Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Do rána déšť přešel, nikdo nás nepřepadl ani nesežral a my si tak mohli vychutnat ranní slunce a snídani v trávě ve stínu toho betonového kolosu. Předpověď počasí byla na dnešek o poznání méně nudná, než ta na předešlé dny. Polojasno, kolem oběda pravděpodobně menší fronta a takové ty lokální bouřky, které se stejně předpovědět nedají a odpoledne už zase snad v klidu. Zbytečně jsme se tedy nezdržovali, (jen dva tousty, slanina, jeden párek, trochu těch vajíček, fazole, jedna káva, trochu džusu a banán do kapsy na svačinu. Prostě taková ta rychlá hotelová snídaně…:c) a po částečném uschnutí stanů jsme se zabalili, rozloučili se našim milým hotýlkem, naposledy spočinuli očima na jeho „brutalistní, válkou ošlehané tváři“ a vyrazili.

Pyramida slunce

Dalším checkpointem a zároveň záložním místem na spaní pro naši „sarajevskou“ noc, byla nedaleká „pyramida“ slunce. Respektive „restaurace“ úplně nahoře, jejíž pohostinství Honza v minulosti již úspěšně využil a měl na to krásné vzpomínky. Takové to navázání nezávazné konverzace s krásnou paní domácí, když celý smradlavý a špinavý zjišťoval, kde že mají záchod a jestli tam je papír. Nahoru jsme vyjeli ze strany od města Visoko. Je to taková cestička mezi domky. Za zmínku stojí snad jen jedna místní paní, která má tendence vyběhnout z dvorku na cestu (naštěstí ne příliš, ale člověka to přeci jen znejistí) a mávat jako zběsilá. Jinak je neškodná, stačí nezastavovat (pokud tedy nechcete podpořit místní nějakým tím zlaťákem), zamávat jí taky a opatrně projet :c) Po příjezdu nahoru jsme zjistili, že se nám na Honzovy staré výkony pravděpodobně nepodaří navázat, jelikož jsme byli obsluhováni maminkou (nebo spíš babičkou) té, o které Honza celou dobu básnil. Navíc s vědomím bouřek v zádech jsme se stejně moc zdržovat nechtěli. Pyramida slunce jako taková nás moc nezaujala, a tak jsme si dali kafe a něco k snědku, koupili nějaké ty tretky, korálky a suvenýry a Michal ještě půlku sušené krávy. Pro případ ztroskotání v bouři nebo tak něco.  Den se přehoupl do své druhé půle. Slunce už slušně pražilo, ve vzduchu byla cítit vlhkost a na obloze se začínali tvořit první naducaní kumulíci. Neztráceli jsme proto zbytečně čas a pokračovali.

Nečekaný offroadík

Z pyramidy slunce jsme pokračovali dál po cestě, po které jsme přijeli. Taková středně rozbitá asfaltka s offroadovými prvky, vedoucí skrz les, která nás dovedla zase dolů na R445. Naším dalším cílem bylo Prokoško jezero a s ním spojený offroad. K tomu jsme potřebovali překonat hřebínek nalevo od nás. Michal s Honzou nažhavili Toma s Tomem a našli kudy nejlépe. Jeli jsme tedy ještě kousek dědinami, Bosnami i Hercegovinami, a po chvíli nás navigace již nasměrovala k hřebenu čelem, k R445 zády. Neujeli jsme ani tři kilometry a cesta se začala podezřele zužovat, klikatit a najednou jsme si všimli, že nás navigace posílá zpět, jako že jsme zapomněli odbočit. Tak jsme se tedy otočili a začali hledat, kde že byla odbočka. A ejhle! Navigace nás posílala asi 50m zpátky po hliněno-kamenné cestě někam do kopce do lesa. Neplánovaný offroad mě mile překvapil, tak jsem nehleděl vlevo ani vpravo a vyrazil. Cesta to byla nečekaně krásná, nahoře se les otevřel, na hřebenu bylo tu a tam rozeseto pár chatek a malá kaplička s hřbitovem. Terén sjízdný, občas kameny, vyjeté koleje tu a tam nějaká kaluž, během jednoho sjezdu lesem dokonce všechno najednou. Když jsem vyjel zase na zpevněnou cestu, zastavil jsem na první křižovatce a obhlížen místní omladinou, čekal na zbytek skupiny. Chlapci pořád nejeli, tak jsem začal být trochu nervózní, jestli někoho z nich nepřekvapila nějaká ve stínu skrytá kaluž nebo tak. Po nějaké době dorazil Honza. Zastavil, slezl z motorky a trochu se protahoval. Michal pořád nikde, tak jsem na Honzu mávnul a jel zpět, zjistit, kde že se nám Michal zatoulal. K mému údivu jsem projel znovu celou hřebenovku až k místu oné odbočky do lesa a Michal pořád nikde. Napadlo mě, že se teda asi někde otočil a jel nějak okolo. Vydal jsem se tedy projet ten půvabný, asi čtyřkilometrový úsek potřetí. Jelikož jsem už alespoň +/- tušil, co mě čeká, mohl jsem tomu tu a tam trochu naložit a bylo to moc pěkné. V tom, že byl můj předpoklad správný, mě následně utvrdil asi deset minut čekající a tou dobou již dokonale protažený Honza. Následně mi prozradil, že po zjištění, kam že to máme odbočit, Michal prohlásil, že na to i na celé jezero sere, a že se potkáme v Dolaci na Lašvi. U čehož už jsem jaksi nebyl a vinou komunikačního šumu jsem si mohl dát tu krásu ještě dvakrát. Vědět, že to bude vlastně poslední pořádný offroad naší výpravy, užil bych si to snad ještě víc :c)

Za humny to hřmí

Kumuly mohutněly, nápadně houstly a krajina potemněla. Vydali jsme se tedy směrem Poroško jezero a doufali, že budeme mít kliku. Ještě než jsme dojeli zpět na hlavní cestu, nám první kapičky ulpělé na plexi začaly nesměle naznačovat, že to s tou klikou zas tak divoké nebude. Naštěstí v neštěstí navigace ukazovala pumpu necelé dva kilometry před námi. Doufajíce, že to bude pumpa zastřešená jsme tedy vyrazili. Vtip v podobě nezastřešené pumpy nás potkal dva roky zpátky v Srbsku v rozkošné, přívalové bouřce. Moc jsme se tenkrát nasmáli :c) Za chvilku se za zatáčkou objevila pumpa. Krásná a hlavně zastřešená. Déšť začínal sílit, schovali jsme proto motorky pod střechu a zalezli do „bistra“ na pumpě. V bistru, vkusně obloženém kachličkami a vybaveném plastovým zahradním nábytkem, byli dva štamgasti, holka za barem, lehce nahuleno, ale teplo a sucho a jako bonus - záchody. Ideální místo na přečkání bouřky. Dali jsme si kafe a přes výlohu čučeli na ten armageddon venku. Žádný májový deštíček, chvílemi byla na cestě dvoucentimetrová vrstva vody a rozhodně to nevypadalo, jako že by to mělo hned tak přestat. Ve stínu (nebo spíše v blátě) této skutečnosti jsme se rozhodli výjezd k Poroško jezeru scratchovat a při pohledu na meteoradar to nevypadalo moc dobře ani s tím výjezdem na Travnik. Po nějaké době se nám podařilo zkontaktovat Michala. Chytlo ho to samé co nás, jen s drobným rozdílem, že on žádnou pumpu poblíž neměl, takže nám lehce „navlhnul“ :c) Offroady jsme se tedy už rozhodli nepokoušet, nechtěli jsme se poslední den naší expedice ještě někde vyprasit na mokrých šutrech či v blátě a domluvili si sraz na pumpě kousek za Donji Vakuf. Cesta do Vakufu byla libovka. Asi 100 km dědinami/městečky, které téměř přecházely z jednoho do druhého a další a další, do toho odpolední dopravní špička, horko, dusno, vlhko. Navíc po ještě mokrém balkánském asfaltu, no krása střídala nádheru :c)

Sušíme, balíme, valíme

Po dojetí na smluvenou pumpu jsme našli Míšu už téměř suchého, vyčkávajícího na nás již jistou dobu v místní „pumpařce“ (nebo jak se říká hospodě na pumpě). Navzájem jsme se ujistili, že si nechceme na závěr ještě namlátit huby, a že výjezd na Travnik kašleme a raději nabereme směr sever. Předpověď počasí na zítřek nevypadala nijak vábně. Dopoledne mrholení a odpoledne pro změnu déšť. Rozhodli jsme se proto dnes již nikde nekempovat a dojet až do Banja Luky, abychom měli co nejlepší výchozí pozici pro zítřejší cestu směrem domů. To znamenalo ujet ještě něco přes 100 km a pak najít hotel. Odpoledne se pomalu přehouplo do své pozdní části, tak jsme zbytečně nelelkovali a vyrazili. Cesta do Banja Luky, údolím řeky Vrbas byla krásná. Řeka a spolu s ní cesta se prořezávaly krajinou, tunely, lesy, zatáčky, peřeje, vodní elektrárny, zlatá hodinka… fakt krása. Nicméně bylo třeba zachovat ostražitost, protože balkánská nákladní doprava, to není jako hra s buzolou :c)  Na cestě byl tu a tam spadlý (a roztříštěný všude kolem) nějaký kámen, spadnuvší z přiléhající skalní stěny vlevo či vpravo. Se setměním jsme dorazili do Banja Luky a po chvíli žhavení Bookingu našli příjemný hotýlek s recepcí 24/7 a hlídaným parkovišťátkem. Ubytovali jsme se, vylovili, odbahnili, umyli a vysušili a vydali se přes ulici na večeři. Dali jsme si poslední čevapi a pljieskavicu, pivo, já vyškrábl poslední zbytky hvězdného prachu z pudla a šli jsme spát. Potřebovali jsme ráno vyjet co nejdříve, abychom ujeli dešti.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE