Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Ráno mě probudilo zjištění, že plachta stanu není úplně nejprodyšnější materiál. Takže ač rosy nebylo moc, já měl pod plachtou jak v deštném pralese. Naštěstí slunce už solidně hřálo, takže než jsme se zkulturnili, nasnídali atp., bylo všechno suché a připravené k zabalení. Dnes nás čekal pořádný kus cesty a offroadů. V plánu bylo dojet do minimálně do Mostaru a v případě příznivé povětrnostní a společensko-politické situace se vyškrábat do hor a dojet až do Lukomiru.

OFF11&12

Offroad, který nás čekal, byla část výjezdu na Viternik a následně cestou necestou až do Mostaru. Vzhledem k tomu, že jsme se dnes plánovali dostat až do Lukomiru, rozhodli jsme se pošetřit raději síly, stroje a čas a dát si jenom spodní část. Po opuštění silnice R419 jsme najeli na moc hezkou šotolinovou cestu, proplétající se krajinou směrem na jih k Mostaru. Ujetá hlína, kamení někdy více, někdy méně, tu a tam nějaké farma s volně pobíhajícími psy..:c) Pár výjezdů a sjezdů, ve kterých bylo těch volných kamenů přece jen víc, kde už bylo na té těžké, naložené motorce třeba trochu zapojit tělo, ale s elementárními dovednostmi jízdy v terénu by se to asi dalo i vybublat na jedničku s nohama na zemi. Cestou jsme dohnali skupinu asi osmi českých motorkářů, kteří také mířili do Mostaru. Protože ale strašně prášili, občas i padali a nejsem zrovna fanoušek velkých motorkářských skupin (obzvláště teda za bezvětří na šotolinách), začal jsem za to trochu tahat a ujel jim. Tedy, jak jsem posléze zjistil, neujel jsem jenom jim, ale i Michalovi s Honzou. Ti byli skupinou pohlceni, a když zase začal asfalt a já zastavil, abych na ně počkal, po(s)tupně mě předjeli všichni ti, kterým jsem posledních 15 km ujížděl. Po dalších deseti kilometrech klesání a klikatění se jsme v údolí pod sebou konečně spatřili Mostar.

Mostar

Starobylé město na řece Neretvě, známé pro svůj most z 16. století. Město bylo těžce poničeno během balkánské války a to včetně mostu, který byl záměrně zničen chorvatskou armádou a následně v roce 2003 znovu postaven.

Motorky se nám podařilo zaparkovat hned u vstupu do historické části města. Přezuli jsme se tedy do něčeho pohodlnějšího a vyrazili na prohlídku města. Historická část města byla moc hezká. Kamenná dlažba, úzké, křivolaké uličky všude spousta obchůdků se suvenýry, cetkami a asi milionem různých artefaktů vytvořených z nábojnic. Nicméně stejně jako většina chorvatských/bosenských měst, obležená davy turistů. A to jsme tam byli na začátku května. Nedokážu si představit, jak to tam musí vypadat v sezóně. Některé obchody dokonce už podlehly turistickému ruchu natolik, že ani nebraly bosenské marky a obchodovaly jenom v Eurech. Vzhledem k nepříjemnému dusnu, lehké letní bouřce a našemu odporu k davům turistů jsme se rozhodli si jen vyfotit most a zvednout kotvy a oběd si dát někde jinde.

Za drobného deště, měnícího už tak kluzký bosenský asfalt na úplné mýdlo jsme tedy vyrazili směr Lukomir. Cesta byla poměrně únavná. Drobný déšť nám neustále sedal na hledí, každý protijedoucí kamion přidal další vodní „facku“, všichni se táhli, nikdo nesvítil, moc rychle se jet nedalo a my byli stále hladoví jako vlci a lehce zpruzení. Jelikož jsem měl jako jediný z naší skupiny zapnutou navigaci, potřeboval jsem se dostat před Michala a Honzu, abych mohl vést naší údernou skupinu, protože nás po nějaké době čekala odbočka směrem na Lukomir. Najednou chlapci uhnuli ke krajnici a začali zpomalovat. Říkal jsem si, že jim to konečně došlo, a že mě pouštějí před sebe. Přidal jsem tedy a jal se je předjet. Bohužel důvod jejich zpomalení byl jiný. Byl jím nesvítící, starý, hnědý Ford Escort, odbočující vlevo, kterého jsem kvůli dešti uviděl až tak 15 metrů před sebou. Téměř okamžité cvakání ABS mi nesměle naznačilo, že z intenzivního brždění na tom mokrém, kluzkém hnusu asi nebude nic. Naštěstí chlapci, když viděli, co jsem vymamlasil, taky dupli po brzdách, já vystřihl myšku jako z učebnice a mezi Forda a jako prvního jedoucího Honzu jsem se vměstnal. Následně jsme shledali, že bude přeci jen lepší na chvíli někde zastavit, dát si to jídlo a chvíli spočnout.

Po nějaké době jízdy jsme u cesty zahlédli sympatické „budlíky“ s jídlem a zastřešenou „zahrádkou“, kde jsme se mohli najíst (pljeskavica a čevapi) a na chvíli se skrýt před deštěm. Vzhledem k dešti, který byl sice drobný, ale vytrvalý, jsme se rozhodli vypustit následující horskou prémii (OFF13) a držet se ještě nějakou dobu na cestě M17, offroadu si i tak dnes ještě užijeme dost. Cesta se příjemně klikatila vzhůru podél řeky Neretva, co chvíli nějaký tunel nebo krásný výhled, zakončený jízdou podél azurového jezera Jablanica. Mezi tím přestalo pršet, mraky se rozpustily, cesty začaly osychat a my jsme po několika desítkách kilometrů konečně dorazili odbočce u vesničky Živašnica, která nás měla dovést až do našeho dnešního cíle,  Lukomiru.

OFF17 - směr Lukomir

Lukomir by měl být nejvýše položenou obydlenou vesnicí v BiH a fotky, které jsem z tama viděl, mě přesvědčily, že návštěvu tohoto místa nemůžeme při své balkánské pouti vynechat. Odbočka z hlavní silnice M17 ve vesničce Živašnica  je poměrně nenápadná, úzká a vypadá, že bude za první zatáčkou končit. Cesta však pokračovala dál, zařezávala se do úbočí kopců a srdnatě se klikatila vzhůru mezi kopci. Kvalita silnice se pomalu snižovala, děr v asfaltu přibývalo a po nějaké době asfalt přešel v šotolinu. O něco výše, ve vesničce Vrdolje, jsme špatně odbočili, takže jsme vjeli do dvora nějaké staré paní. Ta byla, pravda, trochu překvapena, asi ten den nečekala žádnou návštěvu, ale po chvíli se vše vysvětlilo a my za štěkotu psů na dvorku otočili naše stroje, kousek se vrátili a následně našli správnou cestu.

 

Za vesničkou Vrdolje byla dokonce chvíli i panelová cesta, ta ovšem po nějaké době skončila a na programu byla zase šotolina. Kousek za Vrdoljem jsme se už vyškrábali na hřeben, krajina se otevřela a nabídla překrásné výhledy. Kopečky, na nich stáda pasoucích se ovcí, modré nebe, v dáli ještě zasněžené hory… posledních 10 km byla vyloženě kochačka, jen sem tam zpestřená lehčími výjezdy. Některé úseky byly, pravda, trochu techničtější, místy jsem si i říkal, že ta cesta už je celkem slušně rozbitá. Když se ale z poza zatáčky co chvíli vynoří nějaký místňák v 20 let starém Golfu nebo Transporteru a to, nad čím tu skuhrám proletí a ani nezpomalí, napadlo mě, že už jsme asi trochu zhýčkaní a jedeme dál :c)) Po nějaké době se už kolem cesty začaly objevovat ohrady, ploty a pasoucí se ovce a netrvalo dlouho a byli jsme tam!

Lukomir

Lukomir je naprosto poetické místo. Vysoko v horách, na kraji hlubokého údolí, daleko od všeho. Pár desítek neomítnutých domků ze surového kamene, se střechami pobitými rezivějícími plechy. Stáda ovcí a koz, která domorodci vždycky na večer zahánějí z pastvin do ohrad. Zimy tu budou dlouhé a kruté a život trochu jiný, než těch našich 40 hodin týdně v korporátu s pružnou pracovní dobou a souboji se samoobslužnou pokladnou v Tescu. Ale zase tam uvidíte sedmdesátiletou babičku, jak vede ovce a popobíhá u toho mezi nimi jako pätnásťročná. A když se zeptáte, kdo že je ta druhá paní, taková shrbená, droboulinká čiperná stařenka, která ty ovce zavírá ohrady, je vám řečeno, že to je její maminka.

Po příjezdu do Lukomiru jsme zastavili hned u prvního domu po levé straně, který, jak jsme vzápětí zjistili, byl oním hotelem, kde jsme se chystali přenocovat. V ohrádce před domem sedělo pár lidí, popíjeli kávu z džezvy, kouřili a se zájmem sledovali náš triumfální příjezd. Po obligátních zdvořilostních frázích: odkud jsme, kolik stály ty motorky a podobně, jsme se doptali, kdo že to tam vlastně „vede“ a jestli bychom se mohli ubytovat. Ubytování tam řešil jeden z mladších místňáků, který nám u paní domácí domluvil nocleh (tuším, že jsme platili 70€ za všechny tři). Sympatický chlap přibližně našeho věku, který vypadal, že se snaží Lukomir dávat trochu do kupy a otevřít ho turistickému ruchu. V horním patře domu byly asi 4 pokoje různých velikostí a sprcha s teplou vodou, která pro nás byla po dvou dnech prachu a potu příjemným osvěžením. Paní domácí, která bydlela v přízemí, se nás hned začala vyptávat, co že si dáme na večeři a než jsme se stačili vybalit, osprchovat a převléct, měli jsme večeři nachystanou. Kuchyně místní, suroviny také, k tomu ten horský vzduch a příjemná únava… no co bych vám vyprávěl :c)

Po večeři jsme s Honzou vyrazili na lehký průzkum okolí. Přece jen slunce už zapadlo a pomalu se začínalo smrákat. Jen co jsme vyšli z branky, byli jsme stržení asi stohlavým stádem ovcí, které bylo právě hnáno kolem. Surfujíce na rounu jsme projeli celou vesnicí a dostali se až na kopeček na kraji Lukomiru. Pomohli jsme několika zapomenutým ovcím najít správný směr domů a popošli ještě kousek, až na okraj údolí. Před námi se otevíralo hluboké údolí, obloha pomalu temněla a nořila se do nočních barev, v dáli zasněžené vrcholky nějakých ještě větších kopců, za námi mezi dvěma kopečky schovaný, usínající Lukomir, úplné ticho, jen vítr… prostě fajne jak cyp! Když jsme se dostatečně nabažili okamžiku a vlastní jedinečnosti, vydali jsme se zpátky. Najít cestu zpět se nám nepodařilo hned, přece jen, byla už skoro tma a bez těch ovcí to tam všechno vypadalo jinak. Po krátkém bloudění v bočních uličkách jsme se ale zase našli a došli na ten náš „hotel“. Z pokoje jsem sebral rozpitou láhev Jacka a vydal se dolů. V přízemí bydlela paní, která se o nás starala a večer se u ní evidentně scházeli místní na kus řeči. Byla tam televize, kamna, kuchyně, gauč, pár stolů a kolem dokola místnosti rozvěšené různé pletené věci k prodeji. Navzdory pokročilému těhotenství jedné paní skoro všichni chlapi kouřili, koukali na fotbal a pili kafe. Seděl tam i Michal s Honzou, tak jsem se k nim přidal a nechal si donést vodu. Vytáhl jsem tu láhev, že si s nimi, nebo alespoň tím pánem, co to tam všechno řešil, trochu popijeme, v zápětí jsem si ale všimnul, že všichni pijou jenom kafe a vodu. Následně mi došla má nevychovanost, láhev jsem zase schoval a šel pro trávu :c))

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE