Západ USA na ČZ

Sekvojovým krajem

Moje další cesta vedla národním parkem Redwood, kde jsou jedny z největších stromů na planetě, kde doporučuji využít cedulí upozorňujících na Avenue of the Giants, což je zhruba 40 kilometrový úsek úzké cesty vlnící se skrz obří červené cedry, sekvoje a další velikány. Úžasný balzám na duši a souznění člověka a stroje s přírodou. Ač to s dvoutaktem může znít trochu jako rouhání. :-)

Už když jsme se s Pavlem a Verčou bavili, co po cestě viděli a nějaká doporučení, došli jsme na téma průjezdné obří stromy. Sami cestou nic potkali, jeden z nich nám Google ukazoval někde ve stovky kilometrů vzdálených krajích, druhý zas skolila vichřice několik týdnů nazpět. Takže smůla. No a při sjezdu z highway 101 na původní silnici číslo 1 se raději vracím na nejbližší spoj a beru na malé zapadlé benzince zlatavý mok pro sebe i motorku. Při placení mi však do oka padne plakát ve výloze s velkým stromem s průjezdným kmenem a název Drive Thru Tree. Ze zvědavosti se ptám, co to jako je a pumpař mi ledabyle povídá, že to je průjezdný strom a je to tady 500 metrů vedle. Koukám jak puk, děkuji mu za informace a jedu prozkoumat strom, který jsme všichni hledali a přesto na internetu nenašli. A fakt tam stál!

Chandelier Tree je místní atrakce, kdy za dolary můžete projet skrz živý gigantický strom a udělat si fotografii sebe a svého vozidla ve kmenu stromu starého přes 2000 let. Já se Zuzkou nemám sebemenší problém a dokonce se tam na setiny milimetru vleze i klasický americký přerostlý pick-up Dodge Ram. Po dostatečném vyplýtvání energie a místa ve foťáku pokračuji v krasojízdě svého původního plánu. A jen tak ze zvědavosti sleduji ve zpětném zrcátku cedule, zda-li některá z nich neupozorňuje na onen průjezdný strom. A schválně, co? Ano, cedule tam před křižovatkou je - schovaná za větvemi stromů, tudíž se ani nedivím, že to Pavel s Verčou přehlídli. Alespoň mají důvod se do těchto krajů znovu v budoucnu podívat.

 

Silnice číslo 1. Původní silnice vedoucí ze San Franciska podél pobřeží. Jak je samotná 101 opěvovaná a místy opravdu pěkná, Jednička je úžasná po celé délce až do SF. Od rozdělení na severu od 101 na vás nejprve čeká zhruba 3/4 hodinová motorkářská nirvána, kdy to klopíte ze strany na stranu a nejdelší rovinka tu má sotva 60 metrů. A je úplně jedno jestli máte supersport nebo pincka, z kopce si to užijí všichni stejně. Chvílemi jsem tu měl opravdový strach o to, že svůj poddimenzovaný rám Zuzky někde ukroutím a zlomím. Ale duch místa vám přesto nedovolí povolit a brousíte tak gumové stupačky jedna radost.

Jakmile se s úsměvem od ucha k uchu vykroutíte ze serpentýn, otevře se před vámi Tichý oceán s tyrkysovou barvou, ostrůvky písečných pláží a neskonalou krásou kam jen vaše oko dohlédne. A tyto výhledy na nekonečný oceán si užíváte desítky kilometrů až do samotného San Franciska.

V jednom malém městečku po cestě fanoušek starých vehiklů nemůže přehlédnout benzinku a servis, před kterým venku stojí staré Ducatky, Benelli či MV Augusty a kterému nad vraty visí povědomé kolo s názvem The Zen House - Art of Motorcycle Maintenance. Pokud jste četli knížku od Roberta Pirsiga, Zen a umění údržby motocyklu, víte která bije. S příjemnou obsluhou místní dílny jsem se zakecal a dozvěděl jsem se od ní, že jedna ze silnic, kterou Robert Pirsig ve své knížce popisuje, je i právě tato silnice číslo 1. Nejvyšší čas si tu knihu přečíst znovu. A když už jsem byl v té dílně, která má v názvu údržbu motocyklu, vrhnul jsem se na základní servis a výměnu oleje. Jednak byl čas a kilometry a jednak jsem chtěl ukazát tomu zazobanému Američanovi na naleštěném nejnovějším GS v Touratech hadrech, jak se to má správně dělat. Zůstal tu totiž viset, protože mu přístrojovka předváděla světelnou show a motorka odmítala pokračovat v krasojízdě. Občas jsem si z toho důvodu říkal, že je spíš větší dobrodružství někam vyrazit na těchto přetechnizovaných nových strojích, než na starých mašinách bez pičítačů. Eh, ta technikou prošpikovaná vozidla, u kterých se člověk bez počítače neobejde a pak mu ten počítač stejně řekne jen “vyměň tohle”, ne oprav to tak a tak. Jo a dotaz borce na mou SPZ: “To ZN, to je Zéland Nový?”

San Francisko

Jak jsem byl San Francisku blíž a blíž, slunce se blížilo horizontu a já věděl, že tam za kopcem je někde jedno z nejikoničtějších měst světa. Vyloženě jsem tedy spěchal, ať už to s motorkou o výkonu 5 koní znamená cokoliv, abych si stihl vyfotit západ slunce zalévající Golden Gate Bridge. Samozřejmě jsem to již nestihl a namísto toho, abych si užíval červánky zalévající horizont a osvětlující mlhu skrývajíc Golden Gate, začal jsem se strachovat, kde vlastně dnes složím hlavu. Od Kuby jsem věděl, že tu je někde místo, kde by se asi dalo přespat, no neustávající davy lidí mi moc klidu na duši nedopřály.

Nakonec jsem od vyhlídky na most sjel skrz jednosměrku někam dál do rekreační oblasti, kde jsem uviděl perfektní vyvýšený plácek na ukrytí stanu, ovšem bez možnosti schovat motorku. Zkusil jsem štěstí, obhlédl terén a čekal až se zcela setmí. Vlastnictví velké zrcadlovky má výhodu v tom, že to je excelentní výmluva na tyto situace, kdy se člověk musí vykroutit z případné šlamastiky v místě, kde by asi neměl co dělat. Takže jsem se, jako pan doktor z Vesničko má středisková, kochal a nulový provoz už skoro za tmy mi dodal odvahu, že tady to půjde. Motorka je sice viditelná, ale případnou výmluvu mám - fotím.

Tudíž si už v poklidu donesu všechny věci na kopeček, vařím si v klidu instantní nudle vedle stanu, když v tom z ničeho nic uslyším typické zabouchnutí dveří od vozidla. Okamžitě vypínám hořák a šponuji uši. A v tom mě málem trefí šlak, když se celou oblastí rozhostí hluk megafonu: “Majitel motocyklu ať se okamžitě dostaví ke svému stroji!” No do háje... Sbíhám tak dolů k motorce, kde již stojí vozidlo ochránců parku a samotní rangeři obcházejí Zuzku a já v duši doufám, že se jen kochají. Jakmile mě spatří, namíří na mě oslepující reflektory, div že při běhu dolů o něco nezakopnu.

“Tak pane řidiči, víte, že tu v tuto dobu nemáte co dělat? Na začátku této jednosměrky byla závora s cedulí, že se tato silnice hodinu po západu slunce zavírá. Bohužel vás asi budeme muset požádat, abyste to tu opustil,” říká jeden z rangerů poklidným hlasem.

“Omlouvám se, ale žádné cedule jsem si vůbec nevšiml,” odpovídám popravdě, vědíc že vykrucovat se z toho nemá moc cenu. Ranger se však zadívá na vrcholek, odkud jsem seběhnul a pokračuje:

“Vy už máte ale nahoře asi postavený stan, že?” Otázkou mě docela překvapuje. Že bych nebyl první?

“Nóó pane ranger, ano, mám. Chci si trochu vyfotit západ a východ slunce,” a zahrávám to do autu s focením, přestože je už tma jak v pytli.

“Rozumím. A ta vaše SPZtka je z které země, tu vůbec nepoznávám.”

“Česká Republika, pane ranger.”

“Tak Česko? Pár let zpět jsem byl v Praze, pěkné město. A vy jste odkud?” Že bychom se přesouvali k odlehčenějšímu small-talku? Cítím šanci a raději se nepouštím do žádných troufalých slovních kotrmelců, ovšem milosrdná lež snad ještě nikoho neposlala za mříže.

“Náhodou také z Prahy. Turisti si moje rodné město opravdu pochvalují. A co se vám tam líbilo nejvíc?”

“Karlův most a výborné a hlavně levné pivo, to se vám Čechům musí nechat,” odpovídá mi ranger hbitě a je vidět, že je v dobré náladě. “No, asi bych to neměl dělat, ale můžete tu zůstat, jen si ráno o šesté dávejte na konci silnice pozor, bývá tu téměř pořád mlha a nechci, abyste se přerazil o tu závoru, která tuto silnici uzavírá. Přejeme hezký večer a pro vaše dobro doufám, že se již neuvidíme. Dobrou noc,” uzavírá ochránce parku večerní etudu a já tam ještě notnou chvíli stojím na místě ve tmě, přemyšlející, co se teď vlastně stalo.

Jak byl z mého místečka v noci krásný výhled na noční San Francisko, tak ráno jsem si doslova neviděl na špičku nosu. Mlha, že by se dala krájet a ani sprchovat jsem se nemusel, když saturace vzduchu toho ráno snad dosahovala maxima. Na nějaké vstávání na šestou jsem se tak mohl akorát vykašlat, tudíž jsem brloh opouštěl až za bezpečnějších meteorologických podmínek.

Dost motorkářů mě strašilo, že pokud chci jet po západním břehu Spojených států, musím to udělat maximálně do srpna, neboť od srpna se na západ nahrne studená fronta, která pobřeží na celé dopoledne zcela zahalí oblačností a vy se tak můžete kochat akorát tak mlhovkami toho před vámi. Samotné západní pobřeží jsem tak stihl projet ještě s ranním sluníčkem, ale tady v San Francisku se ukázalo, co to znamená potkat oblačnost po dobu celého dopoledne. Na Golden Gate Bridge viditelný v celé své kráse nemusíte do oběda čekat, fakt to nemá cenu. Jóó, ale mostní pilíře vykukující z mlžných mraků, pro takové scenérie je to naopak ideální čas.

 

Včera nebyl čas, proto je dnes v plánu nejprve si zajistit ubytování někde v centru, ať si ho můžu také trochu projít. Ovšem ouha - hostely plné, couchsurfing řešený několik týdnů předem bez výsledku a dávat za noc přes 0 se mi fakt nechce. Nakonec zjišťuji příčinu všeho a pravděpodobně i vstřícného přístupu pana ochránce k mému noclehu. Následující den se ve městě běžel maraton, tudíž město nacpané k prasknutí ještě více, než obvykle. Proto volím variantu “San Francisko někdy příště a letecky,” a obhlížím za světla rekreační oblast a nacházím skvělé místečko na zašití na dnešní noc.

S dobrým pocitem, že budu mít kde spát se již vrhám na jedno z vyvrcholení celé letošní cesty, přejezd Golden Gate Bridge! A s onou mlhou halící pilíře do nepropustné mlhy najíždím na most do nikam... O pár minut později, celý durch mokrý, vyjíždím na druhé straně San Franciského zálivu a využívám zrychlený pruh skrz mýtnou bránu, kde se platí tím, že vám automat vyfotí SPZ a po čase pošle fakturu na zaplacení na adresu majitele značky. Asi to měli rozbité, doteď mi nic nedošlo... :-)

Plánů bez pěšího prozkoumávání samotného centra jsem moc neměl. Úkol jedna bylo focení Zuzky z promenády dole pod Golden Gate vedoucí k samotné pevnosti pod mostními pilíři velkého červeného mostu. Lidí a turistů habaděj, ale pár kousků s mostem v mlžném oparu se snad vyvedlo. Úkol druhý, Lombard Street. Nejprofláklejší ulice v celém SF a jen cesta k ní byla pro mě i pro Zuzku utrpení. Jak to v typických filmových akčních honičkách ze San Franciska vypadá nějak, tak v realitě je to násobně horší. Krpály, které se dají sotva vyjít pěšky, natož s motorizovaným kolem. Poslední kopec před Lombard Street samotnou jsem musel dát nadvakrát a i tak to odspodu motorky krásně vonělo po spálené spojce.

 

Lombard Street. Klikatá ulička v jinak načárkovaném městě s dekoracemi a výzdobou, která přitahuje turisty z celého světa jak magnety. Ostatně proto jsem tu i já, že? Ve skutečnosti jsou chodníčky po bocích samotné ulice narvané k prasknutí, policisté nahoře i dole usměrňují jak dopravu, tak i chodce na přechodech, a máte-li nutkání si přeci jen vyzkoušet projetí této slavné ulice s vlastním strojem, připravte se na několik desítek minut čekání v koloně táhnoucí se od začátku ulice až někam pět bloků daleko.

Blížící se západ slunce po celodenním loudání a bloudění mě opět přivedl na promenádu pod Golden Gate mostem. Tentokrát byl ale můj příjezd doprovázen policejními majáky v dáli u pevnosti. Po zeptání se chodců, co se to tam u pevnosti děje, se dozvídám, že ona promenáda se každou noc uzavírá. A na moje povzdechnutí, že jsem si chtěl udělat fotku, mi doporučuje: “Tak to tam odtlač a foť, máš ještě tak 5 minut. To stihneš, ne?”

 

Kýčovité a typické fotky á la National Geographic mlhy prostupující skrz samotný most stíhám pořídit dopoledne dalšího dne a pak už jen zbývá nějak přetrpět přesun skrz celé předměstí na jihovýchod někam za San Jose. Kolony jsou v Kalifornii v pohodě, protože Kalifornie je prozatím jediný stát v celých Spojených státech, ve kterém je legální projíždět mezi auty s motorkou. Tudíž proplétání se provozem se Zuzkou na křižovatkách bylo v pohodě, horší infarktové stavy nastaly v okamžiku, kdy se silnice z ničeho nic napojila na šestiproudový okruh. Půlky jsem měl stažené fest, protože tady se normálně mých 60 km/h opravdu nejezdí. Těch pár minut do prvního sjezdu jsem častěji koukal do zpětného zrcátka, než dopředu. K mému štěstí mě nikdo nesejmul, nevytroubil a ani nepřinutil zastavit za doprovodu červenomodrých majáků.

Teplo jak v troubě, typická ochlazující studená fronta od Tichého oceánu kupodivu neměla žádného účinku a já tak zbývající předměstí prosvištěl bez zastávek i s vědomím, že jeden blok tam tudy je sídlo Google, tři bloky tam Apple, vedle Adobe a podobní další počítačoví velikáni tvořící dějiny tohoto místa zvaného Silicon Valley. Na tohle to chce kraťasy, zamluvený hotel a telefon s Uberem, ne plnou polní motocyklovou.

Ze San Fran do Yosemite

Ze San Franciska a San Jose na východ se přejíždí horský masiv Kalifornského pobřežního pásma, ze kterého je pak parádní sjezd na placatou část Kalifornie do Centrálního či Velkého kalifornského údolí, které má nadmořskou výšku ani ne 100 metrů nad mořem. Údaj o výšce jsem si zjistil až později v klidu domova, neboť přejezdy mezi Kalifornským pobřežním pásem, Velkým údolím, národním parkem Yosemite a Sequoia byly slušná horská dráha. Aby ne, když se národní park Yosemite zvedá do výšky skoro 3 kilometrů.

 

Výheň, stoupání, lesíky a šnečí teplo mě po vjezdu do národního parku Yosemite příliš nezaujaly. Ale jakmile se přehoupnete přes hřeben do údolí, otevřou se vám úžasné pohledy do dlouhého údolí obklopeného šedými obry. Když se pak dostanete dolů a koukáte na ty obry odspodu, to je teprve majestátní podívaná. Radost mi však kazí provoz a plné kempy, tudíž budu muset Yosemite opustit ještě dnes, protože volné kempování v národních parcích je nezákonné. A své štěstí s rangery jsem si vybral již v San Francisku.

Vyrazil jsem tedy směrem ven z parku, ovšem cedule na Glacier Point, jako nejvyšší po silnici dostupný bod celého Yosemite, nesmím minout. Škrábání se na vrchol mi zabralo více času, než kolik jsem tomu byl ochoten obětovat, tudíž jsem na samotné vyhlídce strávil jen pár chvil, ač ty výhledy byly opravdu parádní. Západ slunce jsem o pár minut prošvihnul a místo na bivak jsem nikde neuzřel. Spěchal jsem tak ven z parku, ale jakmile se sešeřilo natolik, že nešlo skoro nic vidět, na prasáka jsem přeci jen zaparkoval v odstavném pruhu, zaparkoval nějak vtipně a zavěšen mezi stromy jsem přečkal noc v obavách, že mě probudí majáky. Naštěstí se tak nestalo a já ráno s prvními slunečními paprsky urychleně vyjel dál.

 

Ve stoupání do Sequoia parku jsem poprvé zažil, co to znamená, když se vaří benzín v karburátoru. Po hodině jízdy na jedničku v teplotách nad 30°C ta motorka nechce ale vůbec jet a když už ten nápor nevydrží a utichne, jediné, co jde slyšet, je divné syčení z pod nádrže, doprovázené bublinkami stoupajícími vzhůru v průhledné hadičce spojující karburátor a nádrž. Nezbývá, než si dát svačinu a kochat se třeba zajímavým křovím, které vypadá jako naše bříza, jen povrch je hladký, v barvě mědi a pod odloupávajícími se částmi svrchní kůry je pak klasická kůra typu jabloň. Ale pod křáchem moc stínu není a ten bych momentálně uvítal víc... Hlavně, že mi projíždějící motorkáři mávají, ale ani jeden nezastaví a nezeptá se, zda-li je všechno ok.

Podle cedulí jsem byl jen pár kilometrů od národního parku Sequoia. Abych neopakoval předchozí rychloprůlet Yosemite parku s následným hledáním noclehu za šera, našel jsem si pěkný plácek před národním parkem, kde jsem to zapíchnul už někdy před pátou odpolední a v klidu si odpočinul.

Následující den od slečny ochranářky v okénku při vjezdu do parku dostávám do ruky mapu a hned se dívám, co je tu zajímavého k vidění. V mnoha případech byl můj plán, co vidět a nevidět, pojat hodně zeširoka. Jako třeba zde, chci se podívat do národního parku Sequoia. Nebo vidět Seattle. Ale příliš konkrétních věcí jsem na seznamu neměl, ono naplánovat si přehršel zastávek, není pro mě zábava. Buď pak musí člověk hodně spěchat a neužije si ty náhodné interakce s okolím nebo něco potom nestihne a vyčítá si to. Já takhle některé ty zajímavé věci minu, protože o nich ani nevím. Dalo by se tedy říct - sladká nevědomost.

Nechávám si doporučit parčík Grant Grove s druhým největším stromem světa General Grant Tree a pak rovnou do samotného srdce Sequoia parku, k sekvojovcům obrovským, k největšímu stromu planety, Generálovi Shermanovi. Tady je vtipné, že generál Sherman není ani nejvyšší a ani nejširší strom, ale největší z hlediska objemu. Vyšší sekvoje jsou úzké jako párátka, širší pak ne tak vysoké. Tady je to kombinace obojího a v tváří v tvář je to fakt macek, který se nedá ani kloudně vyfotit.

Zajímavé shledání na mě čekalo na parkovišti, kde jsem při návratu zahlédl novou Afriku Twin s německou poznávací značkou a polepenýma kuframa a samolepkou Threesome with Twins - tři kluci jedoucí už druhým rokem kolem světa na nových Hondách a jeden z nich si udělal menší zajížďku zde po národních parcích v Kalifornii. Bastiana jsem odchytil, když se zrovna bavil s nějakýma turistama jejich rodnou řečí, takže jsem se přidal akorát s “Guten Tag, wie gehts?” a přešel plynule do angličtiny. Byl to fajn pokec a Bastian mi ukázal asi největší úlovek, který se mu prozatím podařilo na cestě kolem světa získat. Prstem mi ukazuje na nádrž a nějakou čmáranici a ptá se, jestli to nepoznám. Chvíli si užívá moje rádoby vtipné pokusy a pak mi povídá příběh za tou čmáranicí. Když projížděli New York, zastavili se s motorkama na nějakém slavném boulevardu a zašli do restaurace, kde narazili na zpěváka Bruce Springsteena. Pokecali, udělali si společnou fotku a Bruce se mu podepsal na motorku. Asi jediná Afrika Twin na světě s podpisem a namalovanou kytarou od Bruce Springsteena.

Loučíme se, přejeme si šťastné cesty a já popojíždím pár desítek metrů na jih na krátký Big Trees Trail. Jakési přírodní travnaté náměstíčko obklopené sekvojemi, kde si div nevykroutíte krk, jak se budete snažit dohlédnout od kmenu stromu až do jeho koruny. Především tu pak šly vidět pozůstatky místních požárů, které jsou pro tyto sekvoje kritické z hlediska dalšího množení. Jejich šišky se semeny se totiž otevírají až s ohněm při neuvěřitelných teplotách a bez lesních požárů by tak nemohly vyrůst nové sekvoje. Ono to i dává smysl, požár vyklidí pole a místo pro nové sekvoje, přidá živiny od spálených konkurentů a sekvoje tak mohou v klidu růst. Národní park Sequoia tak opouštím zase o něco chytřejší.

 

Ještě taková poznámečka k nadmořským výškám - Yosemite nejvyšší bod od severu před Yosemite Valley - 2000 metrů nad mořem. Yosemite Valley - 1200 metrů. Glacier Point - 2400 metrů. A do toho motorka s výkonem pětispřežného povozu. No ouplně nahovno. Sequoia NP pak to samé. Fresno před parkem ve 100 metrech, nejvyšší bod v Sequoia NP lehce nad dva kilometry... Tady jsem chlapcům ty jejich Afriky trochu záviděl. Ale fakt jen trošičku...

Vedro

Už cesta z Yosemite do Sequoia přes ono Centrální údolí byla peklo, 35+°C a chladící zastávky v klimatizovaném Starbucks jsem přetáhl několikanásobně. Efekt tepelné facky se ještě umocní, když z krásně klimatizované kavárny vyjdete ven a ve dveřích na vás obrazně někdo vyblafne s gigantickou horkovzdušnou pistolí. Bylo tam takové teplo, že jsem se ani nestihl zpotit, protože kapičky potu se ihned odpařily. Už vím, jaké to je, cítit se jako husa v troubě.

Jakmile jsem ze Sequoia parku opět sjel do Centrálního údolí, teploty atakovaly čtyřicítku a já začal řešit, že tohle minimálně já nebo motorka až ke Grand kaňonu nedáme. A především jsem nevěděl, kudy se tam vlastně dostanu. Ano, cesta samotná je cíl a o tomto přejezdu jsem si dřív říkal: “To vyřeším za pochodu.” Ovšem teploty mi moje rozhodování neusnadnily. Navíc jsem byl ujištěn, že se nemám pokoušet dostat do Vegas po Hwy 15; jednak na ni legislativně ani nemůžu, neb Zuzka víc jak 80 km/h konstantně prostě nikdy nedá a tady si na nějakou konstrukční rychlost, jako u nás, nehrají. A jednak na půlce cesty stejně ani není krajnice a kamiony létající přes 120 za hodinu by mi trošku pocuchaly sestřih a nehodlal jsem riskovat vcucnutí větrným vírem pod kola jejich přívěsů. Zas takový adrenalinový šílenec nejsem.

Takže kudy? Strejda Google, zakázat dálnice a placené cesty a pojď mi. Hmm, umělá inteligence má docela smysl pro humor. Dvě varianty: a) na sever od 15-ky přes Údolí smrti, kde je teplota v tuto roční dobu běžně okolo +50°C. Z bláta do louže, i když tady by to bylo spíš z pekla do aktivní sopky. Varianta b) jižně skoro k hranicím Mexika, přes tisíc kilometrů dlouhá zajížďka oproti trase “přímo” po 15. Jo, Údolí smrti to sice nebude, ale teplo bude stejně vyšší, než doposud. A teď babo raď...

Uhaul

Vnuknutí řešení se objevilo záhy, když mě málem sejmula dodávka společnosti Uhaul. Půjčím si dodávku! Naložím Zuzku dozadu na korbu a tu Hwy 15 profrčím za pár hodin a i do toho Vegas se podívám. Yes! A třeba se mi podaří i usmlouvat cenu, neboť prvotní nástřely z netu nebyly zrovna levné.

Tudíž ze Sequoia parku směr městečko Bakersfield. Značky “Los Angeles 100 miles” si popravdě trošku hrály s mými myšlenkami, ale LA je jedno velké parkoviště, betonová džungle a co tam. Naštěstí mě velká města stejně nebaví, tudíž mě nějaká pomyslná fajfka u “navštívit LA” příliš netrápila.

Bakersfield, osm hodin ráno, venku 37°C a parkoviště Uhaulu plné dodávek. Paní za pultem na mě hned spustila příjemným hláskem, jestli na tu motorku potřebuji odvoz? Nóó, potřebuji. Asi tu nebudu úplně první motorkář. Za pár minut hotovo, děravé kapsy motorkářovy o pár stovek dolarů chudší a přede mnou tři dny jízdy dodávkou na Flagstaff, Arizona. Celá ta trasa se dá autem ujet ani ne za deset hodin (dle strejdy Gůgla), ale tarif půjčovného dodávky na méně, než tři dny usmlouvat nejde. No co, nemusím spěchat a můžu se tak v klidu podívat do města neřestí!

Zuzka odpočívající na korbě, ukurtovaná a zabírající asi 8.3% úložného prostoru nástavby. Jsem mohl vzít nějakého stopaře, kdybych nějakého potkal. Cesta byla monotónní a nudná, na Vegas to je placka stále rovně. Jediné zpestření jsou zastávky, kdy jedna z mála turistických je v městečku Baker u hranic s Nevadou. Díra po granátu, kde je pouze jediná zajímavá věc - nejvyšší teploměr světa. S rtuťovým by byla větší sranda, ale zde je to pouze vysoký sloup oblepen digitálními tabulemi. A mně ve stínu ukazoval krásných 113° Fahrenheita, bratru nějakých 45° Celsia? Čekal jsem, kdy se mi v ruce začnou roztékat plasty na foťáku.

Parkovat přes noc s dodávkou někde ve Vegas mi přišla jako dobrá záminka pro pořádný průser, tudíž jsem ještě uprostřed ničeho sjel z dálnice a noc raději strávil v bezpečí pouštní pustiny. Počasí úplně luxusní, jen v trenkách mi byla zima, ale v tričku zas ze mne tekl pot proudem. Zlaté Skalisté hory...

Vegas bejby!

Las Vegas Boulevard navštěvuji brzy ráno, dodávku nechávám u nějakého kasína pod dohledem ochranky a jen v triku a bez bagáže frčím provětrat Zuzku po oné slavné ulici, kde jsou peníze cítit na každém rohu. Za 5 minut ale lituji svého rozhodnutí. Je sice ráno a sluníčko nepálí, přesto však je nějakých 35°C a Zuzce se to vůbec nelíbí. Nebudu ji trápit a pokoušet štěstí, zhruba v půlce Boulevardu se otáčím a parkuji v krytém parkovišti kasína Luxor, které má formu egyptské pyramidy.

 

Úkolů jsem zde měl několik. Zahrát si v kasínu Las Vegas - hotovo. Vyhrát nějaký ten dolar - neúspěch, přišel jsem o celé dva dolary! Vyfotit si prázdnou ruletu - neúspěch s vykřičníkem. Navíc jsem dostal verbální pochvalu od nabušené ochranky a že mě budou sledovat. Zda-li mě budou sledovat na Fejsbůku nebo jak, jsem se ale raději již neptal.

V součtu jsem ve Vegas strávil asi tři hodiny a přidal jej do stejného seznamu jako San Francisco - někdy příště a letecky. Ovšem na co jsem se chtěl podívat už teď, jest přehrada Hoover Dam. Všechno probíhalo skvěle až do momentu kolon a nějaké kontrolní budky pár set metrů před přehradou samotnou. Odstavili si mě stranou od ostatních aut a oficír ke mně už honem spěchá s výrazem “kam se jako s tou krávou cpeš?” a vysvětluje mi, že od útoků na Dvojčata v září 2001 zde stále trvá stav nebezpečí a nic kromě osobáků a motocyklů k přehradě nepouštějí. Aha, sorry jako a čáááu. Zas tak moc tu přehradu vidět nemusím, abych Zuzku vytahoval stejně jak na Vegas Boulevardu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE