Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Po noci, kterou jsem po několika pivech Amstel bez přestávek sladce prospal, mě ráno kolem půl osmé budí muž, který jde kolem rybařit a myslí, že jsem mrtvý. Nejsem, naopak se s dobrou náladou probouzím do krásného rána pozvolna balím, mažu řetěz a chválím motorku polácáním po nádrži, za stále nulovou spotřebu uleje. Poté v mapě plánuji dnešní trasu. Chci se dostat do Albeny, luxusního letoviska na bulharském pobřeží Černého moře. Stále bojuji s myšlenkou, že se do Bulharska dostanu přes Turecko. Chci alespoň kousek této země vidět a také se pochlubit dalším navštíveným státem. Nakonec, po několika propočtech vzdáleností a časů tento plán zavrhuji a vyrážím tedy směr Kavala a Komotini, města na severu Řecka. Z Komotini, které je vzdáleno asi 130km od místa mého noclehu, je to asi 30km na sever, k řecko-bulharské hranici v horách, odkud budu dál pokračovat na severovýchod, do přístavního města Burgas, odkud je dalších 150km po pobřeží vzdálena Albena. Cesta ubíhá rychle, kvalitní silnice je místy střídána právě dokončenou dálnicí, klima se mírní a krajina nabírá pro středoevropana přijatelnější ráz. Do Komotini dorážím za něco málo přes hodinu jízdy, tankuji u první malé "benzinky" a hledám směrovky k bulharské hranici. Žádné však nenacházím a tak bloudím městem jen podle GPS a snažím se dostat na jeho nejsevernější bod, odkud by měla vést silnice k hranicím. Po půl hodině marného snažení zastavuji u policejní služebny a vyptávám se na cestu. Policista středního věku se směje a spustí na mě cosi řečtinou. I tak jsem ale pochopil, že zde žádný hraniční přechod není, že musím jet buď zpět do Soluně a nebo dále na východ a na rozhraní Řecka, Bulharska a Turecka překročit hranici do Bulharska u města Ormeni.
Zpět do Soluně se mi určitě jet nechce a pokud již budu u hranic s Tureckem, můj tajný sen se naplní a já si přes tuto orientální zemi zkrátím cestu k Černému moři. Vyrážím tedy dále na Alexandropulos. Dálnice je v těchto místech již zcela dokončená a tak cesta ubíhá rychle, leč nudně. Protože je dálnice téměř prázdná, krátím si dlouhou chvíli za řidítky psaním SMS nebo pokusy vyměnit si levý chránič lokte za pravý, aniž bych nechal rychlost klesnout pod 120kmh, což se mi na třetí pokus daří. Cesta je tak zábavnější a já jsem velmi rychle u turecké hranice, podél které ale ještě pojedu po její řecké straně směrem na sever a do Turecka ji překročím až u města Didimothio. Západní ráz vesnic a městeček se pozvolna vytrácí a je čím dál tím více znát turecký vliv. Do této oblasti zřejmě mnoho turistů nezavítá, takže se nikdo ani neobtěžuje instalovat ukazatele směru s nápisy v latince. Špinavé vesnice s posedávajícími lidmi, kteří na sebe hlasitě křičí přes silnici mi vlévá novou krev do žil. Už jsem blízko!!! Bohužel, v Didimothio dopadám velmi podobně jako v Komotini. Opět proklínám řecké kartografy (po kolikáté již) a uklidňuji se alespoň velikým hroznem bíleho vína, který od staré, vrásčité prodavačky dostávám zadarmo. Pokračuji dále na sever s dalším plánem dostat se do Turecka u města Edirne a po asi 150km jej zase opustit, tentokráte již u bulharské vesničky Malko, vzdálené necelých 50km od Černého moře. Hraniční přechod Kastanies konečně opravdu existuje a nacházím jej i poměrně snadno, takže s dychtivým očekáváním vjíždím do prostoru miniaturní celnice. Podávám celníkovi za okénkem pas a ten se mě ptá, kam mám namířeno. Vysvětluji, že chci přes Turecko jen projet dále do Bulharska a on se na mě nechápavě podívá. "Víte, jaká je situace na turecko-bulharských hranicích", ptá se a když odpovím, že nevím řekne mi, že je tam kolem pěti tisíc vozidel čekajících na odbavení, což představuje čekací dobu okolo deseti hodin. Po představě, jak by se tvářilo pět tisíc horkokrevných Turků, kdybych je začal na hranicích předjíždět si beru svůj pas zpět a vracím se zpět do Řecka. Ale mohu hrdě říci, že přední kolo mého motocyklu bylo v Turecku. Na Řecko Bulharskou hranici je to již jen kousek. Přechod má několik stanovišť. Na prvním je nutno přebrodit vanu s desinfekčním prostředkem, co kdyby někdo z Evropské Unie zatáhl do Bulharska nějakou špínu, že? Už už se do lázně rozjíždím, když mě korpulentní odbarvená Bulharka rázně zastaví. Objíždím tedy toto stanoviště a přijíždím ke druhému, kde z nápisu v azbuce vyrozumím, že se za používání vyspělé silniční sítě v bulharsku platí 20 EUR. I zde jsem posílán rázným gestem dále a řadím se do kolony asi deseti čekajících vozidel. U jednoho okénka se kontrolují pasy, což každému autu zabere asi 10 minut, u dalšího nechá Bulharský celník vyložit veškerý náklad včetně koberečků z aut. Psychicky se připravuji na odstrojování motorky a vybalování kufrů na asfalt. Po necelé hodince se dostávám k prvnímu okénku. Arogantní žena středního věku vyžaduje pas, řidičský průkaz, kterému nerozumí a zelenou kartu, které rovněž nerozumí, proto několikrát někam telefonuje. Po dvaceti minutách se posouvám k "vybalovací" čáře a očekávám nejhorší. Starší muž se však ihned vrhne na prohlížení mého motocyklu a po chvíli obdivných výkřiků mi naznačuje, že mám pokračovat, ale že musím rychle odjet, protože se chce dívat. Nasazuji si přilbu a ve snaze vyhovět mu se pokouším o rychlý start. Myslím, že musel být spokojen, naložená motorka má většinu hmotnosti na zadním kole a tak start absolvuji nečekaně po zadním až k 50 metrů vzdálenému dalšímu okénku, které ani nevím, jaký má úkol. Rozjásaní muži v něm mě nechávají zastavit a ihned dávají pokyn k pokračování, ale posunky dávají najevo, že mám odjet opět po zadním. Tentokrát je z toho pouhých deset metrů, ale to už jsem v Bulharsku, takže to musí stačit. Po prvních pětistech metrech na Bulharské půdě se mě zmocňuje cestovatelská extáze. Špína, zápach, rozbitá silnice a první stavení v dezolátním stavu, u nichž se volně pasou krávy, koně a osli. Zastavuji u první "benzinky" a zjišťuji, že platby kartou jsou zde zcela neznámým fenoménem. Po chvílích pokusů o komunikaci v Němčině se s pumpařem domluvám na platbě v Eurech a nechávám si za 15 EUR natankovat asi 18 litrů podivně zapáchající tekutiny. Přichází další muž a když podle nálepkz CZ na zádi mého stroje zjišťuje, že jsem Čech, hlasitě hlaholí: "Što, i ty něznaješ pa rusky?" Přecházím do Ruštiny a ledy jsou prolomeny. Přicházejí další muži a diskutujeme o cíli mé cesty. Zrazují mě od cesty do Burgasu, prý je tam špatná silnice, mám jet vnitrozemím rovnou do Varny. Vysvětluji, že s mým motocyklem špatné cesty přímo vyhledávám, smějí se a žádají rychlý start. Rád jim vyhovím a vyrážím směrem na Burgas. Pokud je někde nějaké značení směru, je psáno výhradně azbukou a nahé, špinavé děti ve vesnicích při mém průjezdu vřískají nadšením. Vřískám také, mám to, po čem jsem toužil. Jsem daleko od našeho uhlazeného západního světa. Silnice je samá díra, povrchy se nečekaně střídají. Od prašné cesty po rozbitý asfalt a dlažbu, aby na nějaké 3 kilometry přešla v rozbitou betonovou runway pro vojenská letadla a opět se vrátila na prašnou cestu, kterou v nejméně přehledných místech zvolna křižuje povoz plný lidí, tažený znaveným oslem. Staré kamiony nepředstavitelně kouří a nenadále mění směr jízdy, podle toho, jak se řidiči líbí nebo nelíbí povrch na jeho straně vozovky. Jednou jsem dokonce starodávným LIAZem jedoucím v protisměru vytlačen na krajnici, protože silnice na jeho straně jsou ve vozovce díry velikosti dětských bazénků. I přesto nečiní mojí Super Tenere problém udržovat standardní rychlost kolem 120kmh, kde se nevejdu na silnici, přejedu si na louku, která na ní plynule navazuje. Krajina je mírně hornatá s bujným, zeleným porostem, prosté vesnice, kde je zemědělství ve stavu, jaký známe z předminulého století střídají kdysi výstavní, dnes zpustošená budovatelská městečka s omšelými paneláčky a komunistickými monumenty. Jsem šťastný, užívám si zdevastované vozovky a nečekané reakce ostatních řidičů v oprýskaných Ladách, Moskvičích i Škodovkách. Čím více se však blížím k černomořskému pobřeží, tím více jsou městečka civilizovaná, silnice se stávají kvalitnějšími a vozový park mládne. Po necelých dvou hodinách vjíždím v právě vrcholící dopravní špičce do Burgasu. S kufry nemohu příliš využívat přednosti motocyklu a tak většinu cesty trávím poslušně zařazen mezi pomalu pohybujícími se auty. To je ovšem nelidské utrpení, většina vozidle je daleka plnění emisních limitů, zejména autobusy Ikarus se v tomto ohledu činí. Po půl hodině mi slzí oči a mám pocit, že omámen výfukovými plyny každou chvíli omdlím. Zastavuji u čerpací stanice OMV, která hrdě na cedulích hlásá, že přijímá karty VISA i EC/MC. Tankuji plnou nádrž a vcházím do klimatizované prodejny. Mladé Bulharky, které tvoří personál se chichotají a vrhají na mě úsměvy, což mě pochopitelně těší a nasazuji oblíbený výraz cestovatele-dobrodruha. Kupuji si Coca-Colu a brzdovou kapalinu, neboť jsem na posledních několika desítkách kilometrů zjistil, že její stav v expanzní nádržce přední brzdy výrazně poklesl a účinek brzd se začal povážlivě snižovat. Platba kartou je pro dívky vítaným zpestřením a špatnou angličtinou se mě vyptávají na zemi původu, jméno, cíl cesty a řadu dalších, nepochybně důležitých informací. Venku demontuji víčko expanzní nádržky předních brzd a zjišťuji, že jeho těsnění se při posledním odvzdušňování posunulo a tak došlo k úniku kapaliny. Upravuji jej a dolévám brzdovou kapalinu. Jedna z dívek za mnou ještě vybíhá s informací, že v 7 hodin večer jí končí služba a nemá žádný program. Potlačuji v sobě egoistické pýření a vysvětluji, že mám před sebou ještě kus cesty. Dívka zklamaně odchází a já pokračuji dále na Varnu a Albenu. Do Albeny dorážím se setměním, jedná se o obrovský rekreační komplex, plný hotelů, promenád a nejrůznějších atrakcí, který je malým státem ve státě. Při příjezdu každý projde jakousi celnicí a žena u okénka si opíše údaje z pasu a identifikační údaje jeho vozidla. Ihned po spatření přeplněných kolonád upouštím od záměru najít ubytování v některém z hotelů a jedu podle značení přímo ke kempu. Ten je velmi rozsáhlý a luxusně vybavený. Restaurace, obchody, non-stop otevřená internetová kavárna, vkusné bungalovy, bazén se skluzavkami a veliká plocha pro stany a karavany. Nechce se mi stavět stan, ale všechny bungalovy jsou obsazené a tak nemám na výběr. Platím 4 EURa, stavím stan, důkladně se sprchuji a vyrážím do víru tohoto letoviska. Hledám hotel Praga, kde jsem před 25ti lety strávil s rodiči, coby čtyřleté dítko dovolenou. To mi dává trochu zabrat. Veškeré stromy povyrostly a od doby hlubokého totalismu se zde mnohé změnilo. Městečko je plné života. Restaurace, lunaparky, stánky s nejrůznějšími kýči a roztodivné turistické atrakce činí orientaci komplikovanou. Nakonec hotel nacházím, zjišťuji, že v dětských vzpomínkách vypadal zcela jinak a usedám do nejbližší restaurace, kde si dávám dobrou večeři a slušný Merlot (odrůda červeného vína). Neustále jsem atakován místními krasavicemi, které asi očekávají, že se do nich zamiluji a odvezu je do středu Evropy. Mají smůlu, nemám na motorce stupačky pro spolujezdce. Začíná bouřka s průtrží mračen, uvědomuji si, že jsem na motocyklu nechal "schnout" kalhoty a ručník. Trochu mě to vyvádí z míry, ale účet znějící na v přepočtu asi 150Kč za veliký steak, salát a tři lahve kvalitního vína mi vrací dobrou náladu. Zítra přežiji i v mokrých kalhotách….

Fakta etapy:

Délka: 763,6 km
Průměrná rychlost: 90,7 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 573 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE