Alpské jezírkování, aneb dva pankáči tankují super!

Den 5., sobota 15.8.2015

Ranní probuzení do mlhy s mokrým spacákem a blátem všude kolem, nic moc. Je mi jasné, že po noční míchanici piva, vína, rumu a slivovice, to bude dneska s mokrou silnicí náročnej den. Snažim se vykopat Járu ze spacáku a dát se dohromady. Jsem překvapen, kolik stanů díky nočnímu dešti, vyrostlo dole na pláži. Snídaně, ledová koupačka(s publikem s nevěřícně kroutícíma hlavama), zabalit a rychle někam za sluníčkem. Snad. Ještě stíháme roztlačit našeho maďarského kamaráda s vybitou baterkou ve Fabii a mizíme.

Volíme delší, náročnější, ale o to motorkářsky zajímavější cestu přes lyžařské středisko Sella Nevea, kde potkáváme dva četníky měřící rychlost. Vozovka je mokrá a každou zatáčku klopím se sevřenejma půlkama, takže pokuta za rychlost nám dnes asi nehrozí. Jak řiká můj nej kámoš Vojta: „Večer šuhaj, ráno šuhaj.“ Dneska tomu opravdu tak není.

Po silničce SP76 sjíždíme serpentýny, podjíždíme dálnici a najíždíme na hlavní silnici SS13, vedoucí do Latisany. Sjíždíme vlevo na Pontebbu, kde probíhá nějaká pouťová zábava, kličkujeme mezi davy lidí, pak stoupáme silničkou SP110 nahoru k hranicím s Rakouskem. Tuto cestu mám již projetou v opačném směru a v jednom z minulých cestopisů jsem ji popisoval, jako nejnáročnější cestu, co jsem jel. Haha, dnes se tomu už jen směji. Zábavné zatáčky, pár vraceček, poměrně vysoká cestovní rychlost... Super!

Passo Pramollo (1530 m), stavíme na žváro u stejnojmenného jezera, pár desítek metrů od hranic. Hned na hranicích projíždíme lyžařským střediskem Nassfeld a užíváme první rakouské zatáčky. Na jejich poměry je tento úsek cesty dost neupravený, asfalt samá díra a prasklina. Náladu nám spravuje cena benzínu na první pumpě. Kde jsou ty časy, kdy byl benzín nejlevnější u nás a ve Slovinsku.

Z pumpy pokračujem našlápnutým rychlým tempem po silnici č. 111 podél řeky Gail. Všude je tu mraky kajakářů. Je zajímavý potkávat na silničních odpočívadlech lidi v neoprénech s pádly. Ze stojedenáctky přejíždíme na stodesítku, kde nečekaně projíždíme pár utáhlých vraceček. Za mostkem přes řeku Drávu najíždíme na státovku E66. Provoz houstne, únava se začíná projevovat a tak nás pár km před Lienzem uchvátí cedule s nápisem Curry Wurst a stavíme u muzea Aguntum.

Zachovaly se tu zbytky římské osady,  spousta kamenů a zídek, ale nás prostě uchvátil ten buřt! Kupujem buřta s bramborovým salátem, kari, kečupem a majonézou. Ty Němci a Rakušáci jsou stejně prasata. :) Žena za pultem se chvíli brání nám servírovat na plasťáky a čeká, že se najíme kulturně u stolu z jejího porcelánu. To bysme si ale kazili punkovej tejden, takže jí Jára ukecal na tácky a sežrali jsme to venku na obrubníku. Každej kolemjdoucí se posmíval, nebo nevěřícně civěl, co to tam děláme, když jsem mj. roztáhl promáčenej spacák. Náladu mi trochu pokazila nasmraděná muslimská rodinka, když mi málem při parkování shodili motku ze stojánku. Paní se ještě rozčilovala, že nemůže vylézt z auta. Tak jsem jim česky vysvětlil, co si o nich myslim a asi pochopili a raději přeparkovali. No rušit mě u jídla... !

S napuclejma pupkama sedláme ty naše herky a po silnici č. 107 pokračujem svižným tempem natěšení na Grossglockner. Po chvíli míjíme ceduli Grossglocknerhochalpenstrasse. Asi nemá smysl tuhle cestu popisovat. Cestopisů na tohle téma je víc než dost. Trochu mě překvapila cena za průjezd (24,5 E). Když jsem tudy jel minule, bylo to levnější. Starej skrblík Jára taky nebyl nadšenej, ale po projetí těch skoro 70 km plných zatáček, kochaček a panorámat, usoudil, že to za to opravdu stálo. K tématu Alpský jezírkování zmiňuji pouze jezírko Margaritzenstausee, ale tady to fakt na koupání nebude.

Na parkovišti nad ledovcem nás chytl déšť a začíná padat mlha, tak prohlídku berem hopem a jedem dál k vrcholku  Edelweißspitze. Krom silného větru je tu parádně, i když už jsem tady chytl lepší počasí. Ale říká se, že na tomto místě je slunečných dní fakt málo, takže dobře že tak.

V 17 hodin opouštíme tento motoráj a míříme na sever, podél řeky Salzach po silnici č. 311. Stanovili jsme si dnešní cíl, jedno z jezer v okolí Mondsee, takže máme před sebou tak 3 hoďky cesty. U Bischofshofenu zvažujeme dálnici, zadáváme do navigace a zjišťujeme, že časově to vyjde téměř stejně, takže pokračujeme dál po silnici č. 159. Cesta je klikatá, zábavná, ale už je znát, že Alpy necháváme za zády. Po pravici vykukuje mezi stromy na kopci hrad Hohenwerfen, někdy příště ho třeba navštívím, dnes to ale midlíme k dalšímu jezírku.
V Halleinu odbočujem z hlavní, na silničku L107 a na prvním odpočívadle nabíráme síly. Zastávky jsme zkrátili na minimum, abysme zas nedojeli za tmy. Jára sice remcá, bohužel se mnou se vydal na vojnu no. Kopírujeme břeh jezera Almbach a já u každého vjezdu k vodě přibržďuju a zvažuju, kde to zapíchnem. Asi jsme se za těch pár dní rozmazlili a pořád se mi něco nelíbí a tak jezero míjíme, jedeme dál podél Wiestalstausee, kde je to podobně. Asi prostě neumíme zaparkovat za světla. Po osmé večerní přijíždíme do města Mondsee u stejnojmenného jezera.
Hurá, řikám si do helmy. No jo, teď ještě najít nocleh. Jako první nacházíme nouzové řešení, parkoviště u místního koupáku. Pokračujem dál po Alterseestrasse, všude jsou cedule privat. Až přijíždíme na další parkoviště, které zeje prázdnotou, teda až na čtveřici mlaďasů v oktávce s českou SPZkou. Jak vykuleně koukali, když jsme na ně spustili česky. Informovali nás, že na druhé straně jezera, cca 15min cesty jsou odpočívadla plná karavanů, stanů, atp. To je ono! Děkujem a jedem dál. Přijíždíme k tunelu, kde omylem vjíždíme do menší „ďoury“, která je pro pěší a cyklisty. Zjišťujeme to holt pozdě a značku pěší zóna jsem tak nějak přehlédl. No jsem hlava vymletá... Úspěšně projíždíme a během chvíle nacházíme luxusní plácek tak akorát pro dvě motorky. Sice tady není vlez do vody, ale i tak super. Všechny ostatní byly obsazené a to i přes zákazy stání. Už téměř profesionálně vybalujem, natahujem plachtu a připravujeme se na noční buřinu. Dokonce padly slova o stanu, kterej jsem si koupil a ještě nepoužil, jen ho s sebou tahám jako závaží. Lenost a punkovej pohled na věc zvítězili. Vybaleno, jdem se vykoupat. Vlez do vody je teda fakt hustej, tři metry sráz dolů a po tmě to bylo zajímavý dobrodrůžo na závěr dlouhýho dne. Cestou zpět si všímáme pomníčku zesnulého motorkáře, který se v této zatáčce zabil. Když jsem si posvítil na jeho fotku, trochu jsem se zalekl. Docela morbidní plácek na spaní. Snad nás v noci nebude strašit. Vaříme a futrujem zbytek těstovin, dopíjíme zásoby chlastu a jdeme na kutě.
Najeto: 366,8km. Ubytko: 0,-

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE