Klasická Zetka Cčko, ideální stroj na všechno - ať už jen na cesty kolem komína anebo na cesty po světě napříč kontinenty. Nejuniverzálnější cesťák na světě 
Výška jezdce: 180 cm
První dojmy - První dojmy? Kdo to zas vymýšlel tohle to... No tak zavzpomínáme. První dojmy v 16-ti kdy byla vytáhlá po 20-letech z garáže, drandil jsem na ní na poli za což bych si teď dal facku :D A dojmy jako čerstvého řidiče po rádoby renovaci - slastnej pocit sedět a jet na něčem, co si člověk spraví sám doma svépomocí :-)
Recenze
Po letech už vím konečně celý příběh. Původní majitel tuto Zetku 125c koupil těsně po měnové revoluci u nás ve městě v Mototechně, neboť co chcete dělat s těma penězma, které vám komunisti ukradli. Chvíli na ní drandil, pak tam vrazil náhradní motor ze stopadesátky a nakonec si koupil tři-pade Jawu a Zetka tak stála nepoužívaná ve stodole. K tomu přišel můj děda, za flašku rumu si ji od známého koupil, že z ní udělá traktor. Notnou dobu jsem netušil, jak to přesně chtěl udělat, až nedávno tu na motorkářích jawarmaniak jeden kus objevil - jawarmaniak traktor
Naštěstí tato Zetka neskončila jako dárce komponent jako mnoho ostatních, ale taťka ji zachránil a chvíli na ní drandili s mamkou, která ji pojmenovala Zuzka. Jakmile se narodil můj brácha, motorka skončila na dvacet let v garáži. To už měl však papíry na motorku i bratr, který ji dotáhnul z garáže zpět domů, celej nasranej a špinavej, protože mu nechtěla chytnout. Nějak se ji podařilo zprovoznit a chvíli se na ní jezdilo, dokud se neporouchalo něco v motoru. Tak se dal motor k někomu na opravu, která se však protáhla na tři roky.
Mezitím jsem si udělal řidičák na motorku i já, a jak tak stála Zetka osamocená bez motoru, s bráchem jsme si řekli, že ji dáme celou do pucu. Nechci říct zrenovovat, neboť všechno jsme si dělali tak nějak narychlo sami a třeba nádrž jsme měli prvně v laku, protože chrom byl v tu dobu dražší záležitost na celý rozpočet. Linky jsme si nechali udělat klasicky všude, protože se nám to tak líbilo víc. Až později jsem zjistil, že by to tak dle originálu nemělo být, ale tak dělali jsme si to pro sebe.
První rok se jezdilo, vychytávaly se mouchy, šteloval se karburátor, měnily se svíčky, jezdilo se a jezdilo. Na konci zimy roku 2010 jsem přeci jen poslal nádrž na chrom, nádrž dělá motorku a chrom tomu pomáhá neskutečně. Časem se koupily i nové ráfky, protože původní byly dobouchané, že to nešlo pořádně vycentrovat do nějakého normálního stavu. No a od té doby Zetka vypadá tak jak vypadá, jen na ní přibývaly cestovatelské šrámy...
První větší cesta byla v létě 2011 na Slovensko (cestopis) a do Tater za spolužákem z vysoké, kdy jsem měl dost často chuť to rozflákat, protože "to bolo vo sviečkách" a motorka nechtěla kloudně startovat po delší jízdě. Ale tak na to se přišlo a potom už to bylo ok.
Po dokončení vysoké jsem si chtěl udělat trochu další výlet, a proč ne třeba pod Eiffelofku? Se skokem do Anglie spojenou s návštěvou místního anglického veterán srazu? Z předchozí okružní jízdy na Slovensko, která neměla ani 1000 km jsem se vydal na zhruba 3800 km dlouhou cestu, která mi ukázala, že cestovat na téhle Zetce jde bez problémů a dost mě naučila (cestopis).
Od té doby jsem každý rok podnikl nějaký ten vícedenní výlet. V roce 2014 to bylo na pár dní na profláknutý Grossglockner (cestopis), na víc čas nebyl, ale byla to dobrá generálka na Norsko a jeho fjordy. Jižní část Norska jsme projeli v létě 2015 křížem krážem (cestopis) a rozhodně vím, že tam se chci ještě někdy znovu podívat. Všechno bez jediné poruchy, nepočítáte-li spojkové lanka jako závadu.
Zlom nastal v roce 2016, to se to tak všechno pěkně semlelo. V práci to bylo volnější, já dostal work & holiday víza do Kanady a Zuzka přeci nezůstane doma! Nakonec z toho byl pěkný výlet kolem komína - Zuzku jsem so poslal do Toronta a odtud jsem se vydal trochu na východ až do Québecu. No a z Québec City pak několik tisíc kilometrů jen na západ, skrz nekonečná pole a Skalisté hory napříč celou Kanadou až do městečka Tofino v Britské Kolumbii. To mi nestačilo a vydal jsem se tak na sever na Yukon, kde jsem chtěl pozdravit Eskymo Welzla v městě Dawson City. Jenže asi 300 km před Dawson City mi odešla původní ložiska z roku 1953 na spojkové hřídeli a já tak byl ponechán osudu napospas medvědům a vlkům Naštěstí se všechno podařilo opravit, ale do Dawson City jsem se už se Zuzkou nepodíval (cestopis).
Zimu jsem tak strávil u přátel v Edmontonu, kde Zuzka svůj zimní spánek strávila v přívěsu při teplotách až -50°C. Naštěstí to nemělo vliv na funkci a v létě 2019 jsme mohli pokračovat dál. Chvíli jsem uvažoval pokořit Dawson City, ale to by znamenalo několika tisícový přejezd toho co už jsem viděl, což se mi popravdě moc nechtělo. Raději jsem to stočil na jihozápad a jel prozkoumat západní část Spojených států. To nejhezčí, co dokáže USA nabídnout - národní parky Yosemite, Sequoia, Grand Canyon, Monument Valley, Zion, Bryce, Glacier a kopu menších. Pak samozřejmě Seattle, San Francisco a nejznámější most světa Golden Gate Bridge. A nemohlo chybět ani Las Vegas, kus Route 66 a solná pláň Bonneville, kde se překonávají rychlostní rekordy a ani Zuzka nezůstala pozadu (cestopis).
Zuzku i sebe jsme poslali zpět do Česka, kde nás čekal návrat do zažitých kolejí. V rámci nějakého pohodlí jsem se rozhodl nahradit původní kladívkové zapalování za Vape a konečně si nabiju alespoň ten telefon. Jinak rok 2018 byl ve znamení klasického objezdu hranic České Republiky a musím říct, že člověk ani nemusí jezdit do světa, za humny toho máme tolik podobného na podstatně menší ploše, až jsem občas překvapeně koukal.
V létě 2019 jsem si mohl odškrtnout jednu ze zemí, který jsem chtěl na Zuzce ještě navštívit, věčně zelené Irsko (cestopis). A nezklamalo mě to ani přinejmenším. Sice jsem poprvé na cestách za tu dobu půlil motor, kvůli rozdrcenému kolečku třetího převodového stupně, ale tak jednou k tomu muselo dojít
Covidový rok 2020 byl v plánu Island, ale zavřené hranice a nejasná předpověď tomu dala stopku. Tak jsem se se Zuzkou alespoň plácal po krásách naší republiky bez většího cíle.
Co bude dál? Uvidíme...
Jinak Zuzka je velmi spolehlivý stroj, pokud teče benzín a háže jiskra, tak není problém. Mít to čtvrtej kvalt, byl by to ideál. Ale stačí když to bublá na volnoběh a všechno špatný je zapomenuto. Teda do té doby než se člověk načuchá toho spáleného benzínu s olejem :o)
Wow!
Smekám klobouk!
pěkné to cestování
Zdravím
. Trochu ti závidím 
. Na jaře jsem pomáhal podobný moto opravovat a po 40 letech opět jela líp jak z výroby . Sám jsem příznivcem pomalého cestování , víc vidíš citíš vůně okolí , víc si to užíváš . I u nás je krásně , stačí spomalit a dívat se 
, poslouchat moto jak přede a hrát si se zvukem / otevřený sání dělá svoje/ a spolu z ribinama vytváří nezaměnitelný koncert kterýho jsi dirigentem 
Moc pěkný fotky
Frajer
Dnes jsem četl tvůj cestopis z Kanady... jedním slovem: "klobouček!"