Kanadou na ČZ

Nestor Falls

Na doporučení od Roba jsem to vzal z Thunder Bay do Kenory jižnější cestou, která je delší, ale zato hezčí s malou koncentrací benzinek po cestě. A skutečně, mírné nahoru-dolů, doleva-doprava a několik hodin jízdy lesem bez náznaku civilizace. A pokud už jsem na nějakou tu civilizaci narazil, Zuzka ji vycítila taky a na jedinou benzinku v okruhu desítek kilometrů dojela už jen na setrvačnost za komorního ticha odvalujících se Mitasek. Proběhla tu i premiéra - aby mi sličná slečna sama od sebe vrazila svoji čerpací hubici do hrdla mé nádrže, to se mi vážně ještě nestalo… Následující déšťovou přeháňku s kapkami o velikosti hrášku statečně přečkávám kdesi v raketovém silu se solí a pískem a poté jedu z donucení skoro tři hodiny v kuse bez zastávky až do dalšího městečka, kde stejně příjemnou bouřku přečkávám v suchu a teple, jaké to překvapení, v Tim Hortons. Sladké na zub, teplé do žaludku a internet na chvíli nudy, ideální kombo!

Oblast, kterou jsem zrovna projížděl, je pokryta tisíci jezery, kdy výhled na zapadající slunce na hladině jezera střídá pohled do lesa a takhle znovu dokola. Flachland s výraznou vůní lesa a sladké vody, který se rozkládá na ploše několik set kilometrů čtverečních. Člověka i napadne jestli ta všechna malá jezírka mají svá jména a kladnou odpověď na tuto mou otázku jsem dostal vzápětí v městečku Nestor Falls. Znáte to, projíždíte tak obyčejnou vesnicí, koukáte kolem a pak ji uvidíte, vpálí vám svůj obrys do sítnice a musíte se tak za ní otočit. A tady stály hned dvě! Beechcraft 18 v provedení hydroplán, komplet v chromu, pastva pro oči a prostě nutnost si udělat fotku Zuzky a těchto dvou leteckých krásek v pozadí.

K mému štěstí piloti a majitelé těchto strojů měli po šichtě a užívali si svoje drinky na terase u letadel. Slovo dalo slovo a měl jsem na večer zajištěné spaní u hangáru, pivko v ruce a pokud bude dobrá konstalace hvězd, tak i krátké svezení v jednom z letadel. Tomuto se prostě nedá říct ne! Ba co víc, když jeden z pilotů pozná logo ČZ díky tomu, že kamarád jeho taťky kdysi vlastnil dealerství Jaw a Čezet, je hned postaráno o další z témat nad pivem v místním baru.

Vzhůru do oblak

Další ráno se na mě usmálo štěstí, jedno místo je volné! Letěli jsme pro nějaké rybáře, které jsme následně vyložili někde na druhé straně pustiny doslova uprostřed ničeho. Ovšem pozorovat okolní krajinu, která je ze silnice placatá jak prsa korejské závodnice, byl opravdu parádní zážíitek. Dá se to přebít něčím lepším? Ovšem že dá - pilot Brett mi na celých 10 minut letu zpět předal řízení až zpět k letišti a byl to bez debat životní zážitek. Boční vítr, trochu šejdrem a udržovat kuličku ve správné poloze, ej. Mají tam hoši asi jedno z nejlepších zaměstnání co znám. A ač se přistání může zdát jednodušší, neboť hydroplán může přistát kde chce na vodě, skutečnost je krapet jiná a jako všechno i tohle má svá úskalí a třeba klidná hladina připomínající zrcadlo je pro piloty peklo.

Za odměnu jsem kluky podaroval flaškou Jägra co jsem měl s sebou a vyjel dál. Daleko jsem nedojel, neboť po pár kilometrech jsem zahlédl motorkáře na polňačce, tak jsem se otočil a jel se zeptat jestli je všechno ok. Pavel, Rus žijící v Něměcku a cestující z Halifaxu do BC na své 200ccm enduro Hondě jen odpočíval, tak jsme měli příležitost si popovídat. Jen od pohledu na něj a jeho motorku bylo jasné, že je Rus - vzhled, šusťákový komplet, životní pohled na jeho několika-měsíční cestu po Kanadě, minimum věcí. Co já měl ve dvou vodních pytlech, on měl v jednom malém. Ale zajímavej chlapík, trasu měl obdobnou, přesto jsme se již nepotkali.

Winnipeg

Překročení hranice mezi Ontáriem a Manitobou si užívám, jednak z důvodu, že to byla první veká cedule mezi provinciemi, kterou jsou potkal, a jednak skončila rozmanitost krajiny, protože odteď to už bude notnou chvíli jen rovina, přímé silnice a nekončící dálky. Drobným zábleskem zajímavosti byly zlatě zářící srsti dvou srnek v zeleném porostu na začátku Manitoby, pak už ani ty drobné lesíky jsem nepotkal až do Alberty.

Ohledně Winnipegu jsem nevěděl zhola nic, snad jen že je hlavním městem Manitoby. A na konci dne to i tak zůstalo. Před velkoměstem jsem se na benzince zapovídal s pánem, který dřív vlastnil ČZ 180 a dnes má doma staré Triumphy, BSA a další, a doporučil mi se městu vyhnout, že tam pro mě fakt nic zajímavého není. Doporučil mi alespoň malé muzeum staré techniky a čerpacích stanic kus za městem. Winnie jsem tak jen prolétl a zastavil maximálně tak na červené.

Jim’s Vintage Garage je malinké muzeum zaměřené především na staré americké čerpací stojany, ovšem doplněné o stroje, které tyto stojany využívaly (Harleje, Fordy), a zasazené do prostředí plné detailů automobilového a motocyklového průmyslu. Pěkné okénko do historie tohoto odvětví na americkém kontinentě. Majitel samozřejmě nevěřil na čem že jsem to vlastně dojel.

RCMP Musical Show

Eric v Ottawě mi doporučil hudební show Royal Canadian Mountain Police, což je velká kulturní akce, kdy policisté v klasických červených uniformách ala seriál Směr jih předvádí na svých služebních koních různé formace za doprovodu hudby. Zjišťoval jsem jak by mi to mohlo vyjít a zda-li tento kanadský cirkus nebude někde po cestě a usmálo se na mě štěstí - kousek za Winnipegem ve vesnici jménem Neepawa. Logisticky mi to vyšlo suprově, do vesnice jsem přijel odpoledne, vzal motel a tři minuty chůze od něj byl plácek, kde to všechno probíhalo.

Celkem 32 příslušníku Mounties a jejich koní předvedlo půl hodinovou hudební show se skvěle pasujícíma formacema, kdy některé z kousků byly pro mě koní-neznalého fakt zajímavý a ke srážce koně s koněm chyběly jen milimetry. Naštěstí to jsou profíci, jednoho příslušníka kůň shodil a pobíhal tam ledabile mezi formacema (kůň, ne příslušník) a zbytku to bylo úplně jedno. Obecenstvo to však vzalo s humorem a potleskem. Následovalo rozestavení koní podél celé “arény” a možnost si pohladit příslušníka a popovídat si s koněm z příslušné provincie :o) Mě ovšem víc zaujali rednecks - všichni chlapi lacláče a flanelky, všechny ženský dlouhý barevný šaty a čepička na hlavě. V souboji divnosti ale rozhodně vyhrávají amiši, které jsem zahlédl na silnici, která byla uvedená varovnou cedulí “Pozor, povoz amishů.” Typicky potuněná kára - povoz s jedním koněm - a příkladný dress code - bílá košile, černé kalhoty a sako či vesta, plnovous a klobouk. Že tohle někdy uvidím naživo by mě ani ve snu nenapadlo.

Prérie

Už od prvních dnů v Kanadě mě každý, koho jsem potkal, a především motorkáři, strašil, že cesta na západ přes prérie bude nuda. Pro většinu lidí to jsou dva dny placaté země bez špetky zajímavosti, stejný horizont po několik hodin přímé jízdy a monotónní krajina, kdy je obvzlášť těžké zůstat bdělý. “Jestli dva dny autem, tak pro mě to bude tak týden…” No neztrácel jsem naději po celou dobu přiblížení se prériím od Ontaria, zvlášť jsem doufal v nekonečné lány zlatavých polí vlnících se ve větru a táhnoucí se kamsi do dáli, kam až oko dolédne. Celou dobu to však mělo dvě vady - všechno bylo zelené a pole nikdy nekončily v nekonečnu, ale vždy to pokazil nějaký lesík, skupina stromů, stavení a nebo jiný rušící element, tudíž jsem se obrázků jak z plochy Windows XP dlouho nedočkal.

Píšu dlouho, neboť na konci tunelu je vždy světlo (nebo prázdná pokladna) a stejně to bylo i s prériema. Celou Manitobu i Saskatchewan to byla na silnici nuda, 1500 kilometrů a pět dní, z toho dva jsem byl opřen o nádrž, abych překonal odpor protivětru, hlasitě jsem si zpíval nebo počítal kilometry do dalšího milníku na horizontu, jen abych se nějak zabavil. Silnice 7/9 před Albertou pak přinesla vysvobození, mé vysněné a úžasné lány polí končící až za horizontem, mírně vlnící se reliéf a především nic. Nic co by rušilo tenhle úžasný pohled a balzám pro duši. Roman Tyčka, těší mě.

Abych nebyl zas tak kritický, občas je v prériích i něco vidět, jen je potřeba se nedržet hlavních tahů… Především ne proboha “Highway číslo jedna, a po ní jede king, Láďa jede autobusem, je fakt higway king…” Pardon, opět si zpívám nahlas… Ee, Highway #1 se fakt vyhněte pokud to půjde. Jedna z věcí, které stojí za návštěvu, je městečko Inglis, Manitoba, kde stojí pět zachovalých sil na obilí, kterých bylo po celé Kanadě kolem železničních tratí stovky, avšak většina byla časem zbourána a těchto pár sil slouží jako pozůstatek pro další generace. I když se tu několik desítek let obillí neskladuje, stále je krásně cítit i s tím dřevem, které je uvnitř naprosto všude.

Regina a Wendy

Rob od memoriálu Terryho Foxe mě přes tu Fejsbůkovou skupinu trochu popostrčil k tomu, abych se zastavil u Wendy v Regině, že to je výborná ženská s fialovým Harlejem. Původně jsem přes Reginu v provincii Saskatchewan jet nechtěl, leží na Highway 1, což je nuda^2 a navíc jsem byl již krapet více severněji než Regina samotná. A i můj průzkum, které z měst Saskatoon vs Regina je zajímavější, byl mezi lidma více nakloněn pro Saskatoon než Reginu. Ale fialovej Harley? No tak teda jo :-)

Už po příjezdu k domu člověk uvidí, že tady to značkou Harley-Davidson jen žije - HD parking only, v garáži onen fialový Harley a nic jiného a Wendy mě přivítala celá v Harley oblečení. Seznámil jsem s ní, jejím synem Jeremym a odpoledne pak strávil s jejími přáteli nad plechovkou Pilsneru, ovšem ne z Plzně. Před západem slunce jsme poté vyjeli do polí udělat nějaké pěkné fotky a stal se z toho docela zajímavý off-road-trip do prostřed polí, takže ztratit se nám trvalo jen chvíli, všude jen pole a ani město již nešlo vidět. Což už je na Saskatchewan co říct, neb tu koluje klasický vtip z prérií: “Pokud ti uteče pes, můžeš se na něj koukat ještě tři dny než se ti ztratí z dohledu.”

Další den mě Wendy vzala na okružní jízdu po Regině se zastávkou u Parlamentu, při které jsme předjeli pěknou paní na kole, která u nás vzápětí zastavila se slovy: “To jsi išiel celou cestou zo Česka? To je znojemská ešpézetka?” Anna žijící již nějaký pátek zde v Regině a jako všechny holky vlastnící Harley, i ona poznala Wendy na jejím nepřehlédnutelném fialovém Harleji s žlutými plameny. Wendy je totiž něco jako President of Woman Chapter in Regina. Když jsme projížděli městem a Wendy zahlédla ženskou na motorce, tak to bylo: “To je Jane, výborná holka… Támhle je Kate, ten její Road Glide si opečovává snad víc jak svoje vlastní děti…”, a nebylo by jediné motorkářky v Regině a okolí, kterou by neznala.

Především mě ale vzala do místního dealerství Prairie Harley-Davidson Regina, kde jsem zaparkoval uprostřed parkoviště mezi všema těma Harlejema a šel dovnitř, kde mě Wendy seznámila s majiteli obchodu - Robb a Carol. Povídali jsme si a pak se šli podívat na Zuzku a byl to krásný pohled - Zuzka obklopená lidmi v Harley košilích, HOG vestách a nikoho nezajímaly ty naleštěné Harleje okolo, jen a pouze Zuzka s cestovní patinou a state-of-the-art technologiemi z 50.let z Československa :-) A díky Zuzce mi Robb dal kontakt na Steva Draneho, který vlastnil přes 40 let dealerství ve Viktorii a mimojiné servisoval i tyto československé stroje, Jawy a ČZ. Mám jej prý zkusit kontaktovat, určitě by Zuzku rád viděl.

Napsal jsem teda Stevemu přes email a ozval se mi docela vzápětí s tím, že v srpnu bude tři týdny pryč na toulkách Britskou Kolumbií se svými přáteli. Ale pokud by to vyšlo, mohli by jsme se setkat někde v BC v půlce našich cest. Po výměně našich itinerářů se tak snad setkáme ve městě Revelstoke.

Kluci koloběžkoví

Z Reginy to je kousek do městečka Outlook, které je známé svým… No, ničím. Možná tak řekou s písečnými břehy a dvěma starými mosty. Ovšem Outlook jsme zvolili jako místo setkání s další partou na cestách, tentokrát přímo mezinárodní - Pepa z Depa (Čech), Fréderic z Rakouska a Guido z Francie. Jejich společná vášeň? Přerostlá koloběžka, které říkají footbike. V podstatě to je koloběžka s koly ze silničky, takže to jede jedna báseň. No a tihle, původni čtyři, blázni vyrazili zhruba před dvěma týdny z Vancouveru na svých koloběžkách a míří napříč celou Kanadou až do Québecu. Na kolobežkách. Přes pět tisíc kilometrů. Vlastními silami se odrážet celou tu štreku každý den po celých dvanáct hodin běžně. Není divu, že toho měli ke konci dne v Outlooku dost a zvládli jsme si akorát dát jednoho panáka a chvíli pokecat. Naštěstí se s Pepem ještě uvidím v Edmontonu, tak jsem jim popřál šťastné odrážení a nechal je odpočívat.

Drumheller

A’t si koupíte jakéhokoliv knižního průvodce o Kanadě, téměř ve všech bude pár tutových lokací, které by člověk této druhé největší země světa neměl vynechat. A jednou z těchto lokací je městečko Drumheller a kousek od něj poté Royal Tyrrell Museum of Palaeontology. Celá tato oblast kolem řeky Red Deer je jackpot pro archeology, neboť je zde stále možno najít pozůstatky všemožných dinosaurů a ty nejlepší a největší kousky jsou právě v Royal Tyrrell muzeu. Ono už jen příjezd do této oblasti je překvapivý, placka, prérie a nuda a najednou průrva do země a řezy zeminou jak letokruhy v kmenech stromů. Hříčka přírody a právě díky této práci vody a větru se časem stále objevují nové a nové nálezy.

Jako malý jsem akorát viděl mamuta v Anthropos Brno, tudíž vidět naživo kostru Tyranosauruse “Komisaře” Rexe byla neskutečná síla. Spolu s ostatními velkými dinosary, které jsem ani od pohledu neznal, jsem tam strávil asi dvě hodiny a nad některými z jejich genetických vymožeností mi zůstal rozum stát. Darwin se tu fakt vyřádil.

Zjistit z knižních průvodců oblínená místa turistů je především dobré z hlediska, kterým místům se spíš vyhnout. Muzeum jako takové stojí opravdu za to, ale turisti všude a především turisticky přestřelené ceny. Být to v indiánské rezervaci, čekal bych tu i indiánskou přirážku a cenu zmrzliny v relaci kaviáru někde v Dubaji. Lepší se sbalit a vyjet zase o kus dál, ideálně do města na “Největšího dinosaura na světě”, což je přes 25 metrů vysoká socha Tyranosaura přístupná i zevnitř s rozhlednou na přilehlé okolí. Ty jeho ručičky pak vždy vykouzlí úsměv na tvářích návštěvníků :o)

Protikladem největšího dinosaura je nejmeší kostelík, kam se všehošudy vleze na lavice 6 lidí, jeden kněz a možná nějakej huběňour do uličky. Ideální místo na svatbu, pokud chcete omezit počet lidí na obřadu. Roztomilé a k pousmání, i odtud každý odjížděl v dobré náladě. Dlouho jsem pak žil v domnění, že to je nejmenší kostelík světa, ale někde v Bristké Kolumbii jsem pak zahlédl tu samou variantu, takže to nejspíš bude nějaký prefabrikát, možná Made by Ikea?

Podél Red Deer River další atrakce - Hoodoos. Na fotkách to vypadalo zajímavě, velké skalní útvary ve tvaru sloupů oprýskané větrem po stovkách let s větším šutrem na vrchu jak z prostředí Údolí smrti či westernu ve Státech. Realita? Na naše Prachovské či Adršpašké skály tomu Hoodoos nesahají ani po kotníky, tyto konkrétní u Drumhelleru byly tak malé, že kdyby mi to nabídla cestovní kancelář podle fotek, bral bych to jako klamání spotřebitele. Ano, viděl jsem to a to mi stačí. Vícekrát sem jet nemusím a pokud sami nebudete zrovna někde okolo, nemusíte si sem ani zajíždět.

Směr Calgary

Od Hoodoos už jen někudy nejkratší cestou do Calgary, což se zvrhlo v asi 20 km dlouhou cestu po šotolině, která by samotná byla ještě ok, kdyby půlka netvořila roletu. A roleta je zlo. Na jednu stranu může jet člověk pomalu, ale s vědomím, že nemusí vyjít benzín. Na druhou může jet rychle, ale s rizikem, že se vyklepe i ten nejposlednější šroubek ukrytý někde v hloubi Strakonického dvoutaktu. Hádejte pro co jsem se rozhodl - Zuzka z toho asi radost neměla…

Ke Calgary jsem se dokrdotal po rovinaté rovině vedoucí na střídačku rovně a ještě rovněji, následované rovinkou a zácpou v době nejvyššího provozu, rush hour. Můj cíl byl Greg’s Cycle Ltd., což měl být starší pán servisujíc staré ČZ a Jawy a svého času měl být jediný dovozce těchto šrotů v celé Kanadě. Pojem šrot prosím neberte nějak urážlivě, pro většinu téma neznalých lidí jsou tyhle naše motorky již jen a pouze šrot. Greg však v obchodě nebyl, telefon nezvedal, avšak měl k dispozici celkem slušně prostorný dvorek se starým americkým autobusem Couch, kde byl prostor pro zakempování. Zaznamenávám si variatu brod a jedu někam do centra na nákupy.

Při návratu z nákupu dvoutaktního oleje jsem našel Zuzku v obležení tří kluků z Čech, kteří zrovna procházeli okolo a museli zjistit, co to je za zvuk ne podobný českému dvoutaktu?! Ty wole, ČZ! Luboš, Radek a Tomáš chvíli žijící zde v Calgary, shánějíc práci na stejná víza která mám i já. Tak hodně štěstí kluci!

Ten den jsem jaksi neměl chuť na instantní nudle z ešusu, tak jsem se plácl přes kapsu a zvolil minutkovou pizzu z řetězce Boston Pizza. Už při příjezdu na mě mávala dvojice ze zahrádky, tak jsem si k nim přisadil a byl z toho příjemný večer. Colin & Leslien se zrovna bavili o motorkách a že by si jednu pořídili a do toho jsem se zjevil já jak na zavolanou. Nakonec mi nabídl i přespání u nich na zahradě, což jsem s díky přijal a zbytek dne jsme strávili u nich na zahradě u ohně s Jägrem a pivním mokem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE