Ricci a jeho moto cesta Amerikou 2010

22.5.2010

Dneska konči náš pobyt v Las Vegas. To jsme ještě včera zašli kousek na bulvár a pak nazpět do hotelu Sahara, kde jsme si na baru dali každej po Hot Dogu za 1 buck, po dvou pivech taky po bůčku a šesti kamikaze koralkách opět po bůčku, bylo nám dobře.
A představte si, že všechny skleněné panáky jsem dostal a vezu si je domů:-))).
Pěkně jsme usnuli. Ráno vstáváme relativně brzo a nosíme si věci na parkoviště a ukládáme do Pebbles a Kristiny.
V hotelu se nám snídat nechce, tak jdeme o jeden blok dál, poprvé k Mc Donalds :-). Dáváme si plně Big snidaňove menu a horkou čokoládu. Je toho hromada, platíme dohromady asi 15 bůčku. Pěkně jsme se narvali, povolujeme opasky, které nemáme:-).
Pak už jen zpátky do hotelu uzavřít účet a rychle směr Utah. Opouštíme Las Vegas, válíme si ještě jednou po LV strip. Město hazardu, zábavy, neonu, krásných staveb, chlastu, štětek a bůhví ještě čeho jiného projíždíme relativně bez zácpy a už to smažíme Interstate 15.
Že začátku v Nevadě, je to dálnice jen o poušti a jinak nic. To se, ale mění když přejíždíme do Arizony, kterou pojedeme cca 30 mil po 15nactce, ale zato v něčem parádním ve Virgin River Canyon. Mohutné skaliska se vinou kolem dálnice, respektive obráceně:-).
Opět se kochám.
Motorky zdolávají kánon a po pár mílích konci Nevada a začíná Utah sjíždíme na silnici n.9 do města Washington v Utah.
Tak a budeme mezi samými mormony,nebo kým :-).
Projíždíme městem, okamžitě registrují velký HD shop Zion u cesty. Sjíždíme k němu a vidíme dohromady okolo 30 bikeru.
Dozvídáme se, že každou sobotu tam mají Barbeque a potom vyjíždí na vybrané trasy/a to mne věřte, že jich tam mají. Motorkářská velmoc, tak to je. Když si vezmete, že jedete po vyhlášené scénické silnici a z ní jsou pak odbočky na spousty dalších menších silniček s krásnými kochačkami/, uklízejí se stoly po jídle a bikeři se oblékají a startují své mázly, pomalu vyjíždí na ride.
Obchod jako jiné co jsem viděl, nezklame, opravdu je z čeho vybírat. Kupuju si něco na památku a jdu ke Kristině. Jirka už čeká, vyrážíme směr, jeden z nejkrásnějších parku ZION National Park.
Z devítky odbočujeme na South 89 a po jízdě pěknou krajinou nás vítá, že vjíždíme do arey parku, ještě ne přímo do něj.
Projíždíme kolem červených skalisek /což je pro Utah typické/, něco se mi nezdá a už vím co to je. Svršek silnice, která bývá buď do šedivá nebo černá střídá barva červená. Ano, prostě je tam udělaná silnice v barvě pohoří, které to lemuje.
Vypadá to super a kvalita také. Vjíždíme do malebného vstupního městečka do parku.
Maximální rychlost je tady 25 mil, motorky jezdí ve velkém množství v obou směrech, je to kultovní místo /za chvíli pochopím proč/.
Přijíždíme k hlavnímu vstupu do ZION National Parku v Utahu, kupujeme si permici za 40 dolarů pro jednoho, ale můžeme už pak do každého národního parku v USA po dobu jednoho roku. Mně se to vyplatí, protože pořád zaplatím takhle méně než když si budu kupovat lístky jednotlivě do parku, které ještě navštívím ....
Národní park Zion = nádhera, nádhera a zase nádhera. Nemá cenu to komentovat. Myslím, že stačí fota a videa....
Opouštíme úchvatnou scenérii parku a pokračujeme po osmdesatdevitce.
Míjíme indiánský ranch.
