Logo Yamaha Yamaha

Informace o značce

Tři zkřížené hudební ladičky na nádržích motocyklů, které se na konci padesátých let dvacátého století dostaly do Evropy, budily rozpaky. Co dělá na motocyklu hudební pomůcka? Ti, kteří neomezovali své pohledy jen na silnici před sebou, mohli tento symbol spatřit i v koncertních síních. Ano, japonská firma na hudební nástroje začala vyrábět motocykly.

Historie značky

Historie Yamahy, tohoto mnohosortimentového průmyslového koncernu, začala v roce 1887 objednávkou na opravu varhan pro pana Torakusu Yamahu. V roce 1889 zahájil své podnikání ve městě Gakki, v dodnes sesterské firmě koncernu. Samozřejmě prvním a dosud vyráběným artiklem byly hudební nástroje, konkrétně varhany, klavíry a harmoniky. Když ve dvacátých letech došlo ke snížení poptávky po hudebních nástrojích, přesměrovala firma své zájmy a začala vyrábět letecké motory.

Poté se zapojila do zbrojního průmyslu třicátých let. Přesně podle pravidla: když řinčí zbraně, mlčí múzy (a naopak) obnovila po druhé válce výrobu hudebních nástrojů. Už značně rozšířený koncern ale nemohl vystačit jen s tímto druhem výrobků, a tak krátkou dobu vyráběl různé mechanické části.
V roce 1955 dostala firma finanční pomoc od regionu (pravděpodobně v rámci hospodářské politiky státu), určenou pro stavbu vozidel. Je tedy možné motocyklovou historii firmy spojovat s tímto rokem. V japonském poválečném průmyslu působila konkurence zhruba osmdesáti výrobců motocyklů. Nebyla ale nijak zuřivá, přestože mnohde působili britští odborníci. Tak se během krátké doby počet výrobců zredukoval na známé Honda, Kawasaki, Suzuki, Yamaha a Bridgestone. Poté, co opustil motocykly i posledně jmenovaný, zůstali čtyři. Ti byli natolik finančně silní, že ustáli i začátečnické klopýtání.
První motocykl od Yamaha Motor Copany byl oficiálně označen YA 1, ale brzy dostal uměleckou přezdívku Rudé šídlo nebo vážka.
Měl dvoudobý jednoválcový motor 123 cm3 a v motocyklových kruzích se šeptalo, že vzorem konstruktérům byl motor DKW To nebyla žádná ostuda, protože v té době šlo o jeden z nejlepších dvoutaktů na světě. Motocykl YA 1 měl vynikající jízdní vlastnosti a systém pérování, vzadu s kyvnou a vpředu s teleskopickou vidlicí, a byl považován za dokonalý. Jedinou chybou byla vysoká cena. Obchodní úspěch byl matný. Přechod z hudebních nástrojů k motocyklům zákazníci ještě nestrávili. Proto se firma rozhodla podpořit svůj obraz účastí v závodech. Trochu upravený typ YA 1 zabodoval hned napoprvé v rychlostních závodech ve Fudžijamě.
Po YA 1 následoval vylepšený a zejména vzhledově upravený typ YA2. Konstrukčně jen málo změněný typ se stal oblíbeným a byl již obchodně úspěšný. Získal cenu "Good Design Award". Jeho 125 cm3 motor ale přestával stačit rostoucím nárokům, a tak firma v roce 1957 připravila nové typy YC a YD s motory 175 a 250 cm3. V témže roce oznámila zdvojnásobení svého kapitálu a také vážnější zájem o závodění. Pro závody byl připraven jak typ YA, tak YC, a ty zvítězily ve známějším závodě v Asawajamě. Stále se zlepšující pověst mohl pokazit dodatečně zjištěný nedostatek sériových YC. Motory se přehřívaly, ztrácely výkon a hrozilo zadření. Firma odhalila příčinu ve špatně navrženém výfuku a ihned instruovala své zástupce i dílny, jak nedostatek odstranit. Ti buď v dílně, nebo u zákazníka opravu provedli.

Typ YD1 byl všestranně povedený. Nový dvoudobý motor 250 cm3 byl velmi pružný, odlehčený podvozek elegantní. Ve srovnání s předchozími typy působil lehčeji. Byl také předzvěstí rozšíření sortimentu jak kubatur, tak typů. K tomu došlo v roce 1960. Nabídka pro tuto sezónu zahrnovala mopedy, skútry i motocykly. Skútr byl dvoudobý jednoválec 173 cm3 s dvoustupňovou automatickou převodovkou a malý motocykl s typovým označením MF1 měl objem 50 cm3. Tento typ nepříjemně potrápil svého výrobce. Měl tolik chyb, že byl lavinovitě reklamován. Proto ho brzy nahradil model MF2 s 50 a později 55 cm3 motorem a s vyřešenými nedostatky. MF2 se postaralo obnovu dobré pověsti a zvýšení odbytu Rok 1960 znamenal pro Yamahu více než jen střídající se úspěchy a neúspěchy na trhu. Jednak zahájila činnost sesterská společnost Yamaha International Corporation v Kalifornii, a jednak byl postaven základ týmu, který měl v budoucnu znamenat mnoho nejen pro firemní, ale i světový motocyklový sport. Útok na americký trh na začátku šedesátých let byl promyšlenou akcí. I když se mnohdy tvrdí, že cestu prošlapala Honda se svojí reklamní masáží, nelze nevidět i zásluhy ostatních firem. Yamaha zde každopádně zakotvila pevně. Šedesátá léta pro Yamahu také znamenala např. to, že její kapitál v roce 1965, tedy deset let po zahájení motovýroby, vzrostl na třiceti násobek a že se v tomto roce vyrábělo měsíčně 13 000 motocyklů namísto 300 z dob začátků. Znamenala také vrcholné sportovní úspěchy, rozšíření sortimentu o vícekolová nebo speciální vozidla a v sériové výrobě motocyklů položení základu několika typových řad, jejichž potomci se dodnes pyšní svým rodným listem. Znamenala také ústup ze sportovní slávy, který však nebyl trvalý, a představovala také několik pokusů (se střídavými úspěchy) na poli Vědy a pokroku, konec preference dvoudobého pracovního cyklu a pevné zakotvení v mnoha dalších zemích světa. Ale popořadě.

V první polovině šedesátých let uvedla Yamaha na trh dvouválcové, dvoudobé, vzduchem chlazené motory 250 cm3 pod označením DS. Byly určeny pro více modelů, ale nejčastěji se montovaly do typů YM. Motory se vyráběly ve více variantách a také s jejich objemy se experimentovalo. Svět v té době stále viděl budoucnost ve dvoutaktu, dokonce se k němu z úsporných důvodů nakrátko přiklonili i tradiční výrobci čtyřtaktů (Ariel, Harley Davidson). Už byl ale cítit tlak ekologů a většina konstruktérů věděla, že stav je neudržitelný Yamaha proto experimentovala se samostatným mazáním, s rozvody i objemem. Z původních 250 přes 305 se tak vývoj dopracoval k motorům 350 cm3 s vrtáním 61 a zdvihem 59,6 mm. Tyto podčtvercové motory měly zajímavý rozvod se sedmi kanály v plášti, z čehož dva byly sací a čtyři přefukové. Zajímavý byl tvar přefuků. Při vší úctě ke klasickému Schnorleho vratnému vyplachování, tento systém umožnil zvýšení výkonu na nezvyklých 27 kW při 7500 otáčkách, což byl litrový výkon 77 kW. Jediné, nad čím se uživatelé mohli pozastavit, byla spotřeba paliva, ale protože se mohli svézt skoro stosedmdesátikilometrovou rychlostí, bylo jim to jedno, Tyto motory se montovaly do lehkých dvojitých trubkových rámů, Celý motocykl byl zprvu označen jako R1, později dostal k písmenu R ještě 2, 3 a 5 a celá typová řada vyústila v modely RD.
Dvoudobý pracovní cyklus motoru, jako symboliku šedesátých let u Yamahy, doprovázel ještě jeden významný typ. Byla to stejná dvouválcová dvěstěpadesátka, která byla odzkoušena v mnoha závodech. Motor dostal typové označení TD a stal se tak jedním z prvních sériově vyráběných závodních motocyklů pro soukromé jezdce.
Začátek sedmdesátých let potrápil světové výrobce motocyklů několika zarmucujícími zvěstmi, které naopak potěšily milovníky životního prostředí. Šlo o to, že limity škodlivin (exhalace, hluk a vibrace) se budou v pravidelných obdobích zpřísňovat. Tzv. Evropská hospodářská komise dokonce připravila harmonogram těchto zpřísnění. Bylo evidentní, že dvoudobé motory nad 125 cm3 budou mít problémy. Nejsnazší, ale také nejdražší řešení byl čtyřtakt. Než se ale k němu definitivně přiklonili, zkusili někteří výrobci experiment s jinými koncepcemi. V rámci toho představila Yamaha v roce 1972 na tokijském autosalónu svůj model RZ 201 s dvoukomorovým rotačním (Wankel) motorem. Ten měl sice úctyhodný výkon 51 kW při 6600 1/min, ale bylo mu to málo platné. Nedočkal se sériové výroby.

Prvním motocyklem se čtyřdobým motorem, který Yamaha představila v roce 1970, byl typ XS1 s dvouválcovým paralelním stojatým motorem OHC o objemu 650 cm3 a výkonu 39 kW při 7000 1/min. Svět se tehdy dohadoval, jestli byl vzorem
BSA nebo Royal Enfield, což bylo lhostejné, protože v té době se kromě BMW a Moto Guzzi všechny dvouválce podobaly jeden druhému. Důležité bylo, že byla zahájena nová typová řada, od které se později odvíjely jak čtyřválce, tak jednoválce. V roce 1972 následoval velmi podařený typ TX 750, rovněž dvouválec OHC, s výkonem 38 kw při 7240 1/min. Byl to proti předchozímu typu pokrok, a přestože měl výkon menší, dosahoval vynikajícího zrychlení z 0 na 100 km/h za 4,9 s, což svědčilo o pružném motoru. Spolu s ním se přestal typ XS nakrátko vyrábět, zato nabídka dvoutaktů se ještě rozšířila. V roce 1973 se vyráběly v kubaturách 125, 250 a 360 a v typech DT a RD, tedy celkem šest modelů, kromě toho ještě mopedy a skútry. V roce 1975 se výroba dvoutaktů dokonce rozšířila na devět typů a znovu se vrátil čtyřdobý XS 650, který byl postupně modifikován na objemy 500, 750, 850 a 1100 cm3. Sedmsetpadesátka byl řadový tříválec s výkonem 47 kw při 7500 1/min. Motocyklový svět tento motor považoval za důkaz úzkých vazeb Yamahy s britskými konstruktéry. V roce 1978 se objevil typ XS dokonce jako řadový čtyřválec o objemu 1100 cm3 a výkonu 70 kW při 8500 1/min a s pohonem zadního kola hřídelí. Od roku 1984 se tento motor montoval do jiného podvozku a s novou kapotáží nese označení FJ.
V roce 1975 přišel na svět též dosud známý a uctívaný typ XT s jednoválcem OHC, jehož úkolem bylo provézt své majitele terénem nebo zeměmi, kde jsou silnice dosud v plánech, Velmi jednoduchý a povedený motor, ať už měl objem 125, 250, 350, 500, 600, 650 nebo 750 cm3 a typové označení XT, XTZ, Ténéré nebo Super Ténéré, znamenal nový pohled na motocyklový sport. Nekladl se zde důraz na výkon, ale na výdrž. Jednoválec dostal vyvažovací hřídel a kdo si přál lehkou sportovní úpravu bez elektrického startéru, mohl ji mít, a kdo chtěl mohutný těžký stroj se vší výbavou a nádrží na 23 litrů paliva, mohl jej mít také. Podařený jednoválec se montoval také do typů SR a SRX, nostalgicky připomínajících dávné doby.

Na konci sedmdesátých let vznikla typová řada XJ s řadovým čtyřválcem 2x OHC, prozatím s objemem 650 cm3 a pohonem zadního kola hřídelí. Motor měl výkon 52 kW při 9400 otáčkách a nejvyšší rychlost 197 km/h. Tato řada se brzy modifikovala ještě do kubatur 550, 750 a 900 cm3 a verze 650 se dokonce nabízela v úpravě Turbo s výkonem 66 kW a rychlostí 203 km/h. Postupně se zahalila do solidních kapotáží.
Na začátku osmdesátých let se u Yamahy objevují motocykly s vidlicovými motory. Je to řada XV a TR. Tyto typy, inspirované americkou módou, začínají jako cestovní motocykly s dvouválcovými motory o objemu 750 a 980 cm3, mají rozvod 1x OHC, rozevření 75° a pohon kola hřídelí nebo řetězem (TR). Zatímco typy TR postupně mizely ze scény, typy XV se staly velmi oblíbenými, rozšířily se do kubatur 125, 250, 535, 650, 750, 1100 a 1600 cm3 a dostaly pojmenování Drag Star, Virago nebo Wild Star.
Vidlicové dvouválce se na začátku osmdesátých let objevily také u typové řady XZ. Měly objem 550 cm3 a vodní chlazení, ale nedožily se konce desetiletí. Zato jejich rozšířená čtyřválcová podoba je technickým "skorounikátem". Opustila brány továrny v roce 1983 pod označením XVZ s objemem 1200 cm3 a udržela se v programu do dnešních dnů. Ať už jsou známy pod přezdívkou V-max nebo Royal Star a Venture s motorem 1300 cm3, mohou se pochlubit impozantním výkonem i designem. V-max patří k nejhezčím motocyklům světa všech dob.

Co se však stalo u Yamahy s dvoudobými motory, je více než zajímavé. Nejenže neopustily scénu, jak jim bylo předpovídáno, ale podrobily se regenerační kúře. V letech 1984 dostaly typy RD 350 vodní chlazení a regulaci výlukového systému. Lepší verze měla výkon 43 kW, což znamenalo litrový výkon přes 120 kW To však stále nebyl konec. Yamaha dala na trh v roce 1984 typ RD 500 LC, dvoudobý, vodou chlazený vidlicový čtyřválec s nádherným výkonem 65 kW při 9500 1/min Byla to vlastně prodejní verze závodního stroje s nejvyšší rychlostí 223 km/h Přestože v některých zemích tento typ "zatkli" už celníci na hranicích, v Německu byl volně k dostání až do devadesátých let. V současné nabídce dvoudobých motorů zbyly už jen jednoválce v malých kubaturách, převážně ve skútrech, mopedech nebo motokrosech.

V polovině osmdesátých let vyjely z Yamahy motocykly s řadovými čtyřválci, které byly chlazeny vodou. Patřily do třídy supersportovních strojů, měly solidní kapotáže a dostaly označení FZ. Rozvod 2x OHC a pětiventilová hlava napovídaly, že nejde o žádný zastaralý mechanismus.
V kubatuře 750 cm3 měl motor 74 kW a točil 10 500 1/min. Vodou chlazené řadové motory se později rozrostly do kubatur 600 až 1000 cm3 a motocykly dostaly označení FZR, FZS, FZX, FJR, YZF, YZR GTS (katalyzátor) nebo byly známy svými uměleckými jmény Thunderace, Thundercat, Fazer aj. Tyto motory byly a jsou u Yamahy nositeli pokroku. Na nich se zpravidla uplatnily jako první technické novinky, jakými byly např. systém EXUP (řízený výlukový ventil), třícestný katalyzátor a další.
Firma se nespokojila jen se čtyřválci, a proto dostal tento typ motorů dvouválcovou podobu (TDM 850) a dokonce i jednoválcovou (YP nebo YZ 426 F).
Popsat podrobněji všechny typy motocyklů, které Yamaha za čtyřicet let své existence produkovala, přesahuje možnosti tohoto referátu. Jen na českém trhu v současnosti nabízí více než 40 typů,k tomu vícekolová vozidla, sněžné skútry a další.

Pokud Vám v článku chybí některá data z historie, budeme rádi, když nám pošlete doplnění.


TOPlist