Kanadou na ČZ

Na Britskou Kolumbii

Následující den jsme s Colinem zašli na kafe do Tim’s a probírali všechno možné, mimojiné i pozoruhodný nápad jak být stále na cestách a při tom mít i práci. Colin pracuje někde na severu na ropných plošinách a jeden ze zajímavých způsobů jak nežít na jednom místě by byl život v karavanu, kdy si člověk zaletí do práce na dva týdny, vrátí se letadlem zpět a pak dva týdny někde cestuje a užívá si tu svobodu. Po čase opět přijede někam k letišti, odletí vydělat chechtáky a tak pořád dokola. Ideální na hypotéku na moto-home, dům se základy těžko posunete o stovky kilometrů daleko, kdežto s domovem na kolech to je úplně něco jiného. Vzadu na kouli držák na motorku a hyjé!

Horský vzduch už byl cítit zde v Calgary, ve velkoměstě na úpatí skalistých hor. Pohledem na mapu by člověk řekl, že do Vancouveru to odtud bude jednoduše napřímo, ale plány jsou tu od toho, aby se nedoržovali - jedeme křížem krážem! Zahlédnout tak po opuštění Calgary v dáli vrcholky hor byl neskutečný balzám na duši v porovnání s tím, co člověk vidí v dáli v prériích - horizont mezi nebem a polem.

Časem bohužel zjišťuji, že co si člověk nenapíše bezprostředně do deníku, horko těžko to pak doluje z paměti a přidá-li se k tomu jízda několik hodin v dešti, zima a vlhko, nevlídno bohužel zatemní mozek natolik, že si na nic nevzpomenu. Stejně to bylo i s přejezdem do Britské Kolumbie, vrcholky hor v dáli se zahalily do mraků, obloha se zabarvila do ocelově šedé a předjíždějící kamiony mi chršely proudy vody přímo do ksichtu. Ostrůvek naděje a suché silnice pak vystrašilo cosi bílé na krajnici a ve struze? Sníh? Ne, proboha prosím, jen to ne! … Bližší ohledání hromady krup mě naštěstí zpočátku uklidňuje, že ještě není taková zima, ale vzápětí si uvědomuji, kdybych tuhle sprchu s kroupama o velikosti TicTacu potkal někde na cestě, neměl bych se kam schovat. Přejezd průsmyku Vraního hnízda byl tak ve znamení bezmyšlenkové jízdy s vidinou sluníčka, výhledů a zmrzliny, za doprovodu bubnujících kapek do kokosky, ukončený na nějakém odpočívadle pod stromem v relativním suchu.

Česká stopa v BC

Příští ráno sluníčko, teplo a klid na duši. To se hned jede o poznání radostněji a navíc náladu vylepšuje zpráva s kontaktem na Čecha žijícím v Cambrooku, kterému v garáži odpočívá několik ustájených československých plnokrevníků z Týnce nad Vltavou. Jirka s Emilkou tu už žijí nějaký pátek a po dlouhé době jsem pohoštěn klasickým českým jídlem, které chutná výrazně lépe než to kanadské. Člověk se holt všech těch hamburgerů, steaků či koblih hodně rychle přejí. Jirka je taky tak trochu cestovatelský blázen, na svém 350 Road Kingu kdysi dal trasu Vancouver-Cranbrook zhruba za 13 hodin a to je vzdálenost přes tisíc kilometrů.

S Jirkem jsme se následující den vyrazili podívat do nedalekých přírodních lázní, samozřejmě ve stylu - já teda pořád v tom stejném, ale Jirka si oblékl svoji retro celokoženou kombinézu a nakopnul svého dvě-pade Péráka a takto jsme za doprovodu dvoutaktního kouře vyrazili na výlet za hranice všedního dne v Cranbrooku. Lázně nedaleko vypadají nedaleko pouze na mapě, trvá nám to tam docela dlouho a tak se u rozbočky s Jirkem loučíme a slibujeme si, že se ještě někdy uvidíme. Pro něj a jeho 350 Jawy to je jen přeci jen blíž než pro mě na Zuzce.

Rochnění se v lázních

Lussier Hot Springs. Horké prameny přímo vedle řeky, přírodní bazénky uprostřed pustiny vzdálené asi 17 kilometrů od hlavního tahu. A samozřejmě po šotolině, ale roleta sem naštěstí ještě nedorazila. Prameny samotné pěkné a opravdu teplé, obvzlášť v zimě to tu může být opravdu super zážitkové.

Další na trase byly již komerčnější lázně Fairmont Hot Springs, kde jsem již vzal ubytování v kempu a při procházení se po areálu mě odchytil jeden z návštěvníků s tím, jestli ta stará motorka je moje. Ryker a Bradley tady slavili svoje 5. výročí svatby a pozvali mě na pivko a pokec. Nakonec se to s jejich přáteli zvrhlo v docela slušnou chlastací akci, tak jsem raději takticky o půlnoci ustoupil a šel se vyspat.

Abych se ráno probudil do další skvělé akce, kdy mě pozvali na sjíždění místní říčky na jakýchsi plavidlech. Slušná zábava, po většinu času se jen necháváme unášet proudem, popíjíme pivko a já je zvečňuji na foťák, takže na toto budou mít pěknou vzpomínku. Po pěkném sjíždění řeky jsme si ukradli auto (zabouchli jsme si klíče) a navrátili se do kempu, kde se pokračovalo v tom, co se dělo včera - pivo, jídlo, zábava. Všichni z Calgary, kde to asi musí být slušná párty celej rok.

Fairmont Hot Springs jsem nakonec ani nenavštívil, neboť to je jen obyčejnej bazén s teplejší vodou a doufal jsem v něco lepšího v Radium Hot Springs. Což jsem se nedočkal, bazén hned pod skálou u silnice a lidí jak máku a raději jsem se projížděl v Kootoney National Parc, kdy to bylo 100 km jen příroda, les a nekončící výhledy na hory někde daleko.

Banff a okolí

Přes Banff jsem dojel do Canmore, kde mi kluci koloběžkoví doporučili jeden hostel vytvořený v nádherném srubu, alespoň dle fotek. No k mému překvapení a neznalosti kanadských svátků jsem tam dorazil bez rezervace během prodlouženého víkendu. Tudíž samozřejmě plno a co teď? Sjet o pár desítek metrů dolů a na poli za březovým lesíkem si postavit stan. Pravda, pár týdnů zpět jsem viděl film Revenant s DiCapriem a jeho medvědem a tenhle březový lesík vypadal úplně stejně, ale jídlo jsem si pověsil na strom a do uší dal špunty. Možná mi tak medvěd chodil kolem stanu, ale nic mě nevzbudilo, tak o tom ani nemusím vědět.

Dlouho jsem nebyl v lázních, tak jsem vyzkoušel i ty v Banffu, jen mi chvíli trvalo než jsem tam vůbec dojel. Zuzce se z ničeho nic nechtělo jít do otáček, špatně držela volnoběh a celkově se jí vůbec nechtělo jet až před Hot Springs zmlkla úplně. Příčina? Povolená plováková komora karburátoru. Očistit, spravit, utáhnou a jít si umýt špinavé mastné ruce do teplých pramenů Banffu :o) Výhled odtud však vynikající a z těch tří komerčních lázní co jsem doposud potkal (Fairmont, Radium, Banff) byly tyhle nejlepší.

Trocha té kultury a gastronomie na Banff Avenue, která byla ve státní svátek narvaná k prasknutí - ze 100 lidí na ulici jich snad 99 bylo Číňanů. Každopádně v restauraci jsem si objednal klasicky hamburger se špinavým poutine - hranolky nasypané do plechového hrníčku, posypané kousky masa a zalité sýrem ala poutine. Tohoto bych se mohl užrat! No a pak setkání s Radkou, sestrou kamarádky ze střední, s kterou jsem si zašel na menší tůru na nedaleký Tunnel Mountain spolu s jejíma kamarádama. Hodinová procházka s výhledem na zapadající slunce zalévající celý Banff do pěkných večerních barev. Krásný výlet tak akorát na pohodu po práci s pivkem nahoře jako odměna. Večer jsme pak strávili v místní hospodě s akcí čtyři dolary za pivko, což je na Kanadu neskutečně levné.

Lake Louise

Ráno jsme se ještě s Radkou sešli na čaj a sušenku a slíbili si, že se ještě uvidíme, až dorazí i její sestra na návštěvu. Teď mě však volaly dálky a já vyrazil směr Lake Louise se zastávkou u Johnston Canyon na drobnou tůru k vodopádům, kde se člověk cíti jak Indiana Jones, kdy se může projít za vodopádem, snažící se najít tajný vchod do jeskyně s poklady.

Podél silnice se dá zpozorovat mnoho zvířat, pasoucí se vysokohorské ovce se zatočenými rohy či majestátní jeleny a tak mě ani moc nepřekvapilo, když na silnici předemnou stála tři auta za sebou s výstražnýma světlama a další dvě auta v protisměru. Čekal jsem nějaké ty ovce, ale když se zpoza auta vynořil velký medvěd grizzly, strnul jsem hrůzou a zmohl se akorát na “Ou shit”. Lidé v plechovkách jsou víceméně v pohodě, já na Zuzce už tolik ne, tak jsem se v mezích bezpečnosti snažil méďu vyfotit. Něco se zadařilo, ale mohlo to být lepší. Ale na to se mám moc rád, nechci drážtit méďu záblesky foťáku. Grizzly to měl stejně dost v péči, na všechny okolní auta házel z vysoka bobek a hleděl si pouze svého.

O kus dál jsem projížděl kusem lesíka, který vedl stále rovně a končil hezky v perspektivě v nekonečnu, tak jsem čekal na vhodný okamžik a fotku, když v tom zastavil nový VW Transporter, jestli jsem něco zajímavého zahlédl nebo jestli jněco nepotřebuji. Na všechno odpovídám záporně, přejeme si šťastnou cestu a loučíme se. No a jak uvidím záď VW, povědomý tvar spz mi ukazuje, že dvojice je ze Švýcarska. Se Zuzkou jsme jeli s větrem o závod, abych je ještě dohnal a díky bohu se zadařilo - v jedné zatáčce s výhledem na koleje, řeku a hory v pozadí je odchytávám a stíháme si popovídat. Jedou podobnou trasu jak já, jen to pohodlí mají o trošičku luxsunější než já se Zuzkou.

V Lake Louise se potkáváme podruhé s tím, že všechny kempy jsou plné. Pro ně to moc problém nepředstavuje, já s plánem navštívit brzy ráno Moraine Lake jsem krapet v háji, takže dávám na radu pána z informací a v kempu se snažím najít někoho, kdo by byl ochoten sdílet svoje kemp-místo a naštěstí nacházím. Starší pár v VW Camperu 3/4 generace z Viktorie, kdy bratr pána má doma Jawu Califa a nějaké ČZ Enduro. A pak že je svět příliš velký na takovéto náhody.

Yoho National Parc

Moraine Lake a Lake Louise. Dvě velká jezera, která jsou nejfotografovanější v celé Kanadě a pokud jste někdy viděli nějaké fotografie z Kanady s jezerem, pravděpodobně to bude jedno z těchto dvou. Za mě jednoznačně vítězí Moraine Lake, Lake Louise je past na turisty a scenérie je mnohonásbně krásnější na Moraine. Jedno ráno se mi daří vstát brzy ráno, nevzbudit celý kemp zvukem dvoutaktu a dojet k jezeru těsně před svítáním. A i tak tu už je na tucet fotografů, kteří si chtějí zvěčnit stejný moment jako já - východ slunce na Moraine Lake. A daří se.

Pro malý počet turistů tlačím Zuzku i k molu s kajakama a fotím další strašně kýčovité fotky jak z National Geographic. Dotaz jednoho z turistů, jestli ta motorka je moje nebo to je součást nějaké expozice u jezera mě dostává do kolen. Lake Louise samotné jsem už nenavštívil, jednou jsem u něho byl a hotel na břehu jezera je opravdu krásný, no pokoj tam stojí nekřesťanské peníze a nemíním se tlačit mezi davy turistů.

Proto raději mířím k Emerald Lake, jehož barva dostává svému názvu. Voda je průzračně tyrkysově modrá/blankytná/holky si dosadí správné přízvisko, já na ty desítky odstínů jedné barvy fakt nejsem. Vypůjčil jsem si místní kanoe na hoďku a místo krásné slečny vpředu ve funkci háčka jsem dostal od obsluhy akorát kýbl s pískem… I z toho důvodu projížďka lodí nebyla taková zábava o samotě jak jsem si představoval. Na parkovišti jsem alespoň stihl pokecat s motorkářem z Californie, který cestuje už od února po Státech a Kanadě a doporučil mi jeden kemp po cestě na západ, kde pár nocí již kempuje. Instrukce mám, jedem! Abych…

… Abych dojel úplně do jiného kempu. Beaverfoot Lodge, srub a ranč jak vyšitý z westernů s parádním výhledem na hory a s volně pasoucíma se koněma. Asi bych bejval jel zpět najít toho motorkáře z Californie, no prasklé špice mi daly stopku a já tak zůstal v kempu. Kompresor mají, takže provádím rychlou opravu a jdu zjišťovat všechno co tu mají k dispozici. Když v tom při úpravě fotek slyším slovenštinu a češtinu?! Jop - Čech Láďa zde pracující a Andrea s Lucií ze Slovenska zde na návštěvě. Fotek jsem po zbytek večera už moc neudělal, ale byla sranda strávit večer s celým osazenstvem ranče a pozorovat snahu Andrey sbalit manažera Cliffa.

Jak se říká, kanadské hory jsou nejkrásnější z koňského hřbetu, tak proč nevyužít místní šanci na projížďku. Pět a půl koně v Zuzce zvládnu v pohodě, tak jeden kůň nebude problém, ne? Tady to bylo usnadněné tím, že jsme jeli v koloně za sebou, tak nebylo ani moc potřeba řídit to živé vozidlo pod zadkem. Dojmy z jízdy opravdu super, je to prostě jiný pocit vnímání přírody z koňského hřbetu. Nádhera…

Revelstoke?!

Rozloučil jsem se s osazenstvem a popojel. Začalo být po pár dnech opět nekrásně teplo, tudíž se buď nepřetržitě jelo nebo jsem se chladil v putikách u šejku či zmrzliny. Golden jsem tak poznal akorát z té obědové stránky a po pár minutách začalo jídlo způsobovat mikrospánek, tak jsem zastavil na odbočce, dal pod hlavu rukavice a dal si šlofíka. Pár minut a člověk osvěžen, jedem pokořit Roger’s Pass!

Jedu si tak jedu až najednou cítím od zadního kola pohyb doleva doprava, jak kdybych měl zadní kolo na vodě. Zastavuju, kontroluju, nadávám… Zkouším ventilek, který se protáčí a zůstává mi v ruce. Nadávám víc… Pozitivní dovnitř, negativní ven… Všechny pytle shodit dolů, vyndat kolo z rámu, vypáčit plášť, dát nový a vrátit všechno zpět. Než jsem však stihl zacvaknout plášť zpět do ráfku, z ničeho nic se za mnou objevuje borec s truckem a trailerem. Štěstí v neštěstí, Jason mi říká, že o mě slyšel v rádiu, což prvně beru jako vtip, ale pak mi vysvětluje, že má v autě truckerské rádio a z něj slyšel od ostatních kamioňáků, že na krajnici za Goldenem stojí motorkář, má rozházené všechny věci okolo a asi je v háji :o) Děkuju mu za snahu mi pomoct, kompresor ovšem nemá, ale při nejhorším můžeme Zuzku naložit do traileru a dojet do Revelstoke. Tuhle variantu beru v potaz, ale naštěstí pro mne podruhé, v protisměru zastavuje truck s trailerem, kterému také prdlo kolo, na přívěsu. Pán kompresor měl, tak jsme jej použili, ale slabé “fííí” indikuje díru i v nové duši, takže s díky nakládáme Zuzku do traileru a přes Roger’s Pass jedeme všichni v autě. Ještěže nejedu na GeeSu či obdobném oři, nakládat 250+ kg mašinu by jsme ve dvou asi nedali.

Jason týpek, pracuje ve společnosti a létá s vrtulníkem, třeba s Bell Huey a dělá to co je zrovna potřeba. Hasí požáry, dopravuje stavební prvky někam do middle-of-nowhere a tak. Teď zrovna staví nedaleko zábranu proti lavinám ve švýcarském stylu. Sám je taky motorkář, ale s 2-ročním synem na to nemá tolik času, ale hodlá se k tomu vrátit a kdysi byl v Mexiku a strašně si to pochvaloval.

V Revelstoke beru hostel, Zuzku tam vykládáme a za Jasonovu dobrosrdečnost jej zvu na pivko a večeři, bez něj moc nevím co bych dělal. Příjemný večer u tacos a místního piva, škoda jen toho incidentu s pneumatikou. S díky se loučíme a Jason vyráží dál, má to ještě pár hodin domů do Vernonu.

Na hostelu má službu Laura, holčina která taky jezdí na motorce, ale svou Hondu má doma v Anglii. Zuzka se jí evidentně líbí, ostatně jako každému, protože tohle v Kanadě prostě jen tak vidět nejde. Náročný den končíme u dalšího piva a kulečníku.

Revelstoke turista

Následující den zjišťuju, kde je chyba - při nandávání pneu zpět jsem si štípnul duši, holt jsem kluk šikovnej. Naštěstí mi Laura doporučuje obchod s outdoor věcma poblíž a, světe div se, mají přesný rozměr duše, který potřebuju, a i jeden o něco větší, tlustší, do endura. Beru obě! Do Zuzky horko-těžko cpu endurovou duši, ta by se již skřípnout neměla. Pat a Mat, hotovo dvacet, testovací jízdou do outdoor obchodu ukázat Zuzku a vyzkoušet, jestli všechno sedí. Naštěstí jo a hotovou práci mi ještě zpříjemňuje borec u Jednoty se slovy: “Na zdrowie, wole!” Kanaďan žijící nějaký ten pátek v Česku u polských hranic, tak se pár českých a polských slov stihl naučit.

Jako správný turista v Revelstoke jsem pak o pár dní později kývnul na nabídku přidat se na menší tůru na Balu Pass v Glacier National Parc přímo v Rogers Pass s Laurou a jejím kamarádem Jimem. Takový lehký výšlap 3 hodiny nahoru, pokochat se výhledem, přírodou a tichem, a poté zase stejnou cestou i dolů. Trocha pohybu po celodenních jízdách na Zuzce mi jenom prospěla, po nasednutí do auta mi totiž úplně zdřevěněly nohy.

Steve Drane

Po předchozí emailové komunikaci se Stevem byl teda Revelstoke místem našeho vzájemného setkání. Po vzájemné domluvě jsem za ním dojel do Hilcrest Hotelu, což je na mé poměry tak 5* hotel a konečně jsme si mohli osobně potřást pravicí. Steve a jeho přátelé Linda a Marc byli na výletě po Britské Kolumbii a Revelstoke byl přesně ten průsečík našich rozdílných cest. Pozvali mě na večeři, kde jsme měli příležitost si důkladně popovídat.

Steve i Marc jsou do motorek a všeho kolem techniky zapálení stejně jako já, takže bylo velice příjmné si takhle popovídat s někým, koho to tolik baví. Steve pracoval s motorkama od svých 13 let, takže motocykly, servis a poté jejich dealerství byla jasná postupová příčka a přirozený vývoj. Sám na nich závodil, hlavně závody do vrchu a flattrack, ale i další odvětví motocyklového sportu. Dodnes drží třeba rekord na jedné trati do vrchu u Viktorie, hlavně z důvodu, že už sem tam závody nejezdí.

Setkání to tedy bylo velice příjemné a od Steva jsem dostal pobídku, že pokud budu v okolí Victorie až se sám navrátí domů, nemám váhat se mu ozvat. Dveře jeho garáže budou pro mě vždycky otevřené. S díky jeho laskavost přijímám, třeba to i vyjde, cesty na Zuzce jsou nevyspitatelné.

Toad Rock

Z Revelstoke opět nejedu přímo na Vancouver, ale dolů na jih do kempu Toad Rock. Má to být prý největší motocyklový kemp v Kanadě a možná i na světě, dostal jsem něj tip při cestě z Calgary do BC od jednoho staršího pána na Banditovi, který mě musel předjet a pokochat se Zuzkou. Místní asi tento kemp dost znají, protože všechni motorkáři, které jsem potkal, o něm věděli anebo do něj dnes přímo i mířili.

Toad Rock Motorcycle Campground poznávám již za přítmí, ale i tak bomba. Tak trochu hippie styl, ovšem s motocyklovou tématikou. Všude spousta detailů, kterých si ani není možné všimnout, ale právě ony dělají místo kouzelným a nezapomenutelným. Staré telefonní budky, součásti motorek, cedule, plakáty, karavany sloužící jako chaloupky, no zkrátka tolik detailů, kolik se jen za 40 let dá nastřádat a naaranžovat. Právě před 40 lety tu založila majitelka Mary svů kemp. Má ráda motorky a kempování a už ji nebavilo pozorovat nedostatky ostatních kempů a tak se rozhodla založit svůj vlastní a jedinečný. A aby prožitek z kempu byl dokonalý, na uvítanou mi Mary pustila před celým kempem v pavilionu píseň Iveta od Jirky Korna. To je to poslední co bych tu čekal :o)

Pavilion je takový střed celého kempu, kde si člověk může sednout, popovídat s ostatníma, napít se, zazpívat si, zahrát kulečník či se jen pokochat dalšíma detailama - kusem balistické rakety, talismanama od ostatních cestovatelů či podepsaným krytem hlavy GeeSa které jelo GS Trophy v roce 2014 - náhoda, neboť téměř celou závodní partu jsem tehdy osobně potkal na cestě z Lake Louise. Vědět tehdá, že to Karel vyhraje, určitě bych na něj počkal.

Vyžít se samozřejmě dá i mimo kemp, celá oblast je jak stvořená pro motorkáře, oproti prériím to tu je jak na houpačce, krásný asfalt a dostatek zatáček na vyblbnutí. Já si však šel odpočnout do Ainsworth Hot Springs. Na první pohled nic moc, voda mírně do hněda, ale teplota akorát na několika hodinový pobyt. Ovšem to nejlepší měli hned vedle - průchozí jeskyně s krápníky, stalagmity a stalaktity, voda kapající ze stropu, teplota vody i vzduchu tak 40°, úžasné místo. Dle mého nejlepší teplé prameny v celé Kanadě. A pro otužilé tu je i bazének s ledovou vodou přímo z hor, takže cítil-li se někdo na infarktové stavy, mohl si do něj po nahřátí v jeskyni skočit. Má to být dobré na krevní oběh, tak snad jsem si tím prodloužil i své zdraví.

Využil jsem i místní kuchyně v kempu a udělal si typicky kanadskou snídani - ne, lívance se sirupem vážně ne - slaninka, vajíčka vypůjčená na neurčito a kus zeleniny. Dobrá, typicky kanadské to asi není, ale pro dotvoření místní atmosféry moto-kempu to bylo ideální. Jen s ešusem a nerez hrníčkem si tohle holt na cestě neudělám. Rozloučil jsem se s osazenstvem kempu a s Mary a slíbil jí, že se sem ještě minimálně jednou podívám a snad i se Zuzkou.

Na Vancouver

Z Toad Rock už konečně na Vancouver. Silnice číslo 3 podél hranic se Státy je rozhodně zajímavější než většina ostatních cest v okolí a dá se na nich vyblbnout i se Zuzkou a jejím omezeným výkonem na závodění. Číslo 3 protíná údolí Okanagan, které je pro Kanadu dost netradiční - je tu nezvykle sucho a slunečno a občas je tato oblast nazývána vinicí Kanady. I přes svou polohu dost na severu tu pěstují víno, broskve a další typy ovoce, které potřebuje dostatek slunce a tepla. A taky to tu trochu připomíná divoky západ. Hlavně velké farmy a sochy u vjezdů do nich, kdy tradiční sochy jelenů, vlků či medvědů doplňuje trochu netradičně Yeti, Bigfoot či Sasquatch, jak chcete. Alespoň tu mají smysl pro humor.

Sjezd do údolí je vždycky ok, výjezd už méně. A tak se mi i bohužel stalo, že jsem z údolí Okanagan vyjížděl na západ kudysi do kopce hodinu(!) na jedničku! Zábava na druhou twl, vůbec nechápu ty kluky pionýrský, kteří na své stroje vlezou dobrovolně a podstupují takovéto výjezdy každou druhou hodinu.

Napojil jsem se na silnici č.5 a nestačil se divit co to je za sjezdovku, takový fofry jsem dlouho nejel a nebýt kolony a práce na silnici ke konci, možná bych na neutrál dojel až do města Hope. Pro zájemce o návštěvu tohoto města, natáčel se tu první film Rambo, tak si to můžete připsat do seznamů zájmů, já se to dozvěděl až později a litoval jsem toho. Ostatně celá tato oblast je pro filmaře zaslíbená, především díky své krásné a specifické přírodě.

Rain City

O Vancouveru se traduje, že tu prší v jednom kuse a trefit se do slunečného období, především v zimě, je téměř nemožné. Já mám naštěstí čuch na to hezčí počasí, a tak je můj příjezd do Vanu ve znamení sluníčka a pohody. Ovšem jakmile uvidím v jedné z bočních uliček policejní zásahovku, nespočet policajtů, bezdomovce a feťáky, dostávám se omylem na ulici, které jsem se měl obloukem vyhnout - Hastings.

Směřuju to raději za Petrem, na kterého jsem narazil přes Aleše z KolamaDolu. Vítá mě klučina zhruba stejného věku jak já, s přítelkyní Maruškou a s ochotou mi ukazují zákoutí tohoto velkoměsta. Sushi poprvé a asi naposled a následný cyklo-výlet do centra města a Stanley Parku, kde se dá odpočívat, sportovat, blbnout. Na cyklistiku je Van hodně pěkné město a s ohlédnutím na fakt, že to je co by kamenem dohodil do Whistleru a okolí, kde se dá lyžovat, je Vancouver dobré místo nejen na sportování.

Lifetrip.cz

Při zjišťování papírování ohledně motorek jsem narazil na internetu na Honzu, který s kamarádem Kubem už Kanadu někdy jeli, alespoň co jsem pochopil z informací, které jsem našel. O to větší bylo moje překvapení, když jsem později zjistil, že tihle dva jsou vlastně kluci z Lifetripu.cz, o kterém jsem už slyšel a který zrovna jeli, když jsem se připravoval. Slovo dalo slovo a souhrou okolností byl Honza už nějaký ten pátek přímo ve Vancouveru, tak proč se nesejít?

Vzal jsem Petra a vyrazili jsme do centra do přístavu, kde jsme se dokázali sejít a povykládat si nejen o našich cestách, ale i o práci ve Vancouveru a Kanadě obecně. Jako před Honzem a Kubem respekt, být sedm měsíců na cestě a poslechnout si jen špičku ledovce všech jejich zážitků, to bylo něco a snad se Honza fakt rozhoupe sepsat nějakej ten elaborát, určitě bych si jej nejen já rád přečetl. Jen když jsem mu vykládal svoji příhodu o hodinovém výjezdu na jedničku, tak mě zaskočil otázkou: “Co s tím bylo?” “Nic, chybí koně?!” Můj návrh o výpujčení boxera a zakomponování do rámu Zuzky nebral zrovna dvakrát vážně :o) Honza pak spěchal do práce, ale snad se mi povede se s ním ještě potkat při cestě z Vancouver Islandu a ukázat mu Zuzku.

Technické okénko

Původně bylo v plánu ukázat Zuzku Honzovi už následující den, jenže při odjezdu se objevuje ta stará známá písnička - měkké zadní kolo. Hej, to už není možný! Pro vyloučení náhody jsem Zuzku odtlačil k benzince, nafoukal a počkal. Náhoda vyloučena, dlouho jsem tu duši neměnil… Endurová duše šla ven pěkně ztuha a ukázalo se, že i ona byla důvodem defektu. Příliš velký rozměr byl v plášti zkroucený a tak se velký kus rovnou střihnul. Nechávám to tu Marušce a Petrovi na památku a recykluji starou duši, kterou jsem si štípnul v Revelstoke.

Lepím, foukám a ničím si tím replikovou pumpičku. Taky to prd vydrží. No buď mám staré lepidlo nebo jsou kanadské duše moc klouzavé, ale ani jedna záplata nedrží a tak s Petrem jedeme na nákupy pro nové záplaty, lepidlo a rovnou i pumpičku, ať jsem soběstatčný a nemusím zas zkejsnout někde mimo civilizaci. S čerstvými zásobami všechno funguje, neuniká a daří se to i nafoukat na 30 psů jen pomocí ruční pumpičky. Asi lepší oddíl.

Vancouver Island

V ranních hodinách proběhla poslední kontrola Zuzky a rozlučka s osazenstvem a následovalo ponoření se do džungle velkoměsta a ucpaných ulic Downtownu. Na světlech jsem se raději poptal borce na skůtru, kudy a jak na silnici 99 směr přístav a k mému překvapení se nabídl, že mě tam navede a ukáže zkratku, která byla sice delší, ale za to hezčí a časově lepší - místo čekání v koloně na most jsme to vzali přes půlku Stanley Parku a je to rozhodně příjemnější svezení a podívaná, než být zasekaný mezi plechovkami s nemožností se posunout dopředu. Ze skůtristy se vyklubal příjemný chlap Andrew, pracující na senzorech do bot, zahrnujíc návrh algoritmů a samotného železa, takže jsme si měli o čem povídat u kafe na vyhlídce na Lions Gate Bridge. Navíc sám za pár týdnů plánuje cestu kolem pobřeží do Kalifornie na svém Aprilia skůtru, tak jsem mu mohl nabídnout i nějaké své cestovatelské rady.

Ze Stanley Parku jsem se chtěl vyhnout dálnicím, tudíž jsem to bral po klikatých silničkách mezi domy na pobřeží a na Kanadu výborné. Avška do té doby, kdy člověk fakt těch 30 nejede, za zatáčkou se mu zjeví odbočující popelářský vůz a pak už jen nezbývá nic jiného, než brzdit i očima…

Vjezd na terminál trajektu na ostrov je logistická blbost, z městečka Horseshoe Bay se tam dostat přímo nejde, musí se zajet 5 km zpět a stejně najet na tu proklatou Highway 1. Další překvapení následovalo na palubě trajektu, zvyklý z Anglie či Norska si přikurtovat motorku, tady nic takového nevedou - zaparkovat kolmo, zařadit jedničku, dát na bočák a protější stranu zapřít špalkem. Víc nic. Neměl jsem v to zrovna důvěru, ale ostatní motorkáři mě ujistili, že takto jezdí už léta a nikdy to nespadlo.

Po dvou hodinách plavby preventivně kontroluji zadní pneu po včerejší opravě a? Měkká. K*rwaaaa. Pumpička naštěstí funguje, tak jsem to trochu dofouknul, v Nanaimo jsem se posilnil koblihama a doufal, že to bude v průběhu jízdy ok. Na každé benzince jsem opakovaně kontroloval tlak a zdálo se to celou dobu již ok, ale někde za Parksville mi zadek z ničeho nic zase hazí ze strany na stranu a pneu měkká skoro na doraz. Odbočil jsem do uličky se stínem, psychicky se připravil a uklidnil a začal to v klidu opravovat. Defekty k cestě prostě patří, tak proč se znovu rozčilovat, ničemu to nepomůže.

Opravil jsem to s novou duší z Revelstoke, pomocí nové pumpičky nafoukal na 30 psů a mohl opět vyrazit dál. Jen bylo divné, že v duši nebyla nikde díra, pod slinama nikde nic neucházelo a voda nikde v okolí nebyla. Pro pozdější analýzu neskončila duše v koši, ale v brašně. Hladovej a unavenej jsem ještě vyrazil kousek na cestu, než jsem našel pěkný plácek na mechu na staré nepoužívané polní cestě.

Nejzápadnější kout Kanady

Alespoň pro mě mělo Tofino být tím nejzápadnějším místem, kam se se Zuzkou letos dostanu. Odtud to již víc na západ nejde, leda si tak poupravit Zuzku na vodní verzi a zkusit to přejet do Ruska přes Tichý Oceán jak Robbie Madisson na krosce na Tahiti :o) Jako správný cestovatel jsem do Tofina dorazil na rezervu a pak strávil několik minut hledáním dřevěného mola, na kterém se točil konec filmu One Week či zde ukončil svoje cestování napříč Kanadou Charlie Boorman v seriálu Extreme Frontiers.

Jsme tu Zuzi, Tichý Oceán. Děkuji…

Po notném uvažování a přemýšlení co že jsme to vlastně dokázali, jsem Zuzku posunul kvůli fotce trochu víc do rohu, aby mi pak do záběru stoupla dvojice. Byl jsem z toho krapet vykolejený, co se mi tam jako s*rou?! Borcovo: “S tou Čezetou tu bude asi někdo z Česka,” mě však dostalo do kolen :o) Adam a Terezka z Calgary, cestující přes Yukon sem na Vancouver Island. Bylo z toho příjemně strávených pár minut a neviděli jsme se naposled.

Normálně bych místo ke spánku hledal někde mimo v přírodě, ale jelikož jsem si chtěl vyzkoušet surf, bylo lepší zůstat poblíž města, ideálně teda v kempu. Jenže v celém Tofinu se dá stanovat jen v jednom kempu a ten byl plnej. Zkoušel jsem i najít někoho, s kým by se dalo posdílet místo, jenže nikde nikdo a ve mě se tak utvrdila myšlenka přenocovat na pláži. Oficiálně tohle v Kanadě taky moc nejde, ale to mě nezastaví. Na ceduli přeškrtnutý stan, tudíž si beru spacák a karimatku, něco k snědku a jdu sledovat západ slunce na Tonquin Beach. Nádhera.

Už jsem ulehal ke spánku jen v motohadrech, když v tom se objevili světla a parta borců, kdy jeden z nich měl s sebou tyč, u níž zapálil konce a dělal různé cirkusové kusy. Fotografovo srdce zaplesalo, pobral jsem foťák, stativ a Jägra a šel se s borcama seznámit a nafotit pár fotek s dlouhou expozicí. Nakonec i oni odešli a já tak mohl v klidu ulehnout do spacáku… A dojmy po noci strávené na pláži? Romantika určitě, ale kosa i ve spacáku především kvůli rose, a především přehršel komárů, díky nimž jsem měl celé čelo doštípané jak tvář pubertálního spratka. Ej… Zkušenost dobrá, příště s sebou alespoň tropiko.

Následující den jsem si půjčil prkno, nasoukal se do wetsuitu a nechal se odvést na pláž s ideálníma vlnkama pro začátečníky. Tak jdem na to - fuj, to je slaný! :o) Už od maníků v obchodu jsem dostal radu, že rychlost je všechno a je to pravda. Vyžaduje to ovšem dost pádlování rukama a to po krátkém čase hodně rychle unaví. Bez rychlosti se na prkně špatně drží rovnováha a bez rovnováhy se tam člověk plácá jedna dvě. Za dvě hodiny jsem toho měl plný kecky a rád se zas vrátil zpět k Zuzce.

Ve městě jsem opět potkal Terezku a Adama na longboardech, pozvali jsme se vzájemně na pivo do místního pivovaru Tofino Brewing Company a strávili tak pěkný večer u piva a povídání o prožitých zážitcích z cest.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE