New Pionýr a bonbónek na závěr

Tak zatím se daří nad očekávání. Uskutečňuji i předem neplánované odbočky z trasy. Po Andoře má být tou další a jistě nejvýznamnější návštěva afrického kontinentu. Začíná jedenáctý den. Motocykl má najeto celkem 5573 km tedy téměř 3400 km za tuto cestu. Na ty kilometry už jsem měl být dávno ve Faru. A já se teprve chystám na cestu přes Gibraltarský průliv. Byl by hřích toho nevyužít, když jsem zde tak blízko. Kdoví, kdy někdo zase prožene Pionýra po afrických cestách? Od doby cestovatele Potužníka, který zde byl při své cestě na Sinaj v roce 1962 jsem to nyní já, byť časově velmi omezen. Už při nákupu lodního lísku za 142 Euro vše přehodnocuji a z původně plánovaného jednoho dne, to budou rovnou dva, ale zároveň i dvě noci. Na lodi se snažím najít klidné místo. Loď začíná houpat a navíc při přímém vstupu do Motožurnálu ztrácím signál. Posluchači se dozvídají, jak míjíme gibraltarskou skálu a břeh Afriky se pomalu přibližuje. Letos slavím výročí. Uběhlo už deset let od mojí první návštěvy Afriky a přes průliv se plavím už také podesáté. Naposledy to bylo v lednu na Dakar, shodou okolností také s Jawou, i když podstatně větší. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že zde pojedu znovu už za šest měsíců a ne padesátce, určitě bych se mu vysmál. V Ceutě probíhá klasicky tankování nejlevnějšího benzínu na trase a při průjezdu hranicí se to neobejde bez malého problému, přestože odbavení se rok od roku lepší.
Už je tu první tržiště a arabský chléb – chobes, po tom se mi stýskalo. U dalšího stánku u vchodu do medíny se osvěžuji pravým čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem a za chvíli nato se vydávám po stále lepší silnici podél moře, kde se stavějí nové a nové hotely a na plážích je pěkně obsazeno.
Kvůli tomu zde ale nejsem. Na žádnou dlouhou vyjížďku to není, a tak zůstanu na marockém výběžku a pečlivě si projedu cestičky a silničky, které mě doposud zůstaly neodhaleny. Již na první z nich, pískové cestě dělám video, abyste viděli, že New Pionýra nijak nešetřím a čeho je i s plným naložením schopen. Je příšerný vedro, tady v nížině by mě to asi vysušilo, tak už za chvíli projíždím hustým provozem v Tetuanu a odbočuji na Chefchauen, ale nemám v úmyslu jet až tam. Chci si vyfotit Pionýra na pozadí pohoří Rif. Když se později v místní restauraci připojuji na proud a píšu do notebooku, tak místní překvapeně koukají. Ještě více, když jim ukazuji fotky z cesty a před chvílí natočená videa. Dávám si vychlazený tonik, kávičku a uvědomuji si jak už jsem v Maroku dlouho a ještě jsem neměl svoji dobrůtku, takže pane vrchní, jednu Merendinu. Cestou zpět dělám ještě fotky Tetanu, do kterého směřuji na internet. Venku je už pěkná tma. New Pionýr stál celou dobu před Cyber kafé, ověšen bagáží a bundou a nikdo si ničeho ani nevšiml. Nasedám tedy, startuji a potemnělým městem se vydávám směrem na Tanger, ale již po pár kilometrech odbočuji vpravo na horskou silnici do vesnice Ksar-es Seghir.

Zpočátku to vypadá, že se raději vrátím, protože silnice je štěrkovaná, zadní kolo nebezpečně uskakuje a hrozí defekt, ale po pár kilometrech začíná děravý asfalt. Asi po 10 km jízdy krokem a rozhlížení, objevuji asi to pravé místo. Zajíždím mezi domy ve kterých se nesvítí, takže nevím jestli jsou obydlené. Před jedním vidím postavy, stavím, slézám a přicházejícího muže se ptám na možnost postavení stanu. Procházíme několik plácků a nakonec končím na zahradě mezi stromy na rovné dlážděné terase. Moje další africká noc, jak mě už se po tomhle stýskalo.
Ráno mi na cestu ještě synek pana majitele trhá na cestu několik hruštiček, rozloučím se, Pionýr chytá na první šlápnutí a já už mizím v kopcích.
Vychutnávám si každý kilometr jízdy, jedu takřka krokem, čtyřka si přede svých 25 km/h a já sleduji okolí. Již po pár kilometrech stavím na fotky. Při průjezdu příští vesnice zastavuji u občerstvení, protože jsem zahlédl jak si zde pánové dávají nadiru, přisedám a dávám si s nimi. Následuje tedy moje snídaně. Harira, arabský chléb, mátový čaj a navíc ještě sleduji život ve vesnici.

Potom začíná stoupání do kopců, kde neustále něco fotím. Jednou jsou to místní mešity, potom pradleny, které na mě křičí ať je nefotím, oslíky obtěžkané nákladem, prostě víc stojím než jedu. V další vesnici zkouším v rychlokurzu vychovat kameramana, ale je to těžké. Musím mu projet alespoň pětkrát a vylučovací metodou ukázat co chci, než vůbec pochopí a udělá co potřebuji. Za odměnu ho alespoň fotím. Na křižovatce, kde je množství aut a prašný úsek stavím a fotím rozcestník. Napadá mě zajít do restaurace a dát si něco studeného. No schválně si poslechněte co z toho nakonec vzešlo. Takhle tedy fakt nezhubnu ani deko. Začal jsem kávou s mlékem, šéf přinesl i sklenku vody. K tomu balený perníček, následovala ledová Cola, a to ještě nebylo všechno. Hlavně tu sedím v rohu místnosti, na plastovém stole rozložený notebook a píšu a píšu, a také třídím nafocený materiál. Už jsem to chtěl zabalit, ale právě přivezli čerstvé dorty, tomu se nedá odolat.
Směrem na Seutu musím překonat horský pas, ale Pionýr to zvládá na trojku. Fotím i točím ty krásné výhledy, až z toho mám najednou plnou kartu. Nezbývá než za přítomnosti místních kluků vytáhnout notebook a zálohovat. Jeden z nich je rozený kameraman. Video, které vidíte natočil napotřetí. Stoupání jde až na vrchol k větrným elektrárnám. Potom už mě čeká jen samé klesání, které jedu s vypnutým motorem, sice se to nedoporučuje, ale jede to moc pěkně. Ještě foto Ceuty, ze které zítra ráno budu opouštět po dvou dnech a dvou nocích africký kontinent.


Jsem hrdý Čech a proto mě těší, že na svých cestách používám (pokud to rozměry dovolí), pneumatiky domácí značky Mitas. Mám s nimi jen ty nejlepší zkušenosti a jsem rád, že značka Mitas byla mým partnerem i na této cestě. Samozřejmě, že původně měly být domácí značkou obuty všechny tři motocykly, ale nakonec víte jak to dopadlo a úzké pláště Mitas M-06 se nakonec objevily pouze na mém New Pionýru. Po zkušenostech zákazníků mi je doporučil mechanik Slávek z Motoscootu a já nyní mohu jenom jeho poznatky potvrdit. Tuhle část reportáže píšu ve Faru, ve chvíli, kdy mají pneumatiky najeto nějakých 4400 km a nikdo tomu nechce ani věřit. O předním vzorku ani nemá význam se bavit, ten vypadá jako nový a z toho zadního neubylo doposud snad ani 30%. A přitom mi na zdejších kluzkých silnicích ani jednou neuklouzly. Něco z té zázračné životnosti sice jde na vrub přípravku UltraSeal o kterém jsem již psal jak prodlužuje životnost vzorku, nicméně samotné pneu Mitas M-06 byla velmi dobrá volba.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE