Jugoška a další státy RVHP cestou necestou

Ráno jsme posnídali a začali se sbírat. Při balení jsme zjistili, že to dřevo co jsme večer pálili, po sobě zanechává takový hezký černý povlak, který z nádobí nejde úplně nejlépe dolů.

OFF1 – výjezd na Plješivici

Prvním offroadem měl být výjezd na horu Plješivica, v jejíchž útrobách se celá letecká základna nachází. Na jejím vrcholu se nachází radar, který na rozdíl od základny ještě stále funguje. Po odbočení z hlavní cesty jsme se dostali na lesní cestu, hlinito-kamenitého charakteru, která pozvolna stoupala. Drobnou komplikací se stala právě probíhající těžba třeba v lese. LKTčka tahající klády měnila poměrně pevnou a rovnou lesní cestu v celkem slušné oraniště. Naštěstí těžba probíhala pouze v dolní části lesa a gumy jsme měli skoro nové. Cesta se stávala stále více a více kamenitou a donutila i největší kochálisty z naší skupiny stoupnout si do stupaček a začít alespoň trochu pomáhat motocyklu při cestě vzhůru. Došlo také k prvnímu překocení stroje. První (a naštěstí i poslední) odložení stroje si připsal Michal, který údajně najel na nějaký velký kámen (nikdo ten kámen už nikdy potom neviděl :c) ) a vlivem nízké rychlosti a nevyužití prvního offroadového pravidla: „Gas! Gas! Gas!“ došlo k převrácení stroje. Kvůli nevyužití druhého offroadového pravidla „Když už to jde do sraček, co nejdál od motorky“ si lehce pohmoždil kotník, ale zatnul zuby a vymlouval se na něj jen další 3 dny :c)

Po dosažení vrcholu jsme se pofotili, rozhlédli se po širých balkánských pláních a vyrazili dál. Cesta dolů byla trochu obtížnější, vzhledem k tomu, že cestou z kopce se plyn přidává přece jen o něco hůře a některé pasáže s volnými kameny naložené motocykly dost „rozvlnily“. Po sklesání značné části kopce jsme narazili na další jobovku. Dojeli jsme jeden LKT, který za sebou táhnul tak 15 klád a měnil cestu na směs hlíny, kamenů, větví a stromové kůry. Cesta byla úzká, terén těžší, tak jsme se trochu strachovali, že za ním budeme muset jet v tom bordelu zbylé 4 km, které nám zbývaly k první křižovatce. Naštěstí si pan lesák všiml, že ho stíháme a rozhodl se, že uhne na stranu a pustí nás. To bohužel vedlo k tomu, že se mu několik krajních klád „zhouplo“ dolů přes okraj cesty, uvolnilo se z řetězů a málem s sebou stáhlo i náš milý Lakatoš. Měl jsem trochu strach, že nás pán při průjezdu kolem něj bude chtít zabít, ale opak se stal pravdou. Hezky se na nás usmál, zamával a evidentně ho to ani nijak nerozzlobilo (já bych nás teda asi zabil :c) ). Offroad pokračoval ještě asi 15 km po lesních cestách. Sem tam vyjeté koleje, sem tam nějaká kaluž, bláto, ale žádná hrůza. Po návratu na zpevněné cesty jsme nabrali směr Bosna a hraniční přechod Užljebić. Po úspěšném překročení hranic jsme se vydali na jih směr přírodní park Una.

OFF2 - Národní parku Una

U vjezdu do parku nás trochu zarazila zavřená závora a strážní budka. Naštěstí z budky vyšel hlídač a po zaplacení vstupného (nic hrozného) nám závoru zvedl a my jsme byli i s motorkami (!) vpuštěni do národního parku. Cesta parkem byla klasická šotolina, místy rozbitější, místy příkřejší, občas víc kamení nebo hodně utáhlá zatáčky v kopci, ale ve výsledku s obezřetností sjízdné. Cesta parkem vede údolím řeky Uny, na několika místech přehrazené krásnými vodopády. U vodopádů Štrbački buk je i restaurace, vyhlídka a nějaké ty stánky se suvenýry. S Lumírem jsme toto místo pouze využili ke krátké pauze. Nekupovali jsme si kozí sýr ani korbáčiky, jen jsme počkali na pomalejší polovinu naší družiny a jeli dál. Cesta zase kousek sklesala, údolí se pootevřelo a kolem řeky se začala objevovat spousta míst, kde se daly zaparkovat stroje a nepozorovaně svlažit zapařené nohy a zadky v průzračné a poměrně chladné vodě řeky Una. Akorát vás teda nesmí strhnout proud nahé k vodopádům, to by pak asi byla ostuda :c)) Šotolinová a poměrně prašná cesta nás dovedla zpět na cestu R408, po které jsme se ještě kousek popovezli k začátku další speciálky naší trasy.

OFF3 – Dále údolím řeky Una

Další offroad nás měl vést údolím podél řeky Una až k soutoku s řekou Krka. Následně na náhorní plošinku směrem k městečku Drvar, kde nás čekal nocleh. Vzhledem k poraněnému kotníku a tenčící se zásobě sil nás opustil Michal a vyrazil do kempu zajišťovat ubytování. Lumír taky chvíli váhal, protože hladové oko jeho 990ky už nějakou dobu svítilo, nás čekalo ještě několik desítek km terénem a jeho 990ka nepatří zrovna mezi „green“ stroje. Nakonec se ale rozhodl jít do rizika, a ve trojko jsme vyrazili vstříc novým zážitkům.

Cesta vedla podél železniční trati. Vyjeté koleje, vlevo břeh a křoví, vpravo sráz do řeky, chtělo to trochu obezřetnosti, ale dalo se to. Milým zpestřením byl most přes řeku Una. Dřevěný, bez zábradlí a s poměrně úzkými deskami, které nedávaly moc velký prostor pro chyby. Takže do stupaček a tradá…:c) Po úspěšném překonání jsme se rozdýchali a jeli dál. Po dalších asi 10ti kilometrech jsme začali pomalu uvažovat, jestli jsme někde v křoví nepřehlédli onu odbočku vlevo, která nás měla dostat přes koleje a následně vzhůru. Trochu nejistě, ale jeli jsme dál. Odbočka se však nakonec objevila.

Železniční přejezd u starého zapomenutého nádraží byl přímo idylický. Méně už nehorázný krpál, kterým cesta pokračovala. Nejprve jsme pod ním zastavili s výrazem „to jako fakt!?“, ale jelikož paliva bylo málo, rozhodli jsme se to zkusit. Nejhorší byl asi jen první kilometr, než jsme vystoupali na tu náhorní plošinku. Velké díry, strouhy, volné kamení a hodně utáhlé zatáčky. Nikdy bych neřekl, že budu otáčet kolem nohy GSo s plnou polní, ale nakonec to celkem šlo. Hlavně nebát se toho a nezastavit…:c) S Lumírem nám bylo ještě bylo hej.. to Honza s Advíkem, to byla jiná posilovna :c) Po výjezdu se už cesty zlepšily, krajina se otevřela a pomalu zapadající slunce tomu dodávalo krásnou atmosféru. Po cca čtvrt hodině jízdy jsme narazili na křižovatce na rozcestník, který udával do Drvaru stejných 27 km, jako ten předchozí. Když se nám pak ještě nedařilo najít správnou (jakoukoli) odbočku směrem k Drvaru, z téměř vrstevnicové cesty, po které jsme jeli už několik km, trochu jsme znejistěli. Lumír už začal cestou z kopce vypínat motor a všelijak jinak šetřit zbytky paliva.Odbočku se nám nakonec najít podařilo a za pomoci gravitace jsme dojeli až do Drvaru. Na první pumpě jsme zastavili, doplnili tekutiny a dali odpočinout našim zádům, která toho za ten den už taky měla celkem dost. Z pumpy jsme vyrazili směr kemp „Etno selo“, který je někde v kopcích nad Drvarem a těšili se, až si svlečeme ty propocené hadry a sundáme boty.

Etno selo

V kempu nás už čekal Michal, který zatím vše vyřídil, připravil, nachystal a vypil :c) Kemp Etno selo byl moc pěkný, pokud budete mít cestu kolem, vřele doporučuji. Celý je stylizován do „vesnického“ stylu, takže se tam promenádují husy, chovají tam domácí zvířata, chatiček tam je pár, sice bez elektřiny, ale to o to více útulných. Pan majitel je velký hudební fanda, jeho sbírka muziky byla ohromující. Po příjezdu jsme se trochu zkulturnili, olízali si rány, dali si sprchu a jali se blíže seznamovati s místními specialitami. Jídlo bylo vynikající, čokoládový koláč/dort byl naprosto mimozemský a ceny více než příznivé. Po naplnění našich břich, zrevidování místních zásob alkoholu a lehké konverzaci s panem majitelem a jeho synem, jsme to šli zalomit. Postel byla po minulých dvou nocích na karimatce a první plnotučné porci offroadů moc příjemným završením dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE