Ural
Informace o značce
Přes určité potíže, vlastní celému strojírenství Rusku, je dnes Irbitský motocyklový závod IMZ jediným motocyklovým výrobcem bývalého SSSR, který může do budoucnosti hledět s určitými nadějemi. Za současným stavem však stojí více než šedesátilená minulost, v jejímž průběhu se ze Sovětského svazu stala svérazná motocyklová velmoc.
Historie značky
V druhé polovině 30. let se v SSSR vyrábělo jenom velmi málo motocyklů, například ještě v roce 1940 jich bylo zhotoveno jen 6800 kusů. To je na tak lidnatou a rozhlehlou zemi jako byl tehdejší Sovětský svaz jen velmi mizivé množství.
V roce 1939, těsně před útokem Německa naPoslko, byla podepsána dohoda o neútočení mezi Třetí říší a SSSR. Kromě územních zisků v Polsku a Pobaltí přinesla Sovětskému svazu poměrně dost času na získání několika kusů BMW R71 přes neutrální skandivávské prostředníky a přípravu výroby jejch kopií. Konstrukce motoru sovětského motocyklu, který později nesl označení M-72, byla zadána konstrukční kanceláři továrny ZIS v Moskvě. Výrobu převodovek připravili inženýři KIM a šasi s postranním vozíkem rozkreslili a technologicky připravili v gorkovském Gazu. Ve srovnání s BMW R 71 byly některé části podvozku M-72 zesíleny, původní drátěný čistič vzduchu BMW byl prozřetelně nahrazen účinnějším mokrým olejovým filtrem vzduchu a vzhledem k větším vzdálenostem Ruska dostala M-72 objemnější 22 litrovou nádrž. Z praktických důvodů byla pro sériovou výrobu řada hliníkových detailů vyráběna z oceli.
V roce 1941 byl motozávod odsunut na východ do bezpečí do uralského Irbitu. Do konce války vyrobili 9799 strojů. Stoje prošli modernizací čerpající ze zkušeností - původní trubkový rám byl v kritických místech zadního zavěšení zesílen příložkami, suchá spojka byla změněna z jednolamelové konstrukce na dvoulamelovou pro lepší odolnost a hlavní úhlový převod se změnil z původního německého poměru 1:3,89 na 1:4,62. Na nových motocyklech se začaly objevovat zvednuté přední blatníky, které se tolik neucpávaly bahnem.
Padesátá léta znamenala pro SSSR velká poválečná rozmach podpořený přísunem značného množství strojírenských technologií z válečných reparací. Tak se do Sovětského svazu dostal i motor BMW R 51, který se v Německu vyráběl už před válkou. Analogickým postupem jako v případě M-72 tak v polovině 50. let vznikl půllitr M-52 s rozvodem OHV a výkonem 25 koní, při kterém podle údajů továrny vystačil na 50 km rychlosti se 4 litry benzínu na 100 km. V roce 1953 začal IMZ své motocykly exportovat, zatím do rozvojových států a východní Evropy. O 20 let později se motocykly IMZ prodávaly už i na západě a v latinské Americe pod exportním jménem Cossack.
Padesátá léta také patřila sportu, ve kterém se IMZ angažoval zajímavými kostrukcemi. M-75 byl prvním závodním motocyklem, který s výkonem 32-36 koní dosahoval se sajdkárem rychlosti 140 km/h. Dalším byl M-76, který měl výkon 38 koní a rychlost 160 km/h, jeho následovník z roku 1955 M-77 dokonce 50 koní a 180 km/h. M-75 se objevil i v civilní verzi, ale na výrobu nedošlo. Pro třídu třistapadesátek vznikly modely M-31 s 18 koňmi výkonu a M-35 s 20 až 24 koňmi. V závodních motocyklech se objevovaly boxery s technikou OHV, se čtyřmi ventily a dokonce i dvou a čtyřventilový dvouválec OHC s královskými hřídeli.
Rok 1958 přinesl zajímavý prototyp 350 OHV s válci do V v úhlu 90°, jak to dnes známe především od Moto Guzzi. Ten byl vystaven na několik veletrzích a měl bt určen především pro motocykly sólo. Co do významu pro budoucnost byl však důležitější nový model M-61 s mtoorem OHV 650 cm3 s kopresí 1:6,2 a výkonem 28 koní. Technicky vycházel z M-52, respektive z BMW R 51. Celé šasi až na detaily pocházelo z M-72. V roce 1960 tento model vystřídal modernizovaný typ M-62 s novou přední teleskopickou vidlicí. Zadní kolo bylo ovšem stále zavěšeno v zastaralém kluzákovém odpružení. Tento anachonismus odstranili irbitští až na modelu M-63 z roku 1965, který přinesl nově postavený rám s kyvnou vidlicí. Ve stejném období začala v IMZ malosériová výroba terénních typů Kross-650 pro národní závody v sajdkárkrosu, který je v zemích bývalého SSSR velmi populární dodnes. V letech 1963-67 se v Irbitu postavilo několik kusů modelu M-100 určeného pro policii. Velký dvouválec dával z objemu 1040 cm3 50 koní a nabízel rychlost 150-160 km/h. 18. května 1967 sjel z výrobní linky půlmilióntý Ural a 22. srpna přijal Rada ministrů SSSR rozhodnutí o reorganizaci IMZ pro výrobu 100 000 motocyklů ročně. Rok na to spatřil světlo světa nový model M-66, který přinesl výkon zvýšený na 32 koní, papírový olejový čistič, nové tvary blatníků a nádrže, které byly dosud přejímány z M-72. V převodovce M-66 se objevila zpátečka. 15. srpna 1971 bylo rozhodnuto, že 100 000 Uralů za rok nestačí a kvóta byla zvášena na dvoujnásobek. 10. dubna 1975 už bylo celkem vyrobeno milión motocyklů IMZ. To již byl ale od roku 1972 ve výrobě typ M-67, který znamenal přchod na 12V elektrosoustavy a stal se nejmasoveji vyráběným sovětským boxerem, zvláště když se později proměnil do modifikace M-67-36 s výkonem 36 koní. Tento motor s plastovým čističem vzduchu zůstal pohonnou jednotkou i pozdějším typům 8.103-8.1234, s nimiž IMZ vstoupil ještě do nového tisíciletí.
V letech 1975-76 byly v IMZ vyhotoveny prototypy M-73. Jednalo se o vzduchem chlazené celohliníkové sedmsetpadesátky s elektrickým spouštěčem, výkonem 45 koní a s přepracovaným šasi a moderním designem. Jako v mnoha jiných případech na sériovou výrobu bohužel nedošlo.
V roce 1980 dokončili montéři z Maďarska instalaci nové lakovací linky a rok na to začal pracovat nový výkonější montážní provoz. 10. března 1981 dosáhl počet celkově vyrobených motocyklů IMZ 1 500 000 kusů a 22. listopadu 1985 už 2 000 000 kusů. Jakákoliv modernizace modelu M-67-36 v 80. letech padla za oběť honbě za množstvím a omezila se jen na některé dílčí úpravy rámu, brzd a příslušenství. Zajímavostí byl vývoj kapalinou chlazeného boxeru používaného k závodním sajdkárovým účelům a později pro sériovou výrobu šestsetpadesátky 8.1232.
Výroba Uralů běžela pořád na plné otáčky bez ohledu na situaci, která jim přestala přát. 26. října 1993 opustil výrobní linku 3 000 000 motocykl. O rok dříve se z IMZ stala akciová společnost Uralmoto s menšinovým podílem vlády a management začal snižovat výrobní kvóty a propouštět nadbytečné zaměstnance. Ve výrobě se objevily modernější modely, které měly pomoci najít nové zákazníky, když pro ty dosavadní přestal být zastaralý motocykl zajímavým. Program byl doplněn typel Solo 8.1230 a v roce 1996 prvním nesmělým pokusem o chopper nazvaný Vojaž 8.1234-5.
Zajímavou alternativou byla Kobra s pevným rámem bez odpružení zadního kola. Tato rarita 90. let si našla řadu obdivovatelů zejména na západě.
V závěru tisíciletí nabídl atraktivní model Solo Klasik 8.1231, připravil výrobu sajdkáru s připojitelným pohonem kola vozíku a především spustil výrobu stylového chopperu Volk 750 8.1237 se zásadně modernizovaným celohliníkovým motorem.
V roce 1939, těsně před útokem Německa naPoslko, byla podepsána dohoda o neútočení mezi Třetí říší a SSSR. Kromě územních zisků v Polsku a Pobaltí přinesla Sovětskému svazu poměrně dost času na získání několika kusů BMW R71 přes neutrální skandivávské prostředníky a přípravu výroby jejch kopií. Konstrukce motoru sovětského motocyklu, který později nesl označení M-72, byla zadána konstrukční kanceláři továrny ZIS v Moskvě. Výrobu převodovek připravili inženýři KIM a šasi s postranním vozíkem rozkreslili a technologicky připravili v gorkovském Gazu. Ve srovnání s BMW R 71 byly některé části podvozku M-72 zesíleny, původní drátěný čistič vzduchu BMW byl prozřetelně nahrazen účinnějším mokrým olejovým filtrem vzduchu a vzhledem k větším vzdálenostem Ruska dostala M-72 objemnější 22 litrovou nádrž. Z praktických důvodů byla pro sériovou výrobu řada hliníkových detailů vyráběna z oceli.
V roce 1941 byl motozávod odsunut na východ do bezpečí do uralského Irbitu. Do konce války vyrobili 9799 strojů. Stoje prošli modernizací čerpající ze zkušeností - původní trubkový rám byl v kritických místech zadního zavěšení zesílen příložkami, suchá spojka byla změněna z jednolamelové konstrukce na dvoulamelovou pro lepší odolnost a hlavní úhlový převod se změnil z původního německého poměru 1:3,89 na 1:4,62. Na nových motocyklech se začaly objevovat zvednuté přední blatníky, které se tolik neucpávaly bahnem.
Padesátá léta znamenala pro SSSR velká poválečná rozmach podpořený přísunem značného množství strojírenských technologií z válečných reparací. Tak se do Sovětského svazu dostal i motor BMW R 51, který se v Německu vyráběl už před válkou. Analogickým postupem jako v případě M-72 tak v polovině 50. let vznikl půllitr M-52 s rozvodem OHV a výkonem 25 koní, při kterém podle údajů továrny vystačil na 50 km rychlosti se 4 litry benzínu na 100 km. V roce 1953 začal IMZ své motocykly exportovat, zatím do rozvojových států a východní Evropy. O 20 let později se motocykly IMZ prodávaly už i na západě a v latinské Americe pod exportním jménem Cossack.
Padesátá léta také patřila sportu, ve kterém se IMZ angažoval zajímavými kostrukcemi. M-75 byl prvním závodním motocyklem, který s výkonem 32-36 koní dosahoval se sajdkárem rychlosti 140 km/h. Dalším byl M-76, který měl výkon 38 koní a rychlost 160 km/h, jeho následovník z roku 1955 M-77 dokonce 50 koní a 180 km/h. M-75 se objevil i v civilní verzi, ale na výrobu nedošlo. Pro třídu třistapadesátek vznikly modely M-31 s 18 koňmi výkonu a M-35 s 20 až 24 koňmi. V závodních motocyklech se objevovaly boxery s technikou OHV, se čtyřmi ventily a dokonce i dvou a čtyřventilový dvouválec OHC s královskými hřídeli.
Rok 1958 přinesl zajímavý prototyp 350 OHV s válci do V v úhlu 90°, jak to dnes známe především od Moto Guzzi. Ten byl vystaven na několik veletrzích a měl bt určen především pro motocykly sólo. Co do významu pro budoucnost byl však důležitější nový model M-61 s mtoorem OHV 650 cm3 s kopresí 1:6,2 a výkonem 28 koní. Technicky vycházel z M-52, respektive z BMW R 51. Celé šasi až na detaily pocházelo z M-72. V roce 1960 tento model vystřídal modernizovaný typ M-62 s novou přední teleskopickou vidlicí. Zadní kolo bylo ovšem stále zavěšeno v zastaralém kluzákovém odpružení. Tento anachonismus odstranili irbitští až na modelu M-63 z roku 1965, který přinesl nově postavený rám s kyvnou vidlicí. Ve stejném období začala v IMZ malosériová výroba terénních typů Kross-650 pro národní závody v sajdkárkrosu, který je v zemích bývalého SSSR velmi populární dodnes. V letech 1963-67 se v Irbitu postavilo několik kusů modelu M-100 určeného pro policii. Velký dvouválec dával z objemu 1040 cm3 50 koní a nabízel rychlost 150-160 km/h. 18. května 1967 sjel z výrobní linky půlmilióntý Ural a 22. srpna přijal Rada ministrů SSSR rozhodnutí o reorganizaci IMZ pro výrobu 100 000 motocyklů ročně. Rok na to spatřil světlo světa nový model M-66, který přinesl výkon zvýšený na 32 koní, papírový olejový čistič, nové tvary blatníků a nádrže, které byly dosud přejímány z M-72. V převodovce M-66 se objevila zpátečka. 15. srpna 1971 bylo rozhodnuto, že 100 000 Uralů za rok nestačí a kvóta byla zvášena na dvoujnásobek. 10. dubna 1975 už bylo celkem vyrobeno milión motocyklů IMZ. To již byl ale od roku 1972 ve výrobě typ M-67, který znamenal přchod na 12V elektrosoustavy a stal se nejmasoveji vyráběným sovětským boxerem, zvláště když se později proměnil do modifikace M-67-36 s výkonem 36 koní. Tento motor s plastovým čističem vzduchu zůstal pohonnou jednotkou i pozdějším typům 8.103-8.1234, s nimiž IMZ vstoupil ještě do nového tisíciletí.
V letech 1975-76 byly v IMZ vyhotoveny prototypy M-73. Jednalo se o vzduchem chlazené celohliníkové sedmsetpadesátky s elektrickým spouštěčem, výkonem 45 koní a s přepracovaným šasi a moderním designem. Jako v mnoha jiných případech na sériovou výrobu bohužel nedošlo.
V roce 1980 dokončili montéři z Maďarska instalaci nové lakovací linky a rok na to začal pracovat nový výkonější montážní provoz. 10. března 1981 dosáhl počet celkově vyrobených motocyklů IMZ 1 500 000 kusů a 22. listopadu 1985 už 2 000 000 kusů. Jakákoliv modernizace modelu M-67-36 v 80. letech padla za oběť honbě za množstvím a omezila se jen na některé dílčí úpravy rámu, brzd a příslušenství. Zajímavostí byl vývoj kapalinou chlazeného boxeru používaného k závodním sajdkárovým účelům a později pro sériovou výrobu šestsetpadesátky 8.1232.
Výroba Uralů běžela pořád na plné otáčky bez ohledu na situaci, která jim přestala přát. 26. října 1993 opustil výrobní linku 3 000 000 motocykl. O rok dříve se z IMZ stala akciová společnost Uralmoto s menšinovým podílem vlády a management začal snižovat výrobní kvóty a propouštět nadbytečné zaměstnance. Ve výrobě se objevily modernější modely, které měly pomoci najít nové zákazníky, když pro ty dosavadní přestal být zastaralý motocykl zajímavým. Program byl doplněn typel Solo 8.1230 a v roce 1996 prvním nesmělým pokusem o chopper nazvaný Vojaž 8.1234-5.
Zajímavou alternativou byla Kobra s pevným rámem bez odpružení zadního kola. Tato rarita 90. let si našla řadu obdivovatelů zejména na západě.
V závěru tisíciletí nabídl atraktivní model Solo Klasik 8.1231, připravil výrobu sajdkáru s připojitelným pohonem kola vozíku a především spustil výrobu stylového chopperu Volk 750 8.1237 se zásadně modernizovaným celohliníkovým motorem.
Pokud Vám v článku chybí některá data z historie, budeme rádi, když nám pošlete doplnění.