Mám na sobě jen triko a na hlavě skull čepici /v Arizoně a Utahu je nemusí jezdit s helmou/, rád toho využívám, aspoň mám vítr ve vlasech :-)). Začíná se do mě dávat strašná kosa, úplně se klepu. Předjíždím rychle kamaráda a zastavuju. On taky a strašně se hřebí, říká jdeš si pro bundu, viď. Já říkám ano, jak to víš? Tlemi se ještě víc a říká, no já si říkal jak dlouho to vydržíš, tady je totiž úplně otevřena náhorní planina ve výšce skoro 2ooo metrů a vítr je tu ledověj, někdy až kolem stovky,
Beru bundu, ale co nás čeká potom, není žádná prdel. Strašnej vítr, ten se dostává všude pod oblečení, teplota padá asi o 12 stupňů. Nemám rád vítr a začínám bejt vzteklej a nadávám si pro sebe. Jedete v tom 1oo kiláků, motorku furt nahnutou jako když klopíte zatáčku, aby vás to nepřevrátilo na druhou stranu. Zatáčky ty projíždím hodně opatrně, klopit nedoporučuju, třikrát mě to pěkně roztancovalo a to LT Kristina není žadnej drobek, držím řídítka tak pevně, jako bych je měl přilepený.
Asi po 5o kilácich zastavujeme scenic na vyhlídce. Jirka už parkuje a já doparkovávám, silné při tom kurvuju a nadávám jako špaček, vítr jeden ............... . Nějakej Indián tam prodává suveniry, kouká se na mě, evidentně neví, která bije.
Jdeme na tu vyhlídku a tam vidím v čem jedeme.
Nekonečná rovina ve výšce dvou kilometrů, pomalu oko nedohledné. To je pak jasný, že větříček si tady může dělat co chce.
Mastíme, teda spíš se snažíme jet, aspoň kdyby nějakej les byl, tomu luftu někam utict. Náš cíl je Grand Canyon v Arizoně.
Jooo dostáváme se do lesa, větřík pokoj nedává, mrcha i mezi stromy mu to jde a je tu opravdu chladno.
To vám řeknu, to jsou výkyvy. Včera v Las Vegas 33 stupňů a den předtím v Death Valley 40 stupňů teploučko a toto co to má být, bo tu je kolem 7,8 stupňů. Zastavujeme u motelu z restauraci už celkem nedaleko od Grand Canyonu, prokřehlí.
Motel je beznadějně obsažen. Naproti je kemp, volný. Jdeme teda sem a budeme stavět stan. Přijede za námi správce tohoto kempu, zálesák nebo traper, vystřiženej jako z Divokyho Západu. Na hlavě má čepici z jezevce, horní a dolní svršky taky z nějakých zvířat a na sobě spousty amuletu. Pak z něj vylejza, že má doma 3 Harleye a schani strašně BMW rok výroby 1938, prostě klasický německý válečný stroje. To jen tak mezi řeči, ale rádi nám ať si dáme stan někam za kopec,nebo nás vítr smete a zmrzneme.
Ještě před tímto hrozným údělem mu platíme 17 dolarů za oba:-). Já mu věřím, vidím tady zvířátka, třeba vysokou, tady se to prochází a žije to, proč my zmrznout. Jirka pro jistotu dává do stanu pepřák /na oblbnuti/, co kdyby náhodou nějakej grizzlik a sekerka /na domláceni/ je u vchodu do stanu :-))).
Stán je postavenej, tak jdeme naproti do motelu na večeři, potkáváme tam motorkáře, asi před čtyřmi dny jsme se bavili. Dáváme si dobrou ňamku a povídáme, spíš Jirka. Tak z něj vylejza, že rodiče byli Češka a Rus...Taky dobrý :-))).
Tak a teď už jsme ve stanu a já datluju dnešní stóry a venku slyším, takový zvuky, něco tady okolo oblejza /ty vole já mám strach,jako ve filmu, co když to roztrhne stan a vytáhne nás to ven i se spacákem. Zase na druhou stranu jak asi grizzlik umí rozepínat zip u spacáku? Že jo.../. Dobrou noc

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE