Den vítězství s veterány

Druhá květnová sobota letos patří nejrůznějším vzpomínkovým akcím, které se týkají výročí konce druhé světové války. U této příležitosti se do havlíčkobrodského parku Budoucnost krátce po poledni sjíždí zajímavá skupina vojenských i civilních veteránů. Hlavní část účastníků tvoří členové Veterán klubu a Klubu vojenské historie z Úsobí. Majitelé vozidel jsou z širokého okolí Vysočiny, hlavně z Jihlavska, Havlíčkobrodska a Humpolecka, proto je jěště před samotnou výstavou naplánován sraz všech účastníků na letišti na okraji H. Brodu. Tam doráží naše humpolecká skupina s malým zpožděním, neboť dlouhému hadu veteránů na cestě mezi Humpolcem a Brodem vévodí Tatra 57B "Hadimrška", která beze spěchu a s ladnou elegancí pluje rozmlácenou silnicí. Hlavně při průjezdu Skálou okolo kafilerie, která se za teplého bezmračného počasí jako tradičně připomíná sladkým odérem dávno nežijících zvířat, bych pod sebou bublajícímu pérákovi nejradši naložil, co to dá, jen abychom už byli z toho puchu pryč. Závidím kolegovi, jedoucímu za mnou na malé kývačce, že jistě nezakouší tak drastické čichové vjemy, neboť ho od morbidního puchu chrání modrá mlha, která ze plíží z mých výfuků. Na brodském letišti to už vypadá jako při natáčení historického filmu. Mezi armádními transportéry, džípy a motorkami s ozbrojenými sajdkárami se procházejí muži v uniformách. Majitelé vojenských strojů nepodcenili jediný detail. Za asistence policie se řadíme do dlouhé kolony. Nejprve civilové, pak armádní technika. Díky zastavené dopravě na semaforech projíždímě městem pohromadě. Někteří nedočkaví řidiči, kteří musí kvůli veteránům pár minutek počkat, sice vypadají pěkně nasupeně, ale většině se jistě, stejně jako užaslým kolemjdoucím v ulicích, musí tahle historická kolona líbit.
Průjezd křivolakými uličkami do parku je poněkud divoký, část města je rozkopaná a tak terén ze všeho nejvíc připomíná autentická bojiště východní fronty, kde jsou však vojenské motorky jako doma. Nakonec i pérák dělá ve výmolech čest svému pojmenování a tak jsme oba na místě bez ztráty jakýchkoliv našich součástek. Rozlehlý park se rozkládá v malebném údolí kousek od centra města. Příjezd kolony vyvolává značný rozruch, park se totiž už hemží návštěvníky oslav a burácení historických motorů přerušuje produkci dechovky, která spustila do pochodu malým mažoretkám. Hlavně nízkootáčkové motorky ale svými pravidelně náhodnými výbuchy určují rytmus děvčatům mnohem lépe. Nakonec jsme již všichni v parku a postupně své stroje umlčujeme a stavíme motorky na trávník vedle chodníku, aby měli procházející dost prostoru si stroje prohlédnout. Automobily se staví o kousek výš na vyasfaltovaný plácek u budovy, která svou drolící se omítkou dojem dávných dob rozhodně nekazí. Záhy "plechovkářům" závidíme, neboť třeba takový čtvrtunový harlej v půdě promočené včerejším deštěm za pomoci bočního stojanu nestojí příliš přesvědčivě. Po chvíli boje jsou ale všechny motorky připraveny čelit náporu návštěvníků ve stabilní poloze. Helmu si provokativně dávám do úschovy ke známému do fiátku 600, snad se tam vejde, a jdu splynout s davem a obdivovat veterány.
Tak co se nám tu letos sjelo? Na letišti nebyl čas ani prostor, zato tady v parku máme všechny stroje pěkně na dlani. Hned zkraje zaujme asi nejcennější exponát dnešní výstavy, červenočerný Terrot Dijon z roku 1928 s motorem SV 350 ccm. Skvěle renovovaný stroj vypadá, jako kdyby před pár minutami vyjel z výrobní haly ve francouzském Dijonu. Terrot byl ve dvacátých letech v Československu poměrně populární značkou a tahle motorka jistě patřila k tomu nejhezčímu, co se po našich meziválečných silnicích prohánělo. Díky precizně odvedené renovační práci je Terrot plně pojízdný a tak se může pochlubit i hlubokým hlasem motoru, který vychází skrze na svou dobu designově rafinovaný výfuk. Terrot se hned stává objektem obdivu všech návštěvníků parku a už teď není pochyb, který stroj bude dnes v největším obležení.
Ostatní motorky už připomínají dobu těsně spjatou se druhou světovou válkou, jde totiž o stroje většinou ze třicátých a čtyřicátých let. Hned vedle Terotta stojí další skvosty tohoto srazu, dva motocykly Harley-Davidson s typickými véčkovými motory Flathead s velkými plochými hlavami a postranním rozvodem, pocházející ze čtyřicátých let minulého století. Obě majestátní motorky ukazují návštěvníkům výstavy rozdílný význam slova "veterán". Modrobílý harlej prošel totální renovací a svým blyštivým chromováním a bezvadným lakem oslňuje kolemjdoucí a zve k prohlídce svých vyšperkovaných detailů. Jeho vedle stojící kolega naopak vypadá, jako kdyby byl dodnes denodenně v provozu, za každého počasí, v každé roční době. Červený harlej totiž už místy odhaluje spodní vrstvu zelené barvy, výfuky jsou oprýskané, nikde ani stopa chromu a olejové skvrny mnohem větší než velikosti mexického dolaru prozrazují, že ani starý motor nebude z nejtěsnějších. Pozoruhodné však je, že tento stroj je prakticky celý (kromě nových plášťů a zrcátka z důvodu bezpečnosti) v originální podobě, s původním motorem, součástkami, elektroinstalací, zkrátka bez jakýchkoliv větších úprav, výměn nebo zásahu kutilů či restaurátorů. To je právě pro některé milovníky veteránu to nejcennější, když je jejich stroj v originálním stavu a bez velkých oprav, jen s nutnou údržbou, pořád ještě jezdí. Žádná motorka totiž není vyrobena jen pro to, aby stála naleštená v muzeu, a tento mohutný, přesto však elegantní karmínově rudý stroj dokazuje, že i po mnoha desetiletích je stále schopen plnit účel, pro nějž byl vyroben, tedy být neustále v provozu a dělat svému majiteli radost.
O kousek dál láká k prohlídce čtveřice předválečných motorek značky NSU. Tři písmena prozrazují, že tyto stroje byly vyráběny v německém Neckarsulmu. Trojice dokonale renovovaných čtyřtaktů, z nichž dva jsou vybaveny prostorně a pohodlně vyhlížejícími  sajdkárami, zaujme především na svou dobu vcelku moderním vzhledem. Černá NSUčka s krásnými chromovanými nádržemi a kvalitně provedenými detaily potvrzují, že šlo o značku dražší kategorie. Na svou dobu působí tyto stroje velice uhlazeným a ladným dojmem. Robustní sajdkáry vábí především malé děti, kterých se do jedné takové loďky vejde k údivu majitelů i pátrajících rodičů  překvapivě hodně.
Čtvrté NSU je na pohled vcelku malý vojenský dvoutakt do lehkého terénu (při objemu 200 ccm váží pouhých 100 kg).  Řadu uzavírá další představitel německých značek, Triumph/TWN (německá odnož anglické společnosti), model  BD250. Oproti zelenému vojenskému NSU je tento stejně zbarvený stroj schopen vozit dvě osoby a ještě spoustu munice a dalšího materiálu v postranních plechových kufrech. Zajímavé je též dynamo, které je poháněno přímo z primárního kolečka krytým převodem a je umístěno v krytu pod sedlem řidiče.  Oba armádní stroje, NSU i Triumph, se začaly vyrábět krátce před druhou světovou válkou a v německém vojsku nebyly příliš rozšířené, neboť na bitevní pole se mnohem lépe hodily silné a mohutné Zündappy a BMW se sajdkárami. Právě tyto stroje na mě už vykukují zpoza keřů a tak se k nim chci vydat, cestou se ale musím procpat houfem návštěvníků výstavy. Navíc bych málem zapomněl na některé civilní stroje, které dorazily se zpožděním, a proto parkují při kraji chodníku, kde je teď trochu víc místa k prohlídnutí, a tak se zde zastavuji.
S typickým prskáním na dvě doby skrze čmoudící rybiny dorazil motocykl DKW 250. Stroj je v nálezovém stavu před renovací, a tak působí skutečně autentickým dojmem dob dávno minulých. Zájem kolemjdoucích ale budí svým nezaměnitelným vzhledem spíše předválečné BMW R35, jemuž vévodí silný a kdysi moderní motor, dlouhý chromovaný výfukn, černý lak s bílými linkami a typická modrobílá vrtulka ve znaku. Tenhle stroj budil respekt již při příjezdu burácivým zvukem a teď poutá pohledy kolemjdoucích čistými liniemi svého zevnějšku.
Že v jednoduchosti designu je krása potvrzuje i vedle stojící ČZ 175 Standart, zástupce domácí produkce. Československý motocykl v tradiční černé barvě je na řidítkách vybaven velkou mosaznou trumpetkou a na přední vidlici originální plechovkou na olej. Vedle BMW působí dvoutaktní čezeta, která byla jedním z nejrozšířenějších motocyklů v předválečné republice, jako Bavorovo menší dvojče. Ještě subtilněji pak působí v této řade dvě poválečné čezety, ČZ 125B a ČZ 150C. Mnohý pamětník se  u těchto zetek s nostalgií zastavuje, neboť tyto klasické představitelky menších českých strojů dodnes mnohde ještě brázdí silnice venkova. Oba motocykly jsou citlivě renovovány, béčko v chromovaném provedení, céčko v lidové verzi s nádrží lakovanou.
Z předválečných strojů domácí výroby však nesmíme v žádném případě opomenout naši nejslavnější motocyklovou značku. I malé děti, které tu mezi motorkami nadšeně pobíhají, uhodnou, že ty blyštivé stroje s naprosto nezaměnitelným odstínem červené barvy jsou kdysi tak slavné Jawy. JAWA 350 SV, stejně jako její o málo mladší sestra JAWA 350 OHV, prošly obě důkladnou renovací, které neušla žádná součástka a jediný detail. Oba relativně malé a nízké stroje se od sebe na první pohled liší pouze motorem a výfukem, díky kterým však mají obě motorky zcela rozdílný zvukový projev. Zatímco esvéčko s klasickou ploutvičkou na výfuku připomína zvukem spíše bublající vysavač, dlouhý rovný tlumič dává óhávéčku brutální burácivý zvuk, až by člověk nevěřil, že takhle ostrá může být třistapadesátka. Oba motocykly dokládají vysokou úrověň našich předválečných Jaw a navíc jednoduchým a zároveň účelným designem předznamenávají vzhled svých pozdějších červených následovníků.
Počasí celé akci přeje, předpovídaný déšť se nedostavil, a tak se celá výstava stále víc a víc zaplňuje. Jednostopí krasavci přitahují všechny návštěvníky bez rozdílu věku a pohlaví a tak začíná být mezi motorkami poněkud těsno. V takovém návalu by člověk snadno přehlédl, že opodál probíhá přímo v terénu oprava. Majitel blankytně modrého Prasete neboli ČZ 175/502 s unikátním postranním vozíkem Druzeta, jichž bylo vyrobeno jen pár stovek kusů, ztratil cestou na akci zadní část koncovky výfuku, a tak se teď snaží závadu odstranit. Jako správný motorkář zvyklý na československé stroje si s sebou přivezl hromadu nejrůznějšího nářadí, že by mohl udělat rovnou i nějaký ten polní výbrus. Samozřejmě se okolo  hned sbíhá  spousta znalců a zkušených pouličních opravářů, kteří nebohému majiteli doslova lezou pod ruce a jeden přes druhého chrlí své nápady a osvědčené pracovní postupy. Nakonec vše vyřeší univerzální a nerozlučná dvojice všech dvoutaktních montérů - drát a šroubovák. 

Krásná a vzácná Druzeta tu ale není jedinou civilní sajdkárou, přímo vedle ní totiž stojí brutálně naleštěná a okouzlující JAWA 250/559 Panelka se sajdou Velorex a vozíkem PAv. Zatímco Panelka neúnavně brázdí naše okresky dodnes,  sajdkára a páv se v běžném provozu už prakticky vůbec nevidí, a málokdy i na srazech. Samotná motorka tak má mnohem nižší hodnotu, než oba vozíky dohromady. Každopádně společně všechno pěkně ladí a prošedivělý pamětník tu dokonce nahlas vzpomíná, jak v podobném složení před desítkami let jezdil rok co rok do "Jugošky".
Konečně se blížím k vojenským strojům. Z našich tradičních motorek, aby byla škála kompletní, ale pozornost návštěvníků patří také malé kývačce z konce padesátých let. Tahle JAWA 125/355 už má za sebou skoro kompletní renovaci, chromy i lak jsou perfektní a tak zbývá už jen domalovat zlaté linky. To opodál stojící JAWA 250 Pérák je na tom úplně opačně. Motorka je v dochovaném stavu, ovšem s některými dobovými úpravami, které dnes sice působí v záplavě všech krásných, nablýskaných a bombasticky renovovaných veteránů poněkud nepatřičně, jsou však dokladem doby i potřeb svých majitelů, pro něž tyto stroje nebyly ničím jiným, než každodenním dopravním prostředkem. Klasické pérovací jednosedlo zde bylo nahrazeno větším a pro cestování praktičtějším velkým sedlem z Jawy 500 OHC. Tato úprava (a hlavně děsuplné vzpomínky mojí matky) prozrazuje, že na stroji mohli cestovat až dva dospělí a k tomu dvě malé děti (menší vprostředku na sedle, větší držíc se řidítek na nádrži). Dnes už tomuhle stroji po dědovi naštěstí tolik nenakládám, každou sezonu si ale svých několik poctivých tisícovek odkroutí a za ty hektolitry spáleného benzínu a oleje bych už udělal renovací několik. Důležité ale pro mě je spíš to, že motorka pořád jezdí a dělá mi radost.
Konečně se dostáváme k vrcholu dnešní výstavy, k vojenským strojům. Už od začátku celé akce se v houfu lidí občas mihne uniforma, která dokládá, že řidiči armádních motocyklů jsou dnes se svými stroji perfektně sladěni. Hlouček vojáků Wehrmachtu postávající okolo německého Zündappu KS750 působí vskutku sugestivně, až z toho mrazí. Atmosféru navíc umocňuje opodál stojící dělo ráže 3,7 cm, které zpoza stromu jakoby nic míří na kolemjdoucí. Respekt budící stroje s motory boxer a mohutnými sajdkárami tu jsou dnes celkem tři, jeden v tmavé a dva ve světlé variantě. Jde o jednu z nejrozšířenějších vojenských motorek v historii. Klasické Zündappy přitahují kromě dětí  také ty nejstarší návětšvníky dnešní výstavy. Mnozí z nich zavzpomínají, jak se tyhle motorky v květnu 1945 po odchodu německých vojsk bezprizorně nacházely opuštěné prakticky na každém rohu. Starý pán se zrcadlením v oku dokonce vzpomíná, jak takového Zündappa dotlačil domů na dvorek, kde se ho snažil zprovoznit a pak s ním několik dní s většími či menšími poruchami  jezdil. Když došel benzín, nechal motorku svému osudu stát u silnice, tak jak ji našel. Ještě dnes se tenhle vojenský kolos občas objeví v nějaké zapadlé stodole. Zündappy přítomné na dnešní výstavě se ale mohou pochlubit naprosto perfektním stavem. Hodiny strávené renovací a opravami se vyplatily a výsledek stojí zato. Majitelé těchto KS750 své stroje často půjčují k natáčení historických filmů.
Různých natáčení a inscenovaných bitev se již účastnily i motorky protivníka, konkrétně sovětské stroje M-72 Ural, u nás známé také pod pozdější přezdívkou Dněpr. Dva tmavé motocykly se sajdkárou jsou na první pohled takřka k nerozeznání od svých německých protivníků. Aby také ne, když vycházejí z podobné koncepce, M-72 totiž byl kopií německých BMW, které zas měly ledacos společného se Zündappy. Ač jsou tu dnes Uraly pouze dva, oproti německé straně mají výraznou palebnou převahu. Na sajdkáře jednoho z nich je totiž lafetován kulomet, který budí pozornost malých dětí a jejich rodiče je s obdivuhodnou trpělivostí musejí z motorek neustále vyndavat. Do vojenských sajdkár se totiž vejde ještě mnohem víc dětí, než do velkých vozíků NSU, a tak se koutek s armádními motocykly neustále hemží drobotinou a na fotku se musí dlouho čekat. Při pohledu zblízka odhalují sajdkáry řadu zajímavostí. Jejich kolo je poháněno převodem s uzamykatelným diferenciálem a je i zvlášť bržděné. Samotný vnitřek vozíku, na rozdíl od civilních cestovních variant, je spartánsky zařízen. Je zde však dost prostoru na nejrůznější kanystry a plechovky s municí. No a kulomet, ten je naprosto bezkonkurenční a realisticky vytváří výsledný dojem. A pozor, nejde o žádnou atrapu! Členové úsobského klubu každoročně pořádají ukázky bitev a z této zbraně štěkají jasné plameny, jak střílí slepými náboji po německých okupantech.
Stejně jako ostatní navštevníci akce jsem vojenskými kolosy fascinován, a to už jsou teď pěkně zticha v řadě. Při příjezdu však varovné hromobití šestice ozbrojených boxerů s uniformovanou posádkou dokázalo dojem ještě umocnit. To zástupce naší vojenské jednostopé produkce, JAWA 250 Pérák v provedení ČSLA, se při příjezdu předvedl s naprosto jiným projevem a mnoho pamětníků jen podle nezaměnitelného zvuku nízkootáčkového jednoválce bublajícího v rytmu dvou taktů přesně poznalo, co přijelo za stroj. Zelený pérák se od civilního provedení liší pouze absencí jakéhokoliv chromu a dvojicí slušivých a praktických kožených brašen nad zadním kolem. Jeho majitel navíc přijel ve fešném koženém úboru se spojařskou brašnou přes rameno. Spolu se svou motorkou vyvolává dojem, že tudy rozhodně imperialistický agent neprojde! Kousek od péráka pak stojí menší německý armádní Puch 200. Takový stroj se na srazech skoro nevidí. Motorka je v původním stavu, trochu prokvetlá, ale jakoby právě dorazila z krutých bojišt fronty. Navíc je náležitě vyzdobena polní lopatkou, svazkem granátů, německým samopalem a identifikační vojenskou známkou. Malý dvoutakt zatím čeká na renovaci, je nepojízdný, ale na korbě ho přivezl nákladní vůz Wehrmachtu, v Protektorátu kdysi vyrobená Praga RN.
Tím se dostáváme k automobilům. Ty vojenské stojí kousek od motorek, na okraji silnice vedoucí z parku. Na své si kromě pamětníků válečných let přijdou i mladší ročníky, neboť vprostřed silnice parkující Tatra 805 Kačena se ve výbavě mnoha vojenských posádek držela ještě relativně nedávno a v hojném počtu, a tak se může vzpomínat na dva nejdelší roky života skutečně se vším všudy. Atmosféru naší lidové armády navíc věrohodně dokresluje džíp a gazík, oba opodál se schovávající za zelení vedle motorek.

                    
Tím se sice výčet armádních vozidel uzavírá, ale civilních vozů je tu ještě několik. Svým účelně minimalistickým vzhledem a zároveň parádním lakem zaujme Fiat 600, klasika nejen našich silnic. Není to dnes jediný Fiat, neboť přímo naproti je k vidění červený Abarth z konce šedesátých let a  spolu s ním nabušený sporťák X1. Hned vedle malé šestistovky stojí náklaďáček Tatra, jež členům VK Úsobí slouží jako transportér pivních sudů, samozřejmě nejdřív plných. Dnes je však korba prázdná, tak snad to příště bude lepší. Odpolední vedro vrcholí, a tak by osvěžení vážně bodlo. Ale pokračujeme v prohlídce vozidel dál. Ač byly motorky mnohem zajímavější než dvoustopé stroje, i mezi nimi najdeme několik pěkných a dnes již exotických exponátů. Kromě klasické Felicie a Octavie je tu také stará známá stovka. Ještě před pár lety by nikoho nenapadlo přijet na veterány s obyčejnou Škodou 100L, ale vida, časy se mění a kdysi běžné a oblíbené lidové vozidlo se dnes už asi považuje jen za veterána... Soudě dle mnohých reakcí  typu "podívej, mámo, to jsme mohli parkovat taky tady" je tento nezmar ještě stále hojně v provozu. Skutečným exotem je tak až Citroën DS, bez nějž by Fantomas měl jen poloviční charisma. Hned vedle parkují  dvě Tatrovky, elegantní béžová limuzína Tatra 57B ze čtyřicátých let a její starší předchůdkyně, modrý kabriolet Tatra 57. Mezi naše klasické automobily patří také černá Škoda Popular, v poválečných letech jedno z nejrozšířenějších aut českých silnic. Naproti tomu u červeného Fordu Cortina není pochyb, že jich naše luhy a háje moc nebrázdilo. Dnes však jsou tyto sportovní fordky hodnotným a vyhledávaným sběratelským kouskem.


Ještě o něco dál, ve stínu zchátralé zdi, stojí východoněmecká klasika, luxusní limuzína Wartburg 311 z konce padesátých let. Dvoutaktní tříválec byl dle různých ocenění dokonce jedním z nejelegantnějších vozů své doby, o čemž se návštěvníci mohou zblízka přesvědčit. Člověku se ani nechce věřit, že je to přímý předchůdce dodnes hojně rozšířeného "warťase" 353, který skutečně po svém předkovi mnoho krásy nepobral.
U nablýskaného Wartburga naše prohlídka veteránů končí. Většina návštěvníků akce pokračuje parkem dále, podél potoka spojující zdejší rybníky, až ke sporotvní hale, u které probíhá hlavní část dnešních oslav, kulturní program a velký trh lidových řemesel. Myslím, že to na veterány bude dobře navazovat, neboť vystavené stroje jsou také pěknou ukázkou dřívějších dovedností, technologií a postupů a dokážou návštěvníky přenést v čase zpět o několik desítek let. Odpoledne se mezitím nachyluje. Slunce se na vymetené obloze sklání k horizontu a tak se veteránisti se svými vozidly pomalu vydají k domovům. Stejně jako při příjezdu, i teď svým hřmotným odjezdem staré motorky a auta dokazují, že přes všechny ty roky a tisíce kilometrů ještě zdaleka nepatří do starého železa nebo do muzejnch síní. Za všeobecného zájmu okolo stojících lidí se burácející kolona vydává z parku. Spokojené tváře přihlížejících lidí prozrazují, že dnešní havlíčkobrodské odpoledne s veterány se zkrátka vydařilo.