Endura Husqvarna pod taktovkou Jarvis signature tours: Když chceš být jako Graham

Husqvarna představuje motokrosy a endura v limitované edici Heritage a naše redakce je u toho. V rámci projektu Jarvis signature tours si po boku Grahama Jarvise vyzkouším dvoutaktní enduro TE 300 a čtyřtaktní FE 450. Jak už zaznělo, edice Heritage se týká jak motokrosů, tak endur a k dispozici je celá modelová řada bez rozdílu, zda jde o čtyřtakty nebo dvoutakty. Prezentace v Portugalsku prozrazuje veškeré podrobnosti, které už přiblížil Honzis v tomto článku a zaměřuje se hlavně na soutěžní endura. Pokud vám barevná kombinace něco připomíná, tak vězte, že se nechala inspirovat barevným provedením Husqvaren z roku 1983. Oproti standardním modelům pro rok 2023 mají limitované Husky ocelový rám v bílé barvě a ráfky Excel, které nahrazují standardní ráfky D.I.D.

Jak známo, endurové Husqvarny používají brzdy a spojku Braktec, mají kompozitovou podsedlovku a kompletně stavitelné pérování WP, přičemž na předku je vidlice Xplor se zdvihy 300 mm, což je stejnou hodnotou, jako zdvih zadku, kde funguje centrální tlumič Xact. Sedlo je ve výšce 950 mm a samozřejmostí je elektrický startér. Dvoutaktní endura jezdí s elektronickým vstřikováním TPI, takže si sami dávkují poměr benzínu a oleje, který má svou vlastní nádržku. Transparentní nádrž dvoutaktní TE 300 spolyká 8,5 litrů benzínu a čtyřtaktní FE 450 ještě o půl litru víc. Oba modely mají ve standardu větrák chladiče, přístup ke vzduchovému filtru bez použití nářadí nebo přepínač dvou různých charakteristik motoru na řídítkách. Třistovka váží 106,4 kg a čtyřipade o chlup víc, tedy 108,3 kg. V sérii jsou obyčejné bástry, které by stály za to vyměnit za fortelnější s kovovou výztuhou, podobně jako obyčejný plastový chránič motoru za kovový a dopřát Huskám protektor chladičů. Tohle je otázka priorit, ale z vlastní zkušenosti vím, že to má smysl. Pak už jen zvážit výměnu duší za Mousse, kterými jsou vybaveny testovací kousky v Portugalsku a hurá do terénu.

Přijíždíme na základnu k Britovi Richardovi a pomalu se budeme chystat na ochutnávku třiadvacítkových Husqvaren v barvách Heritage, které připomínají barevnou kombinaci z roku 1983. Tohle místo je základním kempem projektu Jarvis signature tours v Portugalsku, a když se tak rozhlížím kolem, je tu úplně všechno, na co si endurák může před výletem i po návratu přát. Jelikož jde o zážitkovou záležitost, úplně všechno je ve vysokém standardu a nechybí ani stylová klubovna s parádní expozicí pracovního nářadí Grahama Jarvise. Mě ovšem zajímají bílé Husky TE 300 a FE 450, které už za pár chvil osedlám a vyzkouším po kopcích nedaleko městečka Alcobaça. Jak se dozvídám, jedu v první partě, která vyfasovala těžší okruh a začínáme na dvoutaktních tříkilech, které jsou pro náročnější pasáže v horách vhodnější než úderná čtyřistapadesátka. Dopolední rundu s námi jede s Graham Jarvis, který prý celý den nepustí dvoutaktní třindu z ruky. Jo, tak tohle bude sranda a už se těším, co enduro šílenec předvede a jestli mu budu aspoň maličko stačit. Naše skupina je hodně různorodá a podle toho co vidím, není tu žádné ořezávátko, takže začínám být lehce nervózní. Jeden kluk z Británie jezdí svět v enduru, další Evropu, a tak bych mohl pokračovat, až se zastavím u sebe, tedy jednoho pisálka z českého motomagazínu. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí a na dnešní enduro freeride se pořádně těším, i když vím, že to nebude žádná legrace.

Začínáme hezky zlehka a než se dostaneme do těžšího terénu, drtíme rychlejší úseky po šotolině i na písčitých pasážích mezi borovicemi. Kdepak, dvoutaktní třístovka s elektronickým vstřikováním TPI mi skvěle sedí a líbí se mi její lehkost a příjemně lineární motor s velice použitelným spodkem a plynulým přechodem do středu. Právě díky takovému charakteru se už těším do členitějšího terénu, kde její přednosti ještě více vyniknou. Právě to se začíná dít a proplétáme se po jednokolejových trailech, kde začínají přibývat kameny, kořeny a prudší výjezdy i sjezdy. Zatím je to celkem na pohodu a příjemná rozcvička před kamenitými výjezdy v kopcích, co vidím v dálce. Třístovka mě opravdu baví a je fajn, že si nechá líbit i citlivé cukrování plynu při jízdě v nízkých rychlostech, tak ostřejší vrknutí při zdolání prudšího táhlého výjezdu. Jasně, když třindě dám napít, tak jede jako z praku a ukazuje své divoké dvoutaktní srdce, ale když chci jet hezky klidnou jízdu skrz krkolomný terén, dává mi šanci. Je super, že disponuje velice použitelným spodkem a hodně slušným krouťákem, tak jak to u velkého dvoutaktu má být.

Přesně to teď budu potřebovat, protože zastavujeme pod kopcem a dostáváme instrukce, že nás čeká náročnější šplhání po kamenité stezce na kopec, a dost pravděpodobně budeme muset některý úsek tlačit. Koukám, jak se Grahamovi rozsvítí oči a v okamžiku mizí v keřích pryč. Jdeme na to a jeden po druhém šplháme nahoru. Řeknu vám, tohle je žrádlo. S Portugalským kolegou se drápeme nahoru a musím říct, že třístovka se tu ukazuje jako ideálním nářadím, které bych neměnil. Krásně se mi dávkuje plyn, lehce ovládá hydraulická spojka a vlastně i se s motorkou jako takovou v kamenitém terénu manévruje. Pomalu, ale jistě se dostávám na vrchol, kde už je pár kluků, včetně Grahama. Až na jedno zakleknutí na krátkou nohu to docela šlo a náš místní průvodce říká, že čekal větší boj, takže zařazuje na program dne několik dalších výjezdů podobného ražení a ten nejvýživnější si necháme až na konec. No to teda potěš. Po rychlejších jednokolejkách klesáme dolů a musím přiznat, že bych si dovedl představit o krapet lepší přední brzdu, přesněji řečeno brzdu s rychlejším nástupem a plynulejším dávkování. Naopak velká spokojenost panuje s výborným pérováním a velice příjemnou ovladatelností.

Projíždíme skrz u kamenitou pláň, kde nám Graham ukazuje, jak se jezdí po zadním a je to velká paráda sledovat borce, který má neskutečný cit pro rovnováhu a pro jemné ovládání motorky. Prostě krása a sleduju hlavně to, jak všechno dělá naprosto ladně, citlivě a jedinej pohyb není prudký a zbrklý. Holt trialové základy jsou pro enduro vůbec tím nejvíc a většina borců ze špičky extrémního endura o tom ví své. Ještě, než naše parta vymění třístovky za čtyřistapadesátky, musíme zdolat slíbený vrchol a je jasný, že to bude sekec mazec. Nemýlím se ani trošku a oproti předchozímu výjezdu je to víc technické a dá se říct, že to nemá daleko k trialovému stylu. Jde to pomalu, ale dá se, i když funím jak stará bába. Graham občas zastaví a jde nám dát nějakou radu, nicméně mě radí, ať si při zdolávání odskočené úrovně nebo schodu za roh sednu víc dozadu. Samozřejmě že to funguje a s motorkou se líp manévruje.

Řeknu vám, je to boj, ale hodně mě to baví a když se mi něco povede na první dobrou, mám z toho radost jako hrom. Je pravda, že zdolání vrcholu nějakou chvíli trvalo a došlo i na zvedání motorky, ale právě to je ta paráda a to, co k enduro freeridu patří. Jen pro zajímavost, když tenhle kopec jezdí parta průměrných enduráků v rámci Jarvis signature tours, tak jim zabere zhruba půl hodinu a Grahamovi sedm minut. My jsme to dali za necelých dvacet minut, tím mám na mysli nás kluky, co jsme normální novináři, přičemž závodníci z naší skupiny se na vršek vyhrabali zhruba o šest minut dřív. Teď už se dostáváme z druhé strany kopce dolů, a tak jak krkolomné to bylo nahoru, tak krkolomné je to teď dolů. Přesně na takové ježdění jsou dvoutakty ideální a já bych si tu nedovedl představit lepší variantu, než třístovku s hodně použitelným spodkem a příjemným průběhem.

Pravda, máme to dobře vymyšlené. Dáváme oběd a po něm si s druhou partou prohazujeme dvoutaktní hadimršky TE 300 za čtyřtaktní kladiva FE 450. Proto se v klidu se můžeme nafutrovat a nemusíme mít strach, že nás motorka neuveze…no jasně, že si dělám srandu. Každopádně velký čtyřtakt je jiný a chvíli se na něj musím adaptovat. Portugalec Chico co vede naši skvadru říká, že krkolomný terén trialového charakteru jako jsme jeli před obědem už na čtyřipade nepojedeme a prý by nás tam na čtyřtaktech ani nevzal. Máme se ale na co těšit, protože odpoledne to nebude jenom o plynu na rychlých úsecích v rallye stylu a užijeme si pestrý freeride. Jak řekl, tak se děje a začínáme kamenitým úsekem, kde je to o jízdě rychlostí chůze, a to si žádá dobré dávkování plynu a fungování se spojkou. Podle údajů z fabriky je rozdíl mezi dvoutaktní třístovkou a čtyřtaktní čtyřipade necelé dvě kila, a na rovinu říkám, že pocitově je to pochopitelně víc. Nejde totiž jenom o kila navrch, ale také o motor a rotační hmoty uvnitř. Proto čtyřistapadesátka působí těžkopádnějším dojmem po stránce ovladatelnosti, tak na plynu.

I tak se dá ve stupačkách velkého čtyřtaktu fungovat v krkolomném terénu velice dobře a v klidu ho projet, nicméně takovou lehkost a houževnost předchozí třístovky tu nevnímám. Po chvíli se dostáváme na rychlejší táhlé šotolinové cesty, ze kterých čas od času odbočíme na užší stezku mezi keři a stromy, kde se dá valit v kalupu. Když je potřeba si přizvednout přední kolo před dírou nebo brodem, stačí lehce švihnout plynem a předek je v tu ránu ve vzduchu, ovšem není to tak, že by mě Huska odměnila agresivní reakcí na plyn, ba naopak, a to je u endura důležité. Konec konců, jezdit po zadním na čtyřistapadesátce je návykovou záležitostí. Tady se naopak čtyřistapadesátka ukazuje v tom nejlepším světle a získává plusové body za výborné pérování, pružný motor, a hlavně za skvělou stabilitu. Naprosto úžasnou záležitostí jsou průjezdy táhlých zatáček v akceleračním driftu nebo průlet rozbitých rovinek. Wépéčka je žehlí s naprostým klidem a opět se přesvědčuji, že mi tovární nastavení vyhovuje a vlastně ani nepotřebuji nic ladit.

Odpolední okruh je hodně různorodý a jezdíme jednak rychlejší šotolinové cesty, tak užší pěšinky plné kamení nebo táhlé výjezdy, co nás dovedou na nádherné vyhlídky, odkud je vidět až na oceán. Pokud bych měl něco zdrbnou, tak je to povrch sedla, který bych si uměl představit o něco méně kluzký a je fakt, že jsem si toho šiml na třístovce. Stejně jako na ní mi úplně nesedí dávkování přední brzdy ani u FE 450, a jsem rád, že to neplatí o zadní, protože s tou se mi pracuje hezky. Čtyřtaktní Husqvarna FE 450 platí za hodně oblíbený čtyřtakty, což dokazují prodeje. Pokud jde o mě, tak přiznávám, že preferuji menší třipade, nicméně čtyřipade na mě udělala výborný dojem a rozhodně neplatí za neohrabané kladivo. Rozdíl oproti třístovce je pochopitelně citelný, nicméně jsou to dva různé světy a každé enduro má své přednosti a bude cílit na rozdílné jezdce a rozdílné prostředí, kde je budou prohánět. Pocitově hodně stabilní čtyřipade půjde na ruku rychlejším tratím ve stylu rallye, určitě se dokáže popasovat s motokrosovou tratí a určitě se v klidu poradí s dlouhými výjezdy, kde je potřeba výkonu jako sůl. Někomu bude vyhovovat její lineární motor s mohutným spodkem, což může znamenat menší nároky na spojkování a přesné řazení.

My už se pomalu se dostáváme do finále a za pár okamžiků se celá skupina dostane zpátky na základnu. Je fakt, že síly ubývají a po dvou dnech začínám cítit únavu, nicméně ještě si užívám tohle úžasné místo na plné kule, protože svézt se v tak parádním prostředí se nepoštěstí každý den. Je to tu pro enduro jako stvořené a je super, že se tu dokáže legálně vyblbnou úplně každý, bez rozdílu výkonosti. Kluci z projektu Jarvis signature tours tu mají najeto moře nejrůznějších variant okruhů a pokud se chce někdo vyloženě kochat, má příležitost a pokud se někdo chce vyřádit na těžších věcích, rozhodně nebude strádat. Konec konců, potkali jsme tu jednoho z nejlepších borců extrémního endura Manuela Lettenbichlera, co zrovna natáčel video pro Red Bull a že mu to šlo. No dobře, teď musím být diplomatický, tak dodám, že na Grahama Jarvise mu ještě špetka chybí! :) A pokud chcete jezdit jako Graham, přesněji řečeno dopřát si zážitek a svézt se po jeho boku, mrkněte na stránky Jarvis signature tours.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE