Západ USA na ČZ

Seattle

Z Anacortes je to už jen skok do Seattlu a jeho předměstí Everett. Které je známé především díky malinké bezvýznamné firmě jménem Boeing. Výrobce letadel má svoji výrobnu právě v této části světa a je to neskutečná podívaná jen pozorovat ten frmol na letišti, kde čekají různé 737, 787 či obrovské 747 na servis, přelakování či jen opláchnutí. Boeing vlastní i největší krytou budovu světa, právě zde, pochopitelně jako montovnu svých plachtítek. Manufakturu “Bojasu” můžete i navštívit a pokochat se tou nejmodernější technologií, ovšem stojí to fůru peněz a fotit se tam bohužel nemůže. Na zvážení každého kapitalisty, jestli zrovna montovna za to stojí.

Jste-li letecký fašounek, pardon, fanoušek a nechcete utratit v Seattlu všechny svoje peníze, spíše doporučuji navštívit Muzeum letectví pod centrem Seattlu, které také patří Boeingu, ale uvidíte tam toho víc a hlavně si můžete i většinu věcí ošahat a vyfotit. Expozice, promítání, prototypy, různé zábavné udělátka pro děti, proč a jak vlastně letadlo funguje, to vše tam najdete. Včetně Migu-29 s českou imatrikulací, který muzeum koupilo od československé armády někdy po revoluci za tehdejších zhruba 8000 dolarů. To je za babku, no nekupte to! A především se v muzeu nachází i autentický simulátor raketoplánu, který byl používán pro nácvik různých nouzových stavů a procedur a obsahuje i autentickou toaletu. S nástavci. Každý si jistě domyslí, k čemu ty nástavce sloužily... A ano, každý člen posádky měl svůj.

Koho letectví nebaví, tomu doporučuji koupit si za necelých sto dolarů set lístků Seattle City Pass, na nejzajímavější atrakce ve městě. Ano, jsou to turistické pasti, ale když už jsem jednou v hlavním městě státu Washington, nenechám si to ujít. Výběr oněch atrakcí je opravdu různorodý. Vodní svět s veškerou faunou a flórou z širokého okolí Seattlu. Výstava skleněných abstraktních útvarů připomínajících rostliny. Muzeum popkultury s kytarami od Kissáků, Boba Dylana, sochou terminátora, světelnými meči nebo vozidly z filmové série Rychle a zběsile. Jízda výtahem na nejvyšší budovu ve městě Space Needle, která slouží jako rozhledna a restaurace - výhled na celé město, zátoku a doslova levitující zasněžený vrcholek Mt.Rainier za to rozhodně stojí. Výlet lodí do zátoky pozorovat velryby či návštěva místní zoo. Výběr určitě parádní a pokud navštívíte alespoň dvě lokace, City Pass se vám vyplatí.

Seattle jako takový, především samotný Downtown, kde jsem bydlel v hostelu, je vyloženě artové město, kde narazíte na různé umělce v tom dobrém i špatném slova smyslu - umělce života. Všude různorodá grafitti, plakáty, zlatá prasata či ulice, které se přezdívá Gum Wall, neboť její zdi jsou polepeny žvýkačkami. Tisíce, možná i miliony žvýkaček táhnoucích se z cihel, okapů, trubek a zábradlí, narůžovělý nádech celé ulice skvělě doplňuje onen nasládlý žvýkačkový odér. No prostě žůžo dobrodrůžo.

Ze Seattlu do Tacomy, což už není jeho předměstí, jak jsem si myslel, ale regulérní město. A co je v Tacomě zajímavého? Tak například slavný most Tacoma Narrows Bridge, který architekti v roce 1940 trošku blbě napočítali a v mírném větru se jim celá vozovka rozhoupala do stavu, kdy spadne do průlivu. Najděte si to na Jůťubu, je to pohled k popukání a studenti stavebních fakult jej budou jistě znát jako příklad toho, jak se to nemá navrhovat.

Pro mě však Tacoma byla zastávkou z jiného důvodu. Kdo z vás četl knížku od Pavla Suchého Jawa kolem světa, tak ví, že Pavel strávil v Tacomě skoro měsíc čekáním na Jawu připlouvající z Koreje u československých emigrantů Vojty a Ivy. Úžasní lidé, Vojta má svoji Jawu Konopnici v krásně udržovaném stavu, jako kdyby vyjela z fabriky. Den strávený u jídla, Pavlova oblíbeného piva Red Hook a nad sklenkou moravské meruňkovice, doprovázen příběhy, zážitky a zkušenostmi nejen ze Spojených Států, proběhl nadmíru úspěšně. Díky Vojto a Ivi za pohoštění!

Nejzápadnější kout

Olympic National Park jest prvním z národních parků ve Státech, který dostal té pocty na sobě pocítit dezinfekci dvoutaktním kouřem. Průvodce či alespoň nejzajímavější věci v parku jsem neznal a neměl, tudíž zážitek z parku samotného nemám kdovíjaký, protože silnice se táhne vně parku samotného. Kdekdo mi povídal, že to je nádherný park, tak to třeba bude pravda. To už si ale bude muset každý zjistit sám. Já jsem alespoň zamířil na nejzápadnější kout pevninských Spojených států, Cape Flattery. Kraj hezký, silničky klikaté, turista všude a informační cedule o proplouvajících velrybách člověka sice hezky navnadí, ovšem nesmí to být zrovna přesně v půlce jejich migračních manévrů, kdy se člověk kochá akorát tak řvoucími racky drásajícími turistovy uši.

Po cestě z Tacomy do Olympic Parku je ještě jedno městečko Bremerton, díra po torpédu. Doslova, nachází se zde totiž přístav a suchý dok pro různá malá plavítka typu jaderné ponorky, letadlové lodě a podobně. Máte-li smůlu jako já, uvidíte jen starou letadlovou loď z dálky. Máte-li štěstí jako jeden pán, se kterým jsem se zakecal, uvidíte jadernou ponorku i zevnitř, zadarmo i s výkladem od nudících se vojáků, kteří musí na ponorce sloužit v době oprav a po dobu dvou týdnů tak nemají do čeho kopnout. Jsou tak rádi za každého civila, kterému ukážou periskop, raketu Tomahawk a třeba i “volant” ponorky, ovšem za otázku: “A můžu vidět reaktor?” si o ten kopanec do zadku koledujete jedna báseň.

Kolem oceánu dolů

Od Olympijského poloostrova a národního parku to bude teď notnou chvíli jen na jih až do San Franciska. Po slavné silnici 1 a 101 lemující celé západní pobřeží, jakožto cílem mnoha cestovatelů, nejen motorkářů. První z těch hezčích zastavení na cestě je oblast městečka La Push a Mora, kde se nachází dlouhá písčitá pláž, končící někde v oparu mlhy dorazivší od Tichého oceánu. A skrz tuto mlhu se prodírají ostrůvky tyčící se několik metrů nad hladinu, takže to vypadá jako někde ve Vietnamu či z filmu Avatar.

“Sem si určitě zajeď. Sice se to jmenuje Mys Zklamání, ale opak je pravdou.” S prstem zapíchnutým v mapě mi ukazuje jakýsi motorkář místo, které bych neměl minout. Výhoda staré motorky na parkovišti a špinavé moto bundy pověšené na židli, v mé časté občerstvovací putice, Mekáči (jo, i ten kanadský a americký chutná úplně stejně jako ten český). Výhoda je v tom, že jsem nepřehlídnutelný a díky tomu jsou i lidé ke mě otevřenější, protože nesmrdím penězma a osamocen jsem za poutníka či dobrodruha. Anebo taky magora, hranice mezi dobrodruhem a magorem je někdy dost tenká.

Cape Disappointment, v překladu tedy Mys Zklamání, se nachází na hranici států Washington a Oregon, a doporučovaný je především pro parádní výhledy na nekonečné písečné pláže omývané hrubou silou Tichého oceánu. Vydaří-li se počasí, je od majáku vidět desítky kilometrů daleko. Protikladem přírody je i paranoia Američanů v době války s Japonskem, neboť je zde i bytelná betonová baterie, sloužící jako obrana proti případnému vylodění Japončíků. Že se na americkém pobřeží žádný kamikadze bojovník nikdy nevylodil, netřeba připomínat. Ovšem naše ŘOPíky, i přes svou maličkost mi přišly technologicky výrazně dále, to jen tak naokraj.

Hranice Washingtonu a Oregonu pánové Washington, Franklin a ti další nenalajnovali podle pravítka, jako většinu dalších hranic států a především ulic měst, ale využili k tomu řeku Columbia River. Řeku, přes kterou je ovšem potřeba se nějak dostat. Přívozy jsou pasé, úchylní na tunely, jako Norové, tu naštěstí nejsou, takže zbývá most. Most Astoria Bridge je delší, než Golden Gate Bridge v San Francisku a kamarád ještě v Kanadě mě navnadil: “Astoria Bridge je tak dlouhej, že ani neuvidíš konec a po chvíli ti přijde, že jedeš do kopce, jako kdybys viděl zakřivení Země. A pak TO uvidíš a doslova se z toho pose*eš. Užij si to!” A pak má člověk s tímhle přístupem někam jezdit...

V očekávání koukám už z dálky na most natřený na zeleno, táhnoucí se těsně nad vodou někam do dáli, že ani nevidím konec. “To zas bude nějaká habaďůra,” mrmlám si pod vousy a vjíždím na tu železnou konstrukci a snažím se mžourat očima do dáli, co že to mám jako vidět. Jenže to člověka přestane po pár vteřinách bavit a začne se kochat výjevy kolem sebe, jako kdyby se vznášel nad vodou. Sladká voda z řeky mísící se se slanou vodou z oceánu a najednou mi připadá, jako kdybych jel do kopce? Ono se mi to nezdá, my fakt jedeme do kopce?! Asfalt na mostě se začal pomalu zvedat v několika procentním stoupání a pomalu jsme tak vystoupali snad do téměř stovky metrů nad hladinou moře. A stále na mostě... Astoria-Megler Bridge je právě unikátní v tom, že od hladiny moře vystoupá do 60-ti metrů na velmi krátké vzdálenosti a zároveň je to nejdelší příhradový most v celé severní Americe.

Oregon

Co vůbec v Oregonu? Zajížďka do vnitrozemí, do Portlandu, do města, do zácpy, do prde... to je mi vedro. Kvůli zácpě jsem ale do Portlandu vážně nechtěl, můj cíl byl pár kilometrů proti proudu Columbia River. Jakmile uvidíte fotografii dvou vodopádů, mezi kterými se tyčí starobyle vypadající most, jako amatérský fotograf musíte vodopády s jazykolamným názvem navštívit - Multnomah Falls. A cesta k nim je ještě krásnější - Historic Columbia River Highway protíná svahy nad řekou a nad novou rovnou dálnicí, kdy staří stavitelé věděli, jak se to dělá. Klikatá silnice snad 20 kilometrů dlouhá, lemovaná starými zdobenými mosty, kde mi to v té záplavě zeleně, ornamentů a dopadajících slunečních paprsků připadalo jako cesta do Roklinky z Pána Prstenů.

Multnomah Falls v obležení turistů, fotografů a partou domorodců, kteří se vyznačují tím, že pánové mají všichni stejné košile, kšandy, rifle i čepice, jen hlavní vedoucí zájezdu vše kontroluje pomocí handsfree sluchátka v uchu. Slečny a dámy pak alespoň hýří barvami, avšak styl šatů a pokrývky hlavy je pro něžnější pohlaví také stejný. Po loňských amiších mě to ani moc nepřekvapilo až do momentu, kdy jsem zaslechl, že se mezi sebou baví německy... To jsem se raději vrátil k focení vodopádů s dlouhou expozicí, které je přeci jen zábavnější, než přemýšlet nad tím, jak se mezi sebou tito domorodci poznají.

Ostatně celá oblast na historické cestě kolem Columbia River je protkaná vodopády, některé více či méně zajímavější, než ty nejprofláklejší Multnomah a je zde i první americké odpočívadlo, Vista House. Turistická zastávka s parádním výhledem na řeku a do krajiny. Avšak zpět k oceánu, začíná tu být opět nepříjemné teplo. Další zastávka - McMinnville.

McMinnville

Tohle městečko samo o sobě nemá žádnou historickou hodnotu ani pěknou přírodu neb je postaveno klasicky na placce, ale na jeho okraji se nachází čtyři rozlehlé budovy leteckého muzea - před jednou stojí jeden Boeing 747, druhá podobná 747 je na střeše(!) jedné z budov a v dalších hangárech se nachází kus techniky, kvůli kterému je McMinnville zvýrazněn na mapě Spojených států - Spruce Goose. Tohle dřevěné letadlo vytvořené převážně z břízových plátů je největším letounem na světě, který se kdy odlepil od zemského povrchu, přesněji vodní hladiny. Ano, tohle je to letadlo, které hraje hlavní roli ve filmu letec s Leonardem DiCapriem, znázorňující Howarda Hughese. Je obrovské, voní po dřevě a je ve skvělé společnosti dalších letadel. SR-71 Blackbird, leštěnka B-19, F-15, Mig-29 a další menší prdítka, která zanechala výraznou stopu v letecké historii.

Zde doporučím menší tip - doražte do muzea před zavírací dobou. Dostanete vstup zdarma a na ruku štítek, který se mění asi jednou za týden, tj. pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete jít další ráno do muzea znovu a to zcela zdarma. Na parkovišti se dá totiž zcela bez problémů přespat jak v autě či karavanu, tak i s obtížemi ve stanu. Já ovšem první nocleh zvolil zavěšen v hamaku poblíž letadel stojících na parkovišti. Usínat a vstávat s výhledem na letadla je něco skvělého.

Může být však něco lepšího? Vzpomínáte na ty dvě zmíněné 747, které jsou v okolí muzea? První 747 na střeše jedné z budov funguje jako počáteční bod čtyř vodních skluzavek končících ve vodním světě Wings & Waves. Nevím koho napadlo udělat z dopravního letounu 747 vodní atrakci, no zážitek to je prvotřídní. Druhá 747 parkuje před jednou z budov ničím neohraničená a člověk si ji tak může prohlédnout zespodu jak jen uzná za vhodné. A co tak asi napadne Čecha s toulavýma botama a zálibou v letadlech? Vezme si karimatku a spacák a jde se na hulváta vyspat k přední podvozkové noze tohoto obra... Výhled na nos 747 a za ním světélkující hvězdná obloha byl bez pochyb jeden z životních zážitků. A svěřím vám i nově nabytou zkušenost - nelehejte si pod konvexní plochy letounu, protože ráno z toho doslova chčije rosa a lehnete-li si špatně, můžete i docela slušně zmoknout.

Zpět k oceánu

Po dostatečném vyblbnutí u letadel je čas se vydat zpět na slavnou silnici 101 podél pobřeží s Pacifikem. A u oceánu se i vrátit trochu na sever, neboť na západním pobřeží jsou asi jen dvě písečné pláže volně dostupné pro vozidla na značkách a s pojistkou. Písečných pláží je u oceánu hromada, ovšem většina je pro vozidla uzavřená, některé jsou dostupné pouze pro rekreační a sportovní vehikly jako čtyřkolky, krosky či buginy a pouze na dvě se můžete legálně podívat s normálním vozidlem. A čirou náhodou jsou obě ve státě Oregon. Jedna z nich na sever od Cape Kiwanda je jen pár kilometrů od mé trasy. Se Zuzkou se asi nikde jinde po pláži neprojedu, tudíž nastalé situace se musí využít!

Vítr fučí jedna báseň a raději jsem si místo motorky měl vzít nějaký kajt a plachtit vzduchem a ne se snažit proklestit kamenitou cestou na velké pískoviště. Ale pro fotku se musí trpět a tak se se Zuzkou dostáváme přes menší terénní obtíže na pláž. Zastavuji, pod boční stojánek dávám památeční diamantový plech a začínám si užívat tu nádheru. Sluníčko, pláž s jemným pískem, ledový oceán a žel žádná slečna v bikinách. Fotky se vydařily, strojím se zpět, startuji a těším se na ty polety po pláži a odletující písek od zadní Mitasky... A namísto toho, aby se vzduchem vznášela vůně jemného písku, čuchám akorát tak pálící se spojku. Ještě, že nejsem tak blbej a neparkuji hned u vody jak Trabanti v Jižní Americe. Mám tak hromadu času Zuzku horko těžko odtlačit na lepší písek a jízdu samotnou si užít až o pár minut později. A stejně jsem to bral srabácky po tvrdém mokrém písku. Ale že jsme se se Zuzkou projeli po písečné pláži u Tichého Oceánu, to si můžu hrdě odškrtnout! :-)

American Way 2017

Během zimního spánku v Kanadě jsem narazil na Fejsbůku na dvojici Pavla s Verčou s jejich projektem American Way 2017, kdy se chystali projet celou Ameriku od Ushuaii až po Prudhoe Bay a měli k tomu udělanou samolepku cik cak přes celý kontinent s tím, že přes Kanadu to vedlo až někam do divočiny uprostřed provincie Manitoba. To mě zaujalo natolik, že jsem chtěl vědět víc, protože v daných místech není doslova nic, ani ta silnice, po které by se tam někam dalo dojet. Naštěstí to Pavel upřesnil, že to je jen hodně hrubá malůvka, poradil jsem jim v Kanadě pár zaručených míst a třeba se na nás paní štěstěna usměje a někde se na cestě potkáme.

O pár měsíců později si před Mekáčem v Coos Bay třeseme pravicí a okukujeme naše stroje. Pro Verču by Zuzka byla ještě v pohodě, ovšem pod Pavlem vypadala Zuzka fakt titěrně, div že neměl kolena u brady. Raději však oba zůstali u svých ověřených ořů, profláklé technice na dlouhé cesty, Baworských vdolků. Nakoupili jsme proviant a vyrazili na nedalekou pláž, kde se dalo i přenocovat. Pavel se vrhnul do svého kuchařského umění a musím uznat, že vzít si s sebou na cestu pánvičku, není zas tak blbej nápad! Kulinářské možnosti to výrazně rozšíří a sledování západu slunce z písečné pláže s těstovinami a s pár plechovkami rádoby piva, posune kulturu stolování o několik levelů výš. A pomyslnou třešničkou na dortu byla ochutnávka našich večerních medicín. Já jsem stále měl s sebou meruňkovici, Pavel s Verčou dostali od argentinských celníků jako dárek flašku jejich domácí pálenky - 96-ti procentní alkohol s příchutí kdo ví čeho. Stačí si ucucnout a je vám teplo ještě následující hodinu. Tudíž ani ne třešnička na dortu, ale vyloženě absolutní dezinfekce i těch nejodolnějších bacilů.

U pomníku padlým vojákům z Vietnamu za Coos Bay děláme fotodokumentační šaškařici, loučíme se a třeba se naše cesty na severním kontinentu ještě někde střetnou. Odtud totiž Pavel s Verčou míří podél pobřeží na sever na Aljašku, já na jih do San Franciska. Šťastnou cestu!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE