Mototrip Stelvio 2024

Mototrip Stelvio 2024

31.5.-8.6.2024.

Pro ty, kdo neradi čtou. Trvání: 8 a ½ dne.  Navštíveno 6 států. Ujeto cca 3050Km. Převýšení od 0 m/n/m, do 2758 m/n/m.  Počasí: déšť každý den. Celodenně, nebo aspoň hodinu.   Bouřka 3x, sníh 2x. Slunečno 3x.  Ostatní dny pod mrakem. Teploty od +3°C do +32°C.

Parta stejná jako loni, Ondra, Honza, Endy, Henri, Luky, i motorky zůstaly také stejné.

Suzuki Bandit 650S, Suzuki V-Storm 650, Suzuki V-Storm 650, BMW F800GS Adv,Yamaha XJR 1300.

 Úvod

Začali jsme hned po konci loňského tripu plánovat kam dál. No, a protože kluci mají nálepky Grossglockner na kufrech, ale ještě tam nebyli, bo tak motorky koupili, a dogma je: každý motorkář musí být na Glockneru, bylo rozhodnuto. Pojedeme tam. K tomu se přidalo pár bodů zájmu a prvotní trasa byla daná. Dolní Dvořiště, po dálnici na Salzburg, Berchtesgaden, Orlí hnízdo, pak po dálnici na Innsbruck, Stelvio, Tolmezzo, přejet do Rakouska, přes Fuchs an der Grossglockner projet celou strasse. Otočit to do Slovinska na Mangart, pak jet na Postojnu, Predjamský hrad. Stočit to dolů k moři do Piranu, pak kolem Terstu zpátky nahoru do Rakouska, projet zatáčky u Mariazell a domů.

Datum se domluvilo dlouho dopředu. Pevný odjezd sobota1.6. Každý má zaměstnání, povinnosti, plány.

 A pak přišlo několik vidlí hozených do plánu.

První vidle s odjezdem. Dlouhý přesun až k Salzburgu je nahraně. Tak se odjezd posunul už na pátek odpoledne po práci. 31.5.Dojedeme do jižních Čech k hranicím a další den dál.

Druhé vidle do toho hodil motorkář Martin ze Švýcar. Probíral jsem s ním trasu a on měl aktuální info, je tam doma. Stelvio mělo otvírat 1.6. ale kvůli sněhu se termín otevření posunuje na 6.6. 2024.

A třetí vidle udělalo počasí. Déšť, bouřky, zima.

Co už, termín je daný, dovolené nahlášené, přesunout je nelze, pojedem a nějak to dopadne. Trasa se upraví.

31.5. Odjezd. Příšovice-Humpolec

Sraz v Příšovicích na pumpě Shell a uvidí se podle počasí. Buď dolů na Kaplice, vyzkoušený penzion, nebo vlevo do Humpolce přespat v Motorkářském Doupěti.  Vidělo se. Před námi bouřkové mraky, vpravo černé mraky a předpověď hrozí bouřkou, jen vlevo meteoradar ukazoval lehký deštík. Tak se vyrazilo vlevo na Humpolec.

Už za Mladou Boleslaví jsme stavěli na pumpě a navlékali nepromoky.   Pár blesků, trochu víc deště, který přešel v mrholení a my valíme směr Humpolec. Cestou ještě zavolám do Doupěte, jestli mají volno, že jedeme na blint. Měli.

Ubytovali jsme se v Doupěti v Humpolci, rozvěsili oblečení k proschnutí a šli na pivo a jídlo.

V Doupěti nelze platit kartou, tak Endy s Ondrou vyrazili obrat bankomat. Dlouho se nevraceli. Poté přišli s tím, že je bankomat, darebák, natáhl výtahem až do 4patra, a mají tam vynikajícího Bernarda, a úžasnou restauraci, a pult v mědi a ať jdem s nima zpátky se tam podívat. Tak jsme šli.  A ona to je restaurace pivovaru Bernard. Pivo fakt vynikající, vybavení nóbl. Po návratu se nás v Doupěti ptali, jestli nás tam pustili jen tak. Prý se má stát u cedule a čekat až vrchní uvede hosty ke stolu a bez rezervace není vstup možný.  Hahaha, my se pustili sami.

1.6. Humpolec-Mariazell-někde za Rottenmann-Liezen

Ráno vstáváme, rovnou natahujeme nepromoky, bo opět prší a je 8 °C a vyrážíme. Hned při odjezdu z Doupěte sem motorku elegantně položil. Cesta z parkování byla rozmočená, samé bláto a já nejsem a nebudu offroad jezdec. Odbouchal jsem nános bláta a dobré to je, nic neupadlo. Ostatní projeli bez nehody.  Ještě se v Humpolci zastavíme u Hliníkovi pamětní desky zkontrolovat, zda Hujerova švestka stojí a valíme na Jindřichův Hradec a Skalici.  

Na hranicích kupujeme Rakouskou dálniční známku a míříme na Zwettl. Cestou zastavujeme na řízek v Shnitzel drive in. Pak St. Pollen a dál. Zatáčky u Mariazell jsme projeli, ale na mokré silnici nebyl požitek takový, jaký jsme čekali.
 Stále držíme směr Zell am See, dálnice i okreska, bychom byli co nejblíž Glockneru. Že prší a je 12 °C se stalo normou. Nakonec, vyčerpaní, úplně promočení zastavujem u domku zimmer free.    Dál to nejde, Booking nic poblíž nenabízí, zkusíme to. Zazvoníme, přijde nám otevřít babička, kolem 70jí bylo. Má volno a ubytuje nás. Endy, bo mluví německy, dohaduje cenu a parkování pro motorky. Cena dobrá a parkování babička vyřeší okamžitě. Otevře garáž, vycouvá s autem, přinese ramínka, ať si nepromoky rozvěsímea naděláme nepořádek v baráku.    Zaparkujeme a jde se bydlet.

Pivo plechovkové a k večeři dojídáme zbytky z domova.

2.6. Od Babičky-Grossglockner-Krajnska Gora.

Ráno jsou silnice mokré, ale neprší. Luky, náš meteorolog, kontroluje předpověď počasí a jedeme. Pršet nemá. Hned se jede líp bez deště. Držíme směr Bruck an der Grossglockner. Cestou sem na navigaci špatně odečetl odbočku a zajeli jsme si do horského střediska Oberdorfer. V Alpách je všude hezky.   Pár kiláčků navíc, pěkné zatáčky. Nic se nestalo. Nic se nezmeškalo.  A když už tam jsme, tak jsme alespoň vybrali z bankomatu hotovost. Vracíme se zpět na trasu.
Ve Fusch an der Großglocknerstraße nabíráme benzin do plna. Přijíždíme k mýtnici, platíme, zase je to dražší, a už jsme na Grossglocknerhochalpen strasse.  

Přijíždíme k Edelwais s spitze, drobně prší, mlha, kolem cesty závěje. Kluci jsou maličko rozčarovaní, že nic nevidí.

 Stavíme na parkovišti a radíme se, zda vyjet až nahoru k Edelwaiss vyhlídce, máme strach z mokré dlažby. Kolem projíždí banda Poláků a dávají to. Luky zavelí jedem a už jsme na vyhlídce Edelwais. Nahoře krásné +3°C.    

Fotíme a pak pomalu jedeme dolu. Projíždíme tunel Hochtor,  

kde je +5 °C a míříme na vyhlídku France Josefa. Tam už místy prosvítá sluníčko. Fotíme, kupujeme suvenýry ale než nasedneme na motorky, už zase prší

Pomalu sjíždíme dolu. Za Heiligenblutem na naší trase sucho, ale na pravé straně údolí jsou v kopcích vidět proudy deště. Jedeme na Kostchach. My v suchu koukáme doprava na déšť. Ve vesnici pod kopcem tankujeme, slaví tam  jaro, či co. Tož jsme pokoukali, krojované slečny vyfotili. Tradice se tam drží.

 I před námi se začíná mračit, tak to stáčíme do mezery mezi dešti a v suchu přejíždíme passem di Pramollo do Itálie. Dojíždíme do města Camporroso. Kluci zezadu troubí, v zrcátkách vidí déšť, já hledím do navigace a před sebe na cestu, nevšiml jsem si. Zajíždíme k autobusové zastávce, zastavujeme, skáčeme z motorek a už to přišlo. Záblesk, zahřmění a už padají proudy vody.     Čekáme po přístřeškem a Endy mezitím hledá ubytování na Bookingu. A našel, máme cíl. Po cca 40 min, déšť polevuje. Přesuneme se k blízkému Intersparu, kupujeme večeři a pivo a mezitím déšť končí.

Vyrážíme a po mokré silnici přes Tarvisio přejíždíme do Slovinska. V Krajnske Goře přijíždíme k penzionu z Bookingu. Volám majiteli. Sorry neubytuji vás. Stojíme před barákem a radíme se co dál. Po ulici jde rodinka. Ptám se, jestli jsou místí a pokud jo, jestli nevědí o ubytování. A pán prohlásí, já mám penzion. A ubytuje nás?  Podívá se na manželku, ta souhlasí. Máme kliku, bydlíme. Platíme, říkáme mu papíry netřeba. A majitel na to, musím aspoň 2, policija je přísná. Dostal bych pokutu.

Ubytujeme se a jdeme se občerstvit. Pár piv v místní pivnici, ale nevaří tam, tož se cestou stavujeme na kebab.

Též dohadujeme u piva zítřejší trasu. Podle plánu se měl jet Mangart a pak pokračovat dál přes Vršič pass. Ale za deště po mokré dlažbě, bez možnosti výhledů jsme to s Ondrou klukům rozmluvili. Už jsme to jeli a nic by nám to nepřineslo. Večer všichni souhlasili.

3.6.Krajnska Gora – Predjama(hrad)-Portož/Pirano

Ráno u snídaně na penzionu Luky kouká do mobilu na mapy a ptá se kudy pojedem?  Říkám vlevo na Jesenici a dál. A on, tady za náma jsou zatáčky. Jo to je cesta na Vršič a to sme večer u piva zamítli. Je hnusně nic ti to nedá a na mokrých dlažebních kostkách nechceš jet. Je mlha nic neuvidíš, zatáčky budou i s novou trasou. Ale já tam chci, zamítl se Mangart. Vršič se neřešil. Áááááá, ještě že je demokracie a přehlasovali sme ho.

Od penzionu odjíždím hrdinně bez nepromoků, abych si je po kilometru, kdy sme se stavili před marketem koupit pití na cestu, za kibicování kluků navlékl, bo začalo krápat. Mangart a Vršič pass kvůli počasí definitivně vynecháváme.

Jedeme na Jesenici, Bled, přes Sorišskou planinu na Postojnu. Po chvilce sucha opět prší.

 Cestou za Idrií je na silnici mastná skvrna, a Honza to položil. Bylo to v zatáčce, v malé rychlosti, a klouzlo mu to. Motorka se mu na kufru několikrát přetočila zadkem dopředu a nepromoky se na něm potrhali, naštěstí nic víc. Otřesený Honza nasedá na motorku, nepromoky slepí stříbrná páska a jede se dál, není čas ztrácet čas, prší, jedem.

Přijíždíme k Predjamskému hradu. Honza už je v klidu, drží směr, není čas na strach.  U hradu je parkování pro motorky rozbahněné, ale hlídač na parkovišti nás tam nekompromisně posílá. Slečna u závory říká“ sorry, but this is my boss“.  Byl důležitý a nenechal se přesvědčit. Minule sem parkoval téměř po hradem.

Zaparkovali jsme a šli k hradu. Kluci si ho vyfotili, dovnitř nechtěli. Já už tam byl, tož sem jim vnitřek popsal i s historií, loupeže…, zásobování zadem, dobytí,.. zrádný sluha…, pána trefili…, a víc neřeknu, zajeďte si tam.

Od hradu míříme k moři. Směr Kooper. Cestou konečně narážíme na modrou bezmračnou oblohu a sluneční svit. Na nejbližším příhodném místě zastavujeme, svlékáme nepromoky.

 A dobíráme si Honzu, že je napřed, už je začal shazovat dřív. Bookujeme nocleh. Dohodneme se, že potřebujeme pauzu, vyschnout, a bereme 2 noci. Máme 2 ložnice, ale pouze jednu koupelnu.

Předjíždí nás několik motorek. Říkám krásně brumlají, na to Endy“ ať brumlají, ale jedou, kuuva, jedou, tak honem, není čas“. Už chtěl dát dolů rozmáčené hadry, jako my všichni.

Sjíždíme k moři.  A bloudíme. Kruhové křižovatky v Koopru nás vedou kolem přístavu až se ocitneme v Itálii. Tak otáčíme zpět do Slovinska a na další pokus přijíždíme do Portože(Portose). Ubytujeme se.

     Vyčistíme a namažeme řetězy a jde se k moři. Voda čistá, studená, slaná. Po chvíli hecování se tam vlezlo. Pak si kluci udělali závody v házení žabek.     

 A mezitím Ondru při pohledu do map v mobilu napadlo, je to kousek do Chorvatska, bude to další země na trase, co kdybychom tam zajeli. Schváleno, zítra jedeme na otočku do Chorvatska do Umagu a Novigradu.

4.6 Umag-Novigrad – Portose

Dnes máme volný den. Ráno se projevila nevýhoda 1 koupelny, na záchod a sprchu se vypisoval pořadník. Porovnali jsme se, ale dám radu zdarma, pokud je vás víc, berte 2koupelny k apartmánu. Dnes, aby jsme nevypadli z režimu, míříme do další země, Chorvatského Umagu. Cestou v Zambratiji stavíme u kiosku na kávičku.  

 Už poněkolikáté se nám stalo, že potkáváme školní a středoškolské výlety. I tady u kiosku svačily děti. Nějaká družba, italštinu a slovinštinu, či chorvatštinu jsme rozeznali. Tak Endy prudí přes WhatsApp syna. Podívej, kam jezdí Italský, Slovinský, Chorvatský školy na výlety a poslal fotky. Přišla odpověď zpět. Delší zprávu prý od rodiny nikdy nedostal. Blbý ředitel, to není výlet ale cyklo galeje, nikdy víc, se na to…. Pobavilo.

Přijíždíme do Umagu, na kruháči opět pozdě reaguji na navigaci, sjíždíme z trasy, ale držím směr, jako že to je v plánu, a nakonec přijíždíme na parkoviště u pláže. Koupíme u stánku magnetky a jdeme se koupat. Moře je studené, ale když už jsme tady, jdeme.  U hotelů v bazénech se lidé koupou a na sluníčku je parádně. Vykoupeme se, opláchneme pod sprchou s nápisem „Only hotel guest“ a jedeme dál.

A pak to přišlo, za Novigradem černé mraky, blesky a déšť. Snažíme se ujet, ale nejde to, zastavujeme na pumpě a čekáme. Prostě tradice této dovolené, i když jedeme pouhých 80 km, tak prostě zmokneme.

Přijíždíme do Portose, silnice mokrá po dešti. Po dalších 200metrech jízdy sucho, tam nepršelo.

No nic, odstavili sme motorky a šli do Piranu. Je to staré město, podobné Č. Krumlovu. Úzké uličky, butiky, bistra, a mramorem dlážděné náměstí. Teď mimo sezonu pěkné, jinak tam musí být pro turisty k nehnutí.           

Cestou zpět se v obchůdku Mercator koupilo jídlo, čevabčiči, plieskavica, pečivo, pivo a večer se na apartmánu vařilo.

5.6. Portose–Terst-Trento-Includine

Ráno vstáváme brzy. Konečně neprší, ale provází nás obavy z průjezdu Terstem. Říkám, je to podobné jako loni Temešvár, to dáme. Ok, jedem. Jedeme pobřežní kolonádou do Italského Lazzara, San Rocca, a míříme do Terstu. Jde to, doprava není tak hustá, ale stejně sílí hlasy, bychom najeli na dálnici.    Bráním se, nevím, zda není zpoplatněná, (není, mýto začíná za Monfalcone). Podléhám tlaku, i když navigaci mám nastavenou podle pobřeží, vidím ceduli dálnice, a směrovku Venezia, a protože vím, že to je naším směrem, najíždíme na dálnici. Navigaci netřeba, cedule navádějí.

 Valíme dálnicí přesně na hraně rychlostního limitu. Přijíždíme k mýtné bráně, bereme lístky s časem, a projíždíme za Monfalcone na placený úsek.

Držím po dálnici směr Treviso. Z dálnice, po projetí mýtnicí, za cca 7,30Eur, sjíždíme na hlavní silnici na Trento. Je nám horko, teploměr ukazuje 28 °C, a padá na nás únava. Tak cestou zastavíme na pravou Italskou pizzu.     Pauza pomohla.  Ale i tak voláme déšť.

Endy bookuje ubytování, za 78Eur pro 5 lidí. Opět jen 1 toaleta, uř  jsme zvyklí. Za ty prachy dostatečné.  Je to v menší vsi, Includine, ale za cenu, necelých 400Kč na jednoho. 

Jedeme dál a po projetí tunelu u Mezzolombardo přišel trest za naše rouhání. Opět padá voda z nebe. Jen lehký deštík za 10 km. konec. Ale i tak, proč??  Nepromoky jsme nenatahovali, pokračujeme na byt. Cesta probíhal v klidu, za každou zatáčkou nové výhledy, doprava řídká.                         

 Projíždíme Ponte di Legno, pokračujeme v jízdě a jsme v Includine. Najdeme ubytování, motorky stavíme ve dvoře a jdeme bydlet. Vybavená kuchyňka, duchny na postelích, sprcha s teplou vodou, co víc chtít.

Večer se zajelo koupit jídlo, pivo.  

 Uvařilo se na bytě, prostřídala sprcha, a šlo se spát. Zítra to přijde.

6.6. Includine-passo Stelvio-Mustar-Innsbruck-Berchtesgaden.

Ráno vstáváme oproti normálu brzy. Nervozita z počasí, je Stelvio opravdu otevřené, a další obavy nás nenechají dospat. Lukáš kontroluje v mobilu předpověď  počasí. Pod okny už brumlají motorky, a hlavně jedou. Pobízím kluky ať už brumláme taky.

 Cestou projíždíme přes passo del Mortirollo a  připojujeme se na hlavní tah na Bormio.   

Vjíždíme do Bormia, doplní se benzin a jedem podle značek na passo Stelvio. Navigace netřeba. Silnice stoupá, zatáčky jsou utaženější, sněhu kolem přibývá, cyklistů pomálu. A najednou jsme nahoře.

Ještě je brzo. Stánky teprve otvírají, Tak rychle udělat fotky, hodně fotek, koupit magnetky, nálepky a vymyslet kudy dál. Stálo to za to. Proto jsme se sem táhli, proto žijem. Déšť, zima a nepohoda zapomenuto. Cíl Stelvio byl dosažen a počasí nám dnes přálo.

 Měl sem plán jet rakouskou stranou dolu. Ale tam by zákaz vjezdu. Přijela parta borců z Moravy. Že jedou z Porta. Motorky si poslali a oni letecky. Ale měli informace, které my ne, nepohlídali jsme si to. Rakouská strana je zavřená, musí se přes Švýcarský  Mustar, nebo zpátky přes Bormio (díky kluci). Parkoviště se plní, lidí přibývá, tak rychle pryč.       

Jedeme do Švýcarska, další přidaná země na trase. U Mustaru zastávka na pití a ochlazení brzd. Všude je slyšet cinkot kravích zvonců. Klid a nádherné výhledy na kopečky.

Sjíždíme dolů do Itálie a pokračujeme na Innsbruck. Jízda nás stále baví, tak si denní limit prodlužujeme.

 Míříme na Salzburg. Cestou víme, že z dálnice musíme ve Wörglu, na exitu 17 sjet z dálnice. Nyní nás vede Endy. Před exitem je zúžení, oprava dálnice, a tak Endy, Luky a Honza odbočí včas. Já s Ondrou jsme byli najetí v druhém pruhu, odbočením bychom skončili pod kamionem, tak přejíždíme. Na dalším sjezdu opustíme dálnici, přejedeme nadjezd a valíme zpět. Na exitu 17, ale z druhé strany sjíždíme. Trasu známe, tak jedeme. U silnice se stánkem s občerstvením kluky doháníme, zastavili, že počkají a zároveň dají oběd. Taky nám poslali souřadnice na WhatsApp. Digitální doba usnadňuje komunikaci. Překvapili jsme je, přijeli jsme, ani neměli objednáno. Proto máme najeto o pár km víc.   

Najíme se a domlouváme nocleh. Už víme, že dojedeme až do Berchstengadenu. Endy kontroluje Booking. Nic moc, vše drahé. A Ondru napadne, když už vezeme plachty, co dát kemp? Jsou tam 3 v okolí. Tak je zkusíme na blind.  A jedem, překračujeme hranice do Německa a z nudné Rakouské, radary hlídané 80 km/h, je rázem 110Km/h, a Německo je další stát na trase.

V Berchtesgadenu dle navigace přijedeme ke kempu. Endy coby němčinář a já coby slabý english podpůrce jdeme do recepce zjistit co a jak. Je to jednoduché, slečně vysvětlíme že nás je 5 man, 5 motorrad a no tent. Pán, co postával vedle, pochopil.“ Á ja, fűnf männer, fűnf celt“. Dostali jsme přidělený plac, bez dokladu, na 1 noc, za pakatel. Zadařilo se.

Ale sotva jsme zaparkovali a začali roztahovat plachty přišla, jaké překvapení, bouřka.     Tak se pod celtami dopily plechovky, bouřka odezněla, a šlo se prozkoumat okolí.  Našli jsme restauraci s terasou, dobré menu, vynikající pivo. Poseděli jsme, ladili plán na zítra. Meteorolog Luky kontroloval počasí, bo za deště je výlet na Orlí hnízdo zbytečný. Nakonec se domluvilo, počkáme na ráno.

7.6. Berchtesgaden-Linz-Dolní Dvořiště-Vojetice

Ráno se vzbudíme, Honza nikde. Spal u recepce na lavici, že už nemohl vydržet Lukyho chrápání. Poprvé jsme spali hromadně, jinak měl Luky s Endym ložnici vedle, stejně jak loni.Všude byla ranní mlha hustá tak, že by se dala krájet. Padly na nás chmury. To nic neuvidíme.  Rozhodlo se, že pojedeme koupit snídani k Lidlu a na parkovišti se uvidí. Vidělo se. U Lidlu po mlze ani stopa.   Tak se vyrazilo na Orlí hnízdo. Navigace nás dovedla na parkoviště. Jsme tu správně?  Parkoviště prázdné, cedule v němčině. Rozhlížíme se a slyšíme češtinu. Dva pánové s autem. Tak se jdu zeptat a už víme vše. Tady zaplaťte parkování, tam jsou pokladny a tam za 20minut odjíždí autobus.  

Placení parkování u automatu je intuitivní, navolíme jazyk, vybereme číslo2-motorka. Potvrdíme platbu kartou, přiložíme kartu a hotovo. Jen odezva automatu je delší, musí se chvilku počkat na načtení zprávy na displeji. Bereme parkovací lístek, zastrčíme ho za plexy a jdeme k pokladně na Kuhlstein. Na skle pokladny lístek, mluvím česky. Honza využil své brilantní jazykové dovednosti a vše domluvil. Máme lístky, místo v buse a informace, čas odjezdu nahoru i čas odjezdu dolu.

Jdeme na nástupiště. Autobus otevře dveře, řidič cvakne lístky, usadíme se a po naplnění autobusu jedeme. Cesta je úzká, akorát na speciálně vyrobené autobusy, stoupá prudce, samá zatáčka. Zákaz cyklistům, chodcům atd. nevyhnuly by se. Autobusy mají křížení v rozšíření. V autobuse si poslechneme informační nahrávku. Nejprve německy, poté anglicky a nakonec, překvapivě česky.

Na parkovišti jsme vystoupili, nechali odejít do tunelu dav lidí, fotili a až poté jsme se do tunelu vydali my.    

 Výtah nás odvezl 124 m. vzhůru na Orlí hnízdo. (Kehlsteinhaus). Tam nás čekaly vyhlídky, úžasné výhledy, budova s restaurací a kiosek se suvenýry.  Pěkně bylo vidět jak na směrem na Salzburk, naším směrem trasy, prší.         

 Před odjezdem už musíme být cca. 20minut připraveni na nástupišti, tak se tam pomalu přemisťujeme. A je to tak akorát, zvedly se mraky, všude mlha a začalo mrholit.

Přijíždí už 3 autobusy, davy lidí vystoupí a hrnou se do tunelu. My nastupujeme a sjíždíme dolů.

Na parkovišti domlouváme kam dál. Do Čech, někam za hranice. Na to Endy, že viděl v televizi borce, co má restauraci, měl tam i Pohlrejcha, by mu poradil, že je to srdcař a hospodu drží, a že ten přístup se mu líbí a pojedeme ho podpořit. Rezervoval nám stůl. Tak jo, jedeme do jižních Čech, kolem Lipna a cíl jsou Vojetice. Je tam i kemp, přespíme tam.

Cesta dál už byl jen rychlý dálniční přesun na Salzburg, Linz, Dolní Dvořiště. Cestou nám 100km. lehce pršelo. Nepromoky jsme si ani nebrali.  Před hranicemi jsme hned poznali, že se blížíme domů. Dvě jedničkové oktávky s budějickou SPZ. se honily, přejížděli plnou, před zatáčkou kamion braly, nacpaly se mezi nás, hovada. Nikde za celou cestu se nám to nestalo, všude na silnicích respekt. Na pumpě ve Dvořišti vajgly kolem popelníku. Dokouřím, uhasím, odložím, od toho popelník je. To i na té nejzapadlejší Slovinské pumpě byl větší pořádek. Zapřemýšleli jsme o české nátuře. Dost moralizování, jedem směr Lipno.

Projíždíme okolo Lipenské přehrady, Horní Planou, Volary, Vimperk, až do Vojetic.  Restaurace je v klidném údolíčku. Klid a pohoda. Jen dle mého názoru pro jinačí klientelu než špinavé, smradlavé, nemyté motorkáře. Rodinky na slavnostní večeři, párečky na romantickém posezení, degustační koštování vína a do toho vtrhneme my.  Majitel ale úplně v pohodě, hosté méně. Ptáme se na spaní. Jo kemp je tam, spaní bez stanů, na pankáče není problém.  

 Pivo dobré, jídlo vynikající. Proběhlo pár panáčků na oslavu z dojetí, i pan majitel se připojil. Opravdu pohoda.

8.6. Vojetice-Plzeň- /Litoměřice/- Jablonec

Ráno jsme si přispali. Ale všude je rosa, mokro a slimáci. Máme od nich oslizlé spacáky, podložky, plachty. Je vlhko, tak jim to klouže a řádí neřádi.  Balíme mokré plachty. Vyklepeme slimáky ze spacáků a vyrážíme na Plzeň.  Už se nikam neženeme. V Plzni se stavíme v KFC na snídani a rozloučíme se. Kluci najíždí na dálnici na Prahu a valí dom. Mě se po dálnici nechce, tak dám trasu přes Blšany do Tunelu v Litoměřicích a až poté dom.

Závěr.

Alpy nikdy nezklamou, za každou zatáčkou jsou nové výhledy, stojí za to se tam vypravit.

Nám ani špatné počasí nesebralo dobrou náladu. Lepšíme se. Posunuli jsme si hranice. Zvýšili denní dojezdy, naučili se ještě lépe improvizovat plány, vyzkoušeli komunikovat v cizích jazycích a to i po telefonu. Jak rychle si člověk vzpomene:  Wir suchen schlafen von zimmer.

Denní nájezdy okolo 400km. Navštíveno 6 zemí: Rakousko, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Švýcarsko, Německo.

PS. Není to úplně motorkářské, když tak editor vymaže. Pokud se obáváte nepohodlí, že se nedomluvíte, že to nedáte. Na Orlí hnízdo jezdí jednodenní poznávací zájezdy pořádané cestovními kancelářemi. A je jich dost. A není to drahé.  Jde to vyGoooglit, bych nedělal reklamu. Vím to, bo Pája po shlédnutí fotek smutnila, tak pojede busem. Edit, nesmutnila, byla nasraná,mi řekla. Že sem upřednostnil kluky a jí tam nevzal. Pojede busem no.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE