Alpské jezírkování, aneb dva pankáči tankují super!

Den 3., čtvrtek 13.8.2015

Probouzím se v 7 hodin ráno s mravenci za krkem a vlastně úplně všude. Oklepu se a koukám na Járu, kterej je zachumlanej ve spacáku, mravenci přes něj vybudovali dálnici a jemu to vůbec neva. Po chvíli přijíždí a zastavuje auto, tak bystřím, co se děje a on to ňákej místňák jde na ryby. Po hodině a půl, než jsme se vyhrabali, vykoupali a zabalili, nechytil ani rybku. A to kvuli tomu přeskakoval asi kilometr po šutrech, nu pěkná rozcvička. Snad cestou zpět k autu nenašlápne jednu z „min“, co jsme tam zanechali.

V 8:24 startujeme a kopírujeme západní břeh jezera, přes vrcholky hor vystrkuje první paprsky slunce, no prostě paráda. Na první pumpě tankujeme, páč ta Járy herka má malou nádrž. Objíždíme z jižní strany jezero, projíždíme nudným úsekem v nížině, kolem Brescia k Lago di Garda. Čím víc se blížíme ke Gardě, je větší provoz. Kdybych tudy jel autem, tak skončim u Chocholouška. Strašný! Nejprve popojíždíme za auty, později zkoušíme předjíždět, nakonec se otrkáváme a po vzoru místňáků na skútrech to valíme po středové čáře, auta neauta. To co bysme ujeli mimo provoz za půl hodiny, jedeme snad hodiny dvě. Teplota stoupá a my se doslova pečem v komboškách. V městečku Gargnano stavíme u zastrčené plážičky a musíme se schladit. Voda super! Už chápu, proč sem jezdí tolik lidí.

Druhá a  poslední zastávka na Gardě v Riva del Garda. Jára se mi na kruháči ztratil, tak se chvíli naháníme, já čekám na parkingu v centru.

Využívám situace a kupuju suvenýry, fotim pár fotek místních památek a vtom se vrací ztracenej parťák. Je vedro, mraky upocenejch lidí kolem, tak s poťouchlym výrazem v tváři jedem dál, zpátky do hor.

Projíždíme kolem jezera Lago di Tenno s průzračně čistou vodou. Ještě dlouho potom mě mrzí, že jsme u něj nezastavili a neudělali alespoň pár fotek, nebo aspoň zapařený haksny nesmočili. Míříme směrem k lyžařské oblasti Monte Bondone, zatáčka střídá zatáčku, vyhlídka střídá vyhlídku, a mě je líto stavět na focení, když nám to tak pěkně vodsejpá.

Po malé pauzičce a nákupu vody, kterou do sebe lejeme víc, jak benzínu do mašin, sjíždíme do údolí kolem Trenta. Tento kraj mi přirostl k srdci. Všude kolem jsou hory, vinice a sálá z týhle krajiny takovej ten italskej venkov. Náš další cíl je Cavalese, kam jezdíme v zimě s partou lyžníků. Po stradale SS612 svižným tempem mířímeme ke Cavalese. Cestou ubíráme plyn u Lago di Stramentizzo, ale nestavíme. Potkáváme tady mraky motorkářů - asi oblíbená silnice. Také cestovatel Petr Fryč z Cavalese startuje spousty svých itenerářů, jak jsem četl v jeho knize.

V Cavalese pod Cermisem dáváme pauzu. Udivuje mě plné parkoviště karavanů a vegetění staříků vedle nás na louce. Zvažujeme co dál. Chtěl jsem Járu protáhnout ještě přes Arrabu a Cortinu a pak to zlomit na jih k jeho vytouženému moři.  Ale časově je to nezvladatelný. Jelikož jsem tady byl na motce již dvakrát, ustupuji a kompromisní cestou vyrážíme k moři.

Parádní silnicí stoupáme k jižní hranici Dolomit, dalšímu profláklýmu passu Passo Rolle (1970m), projíždíme dál bez zastávky, protože cesta je fakt úžasná. Zažráni do řízení se omylem vracíme zpět k Moeně a tak zastavujeme až v Passo San Pellegrino (1918 m), srovnat si kompas. Člověk by ty passa mohl jezdit pořád dokola, nahoru a dolu.

Nás ale tlačí čas a plány na další dobrodružství. Směrem k Bellunu v dálce po levici vidíme vrcholek Monte Civetta a klesáme pořád dolů z kopce. Belluno objíždíme a opět stoupáme, projíždíme kolem přehrady Diga del Vajont pestrou cestou, která za každou zatáčkou připravuje nějaké překvapení. Míjíme a zdravíme tři taliánský skútraře, s kterýma ještě zažijeme story. Už nějaký čas si řikám, že je škoda, že nenatáčíme takhle zajímavej úsek, a tak ve vesničce San Floriano zastavujem a nasazujem kamerku.

Únava už se na nás podepisuje a tak si rovnou chvilku odfrknem. Tři skútraři pro změnu předjíždí nás, troubí a mávají, což nás zase trochu nakopává. Asi ve mě bude kus filmaře, páč jsem kamerku nasadil v nejlepší čas. Po 16 km od poslední zastávky, u jezera Lago di Barcis si hraju na kaskadéra a padám z motorky! Až při zpětném přehrání tý grotesky, co jsem za těch pár minut natočil, zjišťuju, co se vlastně stalo.

Čumim na jezero, čumim na kočku na zahrádce před restaurací, čumim na přijíždějící motorku z vedlejší, no a když konečně čumim před sebe, stojí pár metrů přede mnou dodávka. Únava se podepisuje, zběsile sahám po brzdě, přední kolo ve smyku, a už se válim v protisměru. Ještěže jsem letos namonotval ty padáky, řikám si. No nic, posbírám sebe, kameru, motorku a parkuju u kraje. Řidič dodávky ani nevylezl a zmizel. Ostatní lidi stojí  a čumí, život v Barcis se na chvilku zastavil.

Zjišťujeme závady, krom odřeného kufru a zhoblovanýho padáku snad nic. Vlastně jo, ohnutá řadička! Snažim se jí rukou narovnat, nejde. V tom přichází na pomoc již zmiňovaní skútraři s nářadím a sikovkama řadičku narovnáváme. Hodíme rychlou seznamku, děkovačku a šupem pryč.

Do cíle (Grado) zbývá cca hoďka a půl cesty, tak ještě jednou stavíme ve vesničce, jejíž název se mi pádem vykouřil z hlavy. Slyšíme z dáli podivné bubnování, ke kterému s ev zápětí přidávají i další nástroje. WTF? Po chvíli kolem nás prochází průvod muzikantů, kteří asi trénují pochodové písně. Už jsem myslel, že mě nic nepřekvapí. Ale ano.

Před desátou večerní míjíme ceduli Grado a hledáme plácek na spaní, který jsem si doma vygůglil a uložil si gpsku a screen obrazovky, ale jednosměrky nás tam prostě nechtějí pustit. Po zdlouhavém vyčerpávajícím hledání nacházíme ono vytoužené místo. Bohužel je zde zákaz stání a tisíce komárů, tak volíme alternativu v podobě kempu. Přes půl hodiny čekáme na recepčního, kterej se připotácí zlitej. No fajnovej kemp. Noční koupačka v moři, teplý pivo, teplej rum a nakutě.

Najeto: 510,2 km. Ubytko kemp Campeggio Al Bosco 14E/osoba

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE