Tak trochu offroad v Rumunsku

   Druhá vyjížďka byla naplánována ke zdolání kopečků v okolí městečka Sighetu Marmatiel . Samozřejmě již  hned po ránu nás navštívila smečka místních psů. Můžu říct, že tolik psů jako v Rumunsku jsem snad ještě neviděl. Hodně jich bylo toulavých, připadali mi dost zubožení a s takovým smutným výrazem v očích. Úplně jinak vypadali pastevečtí psi na horách. 

   Situace se ale zkomplikovala po nastartování motocyklů. Slyším, jak Martin křičí na Zdeňka aby zastavill motor. Zprvu nechápu zrovna tak jako Zdeněk, co se děje. Pochopil jsem až při pohledu pod Zdeňkův stroj. Kaluž oleje pod motorem nevěstila nic dobrého. A taky že ne. Nejprve jsme mysleli, že to znamená konec Zdendovi  cesty, protože nebylo přesně vidět, odkud vlastně olej vytekl. Vypadalo to na  chladič oleje, ale nakonec to bylo vyfouké těsnění pod čističem oleje

   Se zpožděním jsme vyrazili po silnici 18 směrem na Sighetu Marmatiel. Krásná silnice, plno zatáček, ale pro Uraly se sajdou to není to pravé ořechové. Ale užili by si to motorkáři, kteří vyhledávají tento typ silnic a průjezdy zatáčkami si patřičně užívají. Vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli až před obědem, bylo již značné vedro. Cestou jsme nabrali zásoby vody z horského pramene.

   Po projetí městečka jsme asi napodruhé trefili tu správnou cestu do hor. Vzápětí jsme začali prudce stoupat po kamenité cestě.

   Zde jsem dali motorům pořádně zabrat, protože u JIrky vzrostla teplota oleje  až na 130 st. a musel zastavit, protože se  motoru již nechtělo pracovat. To samé u Zdenka .

  Martin měl chlazení oleje, takže celkem bez problémů a já díky chlazení vzduchem, kterým jsem Urala  vybavil  jsem se nedostal na víc než 90 st. Chladící přestávku jsme museli dát ještě jednou. V jednou úseku nás překvapil dolů sjíždějící terenní automobil se zapojeným žebřiňákem plným břidlice. Z hlediska náročnosti mi dal úsek docela zabrat , hlavně v poslední části.

   Tady byly velké kameny a takové kamenné lavice, ale hlavně to co potom bylo časté. Vpravo svah nahoru a vlevo sráz dolů. Bylo i pár okamžiků, kdy jsem si nebyl jistý, jestli řídím já, nebo  se pouze snažím jet tam kam chci a motocykl si stejně jel kam chtěl.

Protože jsem jel jako třetí za JIrkou viděl jsem i jeho pár kousků, kdy mu hrozilo převrácení.  

Než jsme našli tu správnou cestu, JIrkovi se podařilo si skočit do křoví, ale odnesl to jen pošramocený blátník sajdy.

Po výjezdu na planinu nás čekala jízda vyjetými kolejemi, po louce mezi stádem koní, malé brody a pár kamenitých úseků. Dosažená výška - Tiganu 1222 m.

   A také jsme poprvé měli tu čest se potkat s pasteveckými psy. Vždycky na nás se štěkotem vyrazili, ale nezaútočili. Nevím, kdyby jsme museli zastavit. Naštěstí taková sitauce nenastala, nebo tam byl pastevec a usměrnil si je.

    Konec vyjížďky byl poměrně mokrý, protože nás zastihla náhlá průtrž a asi 30 minut jízdy do tábora stačilo na to, že vše, včetně trenýrek bylo důkladně promočeno. Pršelo ještě asi hodinu a potom déšť ustal.

Celkem ujeto 120 km.

   Jen tak mimochodem jsem při řeči s Martinem konstatoval, že nic horšího už mě asi potkat nemůže. Jen se pousmál. Věděl proč. Jak jsem zjistil další dny, vždy se našlo ještě něco horšího, co mě potrápilo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE