Kanadou na ČZ

Zpět?

Od teď už jen cesta zpět a návrat do reality? No, zprvu jsem si to i myslel, ale i při cestě zpět toho bylo hodně co k vidění. Pacific Rim National Park a deštný prales, obří červené cedry či velké smrky, takový o dost větší Boubín. O kousek vedle přírodní vodní hrátky v průzračné řece, která vymlela výřivky, skokanské můstky či podvodní tunely. Zábava na půl dne a možná i déle. A o větší kus dál MacMillan Cathedral Grove s Douglaskami (sorry Adams) vysokými přes 60 metrů o průměru přes 3 metry, držící neoficiální titul jednoho ze sedmi divů Kanady.

Kozy. Kozy pasoucí se na střeše restaurace. Tuhle místní atrakci jsem při cestě do Tofina přehlédnul, neboť kozy samotné asi už spaly někde ve větrací šachtě či kde, ale při cestě nazpět už jsem o tomto věděl a musel se tu zastavit. Řekl bych taková malá norská stopa zde v Kanadě, místo střechy je izolací tráva a o údržbu se tu stará stádo několika koz. Je to levné, dobře to vypadá a funguje to jako vynikající vábička na turisty.

Dostal jsem i doporučení na vynikající kemp uprostřed lesa i se sprchou na stromě, který byl i nedaleko, takže moje další dvoutaktní stopa vedla tímhle směrem na Salt Spring Island. Z trajektu to bylo víceméně napřímo, ale jakmile se za mnou objevilo policejní auto, věnoval jsem až velkou pozornost jemu a ne navigaci a dojel jsem někam úplně jinam. Naštěstí příslušníci maják nezapli, buď jsem v jejich očích nepředstavoval žádnou hrozbu nebo pro ně zjišťování země původu mojí spztky představovalo až moc práce. Do teď rád žiju v iluzi, že vždy platilo to druhé.

Kemp Garden Faire krásný, trochu jsem si tu připadal jak v městečku Ewoků z 6.epizody Hvězdných válek - obklopen stromy, cestičky mezi jednotlivými místama pro stany lemované elektrickými pochodněmi, přátelská atmosféra mezi všema v kempu, prostě klid a pohoda na každém kroku, ale na Toad Rock to nemá ani náhodou. Málo motorek no :o)

Victorie

Přesun do Victorie proběhl tou ne-nejkratší cestou napříč středem Vancouver Islandu, kde mě předjeli i dva motorkáři, kdy se jeden z nich po celou dobu předjíždění ohlížel za Zuzkou. O kus dál zastavili a já za nimi - Češi, kdo jiný. Petr se musel ujistit, že ta znojemská spz je fakt ze Znojma a Číza fakt ze Strakonic. Oba bydlí ve Vancouveru, tudíž plán při přejezdu do Whistleru je daný!

Victorie je hlavní město Vancouver Islandu a provincie Britská Kolumbie, tudíž i tady je hlavním sídlem papalášů Parlament a především pro cestovatele to je jeden z počátků trans-kanadské dálnice vedoucí z Victorie až do St. John’s v Newfoundlandu. Proč jeden z počátků? Nuž, na obou koncích Highway 1, jak ve Victorii, tak i v St.John’s, jsou stejné milníky - Mile Zero Marker. To činí z Highway 1 jedinou národní silnici na světě, která má dva počátky a žádný konec. Holt žádné z těchto dvou měst nechtělo být “tím posledním”, tak to vyřešili šalamounsky takto.

Situace u milníku se podobala Banffu, zástupy autobusů s Japonci a Číňany a čekání na snímek přes 1/4 hodiny. Alespoň mě zahřálo u srdíčka, že se někteří z nich místo milníku vyfotili se Zuzkou, holt má Zuzka pro někoho větší charisma než nějaké uskupení šutrů, dřeva a betonu. Potkal jsem se tu ale i s Terrym, který dal celou štreku z Halifaxu do Victorie za necelých 5 týdnů a po porovnání našich strojů uznal, že na své Hondě to měl krapet jednodušší než já na Zuzce. Tyhle setkání s různými lidmi a jejich příběhy jsou na cestování asi to nejlepší, setkat se s členem kanadské letky Snowbirds se prostě jen tak někomu nepoštěstí.

Od Revelstoke jsem věděl, že mám ve Victorii přítele, na kterého se dá spolehnout. Steve se již vrátil ze svého tripu po BC a mohl jsem tak zakusit jeho pohostinnost a kus motocyklové historie, kterou má uschovanou v garáži a vystavenou různě po domě. Navíc ta jeho garáž je typicky motorkářova - motocykly na stojanech, poctivé nářadí, všude čisto a ani stopa po automobilu. Tady si člověk udělá v pohodě udělá generálku celé motorky a možná i nějaké ty nezbytné úpravy, jak designové, tak výkonové.

Se Stevem

Kdo by pak neznal Americký Chopper a prostředí, v kterém se staví a servisují motorky po americku. A úplně stejně jsem si připadal v Harley-Davidson Victoria, kam mě Steve jedno ráno vzal a ukázal zákulisí a historii jeho vlastního obchodu, který dřív vlastnil. Zrovna tam přivezli nové stroje s motorem Milwaukee Eight a mechanik ve Stevovi se nezapřel: “Až ten motor budete rozdělávat, dejte mi vědět, chci to vidět.” Provedl mě po obchodu do místní síně slávy, která dokumentovala historii a úspěchy nejen Steva samotného, ale celého obchodu. Z každé z těch fotek šel cítit dech historie a kolik příběhů v nich bylo obsaženo, to by vydalo na celou knihu.

Pak jsme jeli za několika jeho přáteli a po cestě si vykládali různé příhody a v jedné části Vancouver Islandu si Steve zavzpomínal na svoje jezdecké dny, kdy proháněl svou Hondu CBX 1000, šestiválec: “Tady na té rovince za tři plnej, před prvním horizontem přibrzdit, zhoupnout se za čtyři, na druhém horizontu trochu ubrat, za pět a plnej. S dobrým větrem v zádech jsem támhle na konci valil dvoustovkou…”

Se Stevem jsem se loučil docela těžce, ale chtěl jsem jet dál, tak jsem mu alespoň slíbil, že se tu pokousím na jaře znovu zastavit. Takový menší výlet na Zuzce kolem komína z Edmontonu do Victorie… No nechme snění, jedeme dál! Opět na doporučení, Mount Douglas, z kterého je vidět Victoria jak na dlani a na druhé straně poté z mraků vyčnívá Mount Baker - ikonická hora ve Státech, kterou jste možná zahlédli na obrázku v pozadí při pohledu na nějaké panorama Vancouveru. Žil jsem v iluzi, že ona hora je součástí Kanady, ale všiml jsem si jí poprvé až náhodou z mých vlastních fotek, v mlžném oparu nad mrakodrapy Downtownu Vancouveru. K Mount Douglas samotnému - západ slunce zalévající krajinu v dáli do oranžového odstínu, jak kanadskou tak i americkou je opravdu neskutečná podívaná! Alespoň v mé představě, nějak jsem to totiž nestil. A menší adrenalinová vložka nastala při cestě z Mount Douglas dolů, příliš velký sklon a utažené zatáčky, nezpomalující brzdy a do uších mi řval Ozzy se svou písní I don’t wanna stop…

Butchart Gardan - ohromné zahrady o rozloze několika set metrů čtverečních a po právu součást National Historic Sites of Canada. Najdete tu snad všechno, co by si vaše zahradníkova duše přála - růže, okrasné dřeviny, japonskou zahradu, … No, chtěl bych toho vyjmenovat víc, ale u 3/4 rostlin ani nevím jak se jmenujou, takže jen - Wow! Zahrady jsou rozdělené do několika dílčích celků vytvářejících ucelené téma - za všechny asi ta Japonská zahrada. Ale všechno tu má řád, na pokraji podzimu to tu hýří barvami a i kdyby člověk přišel v jiném ročním období, i tak tu najde pokaždé něco jiného, okouzlujícího. Pokud byste se náhodou ocitli v blízkosti Victorie, tohle místo rozhodně nesmíte minout.

Konec srpna a počátek podzimu. Jo, čtete správně. Ve vzduchu už ten podzimní nádech jde cítit, ale naštěstí teplé a slunečné dny převažují a cestuje se tak výborně. Možná až moc výborně, při příjezdu na trajekt z Vancouver Islandu jsem akorát dojel pár sekund před počátkem naloďování na trajekt. A Zuzka tyhle krátké zastávky nemá vůbec ráda, protože krátká pauza po dlouhé jízdě dostatečně neochladí motor a Zuzce se pak prostě nechce chytnout. Zvlášť když je nehorázné teplo. Takže první motorkářskou vlnu na trajekt jsem prošvihl, nepodařilo se mi nastartovat. Ve stresu jsem laboroval a laboroval a když se mi to povedlo, musel jsem čekat až zas všichni projedou, abych se mohl napojit na konec. Takže Zuzku tůrovat, aby to v tomhle teple udržela v otáčkách, bez ochlazujícího vzduchu, no hrůza. Mi jí bylo až líto.

To stejné utrpení následovalo při vylodění a proplétání se Vancouverem v době největší dopravní špičky. Kašlat na všechno, po krajnici dopředu a i kdyby mě vyfotily policejní kamery, tak hodně štěstí se zjišťováním původu SPZtky. Doproplétal jsem se až do části Vancouveru Maple Ridge, kde jsem zůstal u Petra, kterého jsem potkal na Vancouver Islandu. České pivko a slivovice, vynikající splachovač všech těch stresů po cestě přes město. A že jsme to spláchli dokonale, Petrovu pohostinnost jsem opouštěl až za dva dny :o)

Na Whistler

S Petrem si ještě dáváme do nosa ve vynikající restauraci Woody’s on Brunette, loučíme se a vyrážím na Whistler! Už den předtím jsem se ozval Honzovi z Lifetripu, jestli by neměl dneska chvíli čas, ale moc dobře to nevypadalo, dře jak mezek na další cestu po světě. Bez plánu jsem dojel někam do centra Vancouveru a s přehřátou Zuzkou zastavil někde na chodníku, abych trochu zchladil ji i sebe. Beru do ruky telefon, že se ozvu Honzovi, když v tom slyším: “Co je to tady za bezdomovca?” Honza osobně :o) Osud to tak asi chtěl, Honza se zrovna vracel ze školy a mířil rovnou do práce, tak jsme tu krátkou chvíli využili na další pokec a na fotku celého osazenstva se Zuzkou. Popřáli jsme si vzájmně hodně štěstí nejen v Kanadě a doufám, že jsme se neviděli naposled. Zdar Honzo!

Já jsem si ještě počkal, neboť Zuzce to chvíli trvá, než upustí trochu páry a znovu se umoudří. Do Whistleru vede silnice číslo 99 a má údajně název Sea to Sky Hwy, dálnice od moře do hor. Technicky to je správně, ale asi je lepší ji jet opačně z Whistleru, protože ve směru, kterým jsem jel já, jsem toho moc neviděl. Krom malé slovenské vlaječky na kole cyklisty směřujícím také do Whistleru. Michal se rozhodl jen tak vyjet z Vancouveru do Whistleru na kole a už toho měl evidentně plný kecky. Podaroval jsem jej vodou, které měl již málo, popřál mu hodně štěstí a pokračoval jsem dál.

Ve Whistleru již skoro rok žijí Tom a Pája, kteří mimochodem provozují projekt WildCamping.tips a na Toma jsem narazil hlavně díky tomu, že je zakladatelem H2O Maniacs - cyklisti, kajakáři a další sportovní blázni. A především tři motorkáři Honza, Radek a Martin, kteří v roce 2014 jeli na svých Jawách 350 po 50. rovnoběžce kolem světa. Kontakty vyměněny už dřív a koncem srpna jim stojím na prahu dveří ve Whistleru. Tomovi den předtím trhali osmičku, tak je ve velice dobré náladě :o)

Whistler a okolí

Na doporučení Toma a Páji jsem se dnes rozhodl na výšlap na nedaleký Wedgemount Lake, který je dle nich asi ten nejhezčí výšlap v okolí. Prý mi den předtím i říkali, že to je nejprudší výšlap v okolí, ale na nic takového si nepamatuju, protože pokud bych to věděl, asi bych tam nešel. No nepředbíhejme.

Že to nebude lehký výšlap jsem začal tušit na příjezdové cestě, kdy některé pasáže byly i 18%, musel jsem na Zuzce spojkovat jak blázen a občas se i odšoupnout nohama. Spojkoval jsem tak, že jsem vytahal spojkové lanko, ale oprava v řádů minut a Zuzku jsem pak nechal na místě opravy, už to stejně bylo jen kousek.

Pochodeeem, vchod! Začátek pozvolna, pak to ale po půl kilomteru přitvrdí a jde se docela prudkou strání po vrstevnicích furt nahoru. Po oddychové rovince krpál jako kráva a občas jsem zahlédl vodopád, který mi mou doměnku náročného výšlapu potvrzoval stále víc - byl neuvěřitelně vysoko a já jdu k jezeru? Bohužel mi tuto mou domněku odkýval borec, co již šel dolů. Myslel jsem, že mě v tu chvíli omejou. Čas se krátil a já několikrát dost vážně uvažoval o tom, že to otočím. Nevěděl jsem jestli bych to stihl za světla zpátky. Ale vydržel jsem… Aby mě omejvali podruhé, když jsem se vynořil z lesa a uviděl závěrečné stoupání, z kterého se mi už jen od pohledu dělalo špatně. Nedíval jsem se do dáli, díval jsem se nahoru. Šlapeme dál!

Na hoře nahoře foukal vítr tak akorát dobrý na pouštění draků, ale výhled je parádní a po chvilkovém odpočinku si prostředí jezera neskonale užívám. Pár lidí tu i stanuje a to teprve musí být zážitek vidět odtud východ slunce. Je ale potřeba dostat se i dolů. Pro kolena záhul neskutečný, bolest jako prase, nahoru to trvalo tak tři hodiny, dolů to o moc rychlejší nebylo. Alespoň jsem ke konci potkal dvojici z Čech, z Třeště kam jezdím na veteránské srazy :o) Taky Tom má též pár veteránů, tak je možné, že se tam někdy uvidíme. Dole mě alespoň dovezli k Zuzce, rozloučili jsme se a já u Toma a Páji padl do postele a okamžitě usnul.

Následující den město Whistler samotné. Po předchozím dni a výšlapu jsem toho moc nenachodil, ale město a místo konání Crankworx jsem si nemohl nechat ujít, místo kde se odehrává tolik extrémních sportů až z toho přechází zrak. Si pusťte pár videí a uvidíte co se dá dělat za akrobatické kousky na trochu lepších horských kolech. Proto mi přišlo divné, když jsem po celém městě viděl hromadu bikerů s helmama, kteří byli zcela čistí. Mírně poprchávalo, tak by měli být zablácení. Většina však nebyla, pozéři co se promenádují jen tak po městě. A pak jsem viděl pod gondolou wapku… Hups. Pro připomenutí zimní olympiády v roce 2010 ve Vancouveru a přilehlém okolí stojí uprostřed Whistleru velká socha olympijských kruhů. Krásná to vzpomínka.

Na sever?

Tomovi i Páji jsem poděkoval za jejich pohostinnost a vyrazil dál. Kam dál? Na rozcestí které směřuje buď na sever na Yukon nebo na východ do cíle do Edmontonu. Rozcestí jménem Prince George. A co rozhoduje o tom, jestli pojedu na daleký sever? Jednoduchá věc jménem pojistka. Na počátku jsem netušil, jak dlouho budu cestovat, tak jsem si udělal pojistku do půlky září. S půlkou září bych ale rozhodně nestíhal dojet na Yukon a zpět, tak za pomoci Honzy z Lifetripu jsem řešil pojistku další. A proč zrovna na Yukon? Opět přichází ke slovu Lifetrip, konkrétně další člen Kuba, který to po dokončení své části zapíchnul na okraji provincie Yukon. A hlavně Eskymo Welzl v Dawson CIty, před odletem jsem stihl přečíst jednu z jeho knih a tak jsem jej chtěl pozdravit.

Nejdřív se ale do Prince George musím vůbec dostat. Z Whistleru pokračuje Hwy 99 Sea to Sky a alespoň odtud začíná silnice dostávat svému názvu - výhledy na obklopující hory, zatáčky nahoru dolů, průjezdy po břehu blankytně modrého jezera pokrytého z půlky kládama a postupné šplhání do výšin s pohledy do bezedného údolí bez jakýchkoliv bezpečnostních zábran. Seš blbej? Spadni si tam, nikdo tě postrádat nebude.

Jak poznáte, že se nacházíte na americkém kontinentu? Krom mnoho jiného, většina motorek, které potkáke, jsou Harleje. Proto mě potěšilo, když jsem na nejtypičtějším motorkářově odpočívadle - benzince - potkal dvojici na Triumph Scramblerech. Nabaleni na lehko cestující také napříč Kanadou, vracející se domů do Ontaria, kde chtějí být za týden. To já budu rád, kdybych to za týden stihl ke Kubovi na Yukon :o)

Cesta na Prince George však byla chvílemi depresivní, monotónní prostředí, skoro pořád po rovině, tundra/tajga, sám na cestách uprostřed ničeho. Přidá-li se k tomu ne zrovna slunečné počasí se stále zataženou oblohou, není to zrovna výhra si takhle cestovat o samotě. Úděl cestovatele samotáře, který k tomu ale patří. Koření cest samotných, alespoň se člověk dozví něco o sobě samotném a někdy si uvědomí, jak na tom s životem vůbec je…

Na sever!

Prince George a příchozí potvrzení o pojištění pro Kanadu a Státy na celý rok. Yeah! Můžem cestovat dál a déle - na Yukon za Kubem a Welzlem! Ovšem co říci o cestě přes celou Britskou Kolumbii nahoru do chladných oblastí Kanady? Začalo přituhovat a občas se z toho stalo dost nudné polykání kilometrů. Přidáte-li k tomu terapii deštěm, ani fotit se mi nechtělo. Ovšem zkouška vybavení ohněm, pardon deštěm, dopadla super, motohadry od Psí Hubík teplo a sucho, v Cranmbrooku koupená bublina na helmu odpuzuje jehličkovou masáž obličeje a Gore-Tex rukavice a boty mi udržují končetiny v suchu. V teplu ani moc ne, nacucá to vodu a studí to stejně. Teplo se tak řeší dočasně jinak, v obchodech se dají koupit heat-packs, což je malý pytlíček s železnýma pilinama a nějakou chemií, kdy jejich společná reakce produkuje teplo. Má to jen jednu drobnou vadu - reakce potřebuje pro správný účinek vzduch. A v zatuchlých botech a rukavicích se jí moc vzduchu nedostane. Chvíli to funguje, no zastávky na kafe byly po celý přesun na sever častější než doposud…

Při jedné takové oteplovací přestávce jsem byl nabalen do nepromoku, ruce na kelímku ucucávajíc černé kafe s mlíkem a psychicky jsem se připravoval na další hodiny jízdy v dešti. A v tomhle zmrzlém stavu ke mě přijde holčina v šortkách a tílku, jestli ta motorka venku není náhodou moje a odkud že jsem. “Je Ti teplo děvče?” “Je mi teplo dědečku Mrazíčku. Jana, těší mě.” S přítelem jsou na cestě na Aljašku a bohužel pro mě již v autě neměli volné místo pro jednoho promrzlého motorkáře ani pro jeho motorku.

Jediné, co mi při této cestě vodou udělalo radost byli dva černí mladí medvědi, přebíhající mi těsně před koly. Tady jsi návštěvníkem ty, medvědi a veškerá fauna jsou tu doma. Bráno zpětně, jet několik dní přírodou bez špetky náznaku civilizace (ok, asfalt je vyjímka) byla opravdu nádhera a nevím kde doma v Evropě by tohle šlo zažít.

Tato část Britské Kolumbie je převážně obydlena domorodými obyvateli, indiány. A je to dooost divný. Veškerý natankovaný benzín musí zapisovat do nějaké knížky, mladí tu jezdí na čtyřkolkách po silnici bez helem hlava nehlava a ceny jsou též dobře vymyšlené. Indiánská přirážka na všechno a chtít za B&B přes sto dolarů, to je i na mě moc, tolik to nestojí ani ve větších městech a tady seš uprostřed ničeho s dojezdem do většho města několikset kilometrů. Tak jsem se těšil na teplou sprchu a postel, že mě po informaci o ceně už v městečku neviděli a zakempil jsem to někde na odpočívadle za cenu nula dolarů a nula centů.

Na cestách se dílem náhody vždy sejdou různé typy cestovatelů a minimálně jeden z nich je vždy větší blázen než já. A v Good Hope Lake jsem potkal hned čtyři takové. Kávové oteplovací intermezzo a po vstupu do lokální benzinky hned poznáván spřízněné duše - mokré hadry pověšené všude možně, káva a sušenka v rukou, typický cestovní squat. Tři holky a jeden kluk vyrazili z Aljašky na Floridu … Na kolech! A začali na Aljašce na počátku zimy, dobře si to vymysleli. Ovšem mají na to půl roku a jejich důvod je hodný obdivu - jedou to jako vzpomínku na přítele/bratra dvou děvčat, který jel pár let zpět něco podobného, kterého ovšem zabil řidič telefonující za jízdy… Dámy a pane, ať se výlet vydaří!

Kuba Jonák

Jak poznáte hranici provincie Yukon - Britská Kolumbie? Stejně jak když přejíždíte u nás z jednoho kraje do druhého. Změní se kvalita asfaltu. Ke Kubovi to už byl ale kousek a po pěti dnech a ujetých 2000 km jsem se setkal s druhou polovičkou Lifetrip sestavy. V místním areálu benzinky / motelu / restaurace / RV parku dělá, jak sám řekl, děfku pro všechno a zrovna byl v kuchyni. “Kde je ten prďola co tady čepuje to pívo?” Udělal mi palačinku, dokončil co potřeboval a pak jsme strávili večer u kulečníku a piva s jeho kolegyní Caylyn vykládáním všeho možného kolem motorek, našich výletů a tak vůbec.

Na můj výlet do severských krajů mi půjčuje návleky na řidítka, protože Gore-tex je sice super, sucho a tak, ale přesto nacucaná voda studí a návleky by mohla být super alternativa. Pokecáme víc až se budu vracet (naivo) a další den vyrážím na Dawson City!

Yukon bejby

Návleky fungují na výbornou, jen z ničeho nic pozoruju, že na trojku se nějak ozývá hluk od řetězu či řetězového kolečka, což přikládám povolenému řetězu, který utahuju, dávám si sluchátka do uší a frčím dál. Hlavní město Yukonu, Whitehorse, s mezinárodním letištěm, odkud létají přímé lety třeba do Frankfurtu. Beru zásobu zweitakt oleje a pořádně velkou deku, abych měl trochu víc komfortu a při odjezdu zjišťuju, že ten hluk je čím dál horší a zní to jak brus kovu o hliník. Testovací jízda bez pravého deklu u řetězu ukazuje, že problém bude jinde - převodovka? Hej, snad ne. Ale dělá to jen na trojku, což je divný a občas se do toho připlete spojka, která jde vyjímečně dost ztuha. Tohle není dobrý.

Po 400 km za den jsem zastavil za nějakým starým stavením, zapálil oheň a zkusil zjistit kde jsou škody. První problém, že šrouby spojkového krytu jsou tak zatuhlý, že ničím dvě hlavičky. Ok, nechávám to bejt a alespoň kontroluju kvalitu upuštěného oleje - žádný náznak hliníkového prášku, na ty kilometry to má barvu jakou to má mít. Tak já nevím.. Kdyžtak pojedem dál jen na dvojku a případně v dalším větším městě se na to podívám víc.

A další den, jak jsem si usmyslel, tak se i stalo. Přes hodinu na dvojku v totální mlze a před městečkem Carmacks z ničeho nic rámus i na dvojku, snažím se spojkovat, ale nic to nedělá. Zuzka zcela utichá. Spojka nefunguje, nastartovat nejde…

Záhada Strakonic

Dle všech indicií odešla spojka. Spojkový koš, lamely ani primární řetěz s sebou náhradní nemám, čímž je řešení, co dělat dál, velice jednoduchý. V téhle díře Kanady by trvalo doručení dílů z Česka nejméně dva týdny a být za turistu celou tu dobu by dost výrazně narušilo rozpočet, nehledě na fakt, že zima je za dveřma. Proč dva týdny? Ke Kubovi jsem si nechal expresně poslat novej plášť z Montréalu a po dvou týdnech ještě nedorazil jen díky tomu, že Yukon je prd.. e… krásná část Kanady.

Takže - dopravit sebe a Zuzku nějak do Whitehorse, půjčit si truck a dojet se Zuzkou na korbě do Edmontonu. Což se jednodušeji řekne než udělá, ale výhoda průseru uprostřed ničeho daleko na severu v Kanadě je ta, že kdokoliv kolem vás projede, zastaví a pokusí se pomoct. Díky tomu mi první auto po 5-ti minutách čekání pomohlo zjistit informaci, zda-li je ve Whitehorse nějaká půjčovna trucků. A po dalších 15-ti minutách se na mě usmálo štěstí úplně, kdy směrem na Whitehorse jel starší červený pickup GMC a byl ochotnej vzít mě i Zuzku na korbu.

S Kenem, který mířil na poslední hru v golfu, jsme vyzvedli Zuzku na korbu, položili do stabilizované polohy v bok a vyrazili. Trošku jsem si z Kena utahoval, že jako správný hráč golfu nemá triko s límcem, ale ujistil mě, že tady je límeček ta poslední věc, kterou by někdo při golfu řešil. Ve městě mě vyhodil u půjčovny kterou znal a zmizel v oparu spáleného benzínu staršího GMC.

Sobota na Yukonu - samozřejmě že mají zavřeno. Žhavím tedy internety a telefonní čísla, když v tom přijedou dva kluci shánějící nějaký 4x4 truck na neoficiální blbnutí na polňačce. Sedan půjčený od kámošky jim na tohle nepřišel zrovna ideální. Svezl jsem se s nima do půjčoven, které ještě měli vyhlídnuté a v jedné z nich mi doporučili půjčovnu Driving Force. Pro mé účely jediná firma na Yukonu, která půjčuje trucky v jednom městě a umí je přijmout v městě jiném. Nevím proč bych měl jet do Edmontonu se Zuzkou a pak ještě vracet auto do Whitehorse. Problém této varianty je v tom, že to ta firma tady ve Whitehorse moc běžně nedělá a je potřeba mít posvěcení od menežerisů. Řekl jsem, že byla sobota? Tak k tomu ještě přičíst fakt, že v pondělí je Labour Day, Svátek Práce, a nikdo opět nebude dělat… Nuda v hlavním městě Yukonu celé tři dny a to je ještě ta lepší varianta.

Kluci mě hodili zpět k Zuzce a žhavil jsem internety podruhé - ve městě kempovat někde navolno jde hodně špatně, pokud člověk nechce dostat pokutu a pobyt v chládku. Couchsurfing jsem zkusil, ale když to je z hodiny na hodinu, nikdo se neozve, takže beru za vděk nejlevnější B&B a Zuzku tam dotlačím. Vítá mě Bernie ve svém domě z roku 1907, kde na mě fouká kus historie z dob Zlaté horečky.

Whitehorse

U Bernieho zkouším povolit ty prokleté šrouby spojkového krytu, ale celkem tři šrouby mají tak dodělané hlavičky, že to s dostupným nářadím prostě nepovolím. Bude se to muset odvrtat a vrtačku Bernie taky nemá. No, až to budu spravovat, ideální čas tam dát místo toho šrouby na imbus, kašlu na dobovou věrohodnost, hlavně aby to fungovalo i v polních podmínkách…

Na pár dní se ze mě tedy stal chodící turista jako každý druhý ve městě, obhlédl jsem kocábku S.S.Klondike, Downtown s prastarýma budovama, ulovil pár kešek, jeden večer strávil se spolubydlícíma na lovu polárních září a poslední večer s Pepem z Couchsurfingu, který s kamarádem Danielem vyjeli v dubnu 2013 z Ushuaie a v srpnu 2014 dojeli na kole (!) do Inuviku v Severozápadních Teritoriích. Magoři? Úplní. Ale respekt hoši! No a Pepa nakonec zůstal tady ve Whitehorse a je tu očividně spokojen.

Úterý nikdo nic, tak ve středu se nechávám dopravit do půjčovny a zůstanu tam do té doby než dostanu nějaký auto. A hle, mírně nasraný přístup funguje. Do hodiny sedím v Dodge Ram 1500 s 5.7L Hemi motorem a můžu se připravit na finální cestu po Alaska Highway. S Berniem nakládáme Zuzku, balím si všechny ostatní saky paky a jedu o kus vedle vyzvednout dvě holčiny. Při hledání možností jak dopravit Zuzku do Edmontonu jsem na místním Craiglistu Kijiji.ca narazil na dvě holčiny, které chtěly do Calgary nebo aspoň někam po cestě. Auto už mám, tak proč je nevzít a trochu nerozpustit náklady na benzín do třech lidí. A alespoň nebude po cestě v autě nuda.

Vynikající hláška Rimmera z Červeného Trpaslíka - “Na blbce a německé turisty narazíš všude.” - dává tušit, odkud ty dvě holčiny byly - z Německa. Lillien a Lisa už nějaký ten pátek pracují a cestují po Kanadě a chtějí se vyhnout tuhé zimě tady na severu a tak míří jižněji do Calgary. Osazenstvo vozidla kompletní, jedem!

Alaska Higway

Zpočátku jsem při řízení toho korábu viděl všechno rozmazaně, přeci jen jet permanentně víc jak 60 po skoro třech měsících byla výrazná změna. Ale člověk si zvykne a pak už to je jen a pouze polykání kilometrů. Naštěstí Alaska Hwy není jednotvárná a nevede pořád rovně, takže se je na co dívat a pozorovat změny barevného spektra podzimního listí bylo super.

První zastávka - Kuba. Vrátil jsem mu návleky na rukavice, poděkoval majiteli Rickovi za jeho tehdejší pohostinnost a udělali jsme společnou fotku se Zuzkou na korbě. Snad se stejně jak s Honzem nevidíme naposled. Druhá stopka - Watson Lake a Sign Park. Jediná atrakce široko daleko, kdy se na hodně malém místě nachází přes 80 000 cedulí, značek a všeho tomu podobného. Nářez a je toho fakt hodně. Hlavně jsem byl překvapen počtem spz z Německa a kolik lidí tam bylo v tu chvíli z Německa samotného. Holt Rimmerova hláška má něco do sebe. Zprvu jsem se snažil číst všechny cedule a hledat nějakou českou stopu, o které vím, že tu určitě jsou, ale po první stovce značek jsem se na to vykašlal a jen se kochal.

Cestování s holkama mi dost dobře ukázalo, proč raději cestuju sám. Ráno strávené někde na odpočívadle ve stanu jsem vstal brzo a mohl vyrazit v řádů minut, ale než se milé dámy uráčily načančat a uklidit si brloh v autě, bylo to minimálně na hodinu.

Alaska Highway vede z 99% přírodou a tak blízká setkání střetího druhu nejsou vyjímkou a potkat relaxujícího bizona uprostřed silnice nebylo nic vyjímečného. Jen kdyby se tak těžká velká potvora chtěla pohnout a udělat trochu místa na projetí. To stejné se sobama, mají to všechno těžce v paži, jen medvědi utíkají co to jde a bohužel jsme byli i svědky jedno sraženého mrtvého medvěda černého.

Dawson Creek je počátek samotné Alaska Highway a i zde je velký pamatáník značící nultou míli dálnice až kamsi na sever do mrazů a ledů. Nezbytná fotosession, schovat se do auta před deštěm a jet o kus dál. Onen déšť však zapříčinil, že jsme se rozhodli jet celou noc až do Edmontonu za podpory Red Bullu a malých koblich Tim Bits. Díky tomuto chemickému životabučiči jsme dorazili o půl druhé ráno do Edmontonu, holky jsem vyhodil v hostelu a dojel k přátelům. Přespal jsem v autě, bo jsem je nechtěl budit a myslel jsem si, že to už je hotovo. No ne, pokud budete někdy v Kanadě a budete chtít zkusit kombinaci Red Bull a Tim Bits, rozhodně to nedoporučuji. Žaludek celou dobu protestoval až to nad ránem vzdal a rozhodl se vše vrátit.

Zajímavost na závěr, které jsem si dřív nevšiml, protože se to týká předjíždění, což se Zuzkou dost dobře nejde. Většinou je na silnici plná dvojitá čára a předjížděcí pruh začíná až od místa, od kterého jde opravdu bezpečně vidět bezpečně před sebe a dá se předjet. Pokud je silnice rovná, ale vlnitá, tak předjížděcí pruh tam není dokud za tu vlnitou část vozovky nejde bezpečně vidět. Dle mne super indikátor o bezpečném předjíždění.

A poslední dopravní rada - v části ohraničené značkou Construction je jaksi zakázáno předjíždět. To jsem takhle předjel pomale jedoucí zhrnovač a zastavil u slečny s lízátkem. A milým hláskem se mě zeptala od kdy že se může v Construction zóně předjíždět? “Odjakživa?” “Nikdy!” Ale popovídali jsme si a všechno bylo v pohodě.

Edmonton a konec?

U přátel jsem nabral síly a vrhnul se zjišťovat škody. Šrouby spojkového krytu pryč a nechat se překvapit nadílkou, která tam na mě čeká. A k mému překvapení je spojka ok. Proč je ale ten primární řetěz tak naplý? A proč jde s celým spojkovým košem tak hýbat? Ou… ložiska hlavní předlohy komplet vysypané a to na obou stranách. Štěstí, že se toho díky tomuto nepokazilo víc. Motor šel teda z rámu ven na ponk, proběhla operace půlení, sehnala se nová ložiska a počkalo se na jedno poškozené kolečko převodovky a může se opět jezdit! Kdyby nenapadnul sníh…

Co říct na závěr? Kanada je nádherná země, každý kout který jsem projel měl svoje kouzlo (ano, i prérie) a především přijemní lidé na každém kroku dokážou vykouzlit úsměv na rtech i v té nejblbější situaci. Každý asi nebude mít tu možnost projet si takto celou Kanadu, tudíž kdybych měl doporučit jen jednu provincii kterou navštívit a třeba si i ji projet na motorce, určitě by to byla Britská Kolumbie. Tolik nádherných a zajímavých míst na tak malé ploše je prostě něco nevídaného.

A pokud vám chybí nějaký elaborát o trápeních s byrokracií při dovozu Zuzky zpět do vlasti, tak ten ještě dlouhou dobu nevznikne. Zuzka i já jsme již sice dávno doma, avšak konec tohoto cestopisu a jeho vydání zde dělí více jak rok - celý rok, v kterém proběhlo poznávání Kanady i z jiné stránky než jen té cestovatelské, především ze stránky pracovní a kulturní. Ale to už je jiný příběh…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE