Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Ráno jsme se probudili vyspinkaní do růžova. Holt horský vzduch, ticho a postel dělá divy :c) U paní v přízemí jsme si objednali snídani a ještě než nám ji připravila, jsem se vydal na krátkou obchůzku okolí a udělal ještě pár fotek toho kouzelného místa. Po snídani jsme se sbalili a šli dolů, zaplatit nocleh a koupit ještě nějaké suvenýry. Vzhledem k tomu, že nám paní nabízela i místní pálenku, to tam s tím islámem asi moc nehrotí a možná jsem je večer na toho Jacka stáhnout mohl, ale co už..:c) Rozloučili jsme se s Lukomirem, na konci obce minuli traktor Lamborghini (místní evidentně nejsou žádné holé prdele :c)) a vydali se směrem k Sarajevu.

Asi 25 km šotolinové cesty, která se klikatila mezi kopci, krásné výhledy, vymleté díry, kaluže, terénní vlny… občas mi i zabylo líto, že tam nejsem na něčem o 150 kg lehčím.  Neměl jsem to srdce tam tu plně naloženou motorku přes ty kotáry posílat na dvojku pod plynem (což by bylo ve výsledku asi jednodušší a fyzicky méně náročné, než tam ve stoje na jedničku kličkovat mezi výmoly).  Párkrát  jsem se ale stejně neudržel a s tichou omluvou mým sériovým tlumícím jednotkám jsem to tam poslal a byla to krása a radost :c) Měli jsme před sebou dlouhý den a ani chlapci se nijak netvářili, tak jsem výjezd na vrchol Bjelašnica ani nezmiňoval :c) Vydali jsme se tedy dál, dolů do vesnice a směrem k hotelu Igman, na který jsem se těšil jak na chatu. Cesta se zanořila do lesa a po chvíli nás vyplivla v horské vesničce Babin. Odtud dále už po asfaltu až k hotelu.

hotel Igman

Budova architekta Ahmeda Dzuvice postavená roku 1982. Obrovská, železobetonová dvoukřídlá budova o ploše 5 102 m2 se 162 pokoji. Toho času majestátní stavba, obložená dřevem, s nádhernými interiéry, odkazující na tradiční architekturu Dinárských hor. Jeden ze symbolů ZOH 1984. Momentálně ve stavu kompletní devastace. Díky „nezničitelnosti“ železobetonu či dětství na sídlišti mi to na první pohled nedojde, ale stačí se podívat na nějakou fotku hotelu z dob před aplikací nejdelšího obléhání v historii moderního válečnictví. Pak se díváte a říkáte si: „Jo aha! Ten bazén byl původně krytý!“

Budova neztratila nic ze své majestátnosti, ale ten pohled je smutný. Po vrcholové fotce a vítěznému brčku (někteří po svačině) jsme se jali důkladněji prozkoumat interiér. Díky šikmým obvodovým zdem a architektuře samotné je většina pokojů jako kajuty na vesmírné lodi. Jsou malé, mají šikmou stěnu a poměrně malé okénko.  V některých kajutách jsou stále patrná útočiště těch či oněch ozbrojených složek. Na zdech tu a tam stopy po „srbském štuku“, dělostřeleckých granátech, či jiných způsobech „řešení“ mezinárodnostních vztahů. Vevnitř toho moc nebylo, střepy nádobí, sem tam nábojnice, Michal našel dokonce originál dýmovnici ročník 93, ale jinak klasická stavební suť. Prolézali jsme okolí hotelu, vytipovávali si místa na spaní.  Hotel byl opravdu obrovský, asi po hodině jsme objevili kinosál. Nic nepromítali. S tímto zklamáním jsme obhlédli přilehlý, ještě více rozstřílený, objekt opodál, nasekali nějaké fotky a vydali se dál. Po krátké zastávce v areálu skokanských můstků a nutné fotografii na stupních vítězů jsme se vydali směr Sarajevo.

Sarajevo

Dopravní špička nás zasáhla v plné síle, ale po necelé půlhodině proplétání se po hlavním sarajevském bulváru jsme dorazili k naší další zastávce. Bylo jí místo, kde nám zabili toho Ferdinanda. Muzeum atentátu jsme nenavštívili, namísto toho jsme o pár metrů dál zaparkovali, abychom se najedli a vydali na průzkum centra Sarajeva. Historické centrum je krásné. Spousta uliček a ještě více restaurací a obchůdků se vším možným. Od ručně šitého stylového oblečení, přes klasické suvenýry z nábojnic až po kamna, okapy a střešní krytiny. Nakoupili jsme tedy nějaké ty trofeje, vyměnili ještě nějaké „Kilometry“ (operativní název pro KM – bosenskou konvergovanou Marku) a vydali se směrem vzhůru na horu Trebević, na jejímž úbočí se klikatí ikonická bobová trať. Nechali jsme se tedy vést navigací, aby nás protáhla úzkými uličkami čtvrti Širokača a dovedla/vyvedla na hlavní cestu vedoucí do olympijského střediska. To se neukázalo jako nejšťastnější řešení. Google neměl evidentně síť ulic zmapovanou úplně do detailu. Některé ulice, kterými nás Google táhnul, se ukázaly jako jednosměrky (v opačném směru, pochopitelně), jiné ulice zase nečekaně končily sloupky, mezi kterými naše naložené a obložené stroje prostě nevešly apod. Když k tomu přičtete horko, dusno, kočičí hlavy a úzké, strmé uličky, ve kterých musíte při zastavení brzdit zadní brzdou, aby motorka nezačala klouzat zase dolů, „prokličkování“ nebylo zase tak easy, jak jsme čekali a že nejedno termoprádlo nezůstalo suché :c)

bobová dráha

Postavena roku 1982, na úbočí hory Trebević. 1 300 m dlouhá, převýšení 126 m. Některé zatáčky měly klesání 16-19 % a jezdilo se to za méně než padesát sekund. Trať byla dvěma monstrózními výhybkami rozdělitelná do dvou či třech samostatných úseků, pro rekreační a tréningové využití po olympiádě. Náklady na vybudování na dnešní ceny cca 22 000 000 USD, takže asi půl miliardy „v českých na stole“.

Po již zmíněných komplikacích se nám nakonec povedlo dostat se na hlavní cestu do olympijského areálu a dorazili jsme k bobové dráze. Na chodníčcích okolo dráhy, komentátorských stanovištích i trati samotné se už začíná podepisovat zub času. Železobeton je sice věčný, ale příroda je mocná čarodějka a místa, která nejsou tak frekventovaným cílem turistů zapadávají listím, zarůstají a občasné pásky „DANGER MINES!!!“ místu na přívětivosti taky nepřidávají. Nicméně genius loci tam je úžasný. Procházeli jsme trať, zkoumali všechny možné odbočky a zákoutí a chvíli uvažovali, jestli tu trať nesjedeme na motorkách. Nakonec, bohužel, zvítězil rozum, ale viděli jsme spoustu cyklistů, jak to sjíždějí, tak kdybyste byli někdo odvážnější, rád se podívám na fotky :c) Celkem mě dostala jedna z oněch „výhybek“ kterými byla trať opatřena.

Výhybkou rozumějte asi 12 ti metrový kus koryta, které bylo zdvojeno. Jedno koryto vedlo rovně a druhé odbočovalo do již zmíněného slepého ramena. Hrubým odhadem 300 tunový kus železobetonu, který se na kolejích mohl pohybovat vlevo či vpravo. Celkové jsem byl překvapen kolik betonu, muselo být spotřebováno na trať a s tím spojenou technologii a infrastrukturu. Nakonec jsme sjeli až do cílové rovinky, pofotili co se dalo a poučeni z předchozích nezdarů jsme se vydali zpět raději po hlavní cestě směr hotel (Igman). Cestou dolů jsme se ještě na chvíli zastavili, protože některá místa skýtala nádherný výhled na celé sarajevské údolí v zapadajícím slunci. Moc jsme tu romantiku ovšem neprotahovali, protože zapadající slunce nad údolím je sice hezká věc, nicméně byli jsme ještě tak 25 km od hotelu a ten byl dost démonický i za denního světla :c)

Nocování u hotelu Igman

Po příjezdu jsme zaparkovali na trávníku pod hotelem, na dohled od (původně krytého) bazénu a začali jsme rovné místo bez kamenů a min, kam postavíme stany. Nebe se postupně zatáhlo, ochladilo se a podle předpovědi mělo v noci pršet. Od záměru zaparkovat a přespat v útrobách hotelu jsme nakonec upustili, protože tam bylo všude mokro, suť a střepy. Světla kvapem ubývalo. Vzali jsme tedy vařiče a jídlo a šli na „koupák“. Sedíce na torzu lavičky u bazénu, po jehož zelené hladině stochasticky pobíhaly spousty různého hmyzu, a se dnem, pokrytým tlustou vrstvou suti, jsme povečeřeli.

Vytáhl jsem džezvu, namlel a uvařil kafe, a za popíjení a pokuřování jsme hodnotili uplynulý den. Jediné, co mi trochu kazilo náladu, bylo, že se mi v útrobách hotelu nepodařilo najít celý hrníček, „made in Yugoslavia“, do kterého bych si kávu nalil. Nejslibnější kousek byl sice „ťuknutý“ téměř neznatelně, ale při zkoušce těsnosti začal téct :c((

Chvíli po tom co se úplně setmělo a my sedíce před stany dopíjeli kafe, jsme zaslechli zvuk vrtulníku. Kvůli okolnímu hornatému terénu jsme pořád nemohli identifikovat směr, ze kterého letí, a ani jsme nikde neviděli nic svítit. Z ničeho nic se zpoza pahorku vedle hotelu vyřítila helikoptéra a ve výšce tak 30 - 50 m začala kroužit okolo hotelu a tudíž i přímo nad námi. Podle siluety proti potemnělé obloze jsme při několikátém přeletu odhadli, že to je nějaký UH-1, a protože vůbec nesvítil (jenom sem tam jsme zahlédli červené a zelené poziční světlo), jsme usoudili, že to budou vojáci nebo cajti. Ničím jsme nesvítili, ale jelikož lítali bez světel, počítám, že měl IR nebo nějaké noční vidění, tak nás určitě musel zmerčit. Po asi 10 ti minutách kroužení a přeletů zase zmizel za horizontem.  Moc jsme nechápali, co tam mohl kdo potřebovat, ale říkali jsme si, že vojáci měli asi cvičení nebo co. Po nějaké době jsme si ale všimli, že v tom rozstříleném objektu nedaleko hotelu se pořád „honí“ nějaká světla a z dálky byl slyšet psí štěkot, což nám na klidu taky moc nepřidalo. Za chvíli však začalo celkem hustě pršet, tak jsme zapnuli alarmy, nastražili Claymory, ostnaté dráty a provázky se zvonečky a zalezli do spacáků. Já, poprvé na naší cestě, mimo dokladů, peněz a klíčů také s nožem :c)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE