Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Po dni volna, který jsem strávil koupáním v moři, spánkem, projížďkou po Aténách, praním prádla a večerní soukromou pitkou před stanem, se probouzím do dnešního dne kolem půl deváte celkem svěží. Ještě se proběhnu po pláži, vykoupu se v moři a pozvolna balím věci. Při mazání řetězu a zevrubné obhlídce motocyklu objevuji prasklý drát v předním kole, evidentně památka na krétské pohoří Psilorites. Ostatní dráty se ale tváří statečně, takže jej pouze provizorně uchycuji do niple v ráfku a krátce po desáté hodině hodlám vyrazit směrem na sever. Ovšem nepříjemné překvapení v podobě vybité baterie mi na chvíli hatí plány. Je to důsledek celonočního dobíjení mobilního telefonu a digitálního fotoaparátu, kdy jsem používal adaptér napětí. Kapacita motocyklové baterie evidentně nedostačuje několikahodinovému provozu. Naštěstí motor startuje i při roztlačení rychlostí chůze okamžitě a tak mému startu do dnešní etapy nestojí již nic v cestě. Mám v plánu navštívit na své cestě Delfy a slavné chrámy v Meteoře. Na chvíli najíždím na dálnici, kterou však záhy opouštím a po příjemné silnici se blížím k horám na jihu kontinentálního Řecka. Do Delf mi zbývá asi 100km a sluneční svit začíná nepříjemně na intenzitě. Cesta do hor je zábavná, asfalt je zde celkem kvalitní a tak je možné radovat se i z jízdy v zatáčkách, což je, jak jsem zjistil v Řecku ojedinělé. Pokud jsem doposud mluvil o kluzkém asfaltu, možná jste neměli představu, jak to s tou adhezí skutečně vypadá. Udělal jsem malý test a pro orientaci uvádím následující: Když stojím s motocyklem na asfaltu, sedím v sedle a se zmáčknutou přední brzdou se odstrčím nohama do zadu, motocykl bez většího úsilí couvá a vláčí zablokované přední kolo po zemi. Na silnici do Delf je tomu ale jinak, takže si i s naloženým strojem užívám radosti z náklonů a především nádherných scenérií, které nabízí vysoké, skalnaté pohoří. Do Delf dorážím kolem jedné hodiny, kdy slunce odvádí svou práci zcela naplno a teplota ve stínu se i zde, v téměř tisíci metrech nad mořem šplhá na krásných 35°C. Platím 6 EUR vstupného a vyrážím po schodech vzhůru, do pozůstatků antického centra kultury a náboženství. Jeho ruiny jsou rozsáhlé a dýchá z nich více než dva tisíce let stará historie. Některé z budov jsou neobyčejně zachovalé a mohu tak obdivovat třeba více než 50 metrů dlouhou a asi 4 metry vysokou zeď jednoho z chrámů, která je tvořena kamenýmy bloky nepravidelných tvarů, které však do sebe přesně zapadají a jsou celé posety vytesaným drobným textem. Prohlídku Delf jsem musel ukončit zhruba v polovině pro nesnesitelné vedro. Odhaduji, že teplota mé pokožky pod chrániči v kalhotách dosahuje v tu chvíli minimálně 100st. C a vypadám, jako kdybych právě vyšel ze sprchy. To také budí pozornost spoře oděných turistů, kteří na mě, oblečeného do krosových bot a kalhot a trika s dlouhým rukávem, vrhají nechápavé pohledy. Přicházím zpět k motocyklu, z nedalekého pramene nabírám do lahve chladnou vodu a chystám se k odjezdu. Zastavuje u mne mladík na horském kole a vidíc mnou výzbroj se se mnou dává do řeči. Říká, že je místní, jezdí freestyle motokros, ale má doma i Hondu Afrika Twin a láká mě ke společné projížďce po horách, kde prý zná vynikající lokality pro enduro radovánky. Ihned nabízí i úschovu zavazadel, abych mohl vyrazit nalehko a v jeho očích vidím vzrušení, jaké snad mohou mít jen opravdoví off-road nadšenci. Je to sice neobyčejně lákavá nabídka, kdyby s ní přišel v okamžiku mého příjezdu do Delf, asi bych antické památky nechal stranou, ale nyní, zcela zmořen poledním žárem, odmítám. Mladík zklamaně odjíždí a já pokračuji dále ve svém putování. Proudící vzduch příjemně chladí a já se spouštím do údolí, kde v mlhavé dáli zahlédnu ve slunci se jiskřivě mihotající hladinu Korintského zálivu. V údolí je vedro ještě větší a ani několikakilometrový průjezd olivovými háji nepřináší žádné ochlazení. Okolo třetí hodiny přijíždím zpět na dálnici vedoucí z Atén do Soluně a u města Lamia zastavuji na oběd. Špagety s tomatovou omáčkou, salát s kuřecím masem a klimatizované prostory restaurace mi vracejí energii a tak radostně vyrážím po dálnici směrem na Soluň. Jak se ukazuje, dálnice je to jen chvílemi, jinak se jedná o běžnou silnici vyšší třídy, která je však dostatečně široká, aby bylo možno předjíždět loudající se kamiony, zatímco úseky skutečně dálničního typu jízdy výrazně zrychlují. Míjím odbočku na město Trikala, z časových důvodů bohužel upouštím od návštěvy chrámů v Meteoře a mířím dále na Soluň. Po pobřeží vlnící se silnice se střídá s dokončenými úseky dálnice a cesta tak ubíhá rychle, aniž by byla nudná. Po pravé ruce pobřeží Egejského moře, po levé velkolepý pohled na pohoří Olympu. Zhruba od města Larisa, dostává i vegetace zcela jiný ráz a mění se z vyprahlé pouště na příjemně působící zeleň, která graduje v soutěsce, kde je silnice vytesána ve skalách, vysoko nad Piniovou řekou, jejíž modrozelená hladina není pro bujné stromy a keře často ani vidět. Cestou zjišťuji další milou věc, dálniční mýto, které není nijak vysoké je mi na všech mýtnicích odpuštěno a já tak na povel ruky mávající z okénka projíždím bez zastavení. V půl sedmé večer dorážím do Soluně, města plného zeleně a vkusných budov, které je naprostým protikladem spalujícím žárem a špinavými stavbami nejrůznějších tvarů a velikostí přeplněných Atén. Zastavuji se v internetové kavárně na břehu moře, které lehce připomíná francouzské letovisko Nice. Po dobré kávě a kontrole e-mailů pokračuji dále a rozhoduji se, že se co nejvíce přiblížím městu Kavala, odkud vede silnice k bulharské hranici. Je již dávno po setmění, já se po asi 60km cesty vnitrozemím dostávám opět na severní pobřeží Egejského moře, kupuji si u benzinové pumpy několik vychlazených piv v plechovce a hledám místo, kde bych mohl strávit noc. Přímořská letoviska nenavazují jedno na druhé jako na jihu Řecka a tak po chvíli objevuji opuštěnou písečnou pláž s několika stromy, na kterou se ihned v naprosté tmě vydávám bez předchozího průzkumu. Písek se ale ukazuje být velmi hluboký, takže se ihned bořím až po motor a přes veškerou snahu nejsem schopen se dostat dále. Odstrojuji tedy všechna zavazadla a poté bez větších obtíží dojíždím až na místo, které se mi jeví jako naprosto vyhovující pro přespání. Vracím se pro své kufry, svlékám se a vrhám se po náročném dni do velikých vln. Moře příjemně chladí, pobřeží je písečné a já tak trávím dobrou půlhodinu "řáděním" ve vlnách. S povděkem zjišťuji, že pivo ještě nestihlo zteplat a tak si za jasného měsíčního svitu sedám do měkkého písku u motocyklu a se svěžím mořským vánkem ve zbytcích vlasů poslouchám šplouchání vln. Po více než týdenním putování začínám pociťovat smutek z osamění, ale snažím se rozptýlit nad mapu, při plánování dalšího pokračování mé výpravy. Zítra mě čeká překonání bulharské hranice a když vše dobře dopadne, další nocleh na pláži. Tentokráte však již na černomořském pobřeží.

Fakta etapy:

Délka: 697,4 km
Průměrná rychlost: 90,6 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 944 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE