New Pionýr a bonbónek na závěr

Bylo by bylo dobré asi hned poznamenat, že Španělko je největší ze všech evropských zemí, kterými projíždím, a na počet kilometrů je to docela slušný zákusek. Hlavně když si představíte, že je to vše bez jediného kilometru dálnice a kolikrát právě po silničkách nejnižší třídy kvůli vyhnutí se velkým městům. Navíc Španělsko je značně hornaté a některé úseky mi daly časově dost zabrat. Ale už to mám vše šťastně za sebou (i když na zpáteční cestě mě to vlastně čeká znovu), takže to vezmeme hezky od začátku. Když vjíždím z Andorry do Španělska, začíná se pomalu stmívat, a když jsem u jídelny, ve které je muzeum motocyklů, je téměř půlnoc, přesto však jedu dál. V prudkém klesání jsem se pěkně vylekal, když mi najednou přestalo svítit světlo. Stačilo jen přepnout na potkávací, ale kdo si to v tu chvíli uvědomí, že je to jen dálkové vlákno. Jediné co jsem mohl v té tmě dělat bylo prudce brzdit, ale být to v zatáčce tak nevím?
Ve městě Artesa del Segre zastavuji u zavřené benzínky. Lavičku a dvě zásuvky je třeba využít, takže v jedné nabíjím telefon a do druhé jsem vrazil noťas. Píšu do čtvrt na dvě, pak dolévám andorský benzín a jedu až někam za Agramut, kde ve 2 h v noci končím. Místo si vybírám na betonové ploše chráněn přepravkami s láhvemi. C240 je hezká, místy zrenovovaná silnice. Fotím větrné mlýny a když se do mě opře vítr, připadá mi můj boj tak marný jako ten Dona Quichota, právě s těmi větrnými mlýny, kterých je zde požehnaně. S malou zastávkou na dolití benzínu projíždím Gambrils del Mar a už jedu těsně po pobřeží v Miami, kde si fotím tříkolku, jejíž majitel nechápe, že jedu na tomhle do Fara. Chytá za kříž, jako že ani na svém stroji by tam nejel. To už ale přichází stoupání k elektrárně Vendellos a potom další z mnoha oblíbených míst, kamenitá pláž ve Vinarós. Krásné a osvěžující zdržení je třeba dohonit noční jízdou, stíhám však ještě noční foto chrámu v Alcale de Chivert a potom již nedaleko odtud stavím stan. Těch 223 km není žádný extra výkon, ale vykoupáníčko zato stálo.


Objetí Valencie jsem se obával, jak se ukázalo, právem. Vzal jsem to pěkně oklikou, těma nejužšíma silničkama s tisíci stoupání a klesání, ale zato jsem díky tomu poznal nová krásná místa. New Pionýr to v klidu zvládal, tak o co jde, časově jsem stejně nějak v předstihu, tak není proč chvátat. Je neděle a tak v jednom baru sleduji společně s horkokrevnými Španěli Moto GP Německa. V Raqueně najíždím už na svou známou trasu a ti, co to se mnou kdy jeli, mohou potvrdit, že jsou zde roviny dlouhé až 20 km, které potom střídají zatáčkovité úseky se slušným převýšením. Je pravda, že loni s Varaderem jsem tu jel rychleji, nyní si však o to víc vychutnávám rozhledy po okolí.

Kde zastavím jsem středem pozornosti. Hnedle sejdou místní, hloubají, cože je ta Jawa za značku a hlavně v jakém to bylo vyrobeno roce. Když jim řeknu odkud a kam jedu a že už mám najeto 3000 km tak padají do kolen a možná si myslí, cože jsem to za sedmilháře?
Jsem-li ve Španělsku, tak jistě nesmí chybět foto býčí arény, ale v mém případě jen zvenku, dovnitř by mě nikdo nedostal. S dalším dnem už jsem byl výhradně v kraji oliv, ty pohledy už pak začínají být až únavné. Olivy kam se podíváte, ale zase to zde na rovinách pěkně jede, jak ukazuje jízdní fotka tachometru, který jde až za roh. Je třeba se nějak ochladit, ale ono při těch 45°C je jedno jestli jedete padesátkou nebo stovkou. V obou případech je to jako když projíždíte rozpálenou pecí. Fotka nazvaná David a Goliáš je dokladem toho, že ve Španělsku se neustále staví nové a nové silnice nebo se alespoň renovují ty staré. Po pláních kolem Ubedy už jsem měl svůj nový plán jasný do sebemenšího detailu a klesáním do Antequery jsem to jenom potvrdil. Je vlastně jedno, jestli budu ve Faru v úterý nebo ve čtvrtek, tak proč nedopřát New Pionýrovi trochu afrických cest, ty dva dny by mohly stát zato. Škoda jen, že z nejkrásnějšího místa Španělska, z Rondy, jedu už za tmy. To klesání horským pásmem s průjezdem mnoha nabílenými vesničkami je pastva pro oči. Mám-li tedy zítra pokračovat mimo plán do Maroka, musím to dnes dotáhnout až do Algecirasu. To se někdy nad půlnocí daří a dnešním výkonem 471 km značně posunuji kilometrový rekord cesty.


Jak už někdo správně poznamenal v komentáři na webu, ani tentokrát nesmí v mých duších chybět přípravek UltraSeal. Za ta léta, co tento preventivní přípravek proti píchnutí používám, mi prokázal velké služby. Když jsem v lednu v roce 2006 vytahoval v Dakaru před Gambijskou ambasádou ze zadního kola hřebík, úplně jsem v tom šoku zapomněl na to, jaký mám v duších, tehdy motocyklu BMW F650GS Dakar, za zázrak. Po ujetí asi 5 km na prázdné gumě k nejbližší benzínce mi to došlo. Stačilo pneumatiku ve které už si přípravek našel průraz, nafouknout a mohl jsem vesele pokračovat dál. A to u bezdušovek je reálná naděje na samoopravu ještě mnohem vyšší. Při mých kilometrech se mi ale potvrdila i další věc, které je UltraSeal schopen. Díky stabilizaci teploty v pneumatice značně šetří vzorek a například při použití zadní pneumatiky Metzeler Tourance na Hondě Varadero jsem mimo obvyklých 16 000 km najel do limitu vzorku i pro dovozce této značky stěží uvěřitelných 21 500 km. Personální balení přípravku UltraSeal si můžete koupit v každém správném motoshopu a nebo v tom ještě lépe vybaveném vám aplikaci provedou sami.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE