Kanadou na ČZ

Druhá největší země světa, Kanada. Takže žádný druh obuvi, žádný druh sedadla, ale rozlehlá země táhnoucí se od jednoho oceánu k druhému, s rozmanitostí, kterou najdete málokde na světě. Do toho si představte klasický československý dvoutakt z roku 1953, s výkonem asi 5.5 koně, určený především na cesty do práce. Tehdá kdysi dávno. Teď? Takovou motorku uvidíte tak akorát v muzeu, u někoho v obýváku anebo na veteránských srazech. Existuje tedy nějaký racionální důvod pro to, vzít tuto motorku na trans-kontinentální jízdu skrz celou Kanadu od východu na západ a možná ještě dál? Pravděpodobně ne. Ale v tom je ta krása. Lidé se mě na cestě ptali: "Proč to jedeš zrovna na tomto?" A moje odpověď byla velice jednoduchá: "Proč ne..."

Kanadou na ČZ

Kapitoly článku

Prolog

Bedna se Strakonickým pokladem mizí ve spárech ještěrky kamsi pryč do skladu. To, že Zuzku nechávám někde na okraji Prahy mi také nedodává příliš mnoho jistot. Dá-li Bůh, setkáme se za měsíc a půl na druhém konci světa. Pro některé přímo v centru, obyvatelé Toronta se rádi pasují do pozice ředitelů Zeměkoule nebo alespoň Kanady. Nekonečné hašteření obyvatelů velkých města a zbytku země, však to znáte i u nás.

O pár týdnů později…

Sám ve velkoměstě, kde nikdo necancá brněnském hantecem, neplatí chechtákama, natož aby měl pochopení pro sedláka z maloměsta odněkud z východní Evropy. Jo, tohle bude ještě sranda. První, čeho si všimnete po příletu do Kanady je fakt, že všechno je strašně velké. Máte chuť na velké kafe? Přinesou vám ho v půl-litrovém šálku. Chcete jít na procházku do nejbližšího obchoďáku? Tímhle směrem pořád rovně několik kilometrů. Potřebujete zásoby čaje nebo toaleťáku? Nic menšího jak rodinné balení neseženete.

První oťukávání s mírně odlišnou kanadskou kulturou byla dobrá škola, horší je však fakt, že bez auta či jiného podobného přibližovadla jste v Kanadě nahraní. Plán je tedy jasný, dostat Zuzku ze sevření úředního šimlu a co nejdříve vyjet. Od agenta mám instrukce a v obavách mířím na celnici, kde budou jistě chtít vidět karnet, který nemám, zaplatit horentní sumy za dovoz unikátního veterána, jímž ČZ 150c určitě je, a k tomu mě zbuzerovat za nesprávné povinné pojištění…

Po pár minutách tak venku stojím s papírem a adresou skladu. Nechtěli vidět nic navíc, plat mají asi dostatečný, protože úplatek též nepožadovali a jako správní kanaďani mi popřáli krásný pobyt a příjemný den. Je to trochu divné, když všechno funguje tak jak má a úřední aparát se z vás nesnaží udělat blbce. Vysvobození Zuzky ze skladu je pak dílem okamžiku a jako technické zázemí volím sklad u čecho-kanaďanů, bratrů Nováků.

Předměstí Toronta nebo regulérní město, nevím, Mississauga je první kanadské místo, kde po dlouhé době zazní poctivý zvuk dvoutaktu. Na kanadský benzín Zuzka chytá asi na 5 šlápnutí a zkušební jízda okolo bloku nevykazuje nějaké problémy po několika týdenním stání kdesi v kontejneru. A ani to nebylo rezavé! Nabalit bagáž, upevnit všechno potřebné, potřást si pravicí s díky s Jardem Novákem a vyrazit vstříc kanadským dálkám. Předsevzal jsem si toho hodně, nejvyšší čas pomale začít ukrajovat ten velký kus koláče s javorovým sirupem, který na mě čeká.

První kilometry provincií Ontario

Po pár stovkách metrů rezignuju na první kanadský dopravní zákon - úplné zastavení na Stopce. Jako jo, smysl to má, ale pokud máte 10 stopek za sebou s rozestupem 300 metrů (n-way stop), asi byste se na to s motorkou, jako Čezeta či Jawa s bubnovýma zpomalujícíma brzdama, vykašlali stejně jako já. A poté v rámci zachování celistvosti a zdravého rozumu se snažím vyhýbat dálnicím a všemu tomu podobnému. Ono když vás míjí kamion s dvěma (!) přívěsy víc jak stovkou, tak následný vír vzduchu, který se mě snažil vcucnout pod kola přívěsů, není příliš oddychová záležitost, kterou bych si přál zažít opakovaně. Hezky se kochat po místních silnicích a maximálně vymetat prach a rozmašírované srnky v odstavném pruhu.

 

Teskně hučí, Niagára, teskně hučí, pod koly. Past na turisty, ale bombová. Rivalita mezi Kanadou a Státy je i tady, každý bojuje za to, že ty jejich vopodády jsou hezčí než “ty druhé”, ale za mě jsou ty kanadské rozhodně velkolepější. Ty malé americké se krčí kdesi pod mostem a dělají ostudu velké podkově hýřící vodu až k turistům na horním břehu. Sledování Maid of the Mist, jak se suverénně tlačí co nejblíže vodopádům, s pidi-lidičkama na palubě, celý dojem z kanadských Niagárských vodopádů jenom umocňuje.

Niagára byla menší zajížďka, mířím více na východ do Québecu a možná i dál. Navrátil jsem se do Toronta, které jsem si po příletu moc neprošel a dnes tomu nebude jinak. Odlétal jsem do Kanady s tím, že tu bude asi zima, když už to je Kanada a je na severu, pořídil jsem si i teplejší motohadry, no a vítají mě tu teploty atakující více jak 30°C. Čert aby to vzal, prošel jsem si akorát okolí CN Tower a na dvou-hodinovou frontu na výtah jsem zamával z povzdálí a vyrazil pryč z města. Zaletět se sem dá vždy a na motorce to zrovna není terno, zvyklej z Česka na dojetí si mezi auty dopředu na světla, mě nejeden milý řidič povzbudil klaksonem a podpořil to sladkými slovy typu: “Where are you going, shit-fuck-face?!?” Překlad nechám za domácí úlohu :-)

Že Zuzka bude ledoborec co se témat a rozhovorů týče, to se dalo čekat a hned druhý den mě zastavili dva motorkáři, kteří ČZ poznali na první pohled. Jeden má doma stále nějaké ty tři-pade Jawy, endura a podobné kousky, druhý na nich jezdil s taťkem v Německu. Tohle trochu smrdělo druhou světovou, tak jsem detaily raději nezjišťoval.

Ve shánění noclehu na divoko v Kanadě jsem ještě nebyl tak ostřílen, ale našel jsem si pěknej plácek kousek od kolejí. Mohlo mě napadnout, že tu bude co půl hodiny jezdit vlak. Co by mě však nenapadlo, před půlnocí jsem se probudil hlukem a diskotékou - UFO! Kluci železničtí celou noc dělali nějakou údržbu kolejového vedení, takže jsem si místo na pohodlný spánek vybral úplně skvěle. Né, no.

Parlez-vous Anglais, Québec?

Přesun do francouzsky mluvící provincie Québec po rovince byl víceméně ve znamení přizpůsobování se motorce, první dny v sedle jsou totiž pro cestovatelovo pozadí nejhorší. Přidalo se k tomu všechno francouzsky psané a velká červená, osmistěnná cedule s nápisem Arrêt - copak to asi bude? Naštěstí jsou Kanaďani v tomhle vstřícnější než Francouzi a při prvním náznaku angličtiny se mě hned nesnažili poslat k šípku.

První větší zastávka na trase je Montréal, město ležící větší částí na ostrově, který je ze všech stran obklopen soutokem řek Svatého Vavřince a Ottawy. Zde jsem se zamotal do místních malých uliček a musel se pokochat místní architekturou, kdy většina bytových domů má schodiště z vnějšku, kvůli úspoře místa. Proč si zabírat drahocenné místo uvnitř baráku nějakým schodištěm, když se může šoupnout ven? Schodiště jsou tak různého stylu a zaměření, zdobená či jednoduchá, ve všech případech však v zimě slušně klouzající. Díky těmto schodištím je jedna strana domu pokrytá balkóny, na kterých probíhá veškeré sousedské souznění - všichni sousedé se tu navzájem znají, přátelsky hovoří a vůbec si život ve velkoměstě zpříjmeňují - jednoduše si tu mezi sebou po práci povídají, popíjejí, grilují či pokuřují travičku (ano, každý ji má na balkónu). Dokážete si toto představit se sousedy v Česku?

Tuto příjemnou stránku Montréalu jsem poznal přes Couchsurfing, díky Lukášovi a Štepánce, kteří tu už několik let spokojeně žijí a jejich životní příběh bylo též příjemné poslouchat. Love Story prostupující čas, odlehlá zákoutí zeměkoule a i na motorky došlo. Většinu dne jsme tak strávili právě na balkóně a povídali si o všem možném i nemožném a vyzkoušel jsem tu poprvé Québecské národní jídlo - poutine. Což jsou ve zkratce hranolky posypané kousky sýra a zalité univerzální hnědou omáčkou. Výborný snack, ideální pak především ve tři ráno při návratu z kalby, když dostanete hlad a chcete spláchnout všechen ten alkohol, který se dere ven špatnou stranou.

 

Průvodce po Montréalu

Sousedka Laura se nabídla, že mi bude dělat průvodce a Lukáš se k nám přidal. Laura na jejím skůtru, já s Lukášem na Zuzce. Byli jsme krásní teplí bratři, já v červeno-bílé kostkované košili a Lukáš v růžové helmě, no páreček k pohledání. Vyrazili jsme na ostrov Sv.Heleny podívat se po pozůstatcích výstavy Expo 67, především pak na velký dóm po američanech, který krátce po Expu lehl plamenem - povrch byl z nějakého průhledného plastu, tak to v mžiku shořelo na popel. Vnitřní konstrukce však zůstala netknutá a tak tam stojí dodnes, připomínajcí velkou kouli, s muzeem akvaristiky a podvodního života. Celkově je ostrov Sv.Heleny relaxačním centrem pro městské lidi, kteří v kancelářích “dřou od nevidim do nevidim.”

Další z dopravních zajímavostí Kanady je fakt, že pokud to vyloženě není značkou zakázáno, lze na červenou odbočit doprava, není-li ohroženo přítomné vozidlo jedoucí z jiného směru. Tohle značně urychluje situace a zvykl jsem si na to hodně rychle. Paradox ovšem je, že toto pravidlo na celém Montréal ostrově neplatí. Informace jsou prý vyvěšené všude při vjezdu na ostrov, ale kdo si toho má v té záplavě nových vjevů všimnout.

Starý Montrél má mírný nádech Francie, ale zásahy moderní doby jsou již vidět až moc a v důsledku toho nemá staré centrum takovou atmosféru, jakou bych od staršího města francouzského stylu očekával. Potěšila mě alespoň cedule, nabádající k návštěvě restaurace - “Are you hungry? We have a meal. Are you thirsty? We have an alcohol. Are you lonely? We have an alcohol.”

Novodobý Downtown už bylo jiné kafe, mrakodrapy a dech New Yorku a to jsem v něm nikdy nebyl. Podniky, restaurace, pasáže, ruch velkoměsta jak vystřižený z epizody Jak jsem potkal vaši matku. Na doporučení kamarádky jsem chtěl zkusit místní specialitu - Smoked Meat Sandwich. Dle názvu se to tváří jak obyčejnej sendvič koupený někde na benzince, ale zdání klame. Prvotřídní restaurace a pingl před vás položí nádhernou bulku plněnou ještě krásnějším hovězím bůčkem vyuzeném do stavu, že se rozpadá, jen s k němu přiblížíte vidličkou. Nesmí se zapomneout na okurku a gastronomické orgie můžou začít…

Mountain Montréal má poskytovat prvotřídní výhledy na celý Montréal. Ovšem to bysme tam museli dojet, Lukáš si všiml plavajícího zadního kola a bohužel jeho domněnka byla pravdivá. Replikovou pumpičkou jsem nezmohl ani ň, tak jsme s Laurou zajeli na nejbližší benzinku. Lukáš jako správný gentleman odešel na metro a potkali jsme se až u něj doma. No a zjištění? Asi jsme byli moc těžcí, ale ventilek zcela ukroucenej a stopu po díře už nemělo smysl hledat. Po 4 dnech na cestě řešit defekt, skvělé skóre. Tož jsme to na benzince vyměnili a po dojetí k Lukášovi a Štěpánce domů byl na pořadu dne jen odpočinek.

Mimojiné došlo i na řeč, že Praha je vyhlášená prostitucí? Slyším to teda poprvé, ale je mi to popravdě buřt, ať si tam Pepíci dělají co jen chtějí :o) Pro návštěvníky Kanady je spíš zajímavá druhá informace, že Montréal je z celé severní Ameriky vyhlášen jako místo s nejhezčíma holkama ve strip klubech a na rozdíl od Států, tady se smí na slečny i sáhnout bez postihu špatného pohledu ochranky. To jen tak, kdyby jste hledali důvody proč si zajet do Montréalu.

Směr Québec City

Rozlučka s Lukášem a Štěpánkou proběhla v dobré náladě, snad se nevidíme naposled. Ještě mi poradili kde koupit novou duši a vyrazil jsem. Vymotat se z tak velkých měst bez použití dálnic je občas o nervy, ale díky tomu, že je většina města nalajnovaná pomocí pravítka to jde kupodivu lehce.

Při jedné dešťové přestávce se zapovídávám s Carlem, který mi doporučuje navštívit poloostrov Gaspé, dle něho je to nádherný kus země, téměř jak Kalifornie, silnice na útesu několik set metrů dolů k vodě. Stejně vychvalné ódy jsem už slyšel od více lidí, no stále jsem nevěděl jestli tam vyrazit, protože vyjížďka kolem celého pobřeží je dalších 1500 km navíc. Budu mít tolik času? Nebude mi to pak scházet na dojetí na západ Kanady? Budu se muset rozmyslet než dojedu do Québec City.

Nocleh toho dne byl luxusní a příběh za jeho provedením ještě lepší. Když jsem bloudil Montréalem, zastavil jsem pro fotku oněch typických montréalských schodišť. A v tom ke mě přišel Duncan, který dřív vlastnil ČZ 175/477. Namaloval (!) mi mapu k pokladu, jeho zahradě, kde můžu v případě nutnosti přespat. No a o pár dní později jeho poklad bez problémů nacházím a má to tu nádherné. Klíč k chaloupce teda nenacházím, ale i samotná zahrada je na mé bivakovací zvyklosti super.

Québec City. Francie jedna báseň a jak jsem se blížil blíže centru, tím to bylo pro Zuzku horší. Hustší provoz, rekonstrukce silnic, nový asfalt, vedro už jen od pomyšlení. V zápalu boje a hledání hostelu jsem tak objel všechny památky, aniž bych o tom věděl. Na recepci mě pak borec s úsměvem na tváři informoval o tom, že do starého Québecu za hradby se s motorkama nesmí. “Všude jsou značky, jste je neviděl?” “Neviděl, kdo si toho má všimnout, když tu jsou zácpy, práce na silnici a sličné Québečanky?”

Opět do turistického overallu, foťák do ruky a jdeme poznávat krásy hlavního města provincie Québec. Jako první vyvstane na mysli porovnání s Montréalem. A zde Québec City jednoznačně vítězí, alespoň co se týče francouzské architektury a celkové atmosféry. Historický ráz není z větší části narušen čímsi moderním a vykřičeným.

Návštěvu města jsem zvolil pro turisty v ideálním čase během oslav Canada Day. Většina místních raději na tento svátek odjíždí z města ven, protože ty kupy turistů, co zacpou celé město, jsou prostě k nevydržení. A já mezi nima, yes! Přidal jsem se tak ke skupině z hostelu, kdy jsme vyrazili za kulturou - koncert francouzské hudby kdesi v parku s tím, že nikdo neměl v ruce pivo a odevšad šla cítit mariánka. Festival hudby bez piva? No twl… Trochu to spravila návštěva hospody po famózním ohňostroji k ukončení oslav Canada Day, jen kdyby to jedno malé čepované pivo nestálo deset dolarů.

Po náročném dni trochu toho pohybu a na to je zde ideální Chute-Montmorency, vodopády kousek za městem s asi hodinovou výcházkou na most, který je natažen přímo nad samotnými vodopády. Perfektní místo na zchlazení přehřátého organismu, buď lze zvolit vodní tříšť přímo pod vodopádem nebo si smočit nožky ve spodním jezírku.

A tady na mě po chvilkové ztrátě a následném nálezu talismana pro štěstí od rodičů poprvé a ne naposled dolehly myšlenky, co tu jako dělám sám a jestli tohle fakt stojí za to. Být na několik měsíců o samotě bez přátel a rodiny. Nové zážitky a zkušenosti, noví lidé a příběhy, stojí to ale všechno vážně za to? (Stojí.)

Parc de la Jacques Cartier

Varianta poloostrova Gaspé jsem zavrhnul a abych přišel na jiné myšlenky, zajel jsem si kus na sever do národního parku de la Jacques Cartier nadýchat se trochu toho čerstvého vzduchu a užít místní přírody. A nejlepší způsob jak si tohle všechno užít několikanásobně, je půjčit si kajak, přivázat na něj věci na kempování a nechat se odvést několik desítek kilometrů proti proudu do oblasti bez civilizace široko daleko. V neoprénu s foťákem na stativu, pověšeném kolem krku, jsem musel vypadat jak komediant.

Většinu času jsem se nechal unášet proudem řeky, sjel pár parodií na jez a zhruba v půlce dojel na kempovací místo, které je hned u řeky s výhledem na řeku samotnou a pohoří v pozadí. Prostě boží plácek na stan s ohništěm hned vedle. Zbytek dne jsem tak strávil průzkumem okolí a marným čekáním na noc, abych mohl vyfotit noční oblohu, neboť úderem západu slunce se obloha zatáhla a šlo vidět prd.

Probuzení do následujícího rána bylo úžasné a škoda, že tam se mnou byli jen veverky, vydry a kopa komárů. Všechno jsem zabalil, naházel na kajak a pomale dojel na start celého výletu, do područí Zuzky, která čekala na parkovišti pod dohledem kamer.

Další cíl - hlavní město Kanady, Ottawa. Trase vedla víceméně stejnou trasou, kterou jsem absolvoval z Montréalu do Québecu, jen jsem pak užil kvalitní drkotající Québecké silnice, kdy to s náma houpalo nahoru dolů snad přes hodinu. Tohle bohužel mělo za oběť ztrátu moji vynikající večerní medicíny, meruňkovice. Skoro litr výborné domací pálenky se vytřepal z uchycení mezi vodními pytli a skončil někde ve struze. Nejhorší na tom je, že pokud by tu flašku náhodou někdo našel, po přičuchnutí by to spíš vylil do kanálu, protože by si myslel, že to je nějaký čistidlo na okna. Grrr…!

Ottawa

Opět díky Couchsurfingu jsem narazil na vynikajícího chlapa, Erica a jeho ženu Alishiu, kteří bydlí kdesi na předměstí a dost pravidelně ubytovávají cestovatele přes tuto komunitní službu. Eric dělá testovacího pilota u Royal Canadian Air Force a jako koníček má fotografování, tudíž bezedná společná témata na několik večerů. Zašli jsme i na Couchsurfing setkání v centru u hotelu Fairmont, kde to byla příjemná sbírka různých lidí ze všech koutů světa a Eric je jedním z ostřílených veteránů těchto setkání.

Eric mi následně předal svoji vlastnoruční mapku s okruhem pokrývajícím to nejlepší v centru Ottawy. A tak jsem vyrazil. Teplo - opět - nehorázné! Myslel jsem, že zdechnu, jak kdybych byl někde v Austrálii a ne v Kanadě. Každopádně první zastávka byla u národního muzea, který chrání velký bronzový osminohý pavouk, odborným názvem Maman. Těchto pavouků je na celém světě celkem sedm a vytvořil je umělec Louise Bourgeois. Nejbližší pro Čechy je asi v Anglii či Španělsku. Ať už byly umělcovy záměry jakékoliv, je to nechutně ujetý a jeho smysl pro detail je u takto velkého pavouka až děsivý.

Z dalších atrakcí stojí za zmínku Parliament Hill, kde sedí celá banda politiků starající se o chod Kanady. Samotná budova vypadá hodně staře, ale do celkového pojetí centra města sedne jak ulitá a veškeré oslavy kanadské státnosti zde vypadají opravdu dobře.

Akční rádius poznávání Ottawy jsem o něco zvětšil a navštívil tak repliku krytého mostu z počátku 19.století ve vesničce Wakefield. Na most v Černvíru z 18. století to nemá ani náhodou, ale snaha se cení. Zajímavější tak byl provinční park Mackanzie Kinga, kanadského Prime Ministra, který jim byl asi 10x po sobě. Vytvořil si tady nádherné bydlení a pracovnu a ke konci života to vše daroval Kanadě pod záminkou, že z toho udělají park. Dost mě pak pobavila slečna v jednom z domů ze začátku 20.století, když mi ukazovala pokoje a vybavení a doplnila to frází: “V tomto domě můžete pocítit skutečný dech historie.” Jsem jí měl odvětit, že dech historie zažívám každý den na své motorce z půlky 20.století. Schválně jak by se na to tvářila.

A co bylo u Erica nejhorší? Lezla na mě rýma a nachlazení. Důvod byl prostý, tři dny jsem neměl svoji dávku večerní medicíny a to byl následek nevypálených bacilů. Večerní panák skutečně funguje, po této zkušenosti jsem si koupil z celé té plejády kanadských alkoholů jeden, který důvěrně znám - Jägermaister. A od té doby jsem byl po celý zbytek výletu zdravý jako rybička. Děti, pijte alkohol, v malé míře uzdravuje! :o)

Zbytek ozdravného pobytu u Erica byl pak ve znamení výpomoci při stavbě záhonku pro zeleninu, sledování filmů, příběhů z dob letání v C-130 pro kanadskou Search & Rescue letku či další vzájemné fotografické lekce.

Na západ!

Skoro týden uběhl jako voda a mě už svrběly prsty od toho jak jsem pár dní na Zuzce ani neseděl. Rozloučil jsem se Alishiou i Ericem a vydal se na západ. Do Britské Kolumbie to je ještě slušná porce kilometrů a prériím se bohužel nevyhnu. Prachsprosté polykání kilometrů mi pouze ukázalo, že na jednu nádrž ujedu přesně 200km, ani o chlup více. Ve většině případů jsou na silnici cedule o vzdálenosti k další pumpě, no v Ontariu tyhle cedule asi neznají a musel jsem tak poprvé a ne naposled použít kanystr s rezervou.

V Blind River se zbaběle ukrývám před přicházející bouřkou a dumám nad tím, kde dneska složím hlavu, protože už byl večer a bouřka nevypadala na jednu z těch rychlo-bouřek, které odezní tak rychle, že si člověk ani nestihne obléct nepromok. No a při brouzdání internety ke mě přišla dvojice otec se synem, že měli v plánu jet na vyjížďku ve svém Pontiacu Maverick, ale kvůli dešti to odřekli. No a když uviděli mě a Zuzku stojící na dešti, pozvali mě k nim domů. A to se neodmítá. Zvlášť když u nich doma parkuju vedle krásně zrenovovaného Chevrolet Impala z roku 1970. Byl z toho příjmený večer strávený u piva, pokeců o technice, Kanadě, politice a dalších hovadinách. Hlavně jsem pak usínal v suchu a teple, díky hoši!

A další ráno? Na snídani v oné Impale ’70! Motor krouťák jako kráva, podvozek samozřejmě na oněch širokých a vysokách gumách strašně plaval, ale zážitek to byl neskutečný.

Kolem Lake Superior

V Echo Bay jsem hledal největší Loonie v Kanadě, což je jednodolarovka o průměru několika metrů. Neříkal jsem už jednou, že v Kanadě je všechno velký? No tak tohle je jeden z mnoha důkazů. O pár desítek kilometrů víc na sever podél jezera Superior jsem zahlédl krásný kousek oblázkové pláže, kde by se dalo i zakempovat. Ledová voda v jezeře po tropickém dni přišla vhod a přicházející bouřka zas potěšila mé fotografovo já a vzniklé time-lapse video fakt stálo za to.

Překvapení následujícího rána na mě čekalo při úklidu věcí do brašen na motorce - rozcupovaný toaleťák na kousky, co se s ním stalo? A v tom na mě smutnýma očkama koukala z brašny roztomilá myška. Holka mě hlad, ale našla akorát toaleťák. To teda dobrou chuť. Vyhnal jsem jí ven a utekla mezi rozetu a řetěz, tak doufám, že tam nezůstala, když jsem odjížděl.

Zbytek dne byl ve znamení přesunu skrze dešťové kapky do rodiště Medvíka Pů. Právě z White River pocházela medvědice jménem Winnie, která byla předobrazem samotného Medvídka Pů z pera A.A.Milneho. Zajímavá historka, klidně si o ní něco zjistěte. White River pak drží titul nejchladnějšího místa v Kanadě, kde naměřili nejnižší teplotu -58°C, jenže ve skutečnosti bylo nejchladněji někde na Yukonu. I tak to je dobré lákadlo na turisty, protože jinak tu není nic zajímavého k vidění či dělání. Ale alespoň něco pro cestovatele při přesunu z jednoho konce Kanady na druhý.

Terry Fox. Toto jméno snad není potřeba představovat a kousek před Thunder Bay se nachází jeho pomník jako připomínka, kam až dokázal doběhnout v rámci svého Maratonu Naděje, který začal daleko na východě, v St.John’s. Měl v plánu doběhnout až do Viktorie, ale rakovina s ním měla jiné plány a jeho zdravotní stav mu umožnil doběhnout až na toto místo. Jak to s Terrym skončilo všichni víme, ale i tak je potřeba mít před tímto chlapem respekt.

Pro mě byl Terry Fox Memorial příjemným setkáním s motorkářem na naloženém chopperu směřujícím za stejnou kulturní památkou jak já - Rob z Kitchener, Ontario na své 750 Hondě. Dva týdny strávil na cestě do Kitchener v Britské Kolumbii a týden pak zpět domů. Povídali jsme si o svých cestách a udělali pár fotek nás, motorek i cestovatelských talismanů. Pozval mě i na pivo, avšak ne tím tradičním způsobem, protože spěchal domů do práce, ale dal mi 20 dolarů s tím, že si mám koupit plechovku piva dle vlastního výběru a večer si symbolicky přiťukneme, každý již v jiné části Kanady. A tak se i stalo, sehnal jsem si poctivou plechovku kanadského piva - Pilsner Urquell - a při večeři u instantních nudlí jsem si s Robem virtuálně ťukl. Cheers, Rob!

Krom všelijakých zkušeností, příhod a doporučení mi dal informaci ohledně Facebookové skupiny We Ride Canada, kde jsou shromáždění nejen motorkáři z Kanady, kteří brázdí kanadské silnice na jednostopých vozidlech. Dal mi tu informaci s tím, že se určitě najde někdo kdo by chtěl vidět poctivý cestovní stroj a pokud budu shánět po cestě místo na přespání, je tohle jedna z dobrých příležitostí. Tak jsem se k nim připojil a nechal tuto možnost na pozdější čas, až bude hůř.

Thunder Bay samotné jsem jen prosvištěl s technickou zastávkou pro dvoutaktní olej. Zásoby z Česka se pomale, ale jistě, tenčily a bylo potřeba najít vhodnou náhradu za TSF. Díky specifikaci na flašce to nebylo zas tak hrozné, Canadian Tire má tolik položek skladem, že by se z nich dalo postavit několik samohybů přímo na place prodejny. Pouze venku na parkovišti jsem byl překvapen jedním klukem, který poznal logo ČZ a informoval mě, že má doma ČZ model 75. Mozek mi šrotoval o sto šest, ale nemohl jsem přijít na to, co to je za motorku? Asi poznal můj nechápavý pohled, protože hned svou informaci upřesnil o vzor 75, pistole ráže 9mm. Ahááá…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 60x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist