Rumunsko a Turecko 2024

Jedenáct let zpátky, po vrácení se z Fara jsem si říkal, že tohle byla moje poslední dovolená na motorce. Člověk zestárne, ty zážitky z cest začnou chybět a tak si začne plánovat nějaké dobrodružství. Rozhodl jsem se , že bych chtěl projet Transfagaroš, Transalpinu, vidět medvědy, solný důl v Turdě, dojet k Černému moři. Přidali se dva kámoši a bylo vymalováno. Já koupil kvůli cestování Benelli TRK 702X, kámoš Honza koupil to samé a benjamínek Michal koupil Versyse 1000. Michal  naposledy seděl na mašině cca 30 let zpátky.Ale co, život je jízda, tak jedeme ......

22.6- první den                                                                                                                                           Všichni jsme měli motorky po prvních garančkách, takže příprava žádná. Odjezd byl naplánovaný na 22.6 v 6.00 na výpadovce z Ostravy směr Frýdek - Místek. První den jsme brali jako tranzitní, předpověď ranního deště jsme brali s rezervou. Samozřejmě jdu ráno do garáže a začlo chcát. V šest k pumpě dojel Honza v nepromoku. Když jsme vyjížděli směr Slovensko, tak se mraky pořád honily, ale už nepršelo.

Nakonec nám počasí přálo a přes Žilinu, kolem Strečna jsme projeli až za Liptovský Mikuláš, kde jsme dali první přestávku. Mrakům hrozícím deštěm jsme definitivně ujeli a pokračovali jsme k nudné části trasy a tou byla maďarská dálnice. Tou jsme  taky zdárně projeli a čekala nás Rumunská hranice.  Přes tu jsme se dostali, ale já jsem dojel. Klasická amatérská chyba, při jízdě po dálnici si Teerka papla trochu víc a já počítal s tím, že to ještě vyjde. Nevyšlo. 50 metrů za čarou mašina zdechla a bylo vymalováno.

Kluci tedy jeli hledat pumpu a já čekal, jestli se v protisměru nějak dostanou přes hranice. Vše nakonec trvalo asi hodinu, ale benzín dovezli. Sice Honza byl taky na hraně, tomu zbylo v nádrži cca 1 litr. Po této nečekané pauze jsme pokračovali na posledních cca 230 km po rumunských silnicích. Dálnice žádná, tak jsme mysleli, že to bude pomalá jízda přes vesnice. Rumunští závodníci nás ale vyvedli z omylu, všichni jeli jako by ty auta ukradli a když jsme jeli ve vesnici 90, tak se nás snažili předjet i kamiony. Tak jsme ztratili ostych a zbytek cesty si pořádně užili ve stylu závodů v Monte Carlu. Předjížděli jsme úplně všude a rychlost byla podobná té na dálnici. Vzhledem k tomu, že tak jeli všichni, nikdo nebyl nasraný, nikdo neblikal a ten zbytek cesty uběhl fakt rychle.   

        

V podvečer jsme dorazili do Turdy, našli objednaný penzion a v klidu dali sprchu. Potom klasicky zajít na nějaké pivo, pokecat s klukama ze Slovenska, které jsme potkali v hospodě, projít ještě pár hospod a nasát atmosféru fotbalu, kterým žilo celé město. Rumuni prohráli, takže žádné velké oslavy nebyly a my mohli v klidu spát. Ujeto 850 km.

23.6- druhý den                                                                                                                                                 Ráno jsme byli domluvení že zajdeme do solného dolu Turda. Vstupné 60 leva, které určitě stojí za to. Nakonec jsme do dolu vstoupili z nového vchodu, kde bylo udělané i parkoviště. O dolu jako takovém je toho napsané mraky, takže jen potvrzuji , že je to fakt paráda a stojí za zhlédnutí.

Z dolu jsme vyšli druhým vchodem, kde není moc parkovacích míst, tak doporučuji ten nový. Odpoledne jsme se zajeli podívat do soutězky Cheile Turzii. Zajímavé místo, kde jsme absolvovali cca 2 hodinovou procházku. Michal si ještě střihnul adrenalinový, asi 200 metrový sjezd na úvazku ve zdejším parku. 

Večer jsme u piva domlouvali další plány . Jasná byla Transalpina a Transfagaroš, potom měla být Constanta a Černé moře. Asi u čtvrtého piva Michala napadla geniální myšlenka. Constanta je nuda, pojedeme do Istanbulu, přejedeme Bospor a budeme v Asii. Ne nadarmo se říká, že vrána k vráně sedá. Všem se ten nápad strašně zalíbil, tak bylo domluveno. Zítra se jede Transalpina, další den Transfagaroš a ve středu Istanbul. Parádně se usínalo, jak jsme to všechno vymysleli. Ujeto 50 km.                                                                                                                                                                  24.6- třetí den                                                                                                                                          Ráno jsme si potvrdili, že si to nikdo nerozmyslel a opustili jsme parádní penzion Casa Corina ,spaní za 16 eček na hlavu a noc a vyrazili směr Transalpina. DN67C jak je pojmenování Transalpiny, která se nachází v pohoří Muntii Parang, byl druhý cíl našeho výletu. Když jsme dorazili na začátek cesty a při krajnici se objevil ten nápis, tak to byl parádní pocit.

Celková délka je přes 140 km a průběžně stojíme u vodních nádrží, kupujeme nášivky, samolepky,magnetky.Po cestě potkáváme hlavně Poláky, Čechy, Slováky. Konečně vyjedeme na vrchol a můžeme si užít panoráma hor.

 

Nejde si nevšimnout, že tady vládne pohoda. Ze všech stran sjížděli z hor kluci různě na motorkách, všude se parkovalo, každý se fotil kde chtěl, trochu jiný svět než u nás. Po projetí jsme nabrali směr Cortisoara, cesta vedla podél řeky Olt. Hezká silnice, cesta pěkně ubíhala a okolo druhé jsme byli v Cortisoaře. Spaní jsme měli zabukované v penzionu Casa Popa. Cena 25 eček na hlavu. Zašli jsme do nedalekého krámku koupit něco na večeři, nějaké plechy a v klidu jsme začali zjišťovat , co potřebujeme do Turecka. Zjišťovali jsme pojištění, stahovali mapy do mobilů a večer šli spát s vidinou Transfagaroše a medvědů. Najeto 400 km.         

25.6- čtvrtý den                                                                                                                                         Ráno celí natěšení sedáme na motorky s tím, že pojedeme po nejkrásnější cestě světa a uvidíme živé medvědy. Spali jsme přímo na začátku Transfagaroše, takže žádný transport na začátku, ale hned pěkně zostra. Nějakou dobu cesta lesem, pak se to otevře a člověk žasne. Fakt nekecali, je to paráda. Když se na to člověk dívá zespod a potom jede vzhůru, tak je jak v Jiříkovém vidění. Čím výš je, tím více Tě to baví. Zase je to hodně volné, po cestě nahoru plno karavanů volně kempující, na každém odpočívadle motorkáři, kteří si fotí tu krásu.

Na vrcholu necháváme motorky u místního jezera a jdeme se podívat na místo, ze kterého se dělají nejznámější fotografie. Jsme šťastní jak malí kluci a fotíme si to. Nemůžu tomu uvěřit, minulý rok mě to napadlo, koupil Benelli a teď tu stojíme. Neskutečný pocit. Fakt je to nádherné jako na fotkách.

 

Nějakou dobu strávíme na vrcholu, obejdeme místní stánky, nakoupíme kraviny a jedeme na cíl číslo dvě, musíme vidět medvědy. Z info které máme jsou prý až na konci , těsně před dolní přehradou. Poněvadž nevíme kde, po nějaké době stojíme zklamaní s tím, že na medvědy je prostě brzo. Najednou při výjezdu ze zatáčky tam jsou. Velká medvědice má opřenou hlavu o svodidla a kolem dovádí tři medvíďata. V prvním okamžiku se ve mně krve nedořezal, fakt medvěd. Opatrně fotíme nějaké fotky a posíláme domů. Odpověď byla- stojíš moc daleko. Si dělá prdel? To jsem si s ní měl udělat selfíčko ..... Kousek dál na betonovém kandelábru je další medvědice s medvídětem. Beru veškerou odvahu, stavím se kousek od ní a je to tam. Motorka nastartovaná kousek ode mně, stejně bych asi prd udělal. Kousek od ní proti nám po cestě jde asi metrový medvěd. Projíždíme kolem něho v asi metrové vzdálenosti. Tohle si budu pamatovat do konce života.

 Sjíždíme do Capatineni - Paminteni, hotel Spells, spaní za 25 euro. Chtěli jsme jít na Dráculův hrad, ale byl zavřený . Návrh na nedalekou ferátu jsme taky zavrhli, tak jsme skoukli nedaleký kostel a šli raději odpočinout do blízké hospůdky. Tady jsme potkali partu z Brna, fajn pokecali,ukázali fotky z Transfagaroše, který je teprve čekal a poté šli spát s vidinou zítřejšího Istanbulu.Najeto 140 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE