Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Balení se opět trochu protáhlo. Takže posilněn téměř pětihodinovým spánkem, jsem někdy po deváté vyrazil s Michalem z Ostravy směr Maďarsko. Víra, že mám vše, mi vydržela asi 150 km, což je relativně úspěch.

Úkolem prvního dne bylo předně seskupit naši skupinu a zdolat alespoň část nekonečných maďarských plání. Odměnou nám měly být nádherné rakousko-uherské kasárny Hajmaskér a západ slunce nad Balatonem. Cesta byla poměrně nudná, takže jen heslovitě, jak mi to tak utkvělo: Počasí slunné, teplota příznivá, Příbor, Vsetín, Klobouci, po dlouhém hledání alespoň tradiční slovenská Pizza. Komárno, dlouhý most, Dunaj a okolo čtvrté hodiny zastavujeme na pumpě u maďarského městečka Kisbér. Už tady na nás čekají zbylí dva členové naší úderky. Lumír, který to měl přes kopec a Honza, který vyjížděl kdesi z hloubi Čech už brzy z rána. Po radostném shledání se a klasických zdvořilostech (kde jste, my už tu dvě hodiny čekáme apod.), jsme vyrazili směr kasárny Hajmaskér, od kterých nás dělilo ještě nějakých 80 km. Přece jen, dny na konci dubna ještě nejsou nejdelší a potřebovali jsme ještě najít nějaké místo, kde složíme ten den hlavy. Provoz je řídký, slunce hřeje, cesty vesměs rovné, jen sem tam nějaká zatáčka nebo alej a všude kolem lány obilí, slunečnic nebo kukuřice… úplný easy rider, Peter Fonda hadr.

Kasárny Hajmaskér

Kasárny byly postaveny na konci 19. století Františkem Josefem I. pro dělostřelce, patřily k největším kasárnám v Rakousko-Uhersku. Během první války v nich byl obrovský zajatecký tábor. Za druhé v nich byli Němci, za studené zase Rusové a od roku 1990 už nikdo. Podle toho taky vypadá.  A pokud se nestane zázrak, ta nádherná a impozantní budova dřív nebo později spadne.

Vzhledem k velikosti objektu nebyl s jeho nalezením žádný problém. Ještě než k němu dojedete, projedete kolem nádraží s předlouhým a přeširokým nástupištěm. Úplně jsem viděl, jak tam ty dělostřelce a válečné zajatce lifrovali z a do vlaků. Okolí kasáren je jinak poměrně libé. Jak už to tak komunisti uměli, s citem pro urbanistiku a architekturu postavili přes ulici této nádherné secesní budově (pravděpodobně v rámci akce Z) moc pěknou panelákovou čtvrť. To celé “přilepené” na okraj malého městečka Hajmaskér. Po zběžném ohledání okolí a spočítání všech děr v plotě se Honza nabídl, že pohlídá stroje a my jsme se vydali na průzkum.

Dovnitř jsme se dostali oknem “kulturního” sálu, z druhé strany budovy. Interiér je relativně “zachovalý”, ale nějaké suvenýry ani artefakty nečekejte, co neodnesli Rusové, odnesli místňáci. Nicméně pro fotografa to je ráj. Budova působí zevnitř, díky úzkým, dlouhým potemnělým chodbám ještě větší, než z venku. Všechno je obité, rozbité, buzer-platz zarostlý vzrostlými stromy… prostě krása. Střecha už má svá nejlepší léta za sebou a navzdory kvalitním, rakousko-uherským materiálům, v ní zub času a naprostý nezájem státu zanechal víc děr než tašek.

 Po průzkumu prvního a druhého patra, zkoumání různých “skrytých” schodišť atd. jsme se dostali do spodní části vodní věže. Místnost nás přivítala přítmím, milým graffiti SATAN, krásnými, štíhlými okny a asi 7 metrů vysokým točitým schodištěm. Schodiště mělo zábradlí, svařené ledabyle z pozohýbané kulatiny 10 a na celé výšce drželo asi jen na třech nebo čtyřech místech. Nicméně tělo schodiště i schody vypadaly zachovale, tak jsem se s lehkým mrazením v zádech vydal nahoru. Shodiště vydrželo mých 65 a následně i Michalových 105 kg. Výhled z vodní věže byl famózní. Nadhled mi dal příležitost k několika skvělým fotkám a to byla taková hezká tečka, za tou naší prohlídkou. Ještě rychlá fotka s místňáky a jedeme. Slunce už bylo nízko a pořád jsme ještě nevěděli, kde budeme spát.

Balaton

Vydali jsme se dál z jihu podél Balatonu, hledajíc nějakou hezkou mez nebo nějaké příhodné místo, kam bychom složili hlavy. Nikdy jsem u Balatonu nebyl a přišlo mi líto se na něj nepodívat, když už jedu 200 m od něj. Poprosil jsem tedy Honzu (který byl všude, už jako batole), aby to stočil někam mezi nekonečnou řadu domů, domků a hotelů. Po chvíli jsme narazili na slibnou uličku a odbočili z balatonského Sánset Bulvároš směrem k vodě. Po pár desítkách metrů jsme se ocitli na břehu toho rybníka. Odměnou nám byl idylický pohled na horní poloviny těl otužujících se Maďarů a Maďarek post-středního věku, kteří čeřili to obrovské zrcadlo hladiny odrážející západ slunce. Malebné jako vysušená čabajka. Uchváceni touto idylou, jsme bohužel definitivně zatměli.

Můžu říct, že najít nějaké klidné nocování v krajině, v blízkém v okolí Balatonu není žádný med. A obzvláště po tmě. Byli jsme už dost unavení, tak jsme vyměkli a rozhodli se vzít teda nějaký kemp. Následoval další poznatek. Ani s kempy u Balatonu to není koncem dubna žádná sláva. Nakonec jsme našli skvělý kemp. Ceny jako v sezóně, služby stále jako mimo sezónu. Skoro všechno, mimo jedněch záchodů a vrátnice zavřené, ale bylo nám to vcelku jedno. Bylo asi devět, když jsme to, někde uprostřed poměrně rozlehlého kempu, konečně zapíchli. Lumír se ve své nekonečné dobrotě přece jen vydal na druhou stranu kempu, kde jsme viděli při příjezdu svítit nějakou hospodu.  A nebyl by to Lumír, kdyby u toho nepřelezl plot a nedonesl z už zavřené hospody alespoň pár lahváčů. Následovala večeře ze zásob, rychlý aperitiv a dýmka míru a spacák, zítra nás čekal dlouhý den. Bylo příjemně teplo, téměř jasno, jen ti komáři… jen ti komáři…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE