Pohodoví klasici střední třídy: Kawasaki W800 Street vs. Moto Guzzi V7 III Stone vs. Royal Enfield Interceptor 650

Text: Tomáš Procházka , Jan Rameš , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 16.9.2019 | Zobrazeno: 39 238x

Kapitoly článku

Dohromady mají šest válců, šest prachovek, šest brzdových kotoučů a dáte za ně přes 600 000 korun. Dobře, tohle nemá bejt ironie, ale člověk si musí uvědomit, co tady za svoje peníze pořizuje. Klasický vzhled motocyklu je tady na prvním místě, a tak nemůžeme opomenout, že některé technické detaily půjdou lehce stranou. To ovšem neznamená, že je pomineme nebo zbagatelizujeme, jak se nám na jednotlivých strojích jezdilo.

Vezmu to hezky odzadu anebo taky od toho nejpříjemnějšího pohodáře. Kawasaki v podobě W800 Street vytvořila svébytný stroj. Nehledejte ale za tím vědu. Jemně se pohupující podvozek, lehké kroucení rámu a řídítka zatočená hodně k řidiči. Měkké sedlo a bublavý motor. W800 je prostě stylař okolo Berounky a nikam se nežene. Jeho poslání je okouzlit svým vzhledem, vnést do světa trochu klidu. Jeho majitel pak ocení za vyšší cenu zejména krásné detaily jako motor, poctivou plechařinu a nastavitelné páčky. Krásně se tu sedí vzpřímeně a ihned od začátku je vám jasné, že tohle bude pohodová jízda.

Relax si tedy můžete dopřát každou chvilku a po dlouhé době motorka, kdy sesedáte z motocyklu odpočatí a vysmátí. Sedlo je na delší trasy moc měkké, ale říct, že není pohodlné, není pravda. Kawasaki udělala vesnickou motorku, a to jen proto, že by ve městě měla holka těžkej život. Záleží, na co motocykl chcete a kde bydlíte, ale zkoušet kličkovat v ucpaném provozu na W800 by nebylo úplně top. Ano, zvládne to jen o poznání hůř než ostatní dvě motorky. Naopak, jakmile si jen užíváte víkendů, anebo celoročně vegetíte v kempu nebo u vody, tak tam bych si Kawu dokázal představit. Vše je vyklidněné, žádná přehnaná agilita, jemný nástup brzd, kultivovaný motor a klid za řídítky. Těšil bych se z každého popojetí a ta poloha řidiče jako motocyklisty za První republiky má prostě hodně co do sebe.

Výkonově neztrácí a dokáže rozjet a udržet tempo, jen se tu víc nadřete, respektive jste izolovaní od toho, co se pod vámi děje. Poloha jako na trůnu holt nebude nikdy konkurovat drsnému roztažení řídítek a nohám lehce vzadu. Raději se pokochejte hezkým moderním světlometem, který nepopírá svůj retro původ. Na budíky se taky moc dobře kouká, a pokud se motocykl pořizuje především pohledem, tak Kawasaki je v tom jednička. A už jste viděli ty výfuky? Pecka. Jen škoda, že poprdlávání slyší jen ti okolo vás, vy jako jezdec si moc bublání neužijete.

Cena je dost vysoká, ale mimo mísu taky úplně není. Pro toho, kdo nechce na prvním místě sportovní vlastnosti, ale jen klid za řídítky, má Kawasaki právě W800 Street. Při debatě o motorkách jsme navrhli nasadit rovnější řídítka, ale teď s odstupem času si nejsem jistý, jestli by to bylo dobře. Takhle, jak tu Kawa stojí, je ojedinělá, a pokud nejezdíte v bandě pacientů, co i z retro stylovky chtějí vyždímat maximum, tak potom si ji klidně pořiďte.

Pokud ale preferujete akci a chcete i z retro stroje udělat atleta, tak prosím jednu Guzzinu pro vás. Pokud na ni skočíte nepřipraveni a začnete do toho hned šlapat, tak je to ten nejlepší střelec. Jeho podvozek je tužší, motor má dokonce i náznak špičky a kličkovat mezi zmatkujícími řidiči jde moc snadno. Nasadit tempo na V7 je v naší skupině nejlepší, rozpětí řídítek je správné a jen nohy moc vpředu vás trochu brzdí v opravdovém rozletu.

Trochu mě mrzí až moc hi-tech přední světlomet a ani zadek s krásným LED jasem na tom není lépe. Byť je Guzzi nejvíc moderní a vypadá drsně, tak já bych na těch parádičkách trochu ubral. Dobré je, že tenhle Night Pack je dobrovolný a zaujme snad jen ty, co brázdí silnice dost v noci. Svítivost je příkladná. Ovšem základ modelu Stone je poctivý jak řemen a zkoušet, kam až vás trochu necitelné pneumatiky pustí, je velká zábava. Občas jsem to už přehnal a na hraně vás dokáže Guzzi pěkně vytrestat. Pravdou ale taky je, že do takových náklonů jako tady vás ostatní dvě vůbec nepustí.

Matná modrá je prďácká a i ten stylový budík mi tu vyloženě nevadí. Informací je dost, ale ovládání na pravé rukojeti, kdy přehmatáváte nešikovně z plynu, není šťastné. Brzdy brzdí, ale z předku nemám tak dobrý cit, jak bych očekával. Nechci je obhajovat, ale je pravda, že tady do akce zpomalení jdete ze zběsilejšího tempa, než se daří zvládnout těm dvěma. Zadní brzda ale vždy vše ukočíruje a moc jsem si ji v okolí Berounky zamiloval. Jemný plynulý zákus a s nejlehčí váhou v naší grupě nemá vůbec problém. Ostatně lehkonohost z V7 sálá a střídat levou a pravou zatáčku jde modelu Stone nejlépe. Nemůžu si pomoct, ale sáhl bych po ní i přesto, že Interceptor je mocná zbraň. Prostě se mi i Guzzina líbí víc a mně sedne lépe. Odpustím i tu vyšší cenu oproti Enfieldu. Popravdě výraz V7 je dost punkový. Ona není úplně v naší grupě nejlepší. Je dost tuhá a vyloženě na boulích je to až o hubu. Takovou prdu, jakou dostanete ve stokilometrové rychlosti, to se blíží katapultu. Vibrace jsou někdy otravné a v zrcátkách je prd vidět, pořád se ohlížíte kolem sebe. Je to divokost sama.

Sedlo je ale správně tuhé, a když na to přijde a objevíte dlouhé táhlé zatáčky se správným povrchem, tak se jí nemůžete nabažit. Kdyby u nás byly lepší silnice, anebo bych jezdil někde okolo Žatce na přehradu Nechranice, tak tam bych si V7 užil. V hustém lesíku bez provozu na krásném povrchu nemá konkurenci. Jenže musím zohlednit cenu, schopnosti i mimo perfektní asfalt a to, zda dokáže vtáhnout do děje sama a ne jen tím, že se vám líbí. No a od toho je tu Royal Enfield.

Interceptor je trochu divoký název, ale to je asi tak všechno, co můžu tady zkritizovat. Vzhled je prostě cool. Je to jako si zrenovovat starou motorku a tam, kde u ostatních dvou spekulujete, proč tohle je moc retro a tamto moc moderní, tady nemusíte. Tady dostanete komplet historický model, ovšem s moderními vlastnostmi. Pohyb vpřed na Enfieldu je opravdu obdivuhodný. Zápal od prvního metru je značný. Motor chce prostě jet, je ale i kultivovaný a jeho dravost nezazdila přívětivost. Umí být kamarádský na malém prostoru, a když chcete, zaburácí a otáčky bez skrupulí okamžitě vyletí nahoru. Miluju ho!

A už jsem zmínil výfuky a zvuk? Praskot, dusot a vaše mozoly v pravé dlani, jak jej pořád chcete ždímat. Máte tady prostor jako řidič, a to jak na sportovní choutky, tak umírněnost ve dvou. Řídítka jsou sice vysoko, ale aspoň si tady i trochu pohovíte. V7 vás roztáhne, W800 sváže lokty, ale Royal nabídne lehce sportovní endurko styl. Není to ale nepříjemné a v zatáčkách vás to od feelingu neokrádá. Podvozek je jako samet a dovolí jen lehké zhoupnutí. Je přesně mezi uhoupanou Kawou a tvrdou Guzzi.

A cena? Bez debat za svoje peníze dostanete nejlepší schopnosti, a to kdekoli. Motor je hroudovitý a silák, když se před vámi objeví zakroucená cesta. Podvozek z vás nevytřese duši, a přesto je pevný jak skála. Jakmile zvolníte, dokáže motor usrkávat jemně palivo a povozit vás v pohodlí. Tahle motorka sedne ihned každému. Svým vzhledem možná nedráždí a nemá ten efekt, aby přitahoval pohledy jako Guzzi nebo W800. Jenže je to zas nejupřímnější výraz. Nic moc moderního, ale ani jakoby staré retro. Prostě Enfield je motorka. Ta elegantní hnědá nádrž a obrovský motor je jako se vrátit v čase. Proto je náš vítěz. Nabídne od každého trochu, přitom je v každé disciplíně na vrcholu. Je za super cenu. A tak to má bejt.