Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Na snídani padl zbytek čokoládového dortu a po obligátní fotografii s panem majitelem jsme se vydali dále směrem na jih. Kvůli neodkladným pracovním povinnostem se od naší skupiny musel bohužel odpojit Lumír, který vyrazil zpět do vlasti. Po vyjetí z kempu jsme sestoupili zpět do Drvaru. Na pumpě jsme doplnili benzín, opláchli motorky od prachu z předchozího dne, mázli řetězy a tlumiče a dali si kafe a cigáro. Bohužel jsem na pumpě zapomněl tabák a hlavně mé milé bílé Sex Pistols Zippo, se kterým jsem to táhl už téměř 7 let.

OFF9 – Gradinsko polje

První etapou dnešního dne byla asi dvacetikilometrová kochačka krasovým údolím Gradinsko polje. Šotolina, sem tam proložená zbloudilými asfaltovými úseky. Po poměrně vydatném předchozím dni to byl příjemný začátek. Otevřená krajina zvrásněná krasovými „krátery“ byla překrásná. Až se člověk diví, jak mohli lidé, žijící v tak krásné zemi, všechno tak neskutečně rozmrdat a rozpoutat peklo, jaké Evropa od 2. světové neviděla.

OFF5 - Velki Vitorog

Pokračovali jsme dále po vytýčené trase. Dalším cílem měl být výjezd (nebo alespoň pokus o výjezd) na Velki Vitorg. Z naší milé silnice 408 jsme odbočili na M15 a vydali se na začátek lesní cesty, po které jsme se měli dostat až na vrchol. Cesta lesem byla příjemná, žádné velké vraždy, ale úplná nuda to taky nebyla. Po cca 15ti kilometrech jsme dorazili k rozcestí, které vedlo na vrchol. Dali jsme se tedy rovně/vzhůru a pomalu stoupali. Na cestě bylo čím dál tím více kaluží a sem tam jsme projeli i zbytky sněhu. Bohužel po pár kilometrech jsme narazili na strom, vyvrácený přes cestu tak blbě, že nešel objet, přejet, ani podjet. Takže z výjezdu nebylo nic a my se po návratu na ono rozcestí dali vlevo, zpět na M15 a dál dolů směrem Buško jezero.

Už nám trochu kručelo v břiše a tak jsme se zastavili v městečku Livno. Vzhledem k nějakým právě probíhajícím svátkům (nebo výročí či co) byly bohužel všechny restaurace a hotely v centru zavřené. Takže jsme vzali zavděk fastfoodem Sunce, kde jsme si dali už asi dvacátou pljeskavicu a čevapi a po kafi a cigáru vyrazili dál. Projeli jsme se podél Buško jezera a dorazili k začátku dalšího naplánovaného offroadu, a sice výjezdu na Vitrenik.

OFF10 – Viternik

Tento offroad jsme plánovali pro případ, že bychom toho ještě neměli po celém dni dost, spíše jsme ho chtěli využít k „zmizení“ v divočině a nalezení nějakého vhodného místa k přespání. Ze začátku byla cesta příjemná. Táhla se údolím potůčku Ostrožac, kolem cesty byla místa pro pikniky, které místní evidentně hojně využívali. Co chvíli nás někdo mával, abychom jeli za nimi. Úspěšně jsme odolávali svodům a stoupali vzhůru. Cesta se pomalu zhoršovala. Přibývalo děr, kamenů a po nějaké době přešla v poměrně prudce stoupající cestu plnou štěrku a volných kamenů. Podle průvodce tato hrůza neměla trvat dlouho, tak jsem si říkal, že ten kousek přetrpím a šplhal jsem vzhůru. Nicméně při jednom ohlédnutí jsem zjistil, že chlapci už rezignovali, mají toho dost, a že zastavili asi 100 metrů zpět.

Po lehkém zápase s otáčením naložené motorky na úzké kamenité cestě ve svahu, které mě stálo více sil, než celý předchozí výjezd, jsem sjel zpět k chlapcům. Zahájili jsme poradu co dál. Nakonec jsme se shodli, že se vzhledem k pokročilé hodině, najdeme nejprve místo na spaní, a až pak případně sundáme kufry a pokusíme se o výjezd na lehko. Během celé naší debaty okolo kroužil nějaký místňák na obstarožní DR 250, kterého jsme už jednou potkali cestou vzhůru. Po nějaké době se osmělil, zastavil a dal se s námi do řeči. Ptal se nás, jestli nechceme zavést do údolí, že tam jsou opuštěné domy a místo na přespání. Jelikož jsme okolo žádné vhodné místo na spaní neviděli a byli jsme dost „na ráně“, rozhodli jsme se nabídku přijmout. Pán nás zavedl kousek níže do údolí, kde opravdu bylo několik opuštěných, ale udržovaných stavení (43°44'10.4"N 17°09'42.9"E). Z pána nakonec vypadlo, že to jsou domy po místních, kdy většinou staří umřeli a mladí se odstěhovali do města, a že on tam seká trávu a tak. Chvilku jsme ještě pokecali, a pak pán nasedl zpět na svou Suzu se snad nejrezavějším řetězem, co jsem kdy viděl a odjel. Kolem domů tekl/vysychal potok a dost u toho smrděl. Posunuli jsme se tedy asi o 100 metrů na přilehlou louku a rozbili tábor.

Protože se slunce už klonilo k západu a my se příjemně rozseděli, rozhodli jsme se to nehrotit a výjezd nakonec scratchovat. Proběhla večeře, kafe a vzhledem k chladnému vzduchu sestupujícímu potemnělým údolím jsem se rozhodl přikrýt se na noc alespoň plachtou ze stanu. Chvíli před tím, než jsme si vyčistili zuby zubní pastou od strejdy Jacka z Lynchburgu a šli spát, jsme ještě zahlédli, jak směrem k nám míří z údolí nějaké auto. Skryti za remízkem jsme ho sledovali, jak dojelo až k opuštěným domům. Z auta vystoupil náš známý pán, který nás sem zavedl a začal obcházet kolem. Protože jsme si nebyli jistí, jestli nám dovezl pivo, nebo nás přijel zabít a navíc jsme nějak extra družnou náladu neměli, rozhodli jsme se zůstat tiše a nechat ho zase odjet.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE