New Pionýr a bonbónek na závěr

Když jsem plánoval odjezd na sobotu, vlastně jsme jej posunul kvůli natočení šotu pro TV Nova, ani jsem netušil, jak výjimečný to bude den. Je 7.7.2007 svatební síně jsou prý objednány dlouho dopředu. Něco na tom bude, protože cestou vidím nezvyklé množství svateb. Říká se svatbu viděti, štěstí míti, tak mi to snad nějaké štěstí přinese. Budu ho jistě potřebovat.
Uháním si to po Karlovarské a ani si nepřipouštím tu porci kilometrů, kterou mám před sebou. Ostrý start mě čeká teprve zítra. V neděli se scházím v chebském veterán klubu s panem Pavlíkem. Když nejede se mnou na staré pětsetpadesátpětce, tak alespoň uspořádal se členy klubu a jejich krásnými stroji doprovodnou jízdu.

Vyrážíme dlouho po dvanácté, ještě nezbytné foto s pravou hraniční atmosférou, kterou nejlépe dokumentuje asijské tržiště, a již se za námi zavírá pomyslná závora. Rychlost je podřízena starému Pionýru a ta pětačtyřicítka není nic moc. Jedeme s panem Pavlíkem vedle sebe a bavíme se. Jeho slova „hned bych jel dál“ mě budou provázet asi celou cestu. Vpředu třicítka Aerovka, potom mi dva, za námi velká Jawa a Číza a nakonec krásné modré „prase“ (ČZ 175). Přenádherná kolona za kterou se všichni otáčí. Na parkovišti u Mitterteichu padají za krásného počasí slova loučení a přání šťastného dojezdu a již brzy jsem na německé „landstrasse“ úplně sám. Ihned nasazuji svých pětašedesát a z kopce i víc i když jsem si slíbil, že budu New Pionýra šetřit. Po krásných německých silnicích to jede samo. Na první zastávce pod Ambergem zastavuji u lesa a už je tu svačinka v podobě vlastnoručně nasbíraných borůvek. To je zároveň odpověď na častou otázku: „Co jíte cestou?“.

Slunce se začíná ztrácet z oblohy a čím více se přibližuji k Dunaji, tak se honí mraky. Pod Rothem už je to na dešťovku a večer kolem 21 hodiny končím na kraji městečka před Donauwörthem v industriální zóně. Na to, že jsem vyrazil sám až po 14 hodině, je dnešních 280 km slušný výkon. Stavím stan pod přístřeškem zámečnické dílny.

Jurgen, který ráno vyváží špóny do bedny za mnou, je velmi překvapen. Seznamuji se šéfem a po prozrazení mého plánu jsem jejich hrdina dne.
V dálce je docela zataženo, mastím si to svou šedesátkou, ale občas se ručička vyhoupne i na 80 km/h. Státní silnice je moc pěkná. V Hochstadttu fotím pěkné náměstí. Před jedenáctou projíždím Gunzburg a je jasné, že bude pršet. Po pěti km na kraji Leipheimu se spouští liják a já jen tak tak zajíždím pod střechu prvního nákupního střediska. Chvíli přemýšlím co dál ale déšť ještě sílí, tak vybaluji notebook, který poprvé kvůli této reportáži vezu sebou a na stolku píši první řádky z cesty s kapesním motocyklem. Po hodině zjišťuji, že stejně nezbude než vlézt do dešťovky a jet dál. Čeká mě také tankování, už třetí v Německu. Těch mých 2,5 litru je pro každého pumpaře úžasný byznys. Škoda jen, že nádherný zatáčkovitý úsek 25 km před Freiburgem jsem projel bez zastavení. Pršelo a tak o fotky skal, zatáček a soutěsky přicházíme všichni. Před 8 večer projíždím Mullheim, kde doplňuji nádrž, a pak už hurá do Francie. Stačí jen přejet po mostě Rýn, kde dělám spoustu večerních fotografií, a jsem ve sladké Francii. Propršený a studený den zakončuji v Roppe. Se svolením místních stavím stan v rozestavěné garáži nedokončeného domu. Celodenní jízda v dešti ale přinesla nakonec velmi slušný výsledek vyjádřený 426 km.

Závěrem ještě jedna pasáž, která bude vždy věnována jednomu z partnerů cesty. Za tu si jistě vysloužím nejedna slova kritiky, ale věřím, že pro mnohé z vás může být cenným přínosem a bez pomoci těchto zapálených lidí by nevznikla tato cesta a vy byste nečetli tuto reportáž. Takže dnes to bude český výrobce tankruksaků a postranních brašen, rýmařovská firma Lojzo. Jejich výrobky znám od samého začátku a také je používám. Nejedno zlepšení vyšlo právě z mých zkušeností z cest a Dušan Trávníček je člověk, na kterého se můžete obrátit s jakoukoli žádostí. Samozřejmě, že zavazadla na New Pionýra nejsou v nabídce firmy, ale po této cestě již může mít majitel stejného stroje stejné brašny, které Dušan zhotovil speciálně pro tuto cestu. Změněný tvar tankruksaku dokonale vyhovuje pro přivázání na nosič a upravená brašna Sport s uchycením na suché zipy krásně vyplňuje prostor mezi koleny a jsou v ní všechny potřebné ND, oblečení a také nejrůznější nabíječky. I batoh, který mám na zádech, je z nabídky firmy Lojzo, přestože nenese jeho značku. Tam vezu spacák, do kterého j pečlivě zabalen noťas a fotoaparát. Nebýt pomoci právě této firmy, nevím jak bych umístění všech nezbytných věcí vůbec řešil. Proto si myslím, že není nic špatného na tom, když jim touto cestou poděkuji. Tak mě to alespoň celý život učil táta s mámou.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE