Tak trochu offroad v Rumunsku

Před tím ještě pár slov  k této akci .

.
Vzhledem k tomu, že cílem nebylo poznávat krásy Maďarska a Rumunska, ale projet co nejvíce kilometrů mimo asfalt,  bylo rozhodnuto, že přesun nebude po ose motocyklů, ale na přívěsech za automobily.                                                                                                                                          

Vím, že se najde plno odpůrců tohoto přesunu, ale protože jedem na motocyklech Ural s sajdkárou,   dá se to pochopit. Šlo nám o to, co nejdříve zdolat kilometry do místa určení, což byla oblast u města  Baia Mare. Z Litoměřic je to něco málo přes 1000 km.                                                                          

Kdo vlastně a na čem jsme jeli. Já, Jirka a Martin na Uralu 750 a Zdeněk se ženou  na Uralu s           motorem BMW 1000. Všichni s poháněnou sajdou.                                                                                 

Jak už jsem psal v úvodu, cílem bylo projet co nejvíce kilometrů v terénu a konkrétně v oblasti okolo hory Ignis nad městem Baia Mare.                                                                                                      
V druhé části by naše trasy byly v okolí rumunské magistrály Transalpiny u jezera Vidra.                
      Trasy vybíral Martin, který jel v těchto oblastech několik ročníků rallye.                                               
   Abych se nemusel opakovat při popisu jednotlivých denních vyjížděk, tak už teď udělám takový          souhrn, jak se tam vlastně s motocykly Ural jezdilo. Vlastně každý den bych musel psát to samé.      

Pohybovali jsme se převážně ve výškách okolo 2 000 m. Nejvýš jsme se dostali do výšky 2 253 m   podle navigace i když ukazatel na vrcholu kopce Cindrel udával hodnotu 2 244 m.                             
To je zatím v terénu nejvýše dosažený bod co se mi povedlo.                                                             
Do těchto výšin jsme se dostávali po zpočátku kamenitých cestách, které postupně přecházely do     vyjetých kolejí, které se postupně ztrácely a zbývalo kličkování mezi různě velkými balvany.               
Během každé vyjížďky jsme zdolávali jednotlivá údolí a vrcholy kopců,  kdy správný směr udržoval Martin pomocí zanesených tras v navigaci.                                                                                        
Myslím, že nebýt Martina, těžko by se hledala správná cesta.                                                           
 První část stoupání většinou tvořila kamenitá cesta s různě velkými kameny , vyjetými kolejemi,       dírami . To byla převážně zalesněná část. Po vyjetí z lesa se před námi objevila travnatá planina z různě příkrým stoupáním na vrchol.                                                                                                   
 
A bylo potřeba dostat se na tento vrchol. Po zdolání tohoto kopce následoval sjezd dolů, aby následovalo další, většinou o něco vyšší stoupání.Vždy, když jsme se dostali nahoru, bylo potřeba  zvážit, zda pokud sjedeme dolů a další výjezd se nezdaří, jestli máme šanci se vrátit zpět na            předchozí kopec.                                                                                                                                  
Naštěstí jsme všechny vrcholy, kromě jednoho zdolali a vyjeli nahoru.                                  
  Styl jízdy byl dán výkonem, váhou motocyklu a uměním řidiče. Vzhledem k tomu, že Ural 750              disponuje pouze čtyřiceti koňskými silami a jeho hmotnost v nenaloženém stavu je 385 kg bylo             řešení jediné.                                                                                                                                                  Plný plyn, neubrat, snažit se udržet v kolejích a pokud možno netrefit žádný kámen nebo        velkou díru. A protože máme motocykl se sajdou, hlídat i kolo sajdy.                                                   
Ne vždy se to   podařilo. Motocykl se sajdou je poměrně vratký a tak o případy, kdy kolo sajdy bylo ve vzduchu a hrozilo převrácení nebyla nouze. A pokud se jednalo o úsek, kdy vpravo byl svah nahoru a vlevo strž dolů, nebylo mi dvakrát do smíchu a v duchu jsem si říkal," blbče, máš to na starý kolena   zapotřebí "?                                                                                                                                           
 ( kromě čyřicátníka Martina nám třem již bylo přes šedesát)                                                                   
Ale po projetí úseku a na konci dne už byl člověk spokojen, co vše viděl a hlavně, že to projel       

    A protože jsme byli vlastně tak trochu mimo civilizaci, tak i fotky dokumentují většinou cest po jakých jsme se pohybovali a jak se nám dařilo nástrahy na nich překonávat. A samozřejmě je vidět krása ještě  divokých rumunských hor                                                                                                 

       Ještě poznámku k fotografiím. Protože nebylo moc času během jízdy k pořizování fotografií, skoro všechny fotky jsou  pořízeny z videozáznamu. A proto taky ta kvalita není tak moc dobrá.