalo porovnání s jeho nahatým bráchou Tridentem. Toho totiž už druhým rokem vodí moje manželka, a i když je s ním velice spokojená, tak „tygr“, o němž první zmínky přišly asi týden po koupi naší motorky, je opravdu velkým lákadlem… Mě tahle motorka hned napoprvé chytila za srdce, takže teď už jen čekáme na to, až si ji osedlá a vyzkouší sama, ale jsem téměř stoprocentně přesvědčený, že tahle kočička bude příští rok u nás v garáži.

Dostali jsme za úkol zmínit i motorku, která nás oslovila nejméně a tady mám také jasného favorita. Ovšem nejprve musím vše uvést na pravou míru a napsat, že se rozhodně nejedná o špatný stroj – naopak! Aprlilia Tuono 660 Factory je skvělá a Vláďa z ní byl při naší společné vyjížďce úplně na větvi, ale mým potřebám a mému pojetí motorkaření dost nevhodná. Je totiž opravdu sportovní náčiní a i když se s ní dá samozřejmě vyrazit i do běžného provozu, tak za jejími řídítky budete mít chuť stále závodit – na pohodovou vyjížďku zapomeňte!

Na co se nejvíc těším na příští rok? Když jsem o pár řádků výše napsal, že pro mne byl největší letošní zážitek svezení na čtyřicet let staré Kataně, tak už teď můžu prozradit, že na sezónu 2023 chystáme podobnou akci, kde se nám snad povede v jednom místě i čase shromáždit další zajímavé stroje s typickým „S“ na nádrži. Které? Co byste řekli společné představovačce tříválcového dvoutaktního vzducháče GT 380 spolu s dvoutaktním „Vodním buvolem“ GT 750 a půllitrovým Wankelem RE5? I co se týče testování současných strojů, rád bych se potkával hlavně s těmi, které se budou svým stylem vracet do let minulých. Moc se mi líbí novinka Royal Enfield Super Meteor 650 a když už jsem u téhle značky, tak mě napadá další test, který bychom mohli s jejím dovozcem ukout. Ve svojí nabídce totiž mají velmi zajímavé sajdkáry, a jak pátrám po našem webu, tak zjišťuju, že jediné sajdy jsem tady představil v reportech ze sportovního světa jak silničních, tak terénních tříkolek. Není to škoda?

Lukáš

A je to tady, konec roku, a že jich tady v redakci se všemi těmi báječnými kolegy za ty roky již bylo, ale neměnil bych. Z pohledu motocyklů samotných patřil tento rok spíše mezi ty průměrnější s větším důrazem na řadu terénně zaměřených strojů a novinek, do kterých se i kolegové dost výrazně opřeli. Z mého osobního pohledu motorkáře rok 2022 nebude patřit mezi ty nejšťastnější. Je toho opravdu hodně, co se letos v mém podání událo a ne vždy to bylo úplně tak, jak bych si představoval. Jednak jsem kvůli jiným pracovním aktivitám měl trochu divočejší jaro a méně času v hlavní sezóně na motocykly, než bych si přál a navíc přišlo její předčasné ukončení díky úrazu koncem léta, které mě bohužel odepsalo na většinu podzimu. Jak to tak bývá, hloupý a zprvu banálně vypadající úraz s natrženým svalem z vlastní moto, mě tak kvůli komplikacím odepsal téměř na dva a půl měsíce. Naštěstí jsem zpět a dělám vše proto, abych se dostal do původní formy na příští rok, což je samozřejmě s přibývajícím věkem čím dál komplikovanější.

O to více jsem si užil především to, co jsem stihl a kde jsem u toho nebyl na moto sám, ale s dalšími lidmi a přáteli jedné stopy. Pokud bych to měl nějak vypíchnout a konkretizovat, tak by to byl asi trip s naší redakční Matyldou (CFMOTO 800 MT) přes Balkán, tradiční škola s přáteli u Motolisý nebo koneckonců třeba i naše redakční setkání koncem léta. Z aktuální doby a zimního nabíraní sil to byla jistě i akce Motopuk, kterou pořádal kolega Vláďa.

Z hlediska konkrétních modelů, které jsem letos měl šanci zkusit, bych asi vyzdvihl univerzální Aprilia Tuareg 660. Motocykl, s kterým se rychle sžijete a protáhne Vás s přívětivým objemem a ovladatelností každou cestou za dobrodružstvím. Navíc Tuareg působí i přes nižší objem velice svižným a hlavně zábavným dojmem za každé situace a to se cení. Aprilia Tuareg 660 je tak motocykl, který by neměl uniknout vaší pozornosti, pokud vybíráte v dané kategorii a objemu. Byť se na první pohled může zdát oproti bezprostřední základní konkurenci od Yamahy cenově lehce nadsazen, za své peníze dostanete hodně univerzálnosti i výbavy.  Svoji cenu si tak obhájí a o to více i díky tomu, že jej Aprilia teď na podzim zlevnila na 289 900 Kč.

Druhý motocykl, který bych rád zmínil je Ducati Multistrada V2S, která pro letošní rok dostala celou řadu inovací a z mého pohledu především lepší ergonomii a ovladatelnost. Zaslouží si tak ve stínu své silnější sestry podle mého názoru možná více pozornosti než se jí dostává. Nižší postavy dosáhnou snadněji na zem, motocykl je pocitově o dost štíhlejší a sympatické rovněž je, že přes normu Euro5 motor výkonově nijak neutrpěl. Navíc ubyl i nějaký ten kilogram na celkové hmotnosti. Zdá se, že nová V2 zraje jak dobré italské víno a v aktuálním provedení má jednoznačně co nabídnout. Pokud toužíte o rychlém a dobře ovladatelném cestovním SUV na dvou kolech v první lize a klasickém Desmo podání, tohle jistě nebude špatná volba a možná potěší v řadě případů svojí hravostí více než robustnější V4. Nezanedbatelným faktem také je, že při té vší radosti někomu jako bonus možná zůstane i nějaký ten peníz na další příslušenství.

Pokud bych měl zmínit motocykl, který mě lehce zklamal resp. nesplnil má větší očekávání, tak to bude asi redakční CFMOTO 800MT. Nicméně nelze říct, že se jedná vysloveně o zklamání, řekl bych, že z motocyklů naopak na dlouhé cesty jedna z nejzábavnějších strojoven poslední doby, ale vysvětlím pěkně postupně. Jedná se o relativně novou značku a navíc čínskou, což obecně znamená, že řada z nás je v podstatě vždy ostražitá o to víc, co přinese. Já po posledních letech a zkušenostech s jinými motocykly z této země jsem byl o to více pln očekávání, protože laťka kvality stoupá doslova raketovou rychlostí. Zahodil jsem tedy veškeré předsudky a soustředil se na motocykl jako takový.

O to víc jsem se těšil, protože jsem s motocyklem měl naplánovanou díky dlouhodobé spolupráci delší cestu a rovněž parametry nevypadaly na papíře vůbec špatně. Díky spolupráci s KTM je zde motor LC8c a obecně poskládání a výbava nejsou rozhodně malé za peníz, který musíte vynaložit. Byl jsem tak opravdu natěšený, jak se jim to povedlo a jaké to bude. S motocyklem jsem najel v podstatě v několika dnech 3920 km napříč Balkánem a to už je porce taková, aby si člověk udělal minimálně určitý pohled. Popravdě nejde jednoznačně o zklamání, abych uvedl na správnou míru.  Tahle motorka mě opravdu bavila a baví, jak motorově, tak i pohodlím a výbavou, ale zároveň se nedostavilo ani to příznačné „wow“, navíc přišly i potíže a proto, pokud bych měl nějaký motocykl zde v tomto mém pohledu zmínit, bude to bohužel právě tento stroj. Mé zklamání pramení především z pohledu elektroniky. Na tom je podle mne opravdu co vylepšovat. Pokud vše fungovalo, měl jsem pusu od ucha k uchu. Neřeším detaily, jako doladění některých ovládacích prvků a systémů nebo specifikum ovládání, na což si zvyknete. Bavím se zde o prvcích, které reálně nefungovaly. Veškeré potíže se v podstatě točily kolem problematiky dávkování plynu a často nefunkčním quick-shifteru, které mě nárazově provázely v podstatě celou cestu. Dalším aspektem, nikoliv však omezujícím z hlediska jízdy, byla kvalita zpracování některých komponent, jako kotoučů a svodů z hlediska koroze, ale tam uvidíme především později. O to více jsem rád, že motocykl bude k dispozici plně a dlouhodobě i pro příští sezónu. Podle kluků v redakci by měl být již náležitě upraven SW, aby se vychytaly všechny mouchy a především poladěny veškeré elektronické neduhy, takže uvidíme. Osobně mu dám druhou šanci, protože za ty peníze, pokud vše fungovalo, to byla opravdu velká a pohodová legrace. Samotný report z cesty je ještě stále v přípravě k vydání.

Mé závěrečné hodnocení sezóny bude více v pozitivním duchu. Dnes už asi není na trhu vyloženě špatných motocyklů, alespoň ne mezi těmi, které se dostanou k nám. Stále více je to o osobních preferencích a zaměření, kdo co hledá. Je stále z čeho vybírat a to je důležité. Na druhou stranu všude přítomná elektronika dle mého názoru vše dost zplošťuje a žehlí za jezdce, ztrácí se nám tak trochu opravdový naturel a rozmanitost v daných kategoriích. Díky jednotným platformám a vychytanému technickému základu pro více modelů vznikají tak motocykly tzv. napříč. Osobně jsem zvědav, možná i tak trochu s přesahem do dalších let, kam se bude samotný motocyklový svět a především výroba ubírat. Jsme podle mého názoru tak trochu na rozcestí. Jednak jsem zvědavý, jak si opravdu zavedené značky poradí se stále vychytanější konkurencí a potom co nám reálně přinese „zelené období“. Je dost dobře možné, že se nám opět vrátí i malosériová výroba a vzniknou úplně nové značky, které nebudou tak globálně zatížené, kdo ví? Dobré na tom všem je, že se je stále prozatím na co těšit a i když na nás technologie útočí ze všech směrů, stále jsou na trhu motocykly, které bezezbytku dokážou pohltit naši pozornost a doslova vtáhnout jezdce a to i ze směrů, kde by to člověk na první nečekal. Vím, že je to klišé, ale po mé letošní osobní zkušenosti přeji všem do roku 2023 hlavně pevné zdraví a co nejméně úrazů, na motocyklech zvláště.

Bure

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, o tom není pochyb. Co se týče roku 2022, platí to v mém případě dvojnásob, jelikož jsem zjara nastoupil v dílně mistrů motožurnalistů do učení jako tovaryš. Jak už to bývá, první ročník není pro mladé ucho vždycky procházkou růžovou zahradou a o drobná či větší zaškobrtnutí není nouze. Dovedu si představit chvíle, kdy z mé snahy o sebevyjádření šla našim zkušeným matadorům pára z uší. Jmenovitě Honzisovi při opravování gramatických přešlapů a Zajochovi při střihu videa. Věřím, že mít mě v těch chvílích po ruce, padlo by pohlavků jak potlesků v Národním divadle. Proto by se slušelo poděkovat jim zde za trpělivost. Spousta lidí má o tomto řemesle romanticky naivní představu a nemám jim to za zlé. Po uplynulé sezóně však mohu zodpovědně prohlásit, že to je pěkná dřina a klobouk dolů před každým, kdo to dělá na full-time. To by si občas mohli uvědomit něktěří komentující předtím, než je chytne záchvat upřímnosti. Na druhou stranu je odměnou za hodiny strávené v sedle, klávesnicí nebo před kamerou, možnost poznat spoustu zajímavých lidí a vyzkoušet si množství fungl nových strojů.

Dobrá zpráva je, že se na trhu pravděpodobně nenajde motorka, která by byla vyloženě špatná, to by asi nedávalo smysl. Navíc je konkurence veliká, o to víc se musí výrobci snažit, aby si získali naše sympatie. Proto vybrat dvě mašiny, které pro mě byly letos top, nebude žádná legrace. S prvním místem to bude snadné. Je jím překvapivě Royal Enfield Scram 411. Za mrzký peníz dostanete pořádný kus univerzální zábavy. Je to takový vesnický šikula, který nezkazí radost na rozbitých okreskách, poskotačí na polňačkách a s lehkostí vás protáhne městským provozem. Jeho funfactor za rozumnou cenu oceňuji řádem Venci Konopníka. Tím jsem se ale dostal do místa, kde je příliš mnoho zadků na jednu volnou židli. Jelikož tu ale máme tzv. „dobu sdílenou“, bude druhou volnou pozici bez větších výčitek sdílet Moto Guzzi V7 Stone s BMW R18 Transcontinental. Guzza je krásná, dostupná italka s nezaměnitelným charakterem vhodná pro každodenní použití. To báwo hraje na úplně jinou notu a pokud v sobě najdete dostatek finanční jistoty, vřele doporučuji jeho koupi. Je v podstatě jedno, jakou R18 pořídíte, protože tady je to vyloženě o tom „monster-boxeru", se kterým byste mohli na Ukrajině roztláčet tanky. A ten mají mají všechny deriváty stejný.

Stejně tak, jako vás dnes všechny motorky umí potěšit, umí vás většina z nich v něčem pěkně nakrknout. Motorky, u kterých mi zůstala po testování hořká pachuť na patře budou opět dvě. Tou první je Harley-Davidson 975T Nightster, který vzhledem ke své cenovce nabídl mému estetickému oku tolik vyloženě odfláknutých detailů, že bych za to nejraději designerům z Milwaukee udělal něco moc ošklivého do holých dlaní a týden je nepustil k vodě. Druhým zklamáním pro mě byl Voge 500DSX, na který jsem se vyloženě těšil. Na první pohled na něm není nic špatně, ba naopak. Dospělé a vybavené cestovní enduro. Ale ty vibrace motoru v cestovních rychlostech je něco, co cestovně pojatému stroji prostě nemohu odpustit.

Z podstaty věci se na nic dopředu moc netěším, protože čím víc se člověk těší, tím hůř to ve finále dopadne. Opět ve mně hlodá myšlenka, jestli se zase nepodívám zkraje sezóny na zimní sraz Wolfentreffen do Polska. Vloni se tam sešla úžasná parta lidí, která se tam chystá i letos. A jak říká klasik, zážitky nemusí být vždy pozitivní, ale musí být v každém případě intenzivní. Což takový zimní motosraz splňuje beze zbytku. No a pokud by se mi tu vzácnou kombinaci krutého mrazu, a ještě krutějšího množství kořalek ze všech koutů světa podařilo opět nějakým zázrakem přežít, určitě bych se svezl rád na něčem bláznivém jako je třeba Honda ST125 Dax, ať to není jen o Hornetech a Transalpech. Rád bych si vykoušel třetí indickou reinkarnaci české legendy Jawu 42. Jestli pak něco budí promě Jawy bouřlivé emoce čtenářů, pak to jsou motorky „Made in Čajna" a elektrostrojnovny. Po přečtení diskuzí pod článkem o českém elektromopedu Mopedix Electrix, ve mě zraje takový lehce šílený nápad. Ale to si nechám jako překvapení...

Šeri

Moje testovací sezóna 2022 byla v první řadě hlavně o splněném snu. Po letech testování různých motorek pouze „do šuplíku“, jsem od kluků z webu dostal šanci ukázat co ve mně je. Po jezdecké stránce to byl rok ve znamení kategorie A2. Měl jsem možnost otestovat hned pět motorek do 35 kW. Postupně to byl Brixton Crossfire 500X, Honda CB500F, Keeway M 502N, Voge 500AC a RVM by Jawa Scrambler 500.
Při hodnocení té nej jsem se musel hluboce zamyslet, každá totiž měla něco výjimečného. U některých design (Brixton a Honda), u dalších zase uživatelská výbava (displej od Voge byl suverénně nejlepší z celé zmiňované, mnou testované party) a neposlední řadě odlišné jezdecké projevy. A která mi sedla nejvíc? Po pár minutách přemýšlení mám jasno. Bude to etalon třídy od Hondy, CB500F. Ta je skvělým koktejlem všeho. Jezdí výborně, vypadá náramně a celkově ve mně zanechala skvělé dojmy. A která bude ta druhá? Možná se budete divit, ale bude to Keeway M 502N. Motorka, od které jsem vlastně nic moc velkého neočekával, mě zaujala svým sebevědomím na silnici a skvělými brzdami.

Nejméně mi sedla RVM by Jawa Scrambler 500, ale nedá se u ní mluvit vysloveně o zklamání roku. Tedy až na ten hrozný display... :). Zklamaný jsem možná z toho, že i když jsou dnes motorky z Číny již plnohodnotnými soupeři v kategorii A2, často přicházejí s designem, který jsme už někde viděli (přední světlo u Keeway či celkový look od Voge 500AC). To by se mohlo zlepšit. V tomto směru je pěkným vzorem testovaný Brixton Crossfire 500 X, který se vymyká a jde si vlastní designovou cestou.

Oblíbenou mám kategorii naked a z novinek roku 2023 mě příjemně nadchl nový Hornet a doufám, že se mi poštěstí ho vyzkoušet v testu. Skvěle vypadá i Ducati Scrambler Full Throttle a tajenkou je pro mě Suzuki GSX-8S s novým motorem 776 cm3 s přesazením ojničních čepů, co vlastně simuluje pravoúhlé véčko (ty já moc rád). To by mohlo být dost dobré a pro mě černý kůň příští testovací sezóny.
Moje sezóna byla také o seriálu Osobnosti paddocku, téma o zajímavých a hodnotných lidech z prostředí závodního paddocku, kteří jsou dnes už možná trochu v zapomnění nebo moc nejsou vidět na kamerách. To mě moc bavilo. Skvělý byl rozhodně i týmový sraz, kde jsem měl možnost všechny z redakce poznat i mimo testovací povinnosti. Tak snad bude zima co nejkratší a znovu se uvidíme všichni za řídítky.

Informace o redaktorovi

Roman Bureš - (Odebírat články autora)
Martin Hakl - (Odebírat články autora)
Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Lukáš Růžička - (Odebírat články autora)
Tomáš Scherer - (Odebírat články autora)
Filip Tichý - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)