Ricci a jeho moto cesta Amerikou 2010

19.5.2010

Dnešní den začal tím, že jsem šel spát v pět ráno a vstával v osm hodin. Návštěva casina, popíjení vína a následně psaní blogu. Obrovský hotel začal tepat životem, ospalí hráči šli spát a vyspali hrát. Casino jede 24 hodin denně.
Na pokoji jsme si zabalili všechny věci a pomalu se courali k recepci. U výherních automatů byly slyšet první výkřiky od radosti z výhry. Opět u motorek. Startujeme a plán je jasný jezero "Lake Tahoe". Vyjíždíme z Rena, tankujeme a pak směřujeme na horskou silnici a šplháme serpentinami až do výšky přes tři tisíce metrů. Všude je ještě plno plno sněhu a citelně se ochlazuje, nahoře jsou 4 st.C.. Stojíme v nejvyšším bodě a fotíme.
Vidíme též nějaké mladé snowboardisty, sněžnou rolbu, jako kdyby ta zatracená zima ne a ne skončit.
Znovu startujeme a sjíždíme zatáčkami postupně dolů. Zase jako z pohádky /možná se opakuju, ale Američani mají nádhernou obrovskou zem a starají se o ní/ se vynořuje panoramatický pohled na hory, les a modroučké největší horské jezero v severní Americe.
Začínáme ho kopírovat na svých strojích a kochat se /což budeme dělat dnes po celý den,byla to všude nádhera/.
Každý z nás někde zastaví, fotí nebo točí z jiných úhlu pohledu.
Narazím při svém focení na zajímavou značku "Pozor paní Grizzlyova převádí malého Grizzlika" :-) a to příští 4 kilometry:-).
Opravdu sledujeme vše s nadšením a začínáme mít hlad. Zastavujeme v prvním překrásné zasaženém rekreačním městečku Incline Village na pobřeží Lake Tahoe.
V obchodě si kupujeme celý malinový koláč a na kafe baru, kávu a chai latte. Moc dobrý to bylo, byl to spíš už snídáno-oběd.
Mňam, mňam. Pokračujeme dál kolem pobřeží až do South L.Tahoe, stylového, upraveného městečka se spoustou casin, neboť jsme v Nevadě.
Z tohoto města najíždíme na horskou scénickou silnici number 89, opět neskutečně scenérie skal, zatáček a prudké říčky.
Kochání pokračuje, proč by nemohlo, hltáme to plnými doušky.
Někde stojíme u krajnice, kolem nás se mihnou dva stroje, veteráni, nestačíme je ani pořádně zblejsknout. Tak si to dál tak kroužíme zatáčkami a čučíme po okolí.
Ani neregistrujeme, že projíždíme starou vesnici a co nevidíme, dva krásné veterány zaparkované naproti store.
Hned stavíme u nich, začínám fotit. Jeden ze strojů je '1954 Vincent
druhý '1961 BSA.
Dáváme se do řeči s majiteli, tam se dozvídáme ty roky. Pánové jsou starší a mlsají zmrzlinu. Ještě u nás zastavuje BMW K75, už se dlouho nevyrábí. Mezitím si jdu nafotit něco z vesničky..
Natáčím si veterány na video, hezky nakopávají mašiny nohou a pěkně to odpalují.
Po Vincent zůstávají kapky oleje. Po chvíli také jedeme dál, krásná, teď už opět kalifornská 89 končí.
a my najíždíme na silnici US 395.
Dostáváme trochu sprchu, protože je uzavřena silnice 120 do "Yosemite National Park",
po nějaké době jedeme okolo něj a bohužel jen míjíme /je to pod sněhem/. To nám vzápětí, ale vynahrazuje jízda kolem říčky s krajinou..
Potřebujeme zastavit u benzínky a Jirka kontroluje pneu a já dostávám klasickou spací krizi, snažím se ji rozchodit. Přijíždí k nám Amik na BMW K 1200 GT, má ji pěkně vybavenou, vším co na to jde nandat.
Zase povídání, odkaz na blog a on nám dává na jeho. Říká až pojedete kolem San Francisca, máte zajištěny ubytování.
To je věc která v Americe dobře funguje. Lidi jsou vstřícní a chtějí se seznamovat. Nikdy nevíš kdy se to může hodit.
Loučíme se, a dál a dál projíždíme S.Nevadou k našemu dalšímu kochacimu čili, krásné se to tam točí a padá dolů k jezeru Mono Lake a po nějaké době se nám naskýtá pohled na jezero "Mono Lake".
Je tak zapasované do krajiny, že lépe nemůže být., chlápek s BMW, jmenuje se taky Richard, nás dohání a jede s námi na vyhlídku.
Jezero, radost pohledět, barva, v pěkném údolí mezi horami. Říkám, to je sníh na těch březích a ostrůvku?
Jirka říká že asi ano, ale chlapík od BMW říká, že to jsou minerály a dělají tuhle krásnou bílou barvu.
Pak už se definitivně loučíme a jedeme si každý po svém.
Teploty se neustále střídají, oteplí se a najednou o 1o stupňů padne. Je to asi takhle, jedeme několikaset kilometrovým pohořím Sierra Nevada, ale na náhorní plošině ve výšce cca 2ooo a 25oo metrů.
Právě to vyvolává zdání, že člověk jede mezi velikány a je v nížině. Ne není, je ještě o 4oo metrů a víc výše než naše Sněžka. Změny teplot nám dávají zabrat, chvíli klepeme kosu a pak se můžeme svlíkat, pořád se to střídá. Ale zase je se na co dívat a to myslím úplně vážně, kocháme se až k městu Bishop.
Tady tankujeme, dnes po druhé. Na Kalifornii mají nízké ceny.
U pumpy se domlouváme, že by jsme mohli zajít na večeři, najdeme si super podnik a za 20 bůčku dohromady se najíme.
Je to barbeque ve velkém sendviči a hustá chilli mexická polévka, nemá to chybku. Ještě ubytování a bude den jako vymalovaný.
Dnes nám štěstí přeje, hned za městem je kemp jak z divokého západu, není mu co vytknout.
Platíme 20 bůčku za nás a motorky dohromady, výborný.
Vybíráme si místo a máme výhled z první ruky na kousek pohoří Sierra Nevada.
Fouká hodně silný vítr, musíme stan více kotvit, aby se neurval. Jak říkám kochaci, bezproblémový den, nemělo to chybu.
Zítra nás čeká přejezd přes Death Valley /Mrtvé údolí/. Údolí má své specifikum, je 100 metrů pod hladinou moře a je to nejnižší část Spojených státu, teploty tam dosahují v této době až 40 stupňů C ve stínu a Las Vegas, to už pak budeme mít najeto 8.500 km. Uvidíme, jak vstaneme a vypravíme se.
Ted už prší, ale není chladno.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE