Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Po noci strávené střídavě pozorováním hvěz a lekání se ještěrek přebíhajících mi přes spacák mě svítání "tahá" ze spacáku ještě před šestou hodinou. Nahý skáču do moře a "plácám" se ve vlnách. Když mě to omrzí, vařím si čaj a věnuji se intenzivně osobní hygieně, na kterou v průběhu této cesty na to ještě jaksi nebyl čas. Při romantickém úsvitu se tedy mažu nejrůznějšími krémy, čistím si uši, do očí kapu uklidňující kapky, zkrátka si užívám to, co průměrný středoevropan dělá každé ráno v koupelně. Vědom si toho, že není kam spěchat, srkám čaj a nechávám se ovívat chladivým mořským váhnkem. Poté pozvolna balím a pouštím se poprvé v průběhu cesty do péče o motocykl. S povděkem konstatuji, že motor si oleje ani nevšimnul, pneumatiky jsou správně nahuštěny, dráty pevně drží a žádný důležitý šroubek se nerozhodl opustit mě a můj stroj na cestě. Řetěz je správně napnutý, za což ho odměňuji novým a velmi drahým lubrikantem, speciálně určeným pro provoz v prašném prostředí. Jeho aplikace na řetěz může být pro neinformovaného pozorovatele celkem komická, nedisponujíc centrálním stojanem popostrkuji motorku po pláži, po pár decimetrech ji stavím na stojan, skláním se k zadnímu koluj, zvednu se, popostrčím motorku kousek dál a tak pořád dokola. Před devátou vyrážím směr Balio. Rozhodl jsem se vnutit svá zavazadla do úschovy Vasilisovi, majiteli internetové kavárny a restaurace, kterého jsem zmiňoval včera. Jürgen a jeho další dva němečtí kumpáni, moji známí z lodi, jsou ubytováni poměrně daleko a cesta k nim a zpět na úpatí hor by byla zbytečným zdržováním mých off-roadových záměrů. Vasilis mě z dálky vítá a ochotně mi pomáhá s kufry do skladu slunečníků. Ještě stíhám rychlou snídani v pekárně, kterou jsem si velmi oblíbil při svém pobytu zde před dvěma lety. Při ní jsem svědkem velmi úsměvného rozhovoru dvou českých turistů středního věku, kteří netuší, že kousek od své motorky, skryt za závojem popínavých rostlin sedím i já. Pán: "Ježiš podívej, to je pražská značka. No to musí bejt magor, jet na motorce až sem.." Paní: A nojo!! Ale na druhou stranu je to hezký, co, taťko? Chce k moři, nemá na letenku, tak jede na motorce.." Pán: "No já vim, ale proč nejel třeba do Itálie? To by měl blíž. Já řikám, je to magor!!" Ve třičtvrtě na deset vyrážím směr pohoří Psilorites s cílem zdolat Timios Stavros, nejvyšší horu Kréty s výškou 2.456 m.n.m. O to jsem se neúspěšně pokoušel již před dvěma lety, jenže tehdy na půjčeném XT400, v triku a kraťasech. Dnes je jiná situace, tudíž mi nic nebrání spočinout během zhruba dvou hodin na jejím vrcholu. V 9.50 to už na silnici nemohu vydržet a sjíždím na cestu, kterou mapa označuje žlutou čarou a popisuje jako nezpevněnou komunikaci v dobrém stavu. Já ji ve své nové kategorizaci krétských off-road tras označuji jako "pistu" (sledujte mou kategorizaci pozorně, ještě se k ní budu vracet), což znamená cestu s pevným hlinitým povrchem s pískem nebo štěrkem do hrubosti 2,5cm, bez větších nerovností. Pista umožňuje jízdu vsedě nebo ve stupačkách, na rovných úsecích rychlostí vysoko přes 100kmh, což je na začátek zábavné. Sleduji GPS a protože "pisty" zde tvoří celou síť, mohu po nich stále udržovat kýžený směr, s minimálními přejezdy po asfaltu, kde paradoxně jezdím podstatně pomaleji. Dorážím na úpatí hor v nadmořské výšce zhruba 300m.n.m. Zde je vesnička, ze které se dá dále do hor pokračovat i po silnici, nicméně, já nadšen volností, kterou mi Kréta poskytuje rozhodně nehodlám této možnosti využít. Zastavuji u benzinové pumpy, tankuji pouze 10 litrů, což by mi dle mých plánů mělo stačit na přejezd pohoří a přitom výrazně neovlivnit těžiště stroje. Při placení doráží k pumpě dva jezdci na nových Yamahách XT v plné enduro zbroji. Dáváme se do řeči a já zjišťuji, že jsou to Italové, kteří si přivezli svou výzbroj, ale motocykly si půjčili až zde. Seznamuji je se svým plánem a oni, žádný plán nemajíc, se ke mně radostně přidávájí. Vjíždíme na cestu, kterou mapa značí bílou čarou a popisuje jako nezpevněnou komunikaci ve špatném stavu. V mé škále získává označení "cesta" a jedná se o cestu (jaký div) s hlinito-kamenitým povrchem s kameny do velikosti tenisového míčku a menšími nerovnostmi. Cesta začíná mírně stoupat mezi výběhy pro kozy, kterých je tady obrovské množství a jedná se vlastně o domestikovanou formu krétského kamzíka, kterého místní nazývají Kri-kri. Jdu do stupaček a "pořádně za to tahám", zadní kolo létá po kamenech ze strany na stranu a já nadšením ječím do přilby. Po asi osmistech metrech se cesta rozdvojuje, zastavuji tedy a čekám asi minutu na Giacoma a druhého Itala, jehož jméno jsem zapoměl. Pravděpodobně ale bude rovněž nějaké italské. Giacomo a ten druhý se blíží vlažným tempem, sedíc na svých strojích jako myslivci při obhlídce revíru a vysvětlují, že se s motocykly ještě nestihli seznámit. Chápu to a po krátké konzultaci s mapou se vydávám vlevo, kde cesta prudce stoupá asi 100 metrů olivovým hájem a na dvou místech jsou nepříjemné prahy pro odvod vody. Rozjíždím se na plnou jedničku a přední kolo tak může snadno výmol přeskočit. Zastavuji se na vrcholu a čekám na Italy, jenže Giacomo cosi křičí a mává na mě, abych pokračoval dál, že oni pojedou jinudy. To mi parťáci příliš dlouho nevydrželi…. Šplhám "cestou" vzhůru, kde se asi v 500 m.n.m. stáčí na vrstevnici, což ovšem v mapě není. Lehce mě to vyvádí z míry, nicméně pokračují dále. Když klesnu o 100 výškových metrů, zastavuji a dívám se do mapy. Kromě jejich dvou druhů nezpevněných cest jsou zde ještě přerušovanou čarou značené stezky pro pěší, které ovšem s mapou vůbec nekorespondují. Ukládám mapu do tankvaku a dále se spoléhám jen na svůj instinkt a GPS. Leč síť "pist" a "cest" je zde tak spletitá, že se neustále "plácám" mezi 400 a 600 m.n.m a pohybuji se tak vlastně po vrstevnici ze západu na východ. Po 10km se mi daří vystoupat do nadmořské výšky asi 900 m.n.m. a narážím na Anogii, půvabné horské městečko. Z něj vede dále do pohoří silnice, u níž stojí hrdá cedule olbřímích rozměrů, hlásající, že "SKI RESORT" je vzdálen pohých 21km. Nezbývá mi nic jiného, než se na po ní vydat dále vzhůru. Asfalt adhezí opět napodobuje mokré lino, takže jízda mnoho radosti nepřináší. Zpestřením jsou až Kri-kri, které zde již žijí volně a často se rozvalují přímo uprostřed silnice. Míjím odbočku k observatoři, která je na blízké hoře ve výšce kolem 2.000 m.n.m. Mým cílem je Analipsi, místo kde silnice končí a odkud je možné podnikat výlety do hor nebo navštívit nedaleké archeologické naleziště Ideo Andro. Ještě dříve, než k němu dorazím ale odbočuji směrem k lyžařskému areálu. Ten je tvořen polorozbořenou budovou a asi 250 metrů dlouhou a 50 metrů širokou sjezdovkou s malým vlekem. Stav celého areálu odpovídá tomu, že sníh na Krétě padal naposledy v roce 1976. Od lyžařského areálu si hodlám cestu do Analipsi zkrátit po "bílé nezpevněné komunikaci ve špatném stavu". Z té se ale záhy vyklube něco, co začínám nazávat "Kri-kri stezka první třídy", zkráceně "Kri-kri stezka 1". Ta vypadá tak, jakoby ji skutečně vyšlapaly Kri-kri, což je nakonec velmi pravděpodobné. Jedná se o kamenitou cestičku s kameny do velikosti míčku na softball a středními nerovnostmi. Abych to zkrátil, dále se mění ještě v "Kri-kri 2"., což je kamenitá cestička s kameny do velikosti lidské hlavy a velkými nerovnostmi. Tu je třeba zdolávat velmi obezřetně, ale zároveň rychle, protože v okamžiku, kdy mezi tak velkými kameny zpomalím, stane se stroj neovladatelným a před pádem mě zachrání jen silné dolní končetiny a okamžité zastavení. V rychlosti mezi 30 - 40kmh se motorka celkem komfortně pojybuje po vrcholcích balvanů, které nejsou nijak ostré a je třeba jen dávat pozor na nerovnosti a správně na nich přenášet hmotnost na přední či zadní kolo, či podle potřeby přední kolo ještě nadlehčit plynem a "taháním" za řidítka. "Kri-kri 2." Mě v tuto chvíli baví zdaleka nejvíce, ale po asi 3km už mi docházejí sily, tak zastavuji a kochám se pohledem na sklanatý masiv, o němž jsem pevně převědčen, že jej dnes zdolám. Pokračuji dále a přijíždím do Analipsi, které leží ve výšce asi 1.350 m.n.m. Parkoviště je plné aut z půjčoven, před malou tavernou sedí turisté, kteří se vrátili a nebo se chystají na obhlídku Ideo Andro. Nekompromisně mířím dále po okraji veliké plošiny Nida Plateau rozkládající se mezi horami, na ploše zhruba kilometr na kilometr a je protkána sítí "pist", které ale mají svůj původ spíše v pasoucích se Kri-kri kozách. Jedu po "cestě", po které jsem na horu Timios Stavros útočil před dvěma lety, ale pro nevyhovující výbavu svůj pokus předčasně ukončil. Po několika stech metrech ale vidím, že čára, kterou kreslí GPS se zásadně rozchází se směrem, který označuje mapa. Vracím se tady zpět na parkoviště, rekognoskuji terén a porovnávám skutečnost s mapu. Cesta, po které jsem jel v mapě zanesena je, stejně jako cesta vedoucí k Ideos Andros. Mezi nimi je ale vyznačena ještě stezka pro pěší, která by měla vést na vrchol Timios Stavros. Ta však ve skutečnosti zcela chybí, není po ní ani památka. Usuzuji, že začátek bude stejný s cestou do Ideos Andros a ta má vrcholová stezka z ní někde odbočuje. Vyjíždím z parkoviště a protože z něj právě vyrazila i skupina turistů, včetně mladých, sympatických turistek, které mne se zájmem pozorují, pochopitelně se trochu předvádím. "Cesta" k Ideos Andros se klikatí svahem nahoru, takže na mě turisté mají dobrý výhled. Jedu pěknou "palici", kameny létají všude kolem, zadní kolo se zmítá ze strany na stranu…. Škoda, že se nemohu vidět, určitě to vypadá dobře. Vrcholovou stezku nenalézám a po rychlé obhlídce jeskyně, která je významným archeologickým nalezištěm se vracím zpět. Turisty míjím v polovině kopce, potleskem a vztyčenými palci mi dávají najevo, že se jim má exhibice líbila. Představuji si, jak by něco podobného prošlo v Krkonoších, které nabízejí velmi podobný terén. Z místa, kde se turisté nacházejí je krásný výhled na celou náhorni plošinu, rozhoduji se tedy pro druhé dějství, kvapně sjíždím dolů, najíždím na jednu z pist křižujících plošinu, jdu do stupaček a "dávám tomu co to dá". Zde je mi dvojnásob líto, že celou scénu nemá kdo dokumentovat, v rychlosti 158kmh (jak později ukázal trailmaster) se pode mnou motorka vlní jako had, za zadním kolem se zvedají mohutná mračna prachu a Kri-kri kozy vyděšeně utíkají z cesty. Úplný Dakar… No ale co bych neudělal pro potlesk… Plošinu zdolávám za několik málo desítek vteřin a "pista" dále pokračuje ve formě "Kri-kri stezky 2.", která vede do prudkého kopce . Nadšen dosavadními off-road radovánkami to na ní trochu přeháním a přichází lehká "krizovka" v podobě odskoku předního kola asi půl metru stranou a ještě přímo do mezery v kamenech. Před letem přes řidítka mne zachraňuje nevím co, jediný následek je pád rozkrokem na nádrž, který ale přecházím se zatnutými zuby bez slzičky. S bušícím srdcem a husí kůží zastavuji. Pro uklidnění vyndavám mapu, ve snaze ohromit turistky jsem se vydal ani nevím kam. Rozhoduji se zaútočit na Timios Stavros jižní stěnou, kde by podle mapy měla být "bílá" cesta těsně pod vrchol a dále stezka pro turisty. K tomu musím objet celý masiv a "žluté a bílé cesty" v mapě slibují mnoho, tudíž se s radostí vydávám kýženým směrem. Ten mě vede zpět na odbočku k obzervatoři, ze které by se po pár stech metrech měla oddělit nezpevněná cesta v dobrém stavu, která by přes několikero údolí a nějaké odbočování měla po asi 45km ústit v Lochrii, kde začíná vrcholová cesta jižní stěnou. Raduji se, že si na slibované "pistě" užiji rychlou jízdu, která mě brzy přivede na místo finálního útoku na vrchol. Ihned se ale ukáže, že řečtí kartografové si se značením cest příliš hlavu nelámou. Trasa vede po "cestách", často také po "Kri-kri stezkách 1. i 2". To mi však vůbec nevadí, naopak. Užívám si terén, kameny buší do plechu pod motorem i do mých bot a mě se otevírají nádherné scenérie okolních hor i hlubokých údolí. Radost mi nekazí ani několik slepých odboček, které mě po několika stech metrů přivádějí ke kameným stavením, které Kri-kri kozy hojně používají jako stáj. Vždy se statečně vracím a vychutnávám si jízdu. Po zhruba 15km přijíždím na odbočku, která mě má prudkým sestupem do údolí a následným překonáním hrany jednoho z masivů přivést do Lochrie. Uvědomuji si, že v případě poruchy nebo proražení pneumatiky by mi vznikl závažný problém, navíc netuším, kolik mi ještě zbývá paliva. Jsem zde uprostřed hor, zcela mimo dosah sítí mobilních operátorů a k nejbližší civilizaci je cesta pěšky otázkou desítek hodin. Prohlížím motorku, která vše snáší statečně a slibuji si, že se nadále budu trochu krotit. Spuštím se prudkým klesáním "Kri-kri stezkou 2." do údolí a po asi hodině se dostávám do místa v mapě označeného jako Agios Ioannis. Zde se má cesta rozdvojit, má "bílá" vede do Lochrie oklikou, přímo tam lze sestoupit také pěší stezkou, avšak klad vrstevnic naznačuje, že se jedná o velmi, velmi prudké klesání. To také potvrzuje pěší obhlídka začátku cesty, která vede prázdným korytem potoka. Volím delší, avšak jistější variantu a vyrážím na "bílou" , která je ve skutečnosti "Kri-kri stezkou 2.". Ta však po asi dvou kilometrech zcela končí a dále již následuje jen prudký svah s obrovskými balvany a olivovníky. Vracím se zpět na rozcestí, rychle zavrhuji cestu zpět o 600 výškových metrů, jejichž sestup mi dal tolik zabrat a vydávám se do koryta potoka. Po 300 metrech ale musím zatroubit na ústup. Již tak značný sklon pokračuje sérií více než metrových schodů a tak se pokouším motorku otočit. To mi dává pěkně "zabrat", koryto je úzké a má strmé břehy. Po deseti minutách těžké dřiny startuji zpět do kopce. Míjím Agios Ioannis a pokračuju zpět na místo, odkud jsem zahájil sestup. Nahoru to jde o něco lépe, taže po dalších 40 minutách stojím opět na rozcestí. Mezitím už přepínám na první rezervu, takže se rozhoduji pro sestup přímo na jih, do vesnice Gergeri, ze které je možné se po silnici dostat do Lochrie. Klesání je nekonečné a plné kamenů, po hodině sestupuji o 900 výškových metrů, zajíždím k "benzince", tankuji a kupuji si pití a zmrzlinu. Je půl třetí odpoledne, v terénu jsem tedy již více než 5 hodin a navíc se na mě začíná projevovat únava z předchozí probdělé noci. Rozum velí k návratu, i tak je to do Balia přes 80km a já musím stihnout večerní loď do Atén. Ptám se pumpaře, zda je možné dostat se na Timios Stavros na motocyklu a on rezolutně kroutí hlavou. Uklidňuji se tím, že má asi na mysli silniční motorky a vyrážím do Lochrie. Tam mě dokonce čeká směrovka s nápisem "Psilorites", která ukazuje, že do hor je to jen 14km. Pomyslím si, že se jistě jedná o místo, kde končí "bílá" a začíná pěší stezka a vyrážím vzhůru. Dokonce je zde asfaltová silnice, což mi už v tuto chvíli nevadí. Únava je silnější než off-roadové touhy. Asfalt ale končí za první zatáčkou a začíná "Kri-kri 1.", ihned následovaná "Kri-kri 2". Stoupání je velice prudké, jedu na jedničku, jen několikrát použiji dvojku. Bojuji s motorkou, bojuji s únavou, navíc začínám dostávat křeče do rukou, po chvilce i do nohou a mám pocit, že následujících několik týdnů budu mít na dlaních zrdcadlově vytlačené nápisy "Renthal". V tuto chvíli nesnáším terén a jediné po čem toužím je sprcha a postel v Praze a hlavně žádné motorky. Nicméně moje tvrdohlavost nezná mezí, pokračuji dále do kopce, překonávám hranici 1.500m.n.m. a přidávají se technické problémy. Karburátory nastavené pro běžné podmínky bojují s řídkým vzduchem a motor ztrácí točivý moment ve spodních otáčkách. Pomáhám si tedy spojkou, ale ve vyšších otáčkách jde na zadní kolo naopak příliš mnoho výkonu, takže v kamenitých výjezdech létám ze strany na stranu. Dostávám se na plošinu ve výšce 1.800 m.n.m. a naskytuje se mi pohled na vrchol Timios Stavros v celé jeho majestátnosti. Snažím se na něm zahlédnout náznaky cesty a málem opět padám přes kameny. Cesta se rozdvojuje, vlevo končí po pár stech metrech u "Kri-kri stáje", vracím se a vyrážím dále vpravo. Od vrcholu se vzdaluji, přichází horizont, za kterým očekávám finální stoupání a….. Cesta padá hluboko do údolí. Mapa se již dávno zcela rozchází s realitou, zkouším to z posledních sil přímo nahoru mezi balvany, motor zkomírá, po intervencích spojkou jsem nekontrolovatelně katapultován vpřed, "pádluji" nohama kolem sebe ve snaze udržet přímý směr, ale ve výšce 1.998 m.n.m moje úsilí definitivně končí. Přede mnou je jen stěna z kamenů. Timios Stavros odolává. Krokem se vracím zpět do údolí, téměř na motorce usínám. V 17.20 mě vysvobozuje asfalt a já se bezmyšlenkovitě ploužím krajinou, ve snaze dosáhout severního pobřeží Kréty, v čemž mi ovšem brání výběžek hor, musím tedy více na východ. Jedu jen podle GPS, nemám ani sílu hledat něco v mapě. Celé tělo mě bolí, křeče v rukou neustávají, k tomu se přidává spálený nos a zátylek. Dostávám se na nejjižnější a nejvíce vzdálené místo celé mojí cesty. Od Staroměstského náměstí v Praze jsem nyní vzdálen 1.896km vzduškou čarou. Nějakou záhadou sjíždím do údolí, kde silnice končí. Staví se zde údolní nádrž a údolí je protkáno prašnými "pistami". Na jednu z nich, vedoucí směrem na sever najíždím a trochu ožívám. Dá se po ní hezky "upalovat" a klikatí se překrásnými zákoutími s bujnou, na Krétě nevídanou vegetací. Po 20km "pista" ústí ve vesnici, kde mě zachraňují ukazatele s nápisem "Iraklion 45km". Z Heraklionu je to do Balia dalších 45km, mám před sebou ještě pěknou "štreku". V Heraklionu tankuji "plnou" a do Balia dorážím v 19.40, nakládám motorku, večeřím u Vasilise a pocit z úžasného dne se začíná vracet. Rychle navštěvuji fórum na našem webu a ve 21 hodin vyrážím do Heraklionu. Jsem propocený a zaprášený, chci se před odjezdem ještě vysprchovat někde u "benzinky". Cestou si ale uvědomuji, že loď neodjíždí v 11 večer, ale již v 10. Předtstava sprchy se rozplývá, zrychluji a začínám další boj s časem. K lodi dorážím minutu před jejím odjezdem. Páchnu jako pes, takže nejenže nemířím do "svého" business class, ale snažím se vyhýbat všem ostatním pasažérům. Na lodi není sprcha, takže upocený, ulepený, páchnoucí a k smrti unavený usedám na podlahu na chodbě, u bot si jen rozepínám přezky a vyndavám notebook. Musím vám toho dnes tolik říci. Je mi líto každého, kdo nemá enduro a nemůže zažít takto vyjímečné okamžiky. Dnešní den byl tím nejkrásnějším v mém motorkářském životě. Více než 200km terénem, 7 a půl hodiny pevného sevření řidítek. Nádherná příroda, dotek divočiny. Bezmoc i touha dosáhnout svého cíle. Naprosté vyčerpání i euforie z jízdy, to vše se spojuje v jeden obrovsky povznášející pocit. Děkuji své motorce, která dnes podala naprosto heroický výkon a nyní osamocená čeká v podpalubí, aby mě zítra mohla nést dále na naší společné cestě.

Fakta etapy:

Délka: 428,9 km
Průměrná rychlost: 49,1 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 1998 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE