Západ USA na ČZ

Idaho

Bonneville pokořeno, další zastávka - Yellowstone. Nejkratší cesta je zpátky přes Salt Lake City, avšak na tu nudnou silnici 80 jsem se vracet opravdu nechtěl a tak jsem si udělal malou okliku přes Idaho a Utah objel vrchem. Po většinu času byla všude okolo jen pustina a co 100, 150 km nějaké městečko na doplnění benzínu. Nejzajímavější byla asi část za nevadskou hranicí, kde byly velké cedule “Zákaz stopování” a pod tím dodatkové informační cedule. Někde v okolí byla velká věznice a jakýkoli stopující byl tak považován za obyvatele tohoto rekreačního zařízení. Přesto jsem nějak nepřišel na to, jak bych si poradil s nepojízdnou motorkou a bez signálu. Za stopování s palcem nahoru a ručníkem přes rameno by na mě řidiči zavolali zásahovku? Pravda, do prostoru mezi samopaly by se Zuzka určitě vlezla. :-)

Městečko Twin Falls v Idahu je známé především pro své dvojité vodopády. Nečekaně. Já jej využil především k doplnění zásob oleje a nových duší z moto obchodu. Při ukládání všeho nového do motorky se pak na mě přišlo podívat asi celé osazenstvo motoshopu, tudíž to byl fajn pokec a dokonce jsem dostal na památku použitou moto SPZ státu Idaho. Můžu si začít dělat sbírku značek na stěnu slávy v garáži. Jupí!

Craters of the Moon

Jízda Idahem směrem na Wyoming je většinu času fakt jen poušť a pustina, ovšem z ničeho nic se ono pusto změnilo v černé cosi podivných tvarů kam až oko dohlédlo. Naštěstí mi ochránci parku přihráli do cesty velkou informační ceduli o místním úkazu. Celá chráněná oblast, ve které jsem se právě nacházel, má idylický název “Měsíční krátery”, což jsou ve skutečnosti pozůstatky sopečné činnosti v oblasti, kdy oblast o rozloze asi dvou tisíc metrů čtverečních pokrývá ztuhlá láva. Neskutečný přírodní úkaz a v místním informačním centru opodál se člověk dozví i věci, které o sopkách, výbuších a lávě nechtěl vědět. Vyloženě sopka tu nikde není, ale i výhled z kopečků v chráněné oblasti stojí za to. K tomu černá spálená země táhnoucí se až za horizont a kusy lávových kamenů hrajících barvami a praskajících pod vašima botama. Člověk má nutkání vzít si nějaký ten kus sopky s sebou, ale pokuty za byť jediný uzmutý kamínek jsou takové pálky, že i běžný Američan na to vydělává několik měsíců. Holt si budu muset vystačit s fotografií.

Jackson Hole & Wyoming

Stát Wyoming a jeho hlavní město Jackson Hole je městečko žijící z turismu, westernů a přírody. Každý den se tu na náměstí střílí z revolverů, padouši se chytají do las a s dobovými kostýmy se tu celkově snaží reinkarnovat ducha divokého západu pro moderní osazenstvo. Ono když před barem vedle sebe parkuje Harlej, kůň a povoz Amishů, pojem “asi jinej gang” dostane ihned jiný význam.

Cestou na Yellowstone z Jackson Hole se nedá minout další národní park, ovšem mediálně výrazně méně profláknutější kvůli velkému stínu známějšího Yellowstone. Grand Teton National Park nenabízí termální gejzíry a podobné srandy, ale mohutné skalní masivy tyčící se nad hladiny několika jezer. Profesionální fotky nejen z Googlu jsou neskutečné, k mojí smůle jsem však park navštívil během devastujících lesních požárů v celé Montaně a dalších státech. Ve Wyomingu naštěstí nic nehořelo, ovšem kouř ze stovky kilometrů vzdálených požárů doputoval bez problémů až sem. A vy si tak dechberoucí výhledy na vrcholky Grand Tetonu a dalších užijete akorát na té obrazovce telefonu, neboť na vlastní oči vidíte jakousi pochybnou siluetu zahalenou do šedého kouřového oblaku.

V místním kempu jsem pak narazil na skupiny lidí čekajících na zatmění Slunce, které v této oblasti mělo nastat ani ne za měsíc. Grand Teton a Jackson Hole byly právě v pásu úplného zatmění a těchto pár bláznů tu už čekalo přes měsíc. Ale všichni do jednoho říkali, že ony lesní požáry jim moc klidu nedodají.

Místní kemp mi alespoň dal odpověď na otázku, proč mi nikdo při mých defektech nezastavil na pomoc nebo alespoň zeptání, zda-li je všechno v pořádku. Jeden z návštěvníků kempu, také motorkář, to shrnul jednoduše - Američani mají strach. Na silnicích především z důvodu, že každý má sjednané nějaké pojištění a asistenční službu, tudíž borec s motorkou na krajnici je pro ně značně podezřelý, pokud si jej ve svém zamyšlení vůbec všimnou. Dál už jsme to raději neřešili, sám byl z tohoto přístupu svých občanů značně rozladěn (řekl to výrazně peprněji). Spíš mě ale potěšil jinou informací, a to, že v městečku Jackson Hole bydlí legendární český hokejista Bobby Holik. Zajímavá drobnost.

Yellowstone

Nejstarší národní park na světě, Yellowstonský národní park byl posvěcen americkým Kongresem již v roce 1872. Nejopěvovanější a tedy i nejznámější, ale přesto jsem moc nevěděl co od něj mám očekávat. Ano, nějaké ty tryskající gejzíry a smradlavá jezírka tam budou, ale hlubší příprava opravdu neproběhla. Uvítací cedule před vstupem do parku byla v obležení turistů, ostatně jako každá jiná cedule ve všech dalších národních parcích. Motocestovatele více zaujme spíš divný světélkující patník několik kilometrů za vstupní branou do parku uvedený dopravní cedulí “měření hluku”... A tušíte správně - s dvoutaktem se dostanete do červeného spektra úplně v pohodě i na volnoběh. Sice nikde žádný ranger, policista nebo jen kamera, ale i tak jsem se ujistil v tom, že Zuzka jednou z nejtišších motorek opravdu nebude.

Poučen z Yosemite a Sequoia párků, pardon parků, beru první kemp na který narazím, ač ještě neodbilo poledne. A i přesto volných míst opravdu moc není, ale štěstí se musí jít naproti a usměvavá rangerka mě posílá na jedno ze dvou volných míst. Rozkládám bivak a nalehko se Zuzkou mířím do vnitrozemí Yellowstone na první větší atrakci, gejzíry West Thumb. Desítky malých gejzírů nasázených vedle sebe, každý s jiným barevným nádechem, každý však s výrazným puchem zkažených vajec. Ovšem školním chemickým pokusům se sirovodíkem gejzíry nesahají ani po kotníky, v porovnání se smradem ze zkumavky jsou gejzírové pachy příjemným decentním odérem Coco Chanel. U toho největšího a nejhlubšího bazénku se přidávám k nějaké skupince, které průvodce vysvětluje co a jak a moc se mi nechce věřit, že ta průzračné modrá voda pět metrů od nás má přes 70° Celsia.

Pohodu a klídek do kempu volím nákupem nějakého 6-pack piva v zelených plechovkách, neboť tady to nemá ani cenu číst si nápisy na plechovce, protože jak jsem zmiňoval dříve, jakékoliv komerčnější pivo mimo Washington a Oregon je jen ochucená voda. O to větší bylo moje překvapení, když po požití jedné třetinkové plechovky jsem byl totálně našrot. A to jsem moc ze cviku nevyšel! S rozmazaným viděním jsem už jen dokázal vymžourat nápis Alcohol Vol. 7%. Jo táák... Chrrr...

Následující den byla na pořadu dne silnice Grand Loop Road vedoucí skrz ty největší poklady Yellowstone - gejzír Old Faithful a pramen Grand Prismatic Spring. Old Faithful jako historicky první pojmenovaný gejzír v parku mi přišel jako slušná past na turisty, chalupa s restaurací a cetkama z Číny, lidí k nehnutí a i samotné okolí Old Faithful nebylo v porovnání s West Thumb nic moc. Ze země se zvedala pára, ale barevně to bylo opravdu hezčí u “Západního Palce.” Hlavní důvod, proč sem jezdí takové davy turistů, je samozřejmě výbuch/výtrysk/šplouch gejzíru, o kterém jsem nevěděl už tuplem nic. Tudíž ani nevím, jestli jsem měl takové štěstí nebo to tam bouchá co půl hodiny, ale 10 minut po mém příjezdu se gejzír Old Faithful předvedl na pár sekund v celé své výšce až 50 metrů. Za minutu představení skončilo, “není tu nic k vidění, rozejděte se prosím.”

K vidění je samozřejmě plno věcí, gejzírků a jezírek, no mě po West Thumb a Old Faithful více překvapil úkaz stojící na parkovišti. Velká, hodně stará americká kára, takový přerostlý Ford Model T. V záplavě již ne tak velkých pick-upů a Toyot a dalších samohybů se tento kolos jevil jako zjevení. Ovšem nejvíce mě pobavila jeho oficiální poznávací značka, na které stálo jen “Bezkoňský povoz.” Jestli by tuhle mrchu utáhlo koňské dvanáctispřežení, o tom dost silně pochybuji.

Grand Prismatic Spring je ovšem něco jiného, od parkoviště jdete celou dobu po lávkách bez zábradlí polapeni do onoho vajíčkového odéru, kdy se sami vznášíte ani ne půl metru nad samotným pramenem, který vytéká ze svého středu všemi směry. Hornina zde hraje všemi barvami od oranžové přes tyrkysovou a samotný Grand Prismatic Spring je tak velký, že jde dokonce vidět i z vesmíru. Nemám zkušenost, slyšel jsem z doslechu od známého.

Po cestě do městečka Canyon Village je pak několik úžasných scenérií, od vodopádů Gibbon Falls, přes další obří gejzírová pole Norris Geyser Basin, či obyčejné lesy a louky, které byly tak, ee, přírodní a pěkné, jako kdyby je jen pár hodin předtím posekl Forrest Gump. Příroda v Yellowstone a vůbec celém Wyomingu je fakt krásná a netknutá. Canyon Village je už ovšem přerváno turisty nakupujícími zásoby a cetky z Číny, ale i zde je co k vidění. Především Lower a Upper Falls of Yellowstone, Horní a Dolní vodopády Yellowstonu. K Horním vede několikakilometrová túra, ale spodní jsou jen kousek od hlavního parkoviště. U konce vodopádu, než voda opustí pevné koryto řeky a rozlétne se do prostoru, kde zanechá jen vodní tříšť a opar, se nachází parádní vyhlídka pár metrů od tohoto tekoucího kolosu s výhledem do údolí kroutícího se dál po proudu řeky Yellowstone River. Jo, je tu krásně...

Krásno ale kazí tak vydatný déšť, že jsem to k večeru zapíchnul na odpočívadle a čekal, co se jak vyvrbí. Ovšem neustávající déšť, v kterém jsem snad zahlédl i sněhové vločky, mě donutil přečkat noc zde. Mimo kemp v národním parku, navzdory obecnému zákazu takovéto činnosti. Alespoň ze San Franciska mám ale ověřeno, že Zuzka je opravdu výrazný bořič ledů, problémů a ostýchavosti, tudíž z nějaké případné konfrontace s ochránci parku si nic nedělám. Co se stane, stane se a riskovat za deště zdraví svoje nebo medvědů pobíhajících po silnici, to fakt nemám zapotřebí.

Zůstanu-li u těch medvědů, nevím proč, ale měl jsem za to, že Méďa Béďa pochází právě z Yellowstonského národního parku, ale většina lidí mi to nedokázala potvrdit ani vyvrátit. Pravda je někde mezi, což jsem si musel nakonec sám zjistit. Postava a příběhy Médi Bédi se odehrávají v národním parku “Jellystone.” Občas se Yellowstonu řekne právě Jellystone, tudíž Yellowstone byl pro Méďu a jeho park určitou inspirací, ale v samotném Yellowstone se neodehrává.

Déšť neustal ani následující ráno a dopoledne a protože jsem se již neskutečně kousal nudou, ustrojil jsem se do neoprénu a vyrazil vstříc chladnému počasí. Po celou dobu z cesty bohužel nešlo již nic moc vidět až do nejsevernějšího uskupení domečků v Yellowstone, městečka Mammoth Hot Springs. Těšil jsem se, že si po několikahodinové cestě v dešti skočím do horkých pramenů, ale na místě mě čekala další studená sprcha od mladé rangerky: “Prameny tu máme, to ano, ale pouze jako turistickou atrakci. Rozhodně bych vám nedoporučovala se v té kyselině koupat.” A tak zas nezbývá, než cucat už několikáté teplé kafe, pomalu usychat v restauraci a při úpravách fotek čekat, až přestane pršet.

O asi dvě hodiny a hektolitry kofeinu později si mohu v klidu projít bezprostřední okolí termálních pramenů Mammoth. Neskutečně tvarované podloží v ještě zajímavějších barvách rzi.  Co se soudruzi stane s termálním podložím, necháte-li ho nabobnat a natlakovat od spodních tektonických vrstev? Nó, soudruzi? - “Bouchne, vole...” - “Bouchne, ano, ano. A dál?! No exploduje vy tupci!” Úžasné scenérie a výhledy mi trochu kazí fakt, že v okolí i přes nepříznivé počasí nejsou žádné volné kempy a tak můj plán - pobýt v Yellowstone o pár dní déle, zůstává nevyplněn. No co, další čárka s místem, kam se vrátit někdy v budoucnu.

Čau Wyoming, nazdár Hannah Montana! Rodiště slavné dětské hvězdy Hannah Montana a později i oplzlé zpěvačky Miley Cirrus, stát Montana je od Mammoth pramenů vzdálený co by kamenem dohodil a vstupní město Gardiner do státu Montana je i vstupní branou do národního parku Yellowstone. Nachází se zde totiž obří kamenná brána jako památník na usnesení amerického parlamentu ze dne 1.března 1872 o založení tohoto prvního národního parku na světě.

Montana

Zpátky v prvním státu Spojených států, kam se mi téměř před dvěma měsíci podařilo se Zuzkou úspěšně vkročit. A jak je sever Montany krásně hornatý a lesnatý, jih je neskutečná obilnice a planina s nadějí v dáli za horizontem, ze kterého se drápou špičky zasněžených Skalistých hor. Stovky kilometrů po rovině a zlatavé obilí byly sice dobrou terapií nudou, ale po prériích v Kanadě mě tohle fakt nebaví. Jediné, co mi dokáže rozproudit krev v žilách, jsou předjíždějící kamiony letící rychlostí přes 110 km/h.

Monolog se svým vnitřním já tak milerád vyměňuji za pohovor s postarším nalitým Irem ve městě Helena, který dříve žil ve francouzské části Kanady a jelikož mu francouzština již lezla krkem, odstěhoval se do tohoto zapadákova a spokojeně žije a cestuje se svým pick-upem s obytnou nástavbou na korbě. Když jsem mu řekl, že jsem z Česka, rozzářily se mu oči a zasněně zavzpomínal na svůj krátký románek s Češkou během zimní olympiády v Calgary. Prý máme ty nejhezčí holky. :-)

Při jedné zastávce o několik stovek kilometrů dále, v pidi vesničce, si to mířím od motorky do obchůdku na nějakou svačinu, když vtom slyším, jak v dáli někdo dupnul na brzdy. Otáčím se zjistit, co se děje a vidím, že od obytného vozu, který tak promptně zabrzdil, ke mně běží nějaký chlap a cosi řve anglicky. Udýchaný ke mně dojde a povídá anglicky, jestli si nemůže udělat fotku, že u něho doma tyhle motorky jezdí docela často, ale tady ji nikdy neviděl. Cítím perfektní půdu na menší vtípek, tak s ním pokračuji v anglické konverzaci: “U vás doma jezdí hodně těchto motorek? A odkud pocházíte?”

“Z České Republiky, ta vaše motorka tam byla vyrobena. Jak jste ji sem vůbec dostal?” pálí na mě udýchaně anglicky.

“Ále, mám ji po dědovi. A když takhle poznáte motorku, SPZtku byste nepoznal?” Popostrkuji jej slovně, stále anglicky, aby se šel podívat na mou značku. Pán si teda obejde motorku a když se zadívá na tu značku, už mi česky povídá: “Jo Znojmo. A proč se teda nebavíme česky?”

“Vy jste začal s angličtinou,” odvětím mu s úsměvem a zakecáváme se víc. Martin, čirou náhodou z Brna, ještě čirejší náhodou z Národního technického muzea. S manželkou a přáteli byli na výletě po Státech, mimo jiné i kvůli tomu zatmění Slunce. Plán navštívit se po návratu v Brně byl pak jasný.

Going to the Sun

Národní park Glacier a jeho slavná cesta Going-to-the-Sun. Koncem června zavřeno, teď v půlce srpna již konečně otevřeno! Jedééém... No a jak byla moje očekávání vysoká, skutečnost popravdě nic moc. Především tomu nepomohly ony lesní požáry, protože nádech mlžného kouřového oparu byl přítomen i zde a místo krásných přesaturovaných fotek se člověk dočkal akorát vybledlých panoramat bez špetky zajímavosti. A silnice samotná z pohledu motorkářského? Po projetí pár tisícovek kilometrů po Kanadě či Alpách je Going-to-the-Sun nemastná neslaná. Alpy a Britská Kolumbie jsou mnohem lepší…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE