Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

To, co jsem večer považoval za malou bouřkovou přeháňku se ukázalo být vytrvalou průtrží mračen, která mne kolem osmé hodiny ráno přivítala do dalšího dne. Vylézám ze stanu a napjatě sleduji černou oblohu v marné snaze najít alespoň náznak toho, že se situace vylepší. Jdu se osprchovat a poté vcházím do restaurace, kde platím 1,50 EUR a jsem vpuštěn mezi pulty s nejrůznějšími pochutinami. Snídám pozvolna, pořád ještě věřím v nějaký zázrak, který zastaví provazy vody snášející se s oblak na zem. Dávám si několik porcí míchaných vajíček s opečenými párečky, dvě kávy a množství sladkého pečiva. Vše zakončuji kusem melounu a sotva se s plným břichem pohybujíc vyrážím balit. Měl jsem sice původně v plánu projít si Albenu za světla a udělat zde pár fotek, ale na to nemám nyní ani pomyšlení. Nejraději bych si koupil pár piv a nějaké jídlo a zůstal celý den ve stanu. Čas je však neúprosný, pokud chci dorazit do pondělního večera zpět do Prahy, nezbývá mi nic jiného než pokračovat v cestě i přes nepřízeň počasí. Vše balím pečlivě a snažím se přitom, aby nic nezmoklo před uložením do kufrů nebo tašky. To se mi celkem daří, na závěr ještě tašku na sedadle spolujezdce pečlivě balím do plachty. Oblékám si nepromok a hledám rukavice. Ty nemohu najít, rekapituluji všechny činnosti související s rukavicemi a uvědomuji si, že jsem je včera při příjezdu k pumpě v Burgasu sundával…a….odkládal na jeden z bočních kufrů!! A potom si je samozřejmě nenasadil a odjel… Ihned se vzdávám naděje, že v sobotu seženu na černomořském pobřeží enduro rukavice a tak vyrážím bez nich. Ještě zajíždím k nejluxusnějšímu z hotelů a zjišťuji, že místní internetová místnost disponuje počítači s Windows XP, které by komunikovaly s čtečkou paměťových karet, což je při absenci datových přenosů místních mobilních operátorů jediná možnost, jak odeslat obrázky a reportáž ze včerejší cesty. Poté již mířím po pobřeží na sever do městečka Balčik, které je nejvýchodnějším bodem mé cesty. Odtud se stáčím severozápadně do vnitrozemí a mířím do města Dobrič, které je od moře vzdáleno asi 40km. Déšť je velmi silný a po chvíli cítím, že veškeré oblečení je i přes nepromokavý overal kompletně mokré. Stále se mi mlží brýle a tak vidím jen kam cesta vede, jaký má povrch mi již uniká. Po chvíli proto zastavuji a nasazuji brýle sluneční, mají sice tmavá skla, ale nemlží se. Cesta je plná děr, které jsou však ukryté pod vodou, tudíž se snažím přenést váhu co nejvíce na zadní kolo, aby přední nedostávalo v některých až 30cm hlubokých výmolech takové rázy. Silnice je místy zcela zatopená, u některých obzvláště velkých louží musím zastavit a pěšky prozkoumat jejich hloubku. Některé mi sahají až po kolena, ale stále se dají brodit. V Dobriči tankuji za zbylé Leva plnou nádrž a pokračuji dále, k asi 100km vzdálenému města Silistra, které stojí na hranici s Rumunskem. Déšť stále neustává, naopak se mi zdá stále silnější. Ukazuje se, že mé boty nejsou vodotěsné, jak jsem se doposud domníval, hladina v nich mi dosahuje již ke kotníkům. Stejně tak pokožka na rukou se začíná krabatit a já si uvědomuji, že takovéto cestování mi příliš mnoho radosti nepřináší. Do Silistri již přijíždím zcela prosáklý vodou a naprosto otrávený. Rozhoduji se, že dnes dorazím jen do Bukurešti a najdu si ubytování v hotelu, kde bude možné sušit mokré oblečení. Přejezd hranice nepůsobí žádné problémy. Na rumunské straně narážím na elegantně vyhlížejícího, asi čtyřicetiletého celníka, který mluví výborně anglicky. Dávám se s ním do řeči při cigaretě a dozvídám se, že pracoval 20 let jako řídící letového provozu na letišti v Bukurešti, proto tak dobrá angličtina. V rámci nějaké reorganizace jej však propustili a tak skončil na celnici. Diví se, co mě přivádí do Rumunska a jestli nemám strach z přepadení. Ihned ale usoudí, že se silným motocyklem bych neměl mít problém z případného problému uniknout. Přijíždím ke břehům Dunaje, který již v těchto místech přechází v deltu a tvoří tak mnoho ostrůvků a ostrovů. Platím 5 Leva, neboť EURo je zde neznámou měnou a já ještě neměl možnost směnit peníze na místní Lei. Ponton tlačený jakousi bárkou je již plný aut, ale chlapík na jeho palubě mi naznačuje, že se ještě vejdu. Najíždím po kluzkém povrchu na jeho okraj a vyplouváme. Místa moc nemám, balancuji celých asi 25 minut, které plavba trvá 10 cm od kraje paluby a všímám si, že veškeré sváry na této lodi má na svědomí nejspíš nějaký opilý zámečnický učeň při prvním praktickém vyučování. Přistání na druhém břehu Dunaje provází křik personálu a několikeré silné nárazy na přístavní molo, při kterých se pádu do vody snažím zabránit křečovitým přidržováním se zábradlí. Po silnici připomínající tankodrom vjíždím do první rumunské vesnice. Chci si vyfotit rozbořená stavení a skupinky Rumunů, kteří před nimi postávají, ale fotoaparát se v ledvince namočil natolik, že odmítá spolupráci. Cesta do Bukurešti je naprostým utrpením a proto s radostí vítám možnost si jej zkrátit použitím nově dostaveným úsekem dálnice. Při vjezdu do rumunské metropole déšť ustává. Vítá mě silný zápach, odpadky poseté předměstské ulice a veliká spousta toulajících se psů. V okamžiku, kdy jedu takřka krokem abych mohl sledovat na GPS správný směr do centra na mě jeden pes útočí. Zakusuje se mi do pravé nohy v oblasti kotníku, což mě pochopitelně překvapí. Vyděšeně "beru za plyn" a pes, stále zakousnutý v mé botě je chvíli smýkán po vozovce, aby následně skončil v kotrmelcích. Ještě za mnou výhrůžně štěká a já si od tohoto okamžiku pozorně všímám dění kolem sebe. To se ukáže jako důležité nejen kvůli psům, ale i kvůli ostatním řidičům. Ve městě je i přes sobotní odpoledne čilý dopravní ruch a já si uvědomuji, jak strašlivá urážka je, řekne-li se někomu, že řídí jako Rumun. Přijíždím do centra a hledám hotel. Hotely v centru jsou honosné a drahé. Připomínajíc vodníka jsem z recepce vždy téměř vykázán. Přesouvám se dále od centra. Mezitím se opět rozprší, ale naštěstí se mi po chvíli daří nalézt hotel přiměřené kvality, kde nocleh se snídaní stojí 52EUR. Parkuji motorku přímo před vchodem a čeká mě další nemilé překvapení. Namočené dálkové ovládání od alarmu vypovědělo službu. Pokud se do rána neumoudří, budu mít velký problém, nelze bez něj nastartovat. Pokud ji mezitím někdo neukradne, nemohu ani aktivovat alarm. Stěhuji zablácená zavazadla do pokoje, strategicky rozmisťuji mokré svršky a boty a pouštím klimatizaci na nejvyšší výkon. Asi hodinu trávím ve sprše, oblékám si suché věci a vyrážím do města. Recepční mi přivolá taxi, nakáže řidiči, aby mě neokradl a ať mě zaveze ke směnárně, kde získám lokální měnu a zaplatím mu. Dorážíme polorozpadlou Dacií do centra. Ve směnárně získávám za 50 EUR necelé dva miliony Lei a vracím se k taxíku. Řidič mne možná neokradl na ceně jízdného, ale když mu platím jízdné 57tisíc Lei stotisícovou bankovkou, vrazí mi do ruky dvacet tisíc a ujíždí. Hlavní bulvár se snaží vypadat světově, ale ani přes přítomnost obchůdků věhlasných značek se mu to nedaří. Mladí Rumuné se tváří jako "majitelé planety" a několikrát do mě někdo na chodníku vráží, ačkoliv se tísním na své straně, seč jen můžu. Po večeři v KFC, kde se mi dostává velmi nevybíravého chování personálu se rozhoduji pro návrat do hotelu. Kupuji si na večer několik piv a mávám na taxi. Nyní mě stejná cesta opačným směrem stojí 120 tisíc, tedy více než dvakrát tolik co cesta do centra. Řidič nemluví jinak než rumunsky a když se mu snažím naznačit, že je to moc, začne na mě křičet a doslova mě vykope z auta ven. Vracím se do pokoje, pouštím si v televizi atletiku na Olympijských hrách, popíjím pivo a přemýšlím, co tady vlastně dělám. Venku prší…

Fakta etapy:

Délka: 289,6 km
Průměrná rychlost: 77,7 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 280 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE