Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Celou noc se mi zdá o nefunkčním dálkovém ovládání od alarmu. Takže první, co ráno dělám je, že běžím s vysušeným ovladačem k motorce a zkouším jeho funkci. Motorka mě vítá zapískáním a zablikáním světel. S pocitem obrovské úlevy běžím zpátky do pokoje a zjišťuji, že i veškeré oblečení je suché, pouze boty by snesly ještě nějaký čas pod proudem vzduchu z klimatizace, ale to je v tuto chvíli drobnost. Rovněž fotoaparát je již schopen provozu a venku také přestalo pršet, což jsem si uvědomil až nyní. S radostným pocitem balím kufry a jdu na snídani. Její úroveň mě trochu zaráží, cena 52 EUR za pokoj je zcela v západoevropských relacích, proto bych od snídaňového pultu očekával více, než dva plastové tácky s lacinými salámy, odpornou kávu v oprýskané termosce a okoralý chléb. Ovšem nadšen tím, že se vše v dobré obrací si ses snídaní nelámu hlavu. Oblékám se, nakládám motorku, platím v recepci kartou za hotel a přesně v 8 hodin ráno se chystám se vyrazit. Ale ouha, dálkové ovládání opět stávkuje. Tlačítko mačkám asi stokrát, ale osvobozující pípnutí se neozývá. Usuzuji, že se pravděpodobně jedná o vybitou baterku v ovladači, když ráno na okamžik zafungoval. Zklamaně se vracím zpět do recepce a ptám se, kde by bylo v neděli dopoledne možné takovou baterku koupit. Recepční krčí rameny. Před očima mám obraz druhého ovladače, který visí na háčku v předsíni mého pražského bytu a jsem naštvaný sám na sebe, že mě nenapadlo jej vzít s sebou. Snaží se dovolat mechanikovi, který alarm instaloval, aby mi poradil, jak imobilizér deaktivovat. Ale v Praze je 7 hodin nedělního rána, takže se ani nedivím, že se nemohu dovolat. Po chvíli přemýšlení zavrhuji nápad, celé zařízení z motocyklu vymontovat, tak jednoduché to asi nebude. Opět zoufale mačkám tlačítko a motorka radostně píská. Rychle startuji, aby si to ještě nerozmyslela, toto zařízení totiž disponuje funkcí, která vždy po asi třiceti sekundách od odblokování alarmu a imobilizéru opět imobilizér uvede do pohotovosti. Pokud motor běží, je vše v pořádku, ale po jeho vypnutí se imobilizér aktivuje a není možné motocykl nastartovat bez jeho deaktivace dálkovým ovládáním. To je sice šikovné když jen odběhnete od motorky a necháte klíčky v zapalování, ale pro mě to v tuto chvíli znamená, že nesmím vypnout motor za žádné situace.
Vyrážím prázdnou Bukureští shánět vhodnou baterku do ovladače. Objíždím všechny větší benzinky, motorku nechávám vždy nastartovanou na stojánku. Ale bezúspěšně, knoflíkové baterky nikde nemají.. Mezitím musím přepnout benzín na rezervu a útočí na mě další skupinka psů, tentokrát jsem naštěstí ve střehu a stíhám před jejich zuby uniknout. Nalézám ceduli, která hlásá, že jsem vzdálen jen 5km od nákupního centra Carrefour, doufám, že bude v neděli otevřené. Ukazuje se, že otevřené je, tedy bude za deset minut. Čekám společně s davem nákupůchtivých Rumunů, s úderem deváté vbíhám dovnitř a ženu se k oddělení elektro. Výběr je zde nepatrně větší než u čerpacích stanic, ale baterie CR1220 zde také nemají. Začínají se mě zmocňovat obavy o můj další osud a sklesle se ploužím ven. Zahlédnu obhůdek s fotopotřebami, ještě do něj pro jistotu vcházím a nadšení je zpět. Baterie, které potřebuji mají. Spěšně ji v ovladači měním, motorka pískne a již vyrážím. Obloha je zamračená, ale neprší. Najíždím na kvalitní dálnici A1, která vede do Pitesti, městem asi 120km severozápadně od Bukurešti. Vyhlížím benzinovou pumpu, ale žádná v dohledu není. Rozhoduji se, že se pro jistotu vrátím natankovat do Bukurešti, na cestu do Pitesti nemám dostatek paliva. Na nejbližším nadjezdu se otáčím a potkávám dva muže na povozu taženém oslem. Oba jsou opilí a když mě vidí, něco vykřikují a mávají přitom lahvemi s vodkou. Vysvětluji, že potřebuji benzín a jeden z nich máchá rukou zhruba ve směru na Pitesti a se špatnou artikulací vyslovuje nějaké rumunské číslovky, z čehož usuzuji, že pumpa je 3 nebo 30km daleko směrem na Pitesti. Obě možnosti jsou akceptovatelné, pokračuji dále na severozápad. To již přepínám na druhou rezervu, což znamená, že mám k dispozici palivo na asi 50km a poslední šanci vrátit se do Bukurešti. Věřím ale opilému Rumunovi a jedu dále. Po asi 40km začínám být již opravdu nervózní, ale naštěstí po chvíli přichází vysvobození v podobě moderně vyhlížející pumpy. Tankuji plnou a chystám se pokračovat. Dálkové ovládání opět stávkuje. Baterie to tedy nebyla. Zkouším asi tisíckrát zmáčknout tlačítko, vyfoukávám vnitřek ovladače tlakovým vzduchem z kompresoru pro huštění pneumatik. Bezvýsledně. Mezitím začíná pršet, tlačím motorku zpět pod střechu benzinky, odstrojuji bagáž a demontuji sedlo, pod kterým se nachází řídíci jendotka alarmu a imobilizéru. Mezitím vychází ven pumpař a s křikem mi naznačuje, že pokud jsem již natankoval, nemám zde co pohledávat a snaží se mě vyhnat. Dochází mi trpělivost, vstávám od motorky a rovněž s křikem se k němu blížím. Česky na něj křičím velmi sprostá slova a něco ve smyslu, že jsem mu právě zaplatil téměř milion Lei, takže by mě tady snad chvilku mohl nechat řešit mé nesnáze. Rumun couvá, huhlá něco co beru jako omluvu a mizí zpět v prostoru čerpadla. Ještě chvíli jsem ve střehu pro případ, že by se vrátil s nějakou zbraní, ale on si sedá za pult a otevírá časopis. Přemýšlím, jak imobilizér obelstít a mimoděk si stále pohrávám s ovladačem. Motorka opět zapíská, takže spěšně startuji, dávám zpět sedlo, nabaluji zavazadla a vyrážím.

Mám dnes v plánu podniknout malou projížďku po středních Karpatech, poté pokračovat dále k maďarským hranicím a dostat se co nejdále na maďarské území směrem na Budapešť. Technické problémy mě sice výrazně zdržely a asi ještě zdrží, přesto se mi zvedá nálada, protože přestává pršet a v dáli přede mnou se dokonce místy objevuje modrá obloha. V Pitesti začíná svítit slunce a já pokračuji dále na město Ramnicu Valcea. Zde dotankovávám plnou nádrž a zjišťuji, že dálkový ovladač na sluníčku dostal rozum a dále pracuje bezproblémově. Zastavuji ještě v centru města, abych v bankomatu vybral nějakou hotovost. Ihned se kolem mě shromažďuje asi 15 dětí a s nataženými dlaněmi vyžadují peníze. Na takovéto situace jsem ale připraven, koupil jsem v MAKRO krabici lízátek a ty nyní mezi děti rozdávám. Děti jsou nadšené a dále mě již pozorují s lízátky v pusách. Vybírám milion Lei, který by mi měl na další pobyt na Rumunském území stačit a pokračuji již údolím v horách směrem na město Sibiu. Provoz je poměrně hustý a ještě jej brzdí spousty kamionů. Po asi 30km odbočuji vlevo do Berzoi na malou silničku, která vede přes mnoho malých vesniček do hor, kde by se měla nacházet přehrada. Při studiu mapy jsem doufal, že tato silnice bude mít nezpevněný povrch, takže poměrně kvalitní asfalt je spíše nemilým překvapením. Projíždím údolím malé říčky, na jejíchž březích stojí desítky aut, převážně Dacií a u nich si rumunské rodiny zpříjemňují nedělní slunečný den piknikem v přírodě. Po dvaceti kilometrech silnice začíná stoupat do hor a po další půlhodině skutečně dorážím k jezeru, které leží v horách ve výšce 1500m.n.m. Odtud hodlám pokračovat severně na město Sebes. Ptám se lesního dělníka, který odpočívá u cesty, zda se lze do Sebes dostat. Posunky naznačuje že ano, ale že cesta je špatná a v mapě mi ukazuje náhradní alternativu. Odměnuji jej krabičkou cigaret a pokračuji po mnou zvoleé trase. Blížím se k hrázi přehrady, vidím cestu, která se od ní spouští mezi stromy v malém údolí. Zraduji se a vyrážím. Lesní cesta je kamenitá, místy bahnitá. Celou cestu jedu ve stupačkách a i přes náklad, který vezu, uháním celkem svižně, přičemž se kochám okolními scenériemi, které skýtá nádherná příroda.. Po asi 40 minutách zahlédnu v dálce první budovy a očekávám příjezd do městečka Sebes. Když přijíždím blíže, téměř se mi zastaví srdce. Jsem zpět na místě, kde silnice od Berzoi začíná stoupat do hor. Podívám se do mapy a na GPS a mám jasno. U přehrady jsem měl ještě pokračovat v jejím objezdu, ale já jsem se bez rozmyslu vydal po cestě, která nebyla v mapě vyznačena a protože jsem nesledoval svůj směr na GPS, bezstarostně jsem pokračoval v domění, že jedu do Sebes. Jsem otrávený, tato chyba v navigaci mě stála minimálně 4 hodiny času. Zavrhuji myšlenku na návrat do hor, vracím se na hlavní silnici do Sibiu, kde se jen obtížně prodírám kupředu mezi pomalými kamiony. Do Sibiu je to asi 60km, dalších asi 70 do Sebes, kde jsem mohl již dávno být….

Cestou ještě jednou tankuji ve městě Deva a pokračuji dále směrem na Arad, kde leží přechod rumunsko-maďarské hranice. Tam dorážím kolem půl desáté místního času, za poslední Lei tankuji a řadím se do kolony aut, čekajících na odbavení. To se ukáže být zdlouhavé, do Maďarska se dostávám až před půlnocí. Posunuji čas o hodinu zpět na středoevropský čas a pokračuji směrem Budapešť. Nechce se mi hledat místo na spaní a vybalovat zavazadla, takže se rozhoduji, že ten „kousek“ do Prahy již dojedu. Potřebuji se jen někde najíst. To je ale problém, není zde žádná restaurace ani benzinová pumpa a s přibývajícím časem klesají šance na její nalezení. Začíná mi být chladno, zejména na ruce. Přemýšlím, co asi dělají mé rukavice v Burgasu a alespoň levou ruku zahřívám proudem teplého vzduchu od motoru. Pokouším se o to samé i s pravou rukou, ale řídit levačkou na pravém řidítku je zcela nemožné. Vyrábím tedy „tempomat“ tím, že kolem zrcátka a plynové rukojeti omotávám gumičku a plyn je tak fixován v libovolné poloze. Nastavuji „tempomat“ na 130kmh a mohu pokojně ohřívat obě ruce najednou. Kolem půl druhé přijíždím na předměstí Budapešťi. Jsem již značně promrzlý, hladový a také únava se hlásí o slovo. Zastavuji u první restaurace Mc Donald’s, která hrdě hlásá, že má otevřeno non-stop. Ukazuje se ale, že pouze ve všední dny. Naštvaně pokračuji dále, projíždím Budapeští, kde zajedu do prázdného centra a obdivuji nádherné budovy, mosty a sochy, které jsou efektně osvícené. Nedaleko za městem zastavuji u benzinové pumpy, kupuji si tři bagety, kávu a sušenky. Venku mě čeká přakvapení, starý maďar mi veheměntně pucuje větrný štít na motorce. Zděsím se a křičím na něj, ať to nedělá, ale to je již pozdě, plexi je jako nové. Dva týdny na něj chytám prach, bahno a hmyz a ten starý muž mi během pár vteřin tuto cennou, expediční patinu změní ve špínu na svém hadru a ještě za to chce peníze. Dostává krabičku cigaret a já si jdu s ručníkem pod hlavou na chvíli odpočinout na lavičku nedalekého odpočívadla.
Po deseti minutách mě budí chlad. Nakonec tedy stejně musím odstrojit tašku a z kufru vyndat teplé oblečení. Nabalený jako sněhulák sedám na motorku a pokračuju směrem na Bratislavu, kde se jen o fous míjím se silnou bouřkou. Počtvrté a naposledy na své cestě překračuji Dunaj a poslední rutinní kus cesty do Prahy zdolávám za pár hodin. Na Jižní spojce v Praze se zastavuji u Mc Donald’s, vydatně snídám a po chvíli přijíždím unavený, špinavý, zarostlý a zubožený ke svému domovu. Jsem rád, těším se na sprchu a postel, ale zároveň je mi líto, že má dvoutýdenní vyjížďka končí.

A co říci závěrem?

Strávil jsem na své cestě 12 dní, na motocyklu jsem absolvoval celkem 5.550,8 kilometrů, na moři dalších asi 1.800 kilometrů. Navštívil jsem celkem 8 zemí. Překonal jsem mnoho pohoří, viděl několik moří. Zažil jsem spalující žár na jihu Řecka i průtrže mračen v Bulharsku a Rumunsku. Poznal jsem spoustu milých lidí, ale i řadu těch špatných. Zažil jsem nadšení z cestování a euforii z jízdy, ale i únavu a zoufalství, strach i radost. Viděl jsem výstavní bohatá města, ale i vesničky, kde jsou jejich obyvatelé odkázáni jen na to, co jim dá příroda. Nebyla to nijak zvláštní cesta, ale to že jsem na ní byl sám jí udělalo vyjímečnou. Chvílemi mi bylo samotnému smutno, ale na druhou stranu mi ten pocit, že se se vším musím poprat sám mnoho dal. Motorem mého motocyklu proteklo přes 400 litrů benzínu a ani kapka oleje. Musím jej znovu ocenit za jeho spolehlivost a oddanost, se kterou mne celou dobu nesl na svých zádech. I přes to, že místy byla cesta velmi náročná, byl jediným technickým problémem prasklý drát v předním kole, který však další cestu nijak neovlivnil. Stávkující ovládání alarmu nepočítám, mou hloupostí bylo, že jsem jej před deštěm neukryl a nevzal si náhradní. Myslím, že to bylo důstojné rozloučení s mým věrným strojem. Pokrok se nedá zastavit a přese všechny své kvality a přednosti se má Yamaha Super Tenere nemůže srovnávat s mým novým, vysněným motocyklem. Tak kdyby ji chtěl někdo, kdo by na ní byl hodný a měl ji rád alespoň zčásti jako já, dejte vědět.

Fakta etapy:

Ujetá vzdálenost: 1576,8 km
Průměrná rychlost: 73,9 kmh
Nejnižší bod dle GPS: 23 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 1.523 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE