sumoto_listopad



Západ USA na ČZ

Správný cestopis na starém stroji začíná jak? No přeci ničím menším, než rozborkou motoru. Jinak to prostě ani nejde, že? Kdo z vás nečetl cestopis Kanadou na ČZ, pravděpodobně neví, že cesta skrz celou Kanadu v roce 2016 na stroji ČZ 150c, familiérně nazývaném Zuzka, skončila nečekaně uprostřed pustiny. Důvod? Rozmašírovaná obě ložiska na spojkové hřídeli. Samotnou příčinu destrukce ložisek se mi na konci sezóny nepodařilo najít a jelikož již v říjnu v Kanadě napadl sníh (jak nečekané), nebyl dostatek času řádně otestovat nová kanadská ložiska Made in Italy. Nezbývalo, než přečkat mrazivou severní zimu prací na ledových hradech v -30°C, sledováním zápasu NHL s nesmrtelným Jardou Jágrem, pokecem s hercem a protagonistou Jirkou Lábusem či pojídáním křupavé slaninky polité javorovým sirupem.

Kapitoly článku

Směr Jůesej

Rozlučka s přáteli a v půlce června roku 2017 z Edmontonu hurá na jih do země přehnané svobody, Spojených států Amerických. Cesta skrz nekonečná pole a planiny provincie Alberta rovně, na pravoúhlé křižovatce doprava, chvíli rovně, doleva o devadesát stupňů a opět rovně po několik set kilometrů. Dá se tento nudný přesun zpestřit něčím adrenalinovým?

 

Tak určitě, že dá. Na placaté rovince míjím policejní auto bez majáku. Za minutu koukám do zrcátka, policejní auto bez majáku za mnou. Po další minutě v zrcátku policejní auto již s majákem a modravou diskotékou na střeše. Skvěle ten první den začíná. Úvodní zdvořilostní konverzace a po ní to jede - “Máte brzdové světlo?” - “No nemám, od výroby tam není.” - “Aha. Tak papíry a zkontrolujeme si vás.” - Policisté si převzali všechny papíry, co jsem měl k sobě a od motorky a ve svém služebním autě seděli přes deset minut a snažili se přijít na to, odkud že ta Zuzka vůbec je. Po oněch deseti minutách se policista vrátil:

“Motocykl je v Albertě nelegálně. Jste si toho vědom?” - “Eee, prosím?” - “Motorové vozidlo v provincii Alberta se musí po půl roce zaregistrovat na úřadě. Vaše vozidlo je tu už skoro rok.” - “Eeee...” - “Říkal jste, že míříte do Spojených států, je to tak?” - “Eeee, ano?!” - “Dobrá, sice to není příliš v souladu s předpisy a správně bych vás měl nechat odtáhnout, ale jelikož za pár dní stejně opustíte Kanadu, necháme vás jet. Pojistku máte v pořádku, jen si ujasníme signalizaci - doleva upažit, doprava levá ruka nahoru, zastavení levá ruka dolů. Jasné?” - “Eeee, ano strážníku, děkuji pane...?” - “Rádo se stalo, přeji hezký den a omlouvám se za zdržení.”

Kanada...

 

Na hranici se Spojenými státy se nachází Waterton Lakes National Park, oblast s parádníma jezerama a starým, leč stylovým hotelem Prince Edwarda tyčícím se na břehu jednoho z jezer. Pastva pro oči a na doporučení místních se vydávám i na kopeček nad městem, odkud jsou výhledy ještě více spektakulární. Fotografovo srdce, zaplesej. Na vršku na mne ovšem čekalo překvapení - proč ty holky ve větrovkách vypadají tak povědomě? A proč mluví česky? Příjemné a především neplánované shledání se spolužačkou z gymplu a její sestrou. Svět je opravdu, ale opravdu malý.

Montana

Pojeďme však vstříc byrokratickému aparátu a pokusme se překročit hranici na americkou stranu. Díky Evropské Unii jsem vlastně ještě nepřekračoval hranici s motorkou a pasem, tudíž na mě čekala premiéra s celníky, ze které jsem měl oprávněně obavy. Uvidí a ucítí doutnající motorku a ihned mě otočí zpátky a bude po výletě. Rozloučil jsem se tak s kanadskými celníky a s očekáváním všeho jsem popojel k americkému celníkovi. Ten začal obligátním - “Dobrý den, jak se máte?” - a pokračoval otázkou, kterou mě zcela odzbrojil - “Stále ČZ vyrábí motocykly? Když jsem byl mladší, tak jsem jezdil na jejich endurech a motokrosech...” To se pak celní úkony provádí jedna báseň.

Spojené státy Americké, stát Montana. Vítej. Proč byla vlastně Montana zvolena za vstupní bod? Fanda a Kačka z WayAway.cz vychvalovali do nebes cestu Going-to-the-Sun v národním parku Glacier, tak se na to musím také podívat vlastníma očima. Problém první, imperialisti. Čerpací stanice jsou naštěstí se systémem tankování a placení stejné jak v Kanadě, ovšem nelezou z toho litry, ale imperiální galony. A jelikož mám dvoutakt, nějaký olej tam lít musím stále, ale s galonama nepochodím. Tudíž se zakecávám s motorkářema a ti mi naštěstí googlují kolik litrů je v imperiálním galonu - 3.875. Metrický galon, třeba v Kanadě, je pak pro úplnost zcela jiný.

Natankováno mám, konec června, mohu se vydat na tolik vychvalovanou silnici! Franta s Kačkou také psali, že Going-to-the-Sun je otevřena tak měsíc, dva v roce. Já to bral jako žert a v poklidu jsem dojel k budce národního parku. Slečna za okýnkem mi však s úsměvem v poklidu sdělila, že stále frézují sníh a celé se to projet nedá, možná tak za měsíc. Člověk sem jede takovou dálku a nakonec prd. Tož při návratu v září se snad zadaří.

Montana jako taková? Severní úzký pás u hranic s Kanadou je něco jako naše Vysočina, ovšem první, co mě udeřilo do očí, byl neskutečný nepořádek u nemovitostí - auta pojízdná i vraky, zemědělská technika, nástroje, hračky, nové i několik desetiletí staré. Toto všechno poházené ledabyle okolo domů a vytvářející ne zrovna vábný pohled. Kanada je oproti tomuto chirurgicky čistá.

Cik cak přes hranice

Stát s rodištěm Hannah Montany projíždím pouze zběžně, bližší průzkum proběhne až při návratu. Mířím na chvíli zpět do Kanady, do nejlepšího motocyklového kempu Toad Rock! Je to kousek, tak se tam prostě stůj co stůj musím zastavit. Majitelka Mary opět vytvoří skvělou a přátelskou atmosféru. Zde můžu doporučit jednu z nejlepších silnic Kanady i dle prestižních moto průvodců vycházejících v severní Americe - silnice 3A z města Creston na sever k trajektu u Balfour. Téměř sto kilometrů rychlých a střídajících se zatáček nahoru a dolů. Svižnou jízdu si tu užijí všichni, i já se Zuzkou o výkonu mopedu, přes překoňované supersporty, až po Harleje, kde všichni brousili stupačky, až jsem se bál, že od jisker předjíždějících chopperů mi chytne moje kapající nádrž.

Mimochodem, zkratka pro Britskou Kolumbii je BC, což si většina nemístních interpretuje jako “Bring Cash” - “Přines si peníze”, neboť v porovnání s ostatními provinciemi je Britská Kolumbie o fous dražší. Další zajímavý fakt, ovšem o dost nepochopitelnější, je ten, že v celé BC je zakázáno(!) jezdit v normálním provozu ve stupačkách. Chytne-li vás policista s blbou náladou a uvidí vás ulevovat si od sezení tím, že si stoupnete do stupaček, můžete dostat zcela oprávněně pokutu za “stunting” aneb dělání kaskadérských kousků. Nepochopitelné, pravdivé, ale přesto od všech motorkářů často prováděné a ignorované.

Při jedné z konverzací v kempu Toad Rock u Mary se seznamuji se starším pánem Donem, který má Goldwinga se značkou pro invalidy. První a tutově jediný Goldwing pro invalidy, co jsem kdy viděl. Ovšem příběh za onou značkou nebyl zrovna příjemný - někdy v roce 2005 Dona omylem nabralo auto a místo toho, aby jej odhodilo někam mimo, několik desítek metrů jej vláčelo pod nárazníkem. Levou nohu měl úplně na maděru a musí již doživotně šmatlat s hůlkou. To by však byla ta světlejší stránka - při nehodě se mu poškodila krátkodobá paměť. Když se ráno probudí, nemá vůbec tušení kde se nalézá, jak se tam dostal a pokud mu to někdo neřekne, začne panikařit. Proto má vedle sebe vždy otevřený počítač a na něm zobrazeno kde je, jak se tam dostal a co důležitého se stalo za poslední dny. Plus milion dalších připomínek a alarmů v průběhu dne. Něco jak film 50x a stále poprvé, ale naštěstí ne tak vážné. Něco fakt důležitého a intenzivního z doby po nehodě si pamatuje, jen mu chvíli trvá, než si na to vzpomene. I přesto, za tu dobu od nehody dokázal projet většinu severní Ameriky. Ukazoval nám mapu severní Ameriky a měl zvýrazněné skoro všechny hlavní tahy v USA i Kanadě, jen mu trochu chyběl východ Kanady a nějaké dva státy v Americe. Jinak byl všude. Na invalidu s poškozenou krátkodobou pamětí dost dobré skóre.

 

Z kempu na stát Washington. Kus cesty jsem již znal, a tak to byl již jen přesun. Zpestřený na benzince chlapem ve středních letech, že jeho sousedé jsou Češi, ač zrovna na dovolené. Pokud mám čas, mám se u něho zastavit. A proč ne? Doug, Iro-Kanaďan se s rodinou usadil na jihu Britské Kolumbie v části připomínající divoký západ. Padli jsme si hned do oka, jednak sám ve svých třiceti letech podnikl také pár dlouhých výletů na motorce skrz Ameriku a Mexiko a jednak mu v garáži stálo krásně zrenovované staré enduro od španělské firmy OSSA. Dvě pade a jakej to má odpych... :-) Noc jsem tak strávil u něj na pozemku pod hvězdami a byl by to krásný večer s pivem v ruce, nebýt toho kvanta krvelačných komárů.

Washington

Stát! Hände hoch! Ee, to jsme krapet jinde - stát jako územní jednotka Spojených států Amerických, stát Washington a ne hlavní město na východě. Rozličnost podnebí je zde opravdu veliká, začínám doslova v poušti a postupně se Zuzkou vystoupáme výš do hor a poté zpět dolů k oceánu. Ovšem zůstaňme chvíli v poušti. Omakám město Omak, kde se zapovídám se staršíma pánama, kteří poznali ČZ a v mládí na nich také jezdili. Opravdu, za celý výlet mi přišlo, že tak polovina motorkářů značku ČZ stále zná a z té poloviny půlka na nich i dřív jezdila.

Na motorce by se mělo jezdit hlavně Kolama Dolu, což neuposlechl jeden skoro důchodce Lee na trase mé cesty a v klidu jsem si tak mohl prohlédnout šusplech jeho plně naloženého GéeSa. Chtěl se otočit před uzavírkou a v malé rychlosti se mu zavřely řidítka. No a jak je vysoký a mladý, tak to sám na kola již nezvedl. Pomůžu mu, motorka běží a prý, když budu mít cestu okolo Vancouveru, mám mu dát vědět, že mám u něj snídani za pomoc. Skutková etuda však tímto nekončí, o pár desítek kilometrů dál, vidím klasický výjev - borec klečící vedle svého Pionýra a cosi ladící u motoru. Klučinovi na mopedu Motobécane protékal karbec, tak jsme jej pomocí mého drátu vyčistili a voalá, bylo po problému.

Casscade Loop po silnici 20 je trasa kroutící se od pouště až k oceánu, protínající všechny typy podnebí popsané výše. Je pěkné, že krásné silnice mají v Americe označeny nějakou značkou a ve správné mapě se dají všechny najít pod pojmem “Scenic Route.” Já si tak na této silnici, stále v oblasti divokého západu, ustýlám někde na divoko pod hvězdami v hamaku a usínat s výhledem na Mléčnou dráhu je neopakovatelný zážitek.

Spaní na divoko

Mimochodem - spaní na divoko v Americe - bez povolení spát na cizím pozemku se raději nepokoušejte. Téměř všechny pozemky jsou ohraničeny plotem a jsou tam i dost velké cedule se zákazem vstupu. Místo k přespání se tak hledá dost těžko ve většině států, které jsem profrčel. Ovšem z pozdějších příhod mám vypozorováno, že si vás Američané na kraji silnice stejně nevšímají, pokud nejste na jejich pozemku. Spal jsem takhle několikrát za svodidly, za příkopem, zavěšen v hamaku na stromech vedle silnice a nikdy ke mně nikdo nepřišel. Nepřišel mi říct, že se to nesmí, či že mě tam nechtějí, ale ani se zeptat, jestli něco nepotřebuji. Prostě jsem jim byl ukradený. A to mě museli vidět. Ano, snažil jsem se většinou najít místo, kde budu v bezpečí já i motorka, ale někdy to prostě nešlo. Idealizovaná představa svobodné Ameriky a nocování pod hvězdami s plápolajícím ohýnkem z romantických představ o Divokém západu je tatam. Zažít to však můžete, jen si pěkně připlatíte.

Závod se vyhrává v garáži

Casscade Loop se z pouští pomalu přehoupla v zasněžené vrcholky hor a částečky toho sněhu bojácně přečkávaly vysoké červnové teploty hned vedle silnice. Ovšem výhled na Early Winters Spires, špičaté a do výšky trčící kopečky, dělaly den příjemným jak na jízdu, tak na focení. Vyškrábat se tak do sedla mi trvalo několik desítek minut a potom přišla moje oblíbená část, sjezd! Když se zadaří, můžeme se Zuzkou upalovat víc, než je její konstrukční rychlost.

80 km/h. 85 km/h. 88 km/h. Půjde 90 km/h? Jooo... A v tu chvíli motorka škubla, zasmykovala na tisícinu sekundy a já zprvu myslel, že pouze nestíhalo dotékat palivo do karburátoru. Vědět hned, jaká byla skutečnost, asi bych si ráno vzal hnědé trenky - od té doby se motorka chovala divně a tak jsem raději zastavil, obešel ji a pomodlil se - řetěz vypadl z rozety, povyskočil na ozubení a držel na ní z vnější strany možná čtvrtinou své šířky. Spadnout úplně, tak ... raději nedomýšlet. Zuby na rozetě ožvejkané z 2/3, takže co teď? Mířím stejně do Vancouveru, tak obepíši známé a něco vymyslíme. Do té doby budu muset nasazovat dvakrát denně řetěz zpět a našponovat jej na krev, aby to alespoň trochu drželo. A to se rozeta na podzim zdála v ještě slušném stavu na další delší výlet. Poučení pro příště - údržba a prevence kdykoli je příležitost.

Na Vancouver

Cestu dál k oceánu jsem si tak moc neužíval. Rose Lake po cestě pěkné, Diablo Lake taktéž, ale asi jsem zmlsaný z Kanady, neboť mi to nepřišlo jako něco extra. Barvy super, výhledy v dáli taktéž, ale celkově nic moc. Být tu poprvé a neznat Kanadu, může to být krásné, ale už mám něco za sebou, že? :-)

Spíš mě více zarazilo, příjemně, když jsem po jedné občerstvovací zastávce v sendvič-baru přišel k Zuzce a pod gumovou síťkou nalezl pár papírových dolarů. Nějaká dobrá duše mi přispěla menší částkou na mou cestu, ale již se nikdy nedozvím, jestli to bylo kvůli netradičnímu dopravnímu prostředku, kterým Zuzka v Americe určitě je, nebo kvůli tomu, že vypadám jako upocený vandrák, co nemá ani na pořádné jídlo. Každopádně to potěšilo a zahřálo mě to u srdce, že i takoví dobrotiví lidé se stále najdou.

S rozetou - Petr, kterého jsem potkal loni na Vancouver Islandu, je shodou náhod v Česku, za tři dny se vrací zpět a jestli nechci něco přivézt? Tak určitě! Probíhá rychlá domluva o předání nové rozety a dalších blbostí a za pár dní budu opět zcela pojízdný! Jupííí.

Policisté II

Směřuji tak na předměstí Vancouveru za Kubem z Lifetrip.cz. Cesta k němu nebyla moc fajn, k rozetě se přidalo nehorázné teplo a jelo se prostě špatně. Později v koloně na světlech pozoruji ve zpětném zrcátku policejní auto a v duchu si říkám: “Tak co, přečtete konečně tu moji starou SPZku?” No a o minutu později se dívám znovu, diskotéka na jejich střeše a po ujištění, že chtějí vidět mě, už zkušeně zastavuji na krajnici, vypínám Zuzku a připravuji si papíry. Když v tom ke mě přijde policistka, že nemám License Plate. Chytá mě panika, ty vole, ztratil jsem espezetku, co budu dělat?!? Rychle seskakuji, obíhám motorku a - znojemská značka je na svém místě. Policistce tak vysvětluji, že tohle je jako License Plate, na což se nedívá zrovna důvěřivě. Bere si ale všechny papíry, které jsem první den ukazoval policistovi v Leduc County a jde si sednout za kolegou do auta, kde jsou zase přes deset minut...

Po nekonečně dlouhé době, dobře naladěn ze situace z Leducu, se policistka vrací a kazí mi všechnu radost tím, že moje pojistka není platná bez směrových světel nebo(!) bez kalifornské SPZ, protože pojistka byla vydána v Kalifornii... Buď blinkry nebo spz... V tu chvíli mi samozřejmě nedochází fakt, že moto vyrobená bez blinkrů je nemusí mít. A mít zároveň českou a kalifornskou značku? No nechápal jsem vůbec, ale hádejte se s policajtem v jeho rodné zemi, že? Hraji blbého a ptám se na řešení - buď pojistka z BC nebo provést dovozovou proceduru, kterou by dle něho motorka stejně neprošla. Raději spolupracuji, na počítači mi ukazují nejbližší pojišťovnu, která je naštěstí 300m daleko a poslušně se ptám, jestli ji tam můžu odtlačit po chodníku - ne, na místě ji fakt nechávat nebudu a odtah pár metrů nebudu platit - tlačit mohu a tak i činím. Po navrácení dokladů jak blbec ve vedru tlačím Zuzku vstříc pojišťovně a očkem sleduji, jak mě policajti sami sledují. Kokoti...

Dotlačeno a policisté jsou naštěstí už pryč. Zdravím pojišťováka a říkám mu veselou příhodu z natáčení, která se mi právě stala. A ten, stejně jako já, vůbec nerozumí, co tím ten policista myslel. Platná pojistka je jednou pro vždy platná a je jen a pouze mezi mnou a pojišťovnou, jak to máme nastavené. S díky se s ním loučím, startuji Zuzku a se stále staženýma půlkama dojíždím ke Kubovi, kde to pořádně zapíjíme.

Okolí Vancouveru

Několikadenní intermezzo čekáním na novou rozetu uběhlo u Kuby docela rychle, za což Ti Kubo, ještě jednou děkuju! Přesun k Petrovi pro novou rozetu, řetěz a flašku meruňkovice... Když je příležitost, proč ji nevyužít na dovoz večerní medicíny? Výměna rozety proběhla v rámci možností rychle, ale rozdíl staré, ožvejkané rozety vedle nepoužité, uloženkové, byl propastný. Po úspěšném servisu jsme měli opět důvod k oslavám, takže nějaká ta nově dovezená pálenka z větší části zmizela.

Noví přátelé, které jsem potkal loni, byli jedním z důvodů mého návratu do této části Kanady. Další důvodem byl ovšem Hatley Castle ve Victorii na Vancouver Islandu. Oficiální jméno tohoto zámečku většině čtenářů asi moc neřekne, ovšem zmíním-li Univerzitu Charlese Xaviera pro nadané mutanty, už by bystřejšímu pozorovateli mohla naskočit filmová série X-Men. Ano, univerzita pro mutanty stojí ve Viktorii a i v realitě je to univerzita, ač vojenská. Bohužel pro mě jsou vnitřní prostory uzavřeny a výjimečné mutantí schopnosti, například průchod zdí, opravdu nemám a tak se do učeben, přednáškových místností a dlouhých chodeb nepodívám.

Nocleh ten večer řeším na hulváta v parčíku s výhledem na záliv Juana de Fucy, kde se raději ujišťuji u paní pejskařky, jestli to není problém. Není. Vyvrací mi to následující ráno pán, který mi klepe na stan. Jen se ujišťoval, zda-li je všechno v pořádku a jen tak mezi řečí mě upozornil, že pokud přijede technická správa, asi bych měl problém. Jemu osobně to je však jedno a mám-li čas a chuť, bydlí s přítelkyní kousek vedle a nabízí mi pravou kanadskou snídani. To se vážně neodmítá.

Vern Lhotsky

Verna zaujala samozřejmě v první řadě motorka, neboť takto unikátní ČZ v Kanadě moc nepotkáte a Vern sám je vášnivý motorkář. Jeho vytuněný Triumph má vynikající zvuk, bodejť by ne, když z motoru jdou jen výfukové trubky a koncovky zcela oddělal. Motorka přeci musí být slyšet na kilometry daleko! Co je ovšem zajímavé - i bez koncovek výfuků je jeho motorka v Britské Kolumbii zcela legálně na silnici. Jiný kraj, jiná provincie, jiný mrav. Bohužel pro Verna, později jsem zjistil, že ač je ta jeho úprava zcela legální, na dost místech v Kanadě již měří hluk a za překročení se platí tučné částky.

Snídaně výborná, se slaninkou a při povídání s Vernem a jeho ženou Ann mi jen tak mimochodem sděluje, že jeho celé jméno je Vern Lhotsky. Lhotský vůbec není typické české jméno - jeho praděda kdysi emigroval z Československa do Kanady. Vern česky již neumí ani ň, ale i tak to je veselá příhoda, kdy na československé motorce narazím úplnou náhodou v Kanadě na potomka československého emigranta. To nevymyslíš.

Děkuji jim za snídani a Vern mi ve srandě povídá, že jeho Ford pickup je kdykoliv k dispozici, kdyby náhodou něco. Jó, kdyby tušil, že ani ne za 24 hodin jej bude potřeba... Loučíme se a já vyrážím ještě kousek na sever zabít čas, neboť na Victorii jsem dorazil v nejbláznivější kanadský den, den oslav založení Kanady. A mým tempem bych dorazil do Seattlu přesně na oslavy 4.července, což je zase nejbláznivější den pro Američany. Raději si hezky válet šunky na pláži, než se tlačit v davech tlouštíků ve velkoměstě.

Odpoledne tak projíždím krásnou klikaticí, když najednou Zuzka začne cukat a já raději preventivně zastavuji, třeba se znovu ozývá rozeta? Naštěstí byla rozeta vizuálně v pořádku, tak jsem chtěl nastartovat... Startoval, startoval... A nenastartoval. Šlapal jsem jak vůl, dokonce jsem motorku dotlačil na začátek kopce a pustil dolů, ale ani náznak nastartování se neozval. No tak jdeme hledat jehlu v kupce sena...

 

Zhruba tříhodinové laborování a hledání závady na motorce se změnilo na asi hodinové hledání nástavcového klíče na povolení a stáhnutí magneta. Všechno selhalo, problém je asi určitě v zapalování, které jsem měl naštěstí náhradní s sebou. Ovšem žil jsem v představě, že mám u sebe i nářadí na rozebrání skoro celé motorky. A ta představa byla správná, skoro celou motorku jsem na kraji silnice rozebral. Ale tu blbou matku magneta jsem už neměl čím povolit... Co na tom bylo nejlepší? Byl jsem zrovna v kraji, kde není signál a kde jezdí málo aut. Skoro jako loni na Yukonu. :-) Noc jsem teda přečkal na místě vedle motorky, ráno se pokusil ještě jednou najít onen klíč, ale neúspěšně. A tak jsem si stopnul osobák, Zuzku nechal na místě a nechal se odvézt do nejbližšího města, odkud jsem již mohl zavolat Verna s pickupem.

Vern mě evidentně viděl rád, stejně jako důchodce nemá moc co dělat a práce na domu mu taky už lezou krkem. Naložili jsme motorku na jeho stařičký Ford F150 a u něj doma jsme začali laborovat. Prvně mi teda podaroval novou golu s 17mm ořechem, kdyby někdy něco náhodou. Hledali jsme postupně a klasicky to bylo až to poslední - zapalovací cívka nezapalovala. Výměna úspěšná, Zuzka vrčí a den v háji. Přesto to byl pěkný den, člověk se dozví opět něco jiného ze života v Kanadě z pohledu kanadského důchodce.

Podruhé na sever! Tentokrát již bez problémů a Zuzka si hezky přede. Podél pobřeží Vancouver Islandu až do Port Renfrew, kde se to hemží indiánama a ceny v kempu jsou tak docela přestřelené. Ovšem když vás lidé nalákají na deštný prales Avatar Grove, tak i ten kemp vezmete, protože vidět deštný prales z filmu Avatar prostě chcete.

Poklidným tempem a šotolinou kvality naší silnice 3.třídy se tak vyškrábu ke vstupu do deštného pralesa, projdu si obě místní krátké trasy a u nejsukovatějšího stromu celé Kanady, prý, uslyším vzdáleně slovenštinu. Krásně si popovídáme a shodneme, že tenhle deštný prales se Avataru vůbec nepodobá a navíc mi Slováci sdělují, že před premiérou filmu se to tu prý jmenovalo úplně jinak. A třešničkou na dortu bylo pozdější zjištění, že se tu vlastně ten film opravdu ani nenatáčel. Síla drbů a PR keců zvítězila i tady. Náladu alespoň spravuje průzračně čistá říčka s koupačkou pod mostem, ovšem na začátku července stále pěkně ledová. Ale srandy kopec a oproti oceánu má tahle říčka jednoznačnou výhodu - nemá slanou vodu...

 

Pomalu, ale jistě směr Jů-Es-Ej trajektem do Anacortes, odplouvajícím z městečka Sidney, které má pravděpodobně typografickou chybu hned v druhém písmenu. Přístavní městečko, kde se setkávám ještě jednou s Vernem, neboť krom důchodu, motorek a oprav domu, spravuje a stará se o plachetnice pár zákazníkům. Ukázal mi tak kocábky za x-mega dolarů a jednu konkrétní, kterou by s Ann fakt chtěli. Za pár let se ze svého důchodu a pár dalších transakcí dočkají. Holt jiný důchodový systém.

Přechod na trajekt je regulérní hraniční přechod a chvíli jsem měl i strach, když si celníci obešli motorku a jeden z dvojice povídá, že si tou mojí poznávací značkou není vůbec jistý. Že se poradí v kadibudce, ale byli tam naštěstí jen minutu a nechali mě se nalodit. Trajekt samotný klasika, která nemá nic společného s trajekty do Anglie či do Norska: “Zaparkuj si jak chceš, dej to na bočák a támhle si pomocí dřevěného klínu zapři druhou stranu motorky.” - “To to mám jako vrazit pod moto a nechat si tak ohnout výfuky?” - “Tvůj problém.” - “Thank you, debile. - “Co?” - “Ále, debile je takovej českej výraz, něco jako vaše ‘dude’...”

Plavba Sidney - Anacortes však stojí za to, alespoň co se výhledů týče. Proplouvá se kolem desítek ostrůvků, mnohdy zcela opuštěných s pár překrásnými sruby.  Spolu s výhledem směrem na severovýchod, kde se tyčí do výšky Mt.Baker, tu musí být vynikající dovolená.

Anacortes jako americké přístavní městečko popravdě nic moc, alespoň mi to tam zpestřila situace na semaforech. Stojím si tak za autem, zhruba za řidičem, když se mi zničehonic vpravo objeví velký obytný vůz, ani ne tak dvacet čísel a dupne na brzdy. Já tyhle kritické situace nezvládám zrovna v klidu, tak se otáčím na řidiče a řvu na něj česky “Kam se jako sereš, vole?” - “Nikam, ​vole​, jen jsem se chtěl podívat na tu znojemskou spztku!” Pražáci... :-)

Indiáni a výlet do slovníku cizích slov

Jak je Kanada vstřícná země a všichni jsou milí, někde funguje politická korektnost až za hranicí zdravého rozumu. Že by se v celé severní Americe nemělo říkat indiánům indiáni, to už je možná v povědomí i v Evropě. Jenže jak se jim teda má říkat, aby se někdo božílinku neurazil? První na řadě je asi slovo “native”, kdy indiáni jsou vlastně nativními obyvateli severní Ameriky. Takže můžu říkat native? Ne! Urážka nejvyššího kalibru! ... Ok, tak co tam máme dál, synonym pro indiána zas tolik není. Co takhle “aborigine”? Slovo domorodec snad nemůže někoho urazit, ne? Ne! Teda, ano! Urážka!! Tak tedy s aborigine si také neškrtnete... Nakonec zbývá jedno jediné slovíčko, které mi přijde, že vytvořili jen kvůli tomuto - “indigenous.” S tímhle už jste na chvíli politicky korektní a můžete takto oslovovat všechny členy domorodých kmenů, aniž by vás hnali skrz lány lesů a luk s luky a šípy v rukách.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):
Motokatalog.cz


TOPlist