Pět velkých naháčů v testu

Koukněte na ni. Ten upřený výraz je až nepříjemný. Takový suverénní pohled tu nemá žádná jiná. Je to jakoby vás všechny ty elektronické systémy uvnitř stroje neustále sledovaly a to vlastně koresponduje s tím, že Tuono je ten nejsportovnější naháč všech dob. Smiřte se ale s tim, že nikdy nebudete tak dobrý, abyste tuhle raketu naplno zvládli.

Poslední generace Tuona prošla letos menší modernizací. Fabrika usoudila, že číslo 160 je málo a proto vyhnala výkon o dalších deset koní navíc. Vše se povedlo díky snížení vnitřního tření a nově vyřešenému odvětrávání klikové skříně. Zapracovalo se i na výfukovém systému a elektronice. O malinko tak narostl i točivý moment na 111,5 Nm v 9 500 otáčkách a zmiňovaný maximální výkon je posunut ještě o dva tisíce otáček směrem nahoru. Jezdec má i nadále na výběr ze tří palivových map a sadu elektronických asistenčních systému známé pod zkratkou APRC, sestávající z osmistupňové kontroly trakce, kontroly wheelie, startovacího systému Launch Control a rychlořazení Quick shift.

Podvozek Aprilia vylepšila novou přední USD vidlicí Sachs typu "one by one", což znamená, že nastavení komprese a odskoku jsou rozděleny do levé a pravé vidle. Zadní tlumič stejné značky je také plně nastavitelný, přičemž kompresi a odskok řídí hydraulika. Základní set-up byl vyladěn pro komfortnější jízdu na běžných silnicích. Čtyřpístkové monobloky od Bremba patří ve svém oboru mezi nejlepší materiál, a ani zadní dvoupístková brzda není u Tuona jen tak do počtu. Obě šéfuje nové ABS značky Bosch, které se dá přepínat ve třech režimech (Track, Sport a Rain) nebo úplně vypnout. K lepšímu civilnímu využití má Aprilka kromě komfortnějšího sedla a nastavení podvozku také větší nádrž, jejíž objem nově činí 18,5 litru. Dokud je prázdná a v motorce nejsou ani žádné jiné náplně a baterka, zastaví se ručička váhy na hodnotě 185 kg.

Aprilia Tuono vypadá sakra dobře, jeho protichůdné tvary se chytře střetávají a vytvářejí směs hran a křivek podobné bojové stíhačce. Po otočení klíčku ve spínačce zareaguje letoun nepříjemným zasyčením a naléhavým cvakáním připravených systémů. Startuju a z příplatkového výfukového systému značky Akrapovič, který je zde podpořen i nadstandardní racingovou palivovou mapou a odstraněním katalyzátoru, jde ihned hrozivý chrapot. Po mírném zahřátí prohrábnu plyn a ručička otáčkoměru letí do výšin tak agresivně, jako kdyby neznala svou hranici. V motoru se rozpoutá peklo a industriální zvuk vám vpíchne další hutnou dávku adrenalinu do žil. Tohle je čiré šílenství a to ještě test vůbec nezačal! Vše je ready a vy musíte ihned vědět, že jste opravdu odpočatí a připraveni na sportovní jízdu.

Usedám na tvrdší sedlo, do kterého se dostat je zpočátku menší problém. Je totiž i na sportovního naháče dost vysoko a lidi pod 176 cm nebo s kratšíma nohama budou mít při postrkávání motocyklu na místě trochu obavy. Ale už sedím a musím uznat, že na mě tenhle posez udělal fakt dojem. Výrobce nasadil rovný řídítka a zbytek je sportovní pozice jak vyšitá. Čučíte vysoko nad silnicí a tlumiče se pod vámi ani nehnou, jsou fakt na fest. Volím v převodovce první rychlost a tuším, že tohle bude jízda!
Podvozek drží na silnici a zatáčí tak svěže, že víc už jezdec prostě nedokáže pobrat. Zásluhu na tom má tužší naladění podvozku, který však zákonitě potřebuje kvalitní povrch. Pevně nastavený podvozek je při pomalé jízdě trochu kostrbatý. Ovšem nijak moc hrubě, a když si nemusíte striktně hlídat rychlost v obci, probudí se k životu. A pak se probere i Tuono jako celek.
Tuono chce okamžitě jet, motor a převodovka jsou famózní a dravý od prvního metru. Čím rychleji jedete, tím je Aprilia lepší a jakoby nikdy nemělo dojít k hranici jejích možností. Když tedy necháte usadit Tuono v tempu na dálnici, které mu celkem vyhovuje, budete se prohánět neúmyslně rychlostí nad 150 km/h. To je sice dobrý pro navození panovačného pocitu z jízdy, ale špatné pro platnost vašeho řidičského průkazu. A to nemluvím o kvalitních okreskách. Nejdůležitější je totiž na téhle motorce sebeovládání. Tuono má nadpřirozenou schopnost maskovat pocit rychlosti. Neustále se musíte soustředit na to, abyste nejeli příliš rychle. První a druhá verze Tuona měly solidní střed, ale ve vrchu toho moc nebylo a když už, tak jen na chvíli. Poslední model je ve středním spektru otáček tak hutný, že ačkoli se dá motor vytočit daleko víc, než tomu bylo doposud, ve skutečnosti řadíte podstatně dříve. Nahoře se totiž děje opravdová smršť. Je to jako zapíchnout vlajku na Mount Everestu již v základním táboře a rovnou vyrazit domů. Není nutné se hnát nahoru za červeným polem, abyste se nadýchali řídkého kyslíku ve vysoké nadmořské výšce a s vytřeštěnýma očima pak zase slezli dolů, protože to začíná být děsivé. 
Život s Tuonem je jako se sportovcem. Jeho pevné tělo vás sice může dostat do kolen, ale někdy vám to může lézt na nervy, jak je dokonalý. Co chvíli si uvědomíte, že vám buď nestačí talent, fyzička a nebo vaše řidičské schopnosti. Motor je horlivý, neustále chce víc a víc. Brzdy mají minimální prodlevu záběru a okamžitou sílu. Jsou jen trochu umělé. Možná je to zvoleným materiálem brzdových destiček nebo jen už mají dost za sebou. Nebojte se ale, to nejdůležitější, jejich neochvějnou stabilitu dostanete a rozhodně nepůsobí staromódně. Sedlo je vysoko a spolu s malým rejdem je Tuono pro malé lidi a ještě na malém prostoru dost nepříjemné. Jinak se sedí na kvalitním polstrování pohodlně oběma cestujícím. Chvíli bude trvat, než si s Tuonem porozumíte a možná k tomu ani nikdy nedojde. Toto však může být i pro někoho velká výzva a buď na tuhle hru přistoupíte a zároveň sebekriticky zhodnotíte, na co máte nebo vemte nohy na ramena a mazejte od ní co nejdál pryč. Spotřeba se díky rychlé jízdě a otevřené palivové mapě dostala na tučných 7,5 litru na sto kilometrů.
Schopnosti Tuona jsou tak dobré, že můžete z fleku vyrazit na závodní okruh. Je to skvělý bike, který dává na obdiv své technické finesy a funguje převážně na kvalitním povrchu s kvalitním řidičem. I mezi ostatními v naší partě je ten rozdíl sportovního pojetí cítit už na míle daleko. Pokud chcete to nejsportovnější nářadí musíte jít pro tuhle bestii, není jiná volba.

Tuono je jediný stroj, který není letošní novinkou, ale byl k mání a nevzít ho do party velkých drsňáků se zkrátka nedalo odmítnout. Je pravda, že vzhled Aprilie je už trochu okoukaný, ale stále si drží moc pěkný nadčasový design s ostrými prvky spodního prádélka. Italské značce Aprilia sluší červenočerná kombinace barev, ale ani tato černobílá není vůbec k zahození. Z nových prvků stojí za zmínku větší nádrž, protože je známo, že Tuono při běžné jízdě trochu víc papá a každou chvíli stojí člověk u čerpací stanice. V balíčku APRC, plném užitečných pomocníků, najdete i quick shifter, který umožňuje řadit jednotlivé rychlostní stupně pěkně nahoru bez zavírání plynové rukojeti. Tuhle praktickou jednoduchost nabízí Aprilia bez příplatku a lze to tedy chápat jako konkurenční výhodu, protože tímto asistentem disponuje mezi testovanými stroji už pouze model od BMW.
Tuono mezi ostatními vyniká svou sportovní postavou a podtrhuje to hliníková rám skrývající nabušený, příčně uložený motor. Véčkový čtyřválec si může tak trochu kasat kalhoty, protože je druhým nejsilnějším motorem testovaných naháčů. Jeho výkon se vyšplhal až na 170 koní, které dosáhne oproti ostatním až v 11.500 otáčkách. Když jsem viděl startovní listinu zúčastněných naháčů, nemohl jsem se dočkat, až opět uslyším tu písničku čtyřválcového véčka. Charismatický zvuk je vzápětí doprovázen husí kůží po celém těle a člověk při projetí italského ďábla okamžitě zpozorní. Tuono patří mezi ty motocykly, na které si sednete a ihned ucítíte sportovní charakter. Díky konstrukci motoru je úzký i rám a oproti svým konkurentům jsou užší i řídítka. Tvrdší sedačka je důkazem, že to se sportovním DNA myslí Aprilia opravdu vážně a nechá jezdci pocítit veškeré dějství pod jeho zadkem. Nejsilnějším zážitkem je jízda pod plným plynem ve středním pásmu otáček. Maximálního krouticího momentu téměř 112 Nm je dosaženo v 9.500 tisících a to je ten moment, kdy začnete větrat své zuby a blaženě poslouchat orchestr čtyř instrumentalistů.

Na to, že se jedná o odstrojený superbike, který se od originálu liší jenom řídítky, je Tuono relativně pohodlná motorka, a poskládat na ní všech 186 cenťáků nebyl žádný problém. V rámci testu jsem odjezdil většinu kilometrů při dálničním přesunu a po letišťní ranveji, takže mi přišla vhod i celkem účinná přední maska s vypouklým miništítkem. Jízdnímu komfortu by prospěly snad jenom nižší stupačky, ale to berte jako názor ovlivněný převážně rovinatou zkušební trasou.
Brutální charakter motoru staví Aprilii do role jediného soupeře, který se může měřit s bestií od KTM. Tenhle dojem je částečně podpořen i koncovkou Akrapovič, ale i bez zvukové kulisy je čtyřválcové véčko naprosto návyková záležitost. V nízkých otáčkách už však není tak "user friendly" jako SuperDuke.