Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Ráno jsme vstali snad o půl sedmé, posnídali v přízemí hotelu, zabalili si saky-paky a bez dalších průtahů jsme vyrazili. Rozloučili jsme se s Honzou, který měl ještě týden dovolené k dobru, a tak se ještě vydal do Chorvatska, nachytat nějaký bronz. Michalem jsme tedy nastavili cíl „domov“, nabrali benzín a vyrazili. Cesta z Banja Luky až na hranici s Chorvatskem byla, až na krátké přestávky, jízdou jednou dlouhou vesnicí. Po překročení hranice s Chorvatskem začalo drobně mrholit. Cesty naštěstí stačily rychleji usychat než moknout, tak se to dalo vydržet. Cesta příjemně ubíhala, netrvalo dlouho a propletli jsme se chorvatskými pahorkatinami a chvíli po poledni nás již vítaly nekonečné maďarské roviny.

Hladovíme

Pomalu jsme začali dostávat hlad a hledali cestou nějakou restauraci, kde bychom zakotvili na oběd. Ani bohovi! Asi 30 km dědinama a furt nic, žádný hotel, penzion, restaurace, ale ani hospoda, prostě nic. Nepochopim. Po nekolika desítkách kilometrů jsme konečně narazili na vytoužené restaurační zařízení. Michal ještě setrvačností z Bosny objednal to nejdražší co tam měli, aniž by nějak extra zjišťoval, co to je. Až pak si spočítal, že to jídlo stojí asi 700,-.  Nicméně po nějaké době napjatého očekávání, donesli na jednom megatalíři monstrózní porci snad úplně všeho. Vepřově řízky, kuřecí řízky, klobásky, brambory, knedlíky, saláty, zelenina… no bylo toho tak pro 5 lidí. Sice tak tak, ale ani navzdory maximálnímu vypětí nás obou se nám to nakonec sníst nepodařilo. S pocitem zahanbení jsme alespoň dopili, zaplatili a vyrazili.

Revize rezerv(y)

Během čekání na jídlo jsme zjistili, že na tom časově nejsme vůbec špatně a pokud bychom to trochu potáhli a vzali to třeba z Bratislavy po dálnci, nemuseli bychom kempovat někde 200 km od baráku, ale mohli bychom dojet až domů a v noci už spát ve vlastním. Nasadili jsme tedy tempo a jeli. Cesta proběhla bez větších komplikací, s krátkým, neplánovaným navštívením Rakouska a jedním zjištěním. Můj motocykl ujede na rezervu 58 km. Rezerva se mi rozsvítila při vjezdu do Bratislavy, tak jsem si říkal, že to projedem a naberu na první pumpě za Blavou, ať mi to už vyjde na jednu nádrž až domů. Chyba lávky a čecháčka zhýčkaného hustou sítí čerpacích stanic. První pumpa na dálnici D2 Bratislava -> Brno je asi po 60 kilometrech. Čili asi 10 km před pumpou motor umřel, byl jsem nucen zastavit na krajnici a čekat, jestli dřív přijede Michal nebo Simír. Naštěstí Michal zvítězil a dvěma litry světlého v plastu, se kterými po asi půl hodině přijel, zachránil den i mou čest. Do Ostravy jsme dorazili kolem desáté večerní s nájezdem lehce přes 860 km. Po pravdě, měli jsme toho za ten den celkem dost…:c)

Mamko Tatič píše

Cestu hodnotím kladně, až na Michalovo lehké odložení stroje všichni bez ztráty hvězdičky. Stroje vydržely, gumy si překvapivě zachovaly velkou část vzorku i po návratu do ČR a já na ní odjezdil ještě zbytek sezóny. Projeli jsme téměř vše, co jsme měli v plánu, trochu mě mrzí, že jsme neměli víc času na prolezení té Željavské základny, ale zase nemůžeme mít všechno, že.. Počasí vyšlo skvěle, bohové nám přáli a dokonce nám za měsíc ještě psali z Chorvatska. Přišla nám s Michalem z Chorvatska krásná obálka s modrým pruhem, se srdečnými pozdravy od dopravní policie města Vitrovitica a složenkou k zaplacení 500 HRK za překročení rychlosti.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE