New Pionýr a bonbónek na závěr

Jistě nebudete proti, když se ještě pár slovy vrátím do Fara, tato megaakce si to jistě zaslouží. Jedním z největších zážitků je společná vyjížďka. Když se těch několik tisícovek motocyklů začne těsnat v uličkách starého Fara, tak je to neskutečný zážitek a přitom je zde vše na co si jen pomyslíte. Všechny značky, všechny modely, všechny ročníky, všechny kubatury a přitom zde vidíte i nejrůznější skopičinky.

Tábořiště ve Faru, jinak přes rok městský park, jsem opouštěl jako jeden z posledních účastníků a jel si ještě užít pobřeží Algarve na známé místo k restauraci Zé Maria, kde mě nachytal Peter, belgický importér značky Putoline, který zde byl zrovna na obhlídce svého trhu a moc si přál se s takovým bláznem vyfotit. Rád jsem mu jeho přání splnil. Chvíli poté se ukázal i můj malý velký španělský přítel Speedy. Je to ten u své Moto Guzzi 500 Monza. Jeho fotografie z cest můžete skouknout na www.freeeasybiker.com.
Ten se vlastně přičinil o mou cenu za nejvzdálenějšího účastníka na nejslabším stroji. Do té chvíle si i moji nejlepší přátelé z Moto Clubu Faro mysleli, že je to jen recese a že jsem to přivezl autem. Teprve Speedy jim překladem z angličtiny do španělštiny vysvětlil, jak to vlastně je. Ještě teď cítím těžko popsatelné krásné mrazení, když si vzpomenu na ten úžasný pocit, jak jsem opouštěl klubovnu MCF a všichni přítomní včetně prezidenta se se mnou loučili potleskem. Kdo už ve Faru byl, nebo na pobřeží Algarve jel ze španělské strany, tak jistě tuhle fotku poznává. Lanový most je vlastně hranicí těchto dvou států a z Fara je to sem pouhých 60 km - tedy po dálnici, já si to šněroval po pobřeží přes všechna ta krásná městečka, takže to trvalo o něco déle, ale to nebyla chyba New Pionýra nebo jeho rychlosti, ale provozem, který tu v sezóně vládne.

To už kola New Pionýra začala polykat španělské kilometry a jedním z typických obrázků připomínajících tuto obrovskou zemi je její symbol, který vás - alespoň na jihu - provází všude. Historickou Córdobou, přímo její historickou částí mě ochotně provedla tahle policejní hlídka, protože najít výjezd na okresku, po které jsem musel pokračovat, bylo nad moje síly. Nebýt toho čerstvě položeného asfaltu kolem Albacete, tak jsem přivezl pionýrka jak nového, takhle na něm ulpěly nástrahy cesty.
Na následující fotografii můžete sami posoudit, jak jsou španělské pláně nekonečné a to, že po nich letím s Pionýrem pro něhoto neuvěřitelnou rychlostí osmdesáti kilometrů, je pořád stejně málo na to, aby to ubíhalo rychleji. I tak jsem tu ale udělal v jednom dni rekordních 550 km. O to více toho ale cestou vidím. Kdybych tady letěl se svým Varaderem stotřicítkou, jistě bych ve škarpě za Valencií nezaznamenal ztracenou espézetku, kterou si vezu coby unikátní suvenýr. Předchozí část reportáže jsem vám poslal z internetové kavárny z malého městečka Alcala de Chivert. Její arabský majitel byl první, komu jsem ukázal své vzácné ocenění z Fara.

Potom už nemohla chybět návštěva mé oblíbené kamínkové pláže ve Vinaróz (najdete ji v místech, kde je ukazatel Vinaróz per la Costa), kde jsem vydržel až do západu slunce, tudíž ten den jsem toho zrovna moc nenajel a pár kilometrů odtud na mě čekalo luxusní místo na můj stan.

Ještě před tím jsem však dlouho do noci na nedaleké benzínce nabíjel vše co se dalo. I další den vedla cesta podél pobřeží, mě však zajímal regionální okruh Calafat. Ještě že byla zavřená vrata, jinak bych jim zde zcela jist pokořil rekord okruhu, natolik se totiž New Pionýr rozjel. Jednou, když jsem tu byl s Jawou 250 Tempo, tak jsem to štěstí měl, zrovna něco opravovali na trati a tak mě ji nechali projet a udělat pár fotek, tentokrát jsem se musel spokojit jen s fotkou před zavřenou branou. Vyhnout se co nejvíce Barceloně znamená si pěkně zajet a také se pustit do překonávání nejednoho pohoří. Taky jsem se zde na sebe konečně podíval, jak na tom Pionýru vůbec vypadám, a nechápu proč je to někomu k smíchu. Hlavní je, že mně se jede výborně. To koneckonců nejlépe potvrzuje fakt, že i na zpáteční cestě jsem volil cestu přes Pyreneje. Už tedy ne přes ty nejvyšší vrcholky v Andoře, ale i tak je překonání Coll d´Ares (1610m) pro Pionýra slušným výkonem. Odměnou mu bylo na vrcholu setkání s jeho mnohem silnějším kolegou (BMW1100GS), jehož německý majitel Christian opět nechápal na čem a odkud to jedu.
No ale uznejte, že ta pyrenejská městečka mají své kouzlo. Možná si ještě vzpomenete na fotografii z prvního dne Německem, kde jsem trhal borůvky. Mezitím utekla nějaká doba a v Pyrenejích už jsem si dával zralé ostružiny. Když vyjde počasí, tak při jakékoli cestě nelze vynechat návštěvu pláže v Séte. I tentokrát, jak je vidět, jsem si ji užil až do pozdního večera a chtěl-li jsem něco ještě najet, musel jsem pokračovat dlouho do noci. Díky tomu jsem ale zase při bloudění v Montpellier narazil na Red Turtle Cafe, jehož majitel Jonathan je vášnivým sběratelem francouzských motokol Solex, podle nichž je nazváno i jeho bistro. Těmto motokolům se zde totiž přezdívá želva.


Konečně jsem po těch mnoha průjezdech Nimes vyfotografoval ceduli, kde vedle mnoha partnerských měst je také Praha. To je právě jedna z mnoha výhod cestování s New Pionýrem a obecně s tak malou kubaturou. Zastavíte si kde chcete, nic vám není zatěžko. Vracet se a otáčet svůj těžký motocykl, to si člověk kolikrát rozmyslí. Zde zašlápnete téměř na místě, otočíte na metru a už fotíte, co chcete a kde chcete. Na mé téměř pravidelné zastávce u francouzského skoro dědečka, kterého jsem objevil, když jsem v jeho dílně doslova drátoval popraskané loukotě na Jawě Tempo v roce 1999 při návratu z Jerezu, jsem jeho nářadí použil i tentokrát.

Na řadu přišlo konečně napínaní řetězu. Po 6200 km je to jistě úspěch a věřím, že domů už to dojedu bez dalšího napínání, přestože mě ještě čekají těžké úseky. Tím vlastně již naznačuji, že jsem se rozhodl pro změnu obvyklé trasy přes Francii a Německo a nad Lyonem, kterému jsem se i tentokrát úspěšně vyhnul, jsem to stočil směrem na Chamonix, tudíž ke hranicím Švýcarska. Za olympijským městem Albertville již čekalo Pionýra náročné stoupání v přenádherné oblasti Savojských Alp a chvíli nato na mě vykoukl z bělostných oblaků i vršek Mont Blancu . Vím, že je to ode mě velká drzost, hnát New Pionýra švýcarskými pasy, ale na druhou stranu je to další výzva, kterou jsem chtěl dokázat, čeho všeho je tenhle malý stroj schopen, ale o tom až příště.
V představení partnerů je dnes na řadě firma, v jejímž oblečení jsem celou měsíc trvající cestu absolvoval. Jak už jste z fotografií jistě poznali, oblékla mě kompletně zlínská Geneze, jejíž obchod ovšem najdete i v Praze. Možná to někomu z vás bude připadat přehnané, obléci se na Pionýra stejně jako na jakýkoli jiný motocykl, ale jsem zastáncem názoru, že vždy je třeba pro vlastní bezpečnost udělat maximum. Navíc právě na tak malém stroji a při rychlostech nižších, než dosahuje většina vozidel kolem vás, je třeba pro to udělat ještě více. Přilba Schuberth J1 je novinkou a spojuje výhody integrální i otevřené přilby. Nespornou výhodou je její nízká hmotnost a vhod přišel i integrovaný výklopný sluneční štítek. Velice dobře jsem udělal i při výběru rukavic. Jejich pevná kožená dlaňová část neklouže, když neustále tahám za plyn, vrchní síťová část perfektně větrá a bezpečné jistě budou i chrániče kloubů připomínající kevlar. Boty jsem zvolil nízké, turistické, ve kterých je mi příjemně po celý den a od první chvíle mi sedly jako bačkůrky. U kalhot postrádám v těch vedrech jakoukoli možnost větrání, ale zato sedí perfektně a jejich postranní kapsy se dají nacpat vším možným. Nejsilnějším článkem oblečení je skvěle padnoucí turistická bunda s mnoha zipy a větracími náfuky. Je jasné, že vzhledem k oblasti, do které jsem se vydal, jsem před cestou vyndal všechny teplé vložky. Až na natrženou podšívku, jak se soukám po ránu do kalhot, je zatím oblečení od Geneze bez jediné závady, a to jsem v něm někdy 16 i více hodin denně.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE