Expedice Motorkáři.cz: on-line reportáž

Ráno vstávám v 8 hodin, nakládám motorku a hledám v mapě přístav v Pireu, odkud mi v 11 odplouvá loď na Krétu. Jannis si uvědomuje, že pro článek, který o mě chce napsat do řeckého motočasopisu nemá dostatek informací. Většinu toho, co jsme probírali předchozí večer si nepamatuje, tudíž zapíná diktafon, jeho žena vaří kávu a pouštíme se do rozhovoru. Opět se zapovídáme, až si v 10.25 uvědomuji, že bych si v těchto chvílích už měl hledat své místo na palubě, takže se kvapně oblékám, Jannis rychle pořizuje nějaké fotografie a už vyrážím směrem k přístavu, který je však vzdálen více než 30km. Hojně používám "triky", které jsem v Aténách pochytil předchozí den, několikrát projíždím křižovatky na červenou přímo před zraky policistů, ale vše je v pořádku. Asi je pravda to, co říkal Jannis, policie přestupky motocyklů postihuje až tehdy, kdy někoho ohrozí nebo omezí. Když vidí, že se před vjezdem do křižovatky pečlivě rozhlížím, jen mě s úsměvem sledují. Už chápu, proč jsou zde motocykly tak oblíbené, skutečně výrazně šetří čas. Po chvíli najíždím na městskou dálnici a s bradou na nádrži se řítím směrem k jihu. Město je naštěstí celkem prázdné, takže si v přístavu stíhám bez problému koupit lodní lístek, který mě i se zpáteční cestou stojí 85 EUR. Loď je téměř prázdná, takže zabírám hned 3 sedačky na palubě první třídy, proti čemuž nikdo nic nenamítá, ačkoli disponuji pouze lístkem pro "Economy Class". Při vyplouvání se všech asi 100 spolucestujících shromažďuje na horní palubě a obdivně sledujeme "Queen Mary II.", největší loď světa, která v době Olympijských her kotví v aténském přístavu. Pokud jsem se obdivně vyjadřoval o majestátních rozměrech lodi "Pasiphae Palace", na které jsem připlul z Benátek, musím svůj názor přehodnotit. Vedle "Queen Marry II." připomíná spíše rybářskou bárku. Uvelebuji se na "svých" třech sedačkách a po chvíli sledování televize usínám. Probouzím se až v přístavu v Hraklionu. Klima je zde kupodivu příjemnější, vedro není zdaleka tak spalující. Vyrážím po kvalitní silnici po pobřeží směrem k západu a již pokukuji po horách, které mne přímo svádějí k návštěvě. Uvědomuji si ale, že se brzy začne stmívat a já musím najít místo ke spaní, tudíž jejich vábení odolávám a alespoň si zkracuji cestu po kamenité cestě přes kopec, který silnice objíždí vnitrozemím. S radostí zjišťuji, že na tomto povrchu nebudu zítra nijak limitován, víceméně silniční "Metzelerky" si na něm vedou dobře. Po půl hodině jízdy dorážím do malého letoviska s názvem Balio. Byl jsem zde před dvěma roky na dovolené a vím, že je zde internetová kavárna s rychlým připojením, odkud chci zkontrolovat e-mail a navštívit fórum na našem webu. Můj příjezd budí pozornost, je zde velké množství českých turistů, kterým při zahlédnutí nálepky CZ na zádi mého stroje doslova "lezou oči z důlků". Zastavuji před kavárnou, slézám z motorky a ihned jsem středem pozornosti, což mi pochopitelně dělá dobře. S radostí odpovídám na dotazy rekreujících se krajanů a s některými se i fotím. K mému údivu mne majitel kavárny ihned poznává a raduje se, že jsem se opět vrátil. Dostávám kávu, džus a Rakiji. Píšu pár e-mailů a zvedám se k odchodu. Místo účtu se mi dostává další sklenička Rakije a tak slibuji, že se zítra ještě zastavím. Ve vedlejší taverně se točí Heineken a v televizi právě začíná přenos z Olympijských her, soutěž ve skoku do výšky, ve které má naše republika hned dva zástupce je stejně jako Heineken velikým lákadlem, ale odolávám, kupuji si ještě vodu a jablka a vyrážím dále na západ hledat místo pro přenocování. To se ale ukáže být problematické, celé pobřeží je lemováno prázdninovými letovisky a tam kde nejsou, je k moři jen strmá skála, na kterou by si netroufl ani Doug Lampkin. Zkouším několik cest odbočujících ze silnice k moři, hopsám po planinách plných kamenů, ale stále nemohu nic nalézt. Pomalu ztrácím naději, když mne jedna prašná cesta přivádí na zcela ideální místo. Malá plošinka pár kroků od moře, ze všech stran skály. Neváhám, parkuji motorku a ve spěchu vybaluji kufry. Dávám si vařit vodu na těstoviny, rychle se svlékám a skáču do moře. Po chvilce boje s vlnami se vracím, připravuji si čaj a těstoviny s omáčkou "z pytlíku". Po cestě se ke mně blíží oprýskaný pick-up, za jehož volantem sedí zarostlý muž se šíleným výrazem ve tváři. Zastavuje kousek ode mne a nechápavě mě pozoruje. Vstávám a s úsměvem se mu snažím naznačit, že zde hodlám spát. Zazubí se a dává mi najevo, že je to v pořádku a za chvilku s harpunou a baterkou mizí pod hladinou moře. V naprosté tmě mám krásný přehled o jeho pohybu a tak v klidu večeřím, přičemž oceňuji praktičnost hliníkových kufrů, jeden mi slouží jako stolek, druhý jako židlička. Po asi hodině se muž vynoří a s radostí se chlubí sítí plnou ryb, dobrá práce. Rozmisťuji kolem motorky pohybové senzory s alarmy, zalézám do spacáku, piji čaj, poslouchám šplouchání vln narážejících na kameny a píši tyto řádky.

Fakta etapy:

Délka: 132,6 km
Průměrná rychlost: 65,1 km/h
Nejnižší bod dle GPS: 1 m.n.m
Nejvyšší bod dle GPS: 190 m.n.m.

Informace o redaktorovi

Michal Moucha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE