Západ USA na ČZ

Zpět do Kanady

Hraniční přechod zpět do Kanady proběhl bez legislativních problémů, klasické otázky typu: zda-li nemám či nechci zbraně, alkohol, drogy, atd. Jen jsem měl s celníkem menší hygienické intermezzo - přede mnou nikdo, tak jsem si na červené před budkou v rámci urychlení vytáhl z vnitřní kapsy pas a jak ho nemám kam odložit, a třetí ruku nemám, beru ho (klasicky?) do pusy. V tom na mě blikla zelená jako pokyn dojet k okýnku. Stále s pasem v puse dojedu k celníkovi a ten mě hned zpraží otázkou, jestli má ten pas jako brát holýma rukama, když jsem jej měl doteď v puse?! A v mezičase si už natahoval latexové rukavice, aby náhodou něco nechytnul, cyp.

Po překročení hranic do Kanady nasazuji po více než třech tisících kilometrů opět helmu a chvíli mi to přijde překážející, hlava si odvykne strašně rychle. Po Kanadě už to byla místy opakovačka, neboť jsem opět mířil do kempu Toad Rock. Pozdravit Mary a také se znovu setkat s Verčou a Pavlem z American Way 2017, kteří se za ten měsíc, kdy jsme se viděli naposledy, stihli podívat z Oregonu až na nejsevernější bod severní Ameriky - Prudhoe Bay na Aljašce - a přes Yukon zpět. Úctyhodný výkon, jen na těch jejich překoňovaných Baworech se holt cestuje o ždibec rychleji.

Toad Rock

I na Verči a Pavlovi šlo vidět, že už toho mají celkem dost a tak se následujících pár dnů neslo ve znamení lenošení ve společenském srubu na gauči s polštářem pod hlavou a v ruce telefon napíchnutý na nabíječce. Z letargie nás pak vytáhlo akorát tak kručení v břiše, kdy ke slovu přišel opět vynikající kuchyňský koutek s poctivou kilovou litinovou pánví, na které se trampské a farmářské snídaňo-obědo-večeře vařily jedna báseň. Základ všeho? Slanina a vajíčka. Hodně slaniny...

Jeden z takových přežíracích obědů nám zpestřilo zatmění Slunce, které bylo v naší tehdejší zeměpisné šířce zhruba jen čtvrtinové. Tři čtvrtiny slunečních paprsků vám však stále dokážou vypálit slušnou díru do sítnice, tudíž po celém kempu sháníme sluneční brýle s polarizačním filtrem a zhruba ze čtyř kousků si tak děláme svoje unikátní brýle na úplně částečné zatmění Slunce. Pěkné to bylo.

Doplním ještě pár vtipných informací k osazenstvu kempu, které má Marry jako domácí mazlíčky. Nechci psát chová, neboť... No, obrázek si udělejte sami - Marry má v kempu čtyři psy, havrana Stevea a prase Happyho. Je to kanibal, se slaninou nemá sebemenší problém, špatně zabezpečenou plechovku piva otevře lusknutím prstu a dostane se téměř všude. Toho zase využívají psi, kteří když se do něčeho nemohou dostat, zavolají si na pomoc Happyho a ten si s tím poradí. Mně se třeba Happy dostal k čerstvému chlebu v pravé textilní brašně, která sice již byla načatá od veverky, ale stále pevně zavřená a on přesto neměl problém se ke své snídani dostat a celý toastový chleba bez problémů zhltnout. Jinak Buck, největší a nejstarší pes v této bezpečnostní smečce - toho pokud uvidíte běžet a štěkat, pravděpodobně za ním v momentě poběží i zbytek. Důvod? Někde poblíž je medvěd. Buck žádnou jinou úlohu ve smečce, než odhánění medvědů, nemá a všechno ostatní má těžce na háku. A havran Steve - krom obligátního kradení jídla, jako zbytek smečky, funguje coby výborný budíček ve tři ráno, když již půlka kempu spí. Naštěstí náladu na buzení všech spánkuchtivých motorkářů nemá příliš často a Marry má i z tohoto důvodu v umývárně zavařovačku plnou špuntů do uší.

Horizons Unlimited

Téměř po týdnu se s Pavlem a Verčou loučíme, oni míří dolů na jih a pak snad až na Floridu, já na sever do Edmontonu. A samozřejmě, že né přímou cestou. Své odpočinkové dny si prodlužuji o pár dní už několik desítek kilometrů od Toad Rock. V městečku Nakusp se pravidelně koncem srpna koná sraz motocestovatelů pod hlavičkou Horizons Unlimited. Tento, řekněme, projekt je dílem manželů Granta a Susan Johnsonových, kteří v osmdesátých letech projeli svět kolem dokola na svém BMW R80 G/S. O svou cestu, rady a nápady se chtěli podělit a tak vznikl projekt Horizons Unlimited. Jestli jste cestovali na motorce někdy dál, než okolo komína, pravděpodobně jste na tento název již narazili. Studnice informací, nabídek a doporučení jak překročit tamtu hranici, kde v tamtom zapadákově koupit pneu a podobně. No a já chtěl vědět, jestli zde v Kanadě letos bude nějaký větší magor než-li jsem já sám. A nemusel jsem se ani snažit, nenašel jsem... Nějaký Švéd jedoucí kolem světa na osmistovkovém Triumphu na podobném srazu není nic zajímavého, ale magor křižující severní Ameriku na motokole o výkonu sekačky na trávu, to je už jiná. Víkendovka tak proběhla ve znamení přednášek o cestách různě po planetě, seminářů, testovacích jízd Hond a samozřejmě i družby večer u ohně a u piva. Jelikož jsem narazil na partu tří Poláků trvale žijících v Kanadě, byli jsme všechny večery zaručeně nejhlasitějšími účastníky v celém kempu.

Na sever

Trans-Canada Highway je zde v hornaté Britské Kolumbii po většinu času normální silnice, žádná dvou a víceproudovka. Se všemi těmi kamiony a velkým provozem fajn místo na mojí malorážku. Po cestě je alespoň minimálně jedno místo na nutnou zastávku - motocyklové muzeum DreamCycle u městečka Sorrento. Před příjezdem jsem si v duchu představoval rozhovor s majitelem ohledně motocyklů ČZ, které tam asi ani nebude mít. No a při příjezdu vidím u vchodu na prodej hranatou Čízu 175. No tak nic no. Muzeum samotné pak pěkné, pokrývající všechna časová období i značky, alespoň ty typické pro severní Ameriku. A samozřejmě i ten Road King a plochodrážní Jawa se tu našli, kór když se to sem dováželo po tunách.

Od Sorrenta na Kamloops a poté zaměnit silnici číslo #1 za #5 a na sever. Krásná údolní krajina, kterou po několika desítkách kilometrů zcela zalévá kouř z nedalekých lesních požárů. Pořádně jsem nevěděl, co od toho mám čekat, tak jsem do toho rychlostí smradu vlétnul. Do minuty jsem svého natěšeného rozhodnutí litoval, protože kouř z mokrého dřeva i přes brýle štípe v očích a znemožňuje dýchání. Nasazuji několikatery šátky přes tvář, na helmu nacvakávám plexi bublinu a i přesto se kouř dostane všude. Na nějaké hledání zapadlého noclehu jsem se vykašlal a zakempoval přímo na odpočívadle, které mělo zákaz stanování. Takže věším hamak a kašlu na všechny. Po celou dobu jsem si nesundal šátek z hlavy a také jsem s ním usnul. Neskutečnej humus, který alespoň trochu zachraňovala řeka kousek od odpočívadla, která jakž takž čistila vzduch. Čekal jsem, že to bude strašně fajn noc...

Jako mávnutím kouzelného proutku mě v půlce noci vzbudil měsíční svit, vítr a příroda zaúřadovali a nějakým způsobem se všechno vyjasnilo, kouř se rozehnal a já tak vstával do krásného slunečného úsvitu a po včerejším kouři nebylo nikde ani památky. Hned se jelo podstatně lépe a radostněji. Byl však už počátek září a rána ve Skalistých horách v tuto dobu nejsou zrovna z nejteplejších, takže člověk za jízdy i slušně vymrzne. Všechno zachraňují benzinky po zhruba 100 kilometrech, kde krom občerstvení pro vašeho motorového miláčka většinou seženete i něco k snědku, teplého i studeného a hlavně kafe. Hektolitry kávy, upražené zlehka i na uhel, hlavně že to je teplé, s kofeinem a je toho hodně. Správné kanadské i americké auto se pozná tak, že má minimálně tři držáky na kávu a motorka či skútr alespoň jeden. Bez ranní kávy tu lidé snad ani nevstanou z postele.

Cesta po Yellowhead South Hwy přes městečka Blue River do Valemount tak byla ve znamení přírody, ještě jednou přírody, provazů vody a několikahodinových zastávek na rozmrznutí a usušení. A ono to kafe není zas tak hnusný. Yellowhead South se po chvíli za Valemount napojuje na Yellowhead Hwy samotnou, která se táhne už od Winnipegu v Manitobě na pobřeží Tichého oceánu v Britské Kolumbii a protíná tak čtyři z deseti kanadských provincií. Naštěstí ten kousek od Valemount do Jasperu, mého cíle toho dne, byla doprava mírná, počasí se zlepšilo a já si tak mohl vychutnat pohledy na jedno z nejvyšších pohoří v Kanadě i s nejvyšší horou Kanady, Mt.Robson. Ta je ovšem permanentně zahalená v mracích a dle informací od lidí a turistických průvodců jde vidět v součtu možná dva týdny v roce.

Jasper

Národní park Jasper. Věčný souboj mezi městečky Jasper a Banff o to, které z nich je v národních parcích vedle sebe hezčí. Jasper je dle mého názoru víc venkovský, Banff je už víc městečko. Naštěstí jsou ale oba národní parky každý úplně jiný a Jasper není tolik přecpaný turisty jako Banff, do kterého to je hodina cesty z Calgary. Do Jasperu to trvá výrazně déle, čtyři hoďky z Edmontonu nebo pět z Calgary. Ale jsme v Kanadě, tady je všude všechno přece kousek…

Plán na Jasper? Lanovkou Skytram, šalinó v luftu po brněnsku, na Whistler Summit a trochu si to pěšky projít po hřebenech, neboť jsem vyhrál jeden z těch krásných slunečných dnů, kdy jde vrcholek nejvyšší hory Kanady - Mt.Robson - vidět v celé své kráse. A nemusíte ani chodit nikam daleko, z místního vrcholku máte celé městečko Jasper i s okolím jako na dlani a můžete zde klidně zůstat přes hodinu jako já, kochat se, užívat si výhledů na tu krásu a ládovat se při tom salámem se sušenkami a zapíjet to kanadských Pilsnerem.

Za návštěvu v okolí Jasperu rozhodně stojí i pár kilometrů vzdálené jezero Maligne Lake, které se táhne údolím až do dáli a není problém si půjčit kánoi a tři dny zůstat na jezeře a prozkoumávat ho až na druhý konec. Obdobný jmenovatel, jiné úkazy. Skrz Maligne Canyon protéká stejná voda, jako ze zmíněného jezera a za ty tisíce let dokázala říčka obrousit lokální skaliska do úžasných hladkých tvarů a učinit tak zářez do místního podloží. Fotografie s dlouhým časem udělají z vodopádů nádheru na papíře, ale v zimě, když všechny ty vodopády zamrznou, to je dle zážitků přátel ještě úžasnější podívaná.

Nemůžu nezmínit i nejznámější silnici Kanady, Icefield Parkway Hwy táhnoucí se skrz Skalisté hory a spojující městečka Jasper a Banff. Se Zuzkou jsem ji už neabsolvoval, neboť jsem ji jel při jiných příležitostech asi už třikrát, i na motorce, ale pokud se ocitnete v Jasperu či Banffu, nesmíte tuto silnici s číslem 93 za žádných okolností minout. Rozvláčná silnice táhnoucí se přes 200 kilometrů čistou přírodou skrz několik údolí, kdy vás ze všech stran obklopují masivní hory a občas i nějaký ten ledovec o stáří několika tisíců let. Zásah člověka je zde minimální a krom dvou lidnatějších míst v půlce trasy nenarazíte za těch 200 kilometrů na žádnou stavbu, nic. Jen silnice, pár odstavných ploch a jinak panenská příroda kam se podíváš. U trasy pak můžete navštívit i několik dalších přírodních úkazů, třeba vodopády na masivní řece Athabasca Falls, ledovec Columbia Icefiled se skleněnou vyhlídkou nebo neuvěřitelně tyrkysová jezera Bow Lake či Peyto Lake, které z vyhlídky nad jezerem s údolím Icefield Parkway v pozadí vypadá opravdu neuvěřitelně. A kousek za Peyto Lake se napojíte na Lake Louise a Moraine Lake a jste opět v dalším ráji, který jsem popsal v kanadském cestopise...

Na Edmonton

Byl již začátek září a těch pár slunečných rán ve stanu v horách bylo sice příjemných, ale zmrzlé popruhy na Zuzce mi dávaly jasně najevo, že zima se již do těchto koutů Kanady neúprosně blíží a já bych nerad někde zapadl sněhem. Takže po pár dnech vyjíždím na poslední štaci do Edmontonu. A přesto si nemůžu nechat ujít další z atrakcí Skalistých hor, horké prameny Miette Hot Springs. Rozmrzat v bazénu s vodou o teplotě 40°C a s výhledem na hory zalité sluncem je zážitek k nezaplacení. Potkat nějakého toho medvěda, bylo by to dokonalé. Na(ne)štěstí jsem žádného nepotkal a po dostatečném smočení zažrané špíny pod nehty jsem se napojil zpět na Yellowhead Hwy směr Edmonton.

Něco zajímavého na monotónní cestě přes 400 km do cíle? Příroda, jednou za čas vesnička a jinak nic. Žádná zvěř na silnici ani za volanty automobilů, slabý provoz a vstřícní kamioňáci. Naštěstí až v tento moment, na této natažené silnici od západu na východ, to na mě začalo všechno pomalu dopadat a já si uvědomoval čím dál tím víc, že tento více, než roční výlet se chýlí neúprosně ke konci. Na předměstí Edmontonu si dávám poslední velké nomádovo kafe a s pohledem na krásně chromovanou nádrž Zuzky přemítám, co jsme to spolu všechno projeli... K večeru pak zvoním u kamarádů, parkuji Zuzku na dvorku mezi její československé endurové a motokrosové sestry a finální balení si necháváme až na další den.

Konečná, balíme

Balení Zuzky proběhlo rozhodně rychleji, než před rokem. Kamarád běžně posílá pár strojů zpět do vlasti a Zuzka nebude výjimkou. Motorku posadit na paletu od nějaké endurové KTM, sundat přední kolo s blatníkem, povolit řidítka, do všech mezer a spár nacpat veškerou cestovní bagáž a proviant, pořádně stáhnout popruhama a celé dílo poté zabalit potravinářskou fólií. Voila, hotovo a pár momentů na to Zuzka mizí ve spárech ještěrky ve velkém skladu a příště, až se shledáme, už to bude doma, v Česku... A papírování na kanadské straně? Jde to přes firmu, vrací se to stejné, co jsem sem před rokem poslal, tudíž byrokracie nula, všechno zařídí kouzelná formulka “stěhování.”

Loučení se s přáteli, odvoz na letiště YEG a na palubě Érbasu 340 následný několikahodinový návrat do Evropy, do reality, do zajetých kolejí.. Do háje, to mi bude po Kanadě smutno...

Epilog

Shrnutí? Myslím, že předchozí věta to shrnuje nejvýstižněji. Úžasný rok a čtvrt nejen v Kanadě, na cestách strávených se Zuzkou, kdy jsme za více, než pět měsíců stihli zanechat stopu na pětadvaceti tisících kilometrů severní Ameriky. Neskutečná příroda, úžasní a milí lidé, nespočet příhod vtipných i méně radostných, které s odstupem času přesto vyloudí úsměv na rtu.

Díky všem, kteří mi poskytli azyl v Kanadě i Americe, dlouholetým přátelům i těm, které jsem potkal na cestě. A především rodině, která mě podporovala a nejraději by jela na Zuzce se mnou, i když nevím, kam bychom se na Zuzku všichni vlezli. :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE