Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

6. den: Welcome to Georgia

Snídani nevynecháme ani tentokrát a znovu máme obložený stůl malými mističkami od medu přes olivy až po tradičně netradiční hranolky. Zapijeme to silným a výborným čajem a natěšení jdeme rychle balit. Čeká nás srandovních 300 km.

Ani se nenadějeme a za tunelem se vyloupnou turecko-gruzínské hranice. Ani tady nepřicházíme o několikafázovou kotrolu. V úmorném vedru se nám nechce stát ani sebemenší fronta, a tak směle předjíždíme asi 5 aut. Jirka se pohotově vecpe před řidiče Baworáka, který má zabořenou hlavu v mobilu. Se zapřením veškeré slušnosti se sáčkuju k Jirkovi, a abychom Šípkovou Růženku naštvali ještě víc, přidává se k nám Ázerbájdžánec na chopperu. Nepomůže tomu ani ve chvíli, kdy si s námi chce vyfotit selfíčko. Apoň na moment si připadám jako slavná cestovatelka, která se chystá objet celý svět a po návratu ji za cestování začnou nadšeně platit. Ázerbajdžánec se ukáže jako velice dobrý společník. Další dvě kontroly vystartuje fronta nefronta rovnou za celníkem a pak už nám s úsměvem naznačuje, ať jedeme za ním. Za chvilku se nám otevírá pohled na moderně netradiční budovu, která kontrastuje s náměstíčkem podobným vietnamské tržnici. Ve vteřině na nás mává celník a směřuje nás na vjezd pro kamiony. Když se blížíme k nepřirozeně vysoko umístěnému okénku, spustí na nás celníci s úsměvem na rtech: "Welcome to Georgia!", a já mám pocit, že se na nás snad těší. Jako by nás tu dlouho očekávali a my konečně dorazili. Jako bychom přijeli domů.

Na náměstíčku to žije a mě děsí představa, že v tom chaosu musíme najít místo, kde nám vystaví jejich zelenou kartu. Ptáme se hned prvního pána, který působí, jako kdyby to tu měl celé na starosti. A evidentně to má opravdu pod palcem, protože nás bez mrknutí oka posílá k exchangy velikosti liščí nory. Všechno běží jak po másle a my za 5 minut a 30 dolarů třímáme v rukách dvě pojištění. Oddychnu si, že máme za sebou zběsilý turecký provoz, který mě pomalu ale jistě začínal dohánět k šílenství. V Batumi se moje úlevné pocity rozplývají v ještě divočejším tempu místních řidičů. Navigace nás za neustálého troubení, přejíždění z pruhu do pruhu a provozu bez dodržování jakýchkoliv pravidel, vede městem až do úzké uličky v samém centru města, kde máme rezervovaný jednopokojový byt. Volám panu domácímu a za chvilku parkujeme motorky ve vnitrobloku. Za další už sedíme na balkonku s výhledem na zoo a ulici obehnanou osobitými paneláky. Jsme unavení, ale nadšení. Po sprše vybíháme do nedaleké restaurace a já následně lituju svojí objednávky. Chačapury se ukáže jako obří sýrový koláč, který můj smrsklý žaludek nepozře ani za hodinu usilovného uždibování. Jirka do sebe láme pivo jako zbloudilec na poušti, který objevil oázu. Moje víno je pěkně ostrý, takže spíš než radost pociťuji nutkavou potřebu jít spát. I tak se překonám a vyrážíme na procházku večerní Batumi. Centrum žije a všechno tu bliká, halasí a švitoří. Každá budova, každá stavba, každé místo má svoje kouzlo a my nestačíme těkat očima, abychom to všechno stihli zaznamenat. Buď obdivujeme ducha staré Batumi, jenž na nás promlouvá všemi příběhy, které se v ní odehrály, nebo se pozastavujeme nad originalitou a velkolepostí novostaveb. Když dojdeme na pláž, ocitáme se najednou na Petříně za prvního Máje, kolik je tu zamilovaných párů. Stáčíme to zpátky do víru města a objevíme přitom další nečekaná zákoutí, ať už je to bambusová zahrada nebo zajímavá fontána. V našem přechodném bytečku se pak unaveně, ale spokojeně, uvelebujeme v posteli. 

Ujeto: 310 km

7. a 8. den: Gumy v Batumi

Dnes je naplánovaný odpočinkový den, ale jednu povinnost nesmíme vynechat. Souřadnice, které jsme dostali od našich online známých (Tímto moc děkujeme podobně postiženým cestovatelům Evě a Marcelovi.), nás mají zavést do pneuservisu. Místní provoz nás nenechá vydechnout a my čekáme, kdy se auta začnou objevovat i nad námi. Za 20 minut už najíždíme do panelákové čtvrti. Působí to tu chudě a oprýskaně, ale nás víc překvapí sešlost před vchodem do "našeho" paneláku. Hraje tu hudba, u vchodu na lavičkách posedává jeden lázeňský švihák vedle druhého a několik dalších nad lavičkami upevňují plachtu, snad kdyby zapršelo. Když projedeme skrz skupinku, nemáme ani jeden ponětí, jak najdeme našeho přezouvače. Přizastavujeme za rohem a v tu chvíli u nás stojí menší postava chlapíka s cigaretou visící mu ležérně ze rtů. Spustíme naše "kamarčuba", ukazujeme na pneumatiky upevněné na nosičích a po chvilce víme, že náš přezouvač si nás našel sám. Jen kývne a okamžitě začne dělat svoji práci. Tu jednoduchou manažersky přenechává svým dvěma pomocníkům (jeden se prakticky vejde i pod kufr) a dodělává jen tu odbornou. Jirka nervózně přešlapuje, až mu to nedá a přiloží ruku k dílu. Když jsou všechna kola dole, nakládá je náš servisák do červený Corsy, naznačí deset minut a je pryč. Do jeho návratu se těch deset minut ztrojnásobí a mezitím začíná mrholit. To bude děsně príma na nových špuntech za mokra a v tom provozu, pomyslím si. Za malou chvíli jsou naše motorky zase vcelku, my akorát dopíjíme kávu od servisákovy ženy a navlečeni v nepromocích můžeme vyrazit. Platíme směšných 50 Lary i s dýškem, děkujeme a loučíme se i se zbytkem osazenstva, které se na nás chodilo průběžně dívat. 

Po dalším přesunu městem bez pravidel se v našem přechodném bydlišti dáváme do pucu a jdeme hledat něco k jídlu. V průběhu korzování městem potkáváme nespočet toulavých psů, ale ani jeden zjevně nestrádá. Někde potkáme hašteřící se smečku, jinde zase klubíčko uprostřed chodníku. Po nějaké době Jirka poznamenává, že kousek od nás je lanovka. Nikdy jsem nepochopila tu jeho touhu vyjíždět na vrcholky, když má strach z výšek, ale já se nápadu podívat se na město z výšky nebráním. Za sychravého počasí stoupáme pomalu nad město a jsme čím dál víc přesvědčeni, že uvidíme kulový. Neprůhlednou mlhovitou stěnu, od které by se snad odrazil i hopík, si vyfotím i tak. Když ale začne vydatně mrholit a k tomu se nepříjemně ochladí, moc dlouho se s úchvatnými výhledy nezdržujeme. Přirozeně podzimní podvečer zakončíme procházkou po přímořské promenádě se zmrzlinou a v dešti. 

Ujeto: 15 km; Nachozeno: aspoň milion kroků

Ráno snídáme s upřenými pohledy na displeje mobilů, kde svítí aplikace počasí. Předpověď slibuje déšť i v horách, kam máme namířeno. S bytnou domlouváme prodloužení pobytu ještě o jeden den. "No problem", dostává se nám odpovědi. Odpoledne jdeme hledat barber shop, aby Jirka nedělal ve městě ostudu. V bistru si pak za pár Lary dáváme obdobu kebabu, omrkneme mrakodrapovou část města a stihneme zajít i do volně přístupné zoo hned vedle naší dočasné adresy. 

9. a 10. den: Kavkaz!

Konečně zase sedíme na motorkách. Namířeno máme přes Mestii do Ushguli. Okolí na sever od Batumi je plné zelenajících se kopečků, na kterých odhaduji čajové plantáže. Co může být lepšího, než zase cestovat, pomyslím si nadšeně.  Z radostných pocitů mě do reality nebezpečně rychle vrací auto valící se protisměrem při předjíždění bez ohledu na protijedoucí auta. Tenhle styl nám gruzínský provoz předvede ještě několikrát. Krajina za chvilku chytne placatý ráz a my se ve svižně pohodovém tempu rychle blížíme našemu cíli. Provoz začíná řídnout, silnice se zužovat a my si to frčíme gruzínským venkovem, co to jde s ohledem na početnou přítomnost krav, prasat a psů. Za pár desítek kilometrů začíná stoupání a přímo úměrně tomu i nádherné výhledy.

Zatáčkami protkaná silnice nás dovádí do Mestie už ve 3 odpoledne. Do Ushguli by měl vést lehčí offroad, a tak se zbytečně nezdržujeme. Offroad původně začínající už v Mestii z poloviny nahrazuje panelová cesta. Zbylých 26 km trasy si užíváme pohodovou polňačku, která je udusaná od všudypřítomných maršutek a aut a proložená pár malými brody. Už v 6 hodin tak rozeznáváme obranné věže. V Ushguli se to hemží auty a turisty, a tak neotálíme a jedeme podle první cedule odkazující na Guesthouse. Kamenitý sjezd a následný nepříjemný výjezd do dvora mě stojí trochu nervů a Jirku část spojky, jak mu to podjede na jednom z balvanů. Za chvilku už si neseme pár potřebných věcí do malého pokojíčku v nové přístavbě penzionu. Kývneme na večeři a pochvalujeme si cenu ubytování i s polopenzí za 100 Lary. Po výborné a neuvěřitelně objemné večeři se spolu se stmíváním a začínajícím deštěm vydáváme omrknout z nejvyššího kopce nejvěžatější a nejfotogeničtější část Ushguli. Den zakončíme nepříjmeně ostrou chachou, která by donutila se zakřenit i hradní stráž. Budíka si pak nařizujeme na šestou ráno, abychom zažili tuhle úchvatnou vesnici za svítání. 

Ujeto: 300 km, z toho 40 km off

Na krátké a proležené posteli se pořádně nevyspím já, natož o poznání objemnější Jirka. Z postele se vykodrcáme s třičtvrtěhodinovým zpožděním, ale hory nám slunce zdrží potřebnou dobu. Pohled na zlatavě ozářené věžičky nám tak neuteče. Při krátkém výšlapu na kopec nás provází čtyřnohý kámoš, který si každým okamžikem hlídá, co se ve vesnici šustne. Ushguli se nemůžeme nabažit, a tak dronujeme a fotíme ostošest. Zpátky do reality nás vrací kručení v břiše. Snídaně je velkolepá a my nemáme šanci všechno vyluxovat z talířů, i kdybychom si jídlo nacpali ještě do kapes.

Za bedlivého dozoru místních dětí balíme věci na motorky a kolem 11 vyrážíme na cestu do Lentheki. Ta začne fotogenickou pasáží, takže víc fotíme a točíme, než jedeme. Zelenající se hory obklopující údolí s řekou, všemi barvami hrající luční kvítí, šotolinová cestička nebo zasněžená hora Šchara v dálce, to všechno nám nedovolí posouvat se vpřed. Ale rozhodně nelitujeme, protože po několika kilometrech začínáme padat dolů do lesnaté části. Odhadem čtyřkilometrovou část jízdy po hřebenech odděluje poměrně velký brod, který je v tomhle ročním období jenom kamení s malým potůčkem. Čím níž se dostáváme, tím těžší level sjíždíme. Nakonec se valíme trialovou částí přes pevně usazené, zato pořádné balvany, mezi nimiž protéká mírný proud vody. Na konci téhle zkoušky endurové dospělosti překonáme gigantickou louži a za chvilku nás čeká odměna ve formě blátíčka. Naštěstí je poměrně sucho, a tak pokračujeme bez větších karambolů. A tady začínám děkovat online poradkyni Evě, která mi na cestu doporučila TKCčka na předek. Ta guma prostě funguje a já poprvé za svou historii Mitas 07 a Shinko Adventure pociťuji jistotu. Jirkova Mitas E10 občas ujede, ale Obluda všechno s grácií 300 kilového mastodonta ustojí. Cesta už vykazuje známky těžký techniky, takže se občas přesouváme dost nepěkným terénem.

Přijíždíme k třem ve frontě stojícím autům a za vteřinu pozorujeme zasypanou část cesty pořádnou dávkou břidlice. Několik dělníků u toho diskutuje, další spí a další obhlíží zavalený bagr. Zpátky se mi fakt nechce, vyděsí mě první myšlenka, která mi vytane na mysl. K našemu velkému překvapení se dozvídáme, že za dvacet minut bude cesta průjezdná. Když tam tak odevzdaně postáváme a prohlížíme si odněkud se zjevivší bagr, zeptá se nás řidič jednoho z aut, zda máme rádi víno. Pak už stojíme v hloučku čítajícím tři Francouzky, jednoho nosatého řidiče maršutky a čtyřčlennou rodinu a přitom ucucuváme víno. Jedna z Francouzek naléhavě poznamená, že to musíme vypít my, jinak to vyžunkne jejich řidič. Za další chvíli odcouvá se svým autem táta od rodiny pod nedaleký vodopád a umyje si pod ním kapotu. Nechápavě čekáme na další dějství, ale pasáž, kdy na kapotu už čistého auta jeho žena s dětmi rozloží piknik, opravdu nečekáme. Za dvacet minut, dva salámky, kousek sýra, dvě deci vína a koňaku už nasazujeme helmy a za pozvbuzování dělníků jako první najíždím na nestabilní povrch čerstvě udusaného valu. Ujede mi to doleva, ale rychle se vzpamatuju a dostávám se na druhou stranu sice neelegantně, ale bez pádu. Při pohledu dozadu zaznamenám šinoucího se Jirku a zdvižené place dělníků. Vděčně zakřičím "madloba" a můžeme pokračovat. Hned za zatáčkou zahlédneme úplně stejný piknik, jen s jinými tvářemi.

Pak už nás nečekají žádná překvapení a po 40 km offoradu přijíždíme do Lentheki. Pokračujeme ukroucenou asfaltkou dál a chceme se dostat do Kutaisi. Pomalu se ale schyluje k večeru a my nechceme riskovat hledání ubytování v nočním velkoměstě. Jirka nachází kemp pár kilometrů zpátky. V měsíc starém nebo spíš novém kempu Aghvi jsme sami. Milá majitelka nás pohostí domácím zemským vínem jejího táty a poctivé chačapuri nám připraví její mamka. Do spánku se pak rozhodně nemusíme přemlouvat. 

Ujeto: 100 km, z toho 40 km off

11. den: Přesuny v Gruzii nejsou nuda

Předešlý večer se schylovalo k bouřce, ale dneska už nás probouzí intenzivní sluneční záře. Necháme si připravit snídani, z níž si totálně zamiluju fíkový džem. Dnešek bude přejezdový s cílem dostat se co nejblíž pod Omalo. Loučíme se s milou majitelkou kempu a její mamkou. Obě nám srdečně přejou šťastnou cestu a mávají, dokud jim nezmizíme z dohledu. Pro velký úspěch si do třetice dáváme hladkou asfaltku plnou zatáček a za Kutaisi se napojujeme na dálnici, kde zaujme akorát betonová benzinka, u které se architekti nedrželi zkrátka. Projíždíme kolem Gori a vzhledem k pozdním hodinám zavrhujeme kulturní vložku ve formě Stalinovy rodné vísky a já toho ani na vteřinu nelituju. Držíme se směru na Tbilisi a rozhodujeme se risknout vedlejší klikatici, která podle mapy slibuje spoustu zatáčkovité zábavy nebo rozbitý trápení. K překvapení obou je silnice na Tianeti bezchybná asfaltka s minimem provozu plná nezáludných zatáček. Maps.me mi ale za chvilku oznamuje vykřičníkem, že nás čeká nějaké to nezpevněné dobrodružství. Za Tianeti bude jednou taky pěkná asfaltka, až ji silničáři dodělají. My teď v pravidelných cyklech střídáme kus prašné šotoliny a kus nádherného novoučkého asfaltu. V nejbližší vesnici s podivným názvem Kvemo Alvani, kam naše unavená těla dostaneme, nacházíme hned u silnice Guesthouse. Zvenku na první pohled omšelý vchod za sebou skrývá upravenou zahradu, krásnou pergolu a usměvavého chlapíka. Souhlasně kýve hlavou po našem dotazu, zda mají free room. Bereme pokoj s manželskou postelí, ale než se odebereme do sprchy, musí Jirka opravit defekt. Hlavní stojan se mu zachytil za šroubek, který do té doby sloužil jako distanční opatření, aby stojan nemlátil při jízdě do kardanu. Vyšší podvozek si vybírá svou daň. Zatímco se Jirka moří s opravou v nesnesitelném vedru, jdu obstarat pivo. Teplé pivo od pana domácího s díky odmítám a jdu do nedalekého krámku. Tam k mému a následně i Jirkovu překvapení nacházím dokonale vychlazené Krušovice. Řekla bych, že Jirka mě už dlouho tak rád neviděl. 

Po úspěšné opravě se střídáme ve sprše. K večeři pro nás a pár z Katalánska připraví úplný hody. Do půlnoci pak popíjíme luxusní domácí víno, které chválíme hrdému majiteli penzionu. Révu si pěstuje hned za pergolou, dozvídáme se. Jirka se pak duchapřítomně zeptá na maršutku odpočívající u brány. Chlapík jezdí do Omala, to je jasný, a prý nám naprosto pohodová cesta zabere 4-5 hodin. To a dávka vína uklidní moje zbabělé já na přijatelných 60 % strachu. Před spaním ještě stahuju na 50 %, když dostaneme darem malou chachu a ťukáme si s majitelem na Jirkovy dnešní narozeniny. 

Ujeto: 400 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE