Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

12. a 13. den: Zlatý hřeb

Tak moc jsem si přála se vyspat do růžova, až se mi to vůbec nepodařilo. V noci bylo tak pekelný vedro, že nepomáhalo ani 324x otočit na sebe vystydlou část prostěradla. Jirka na tom není o moc líp, a tak se místo brzkého odjezdu vykodrcáme až v deset. V uších mi rezonuje chlácholení majitele, že za 5 hodin jsme v cíli i se zastávkami na focení. Jedeme a já si uvědumuju tu tíhu okamžiku. Tohle je náš zlatý hřeb celé Gruzie. Tuhle cestu jsme hltali v těch videích a nemohli se dočkat, až v tom filmu budeme my.

Prvních pár kilometrů pokračuje asfaltka. Tu vzápětí ozdobí přibývající díry, až se neplynule změní v šotolinovou cestu. Pasáž, kdy se musíme prokousat nahoru, přichází zanedlouho. Ohlásí nám to přibývající lesnatý porost a rapidní zhoršení do levelu trial. Stoupáme po větších nebo menších šutrech, jejichž přítomnost přeruší akorát pár brodů. Motorky přeskakují ne zrovna ladně a tiše, ale stoupáme dál bez úhony. Já zaznamenávám opotřebení těla, když mi nervy ohlásí bolest zad střídavě s bolestí krku (Pozn.: Jako příčina se ukáže ne strouchnivělé tělo, ale batůžek.). Jenže čím horší cesta, tím míň mě tyhle prkotiny zaměstnávají. Za necelé dvě hodiny "tvrdé práce", kterou si vlastně dost užívám, se dostavuje první část odměny. Jako kulečníkovým suknem potažené hory nás po chvilce donutí zastavit a pořídit první obrázky. Jsme tady, zajásám v duchu. Pokračujeme cestou zakousnutou do úpatí hory a míjíme přitom na můj vkus až příliš velké množství aut a maršutek. Přebrbláme pár brodů, několikrát omotáme motorky kolem serpentin a za pár chvil jsme na nejvyšším bodě naší dnešní cesty s názvem Abano Pass. Ve výšce 2 850 metrů nad mořem se zdržíme jen chvilku. Jirka vzdá dronování hned po tom, co mu dron zmizí po startu z ruky jako list papíru. Aspoň točím pár záběrů foťákem a stihnu k tomu vyfotit partičků cyklistů, kteří jsou náležitě hrdí na svůj výkon. 

Nasedáme na motorky a pokračujeme do cílové destinace. Aha, takže klesání v serpentinách není moje parketa. Trochu si postěžuju. Možná trochu víc a k Jirkově velký radosti pěkně do interkomu. Klesání pomalu ztrácí svůj prudký ráz a my už se na pohodu vlníme pěknou cestičkou podél řeky. Krajina začíná nabírat nový vzhled a já si na chvilku připadám jako na plakátu z Aljašky. Když už si myslím, že mě nemá co překvapit, při příjezdu pod Omalo se před námi rozprostře široká planina, jejíž horizont lemují kavkazské hory a jako třešnička na dortu se v dálce nenápadně tyčí obranné věže. Na doporučení máme v navigaci zadáno Upper Omalo. Okolí se pomalu mění ve vyprahlou step, ale to Omalu neubírá na kouzlu osobnosti. Cestiček je nahoře tolik, že si vybríráme tu nejdelší a do Upper Omala se přikrademe zadem jako partyzáni. Pozvolna opravované obydlí v kontrastu s polorozpadlými domky místních obyvatel jsou natěsno naskládané na sebe. Nás ale překvapí početné zastoupení turistů, kteří tu vytváří až nepřirozený ruch. S ubytováním nemusíme dlouho tápat, protože tip od Čechů, které jsme potkali na Abano Passu, zní velice slibně. Guesthouse Biliki nacházíme poměrně rychle, a tak se za chvilku domlouváme s asi desetiletým klukem anglicky na večeři v 7. 

Ještě před občerstvením jdeme nasát atmosféru místa. Jirka konečně může využít drona a já fotím tu přirozeně kýčovitou scenerii koní pasoucích se na kopci. Před námi se najednou rovná hrstka dětí do řady vedle sebe a pod zadky si připravují dřevěné konstrukce připomínající opěrku židle. Tři, dva, jedna a nejodvážnější sviští z kopce dolů. Vyběhnou ještě několikrát a my i další dva turisti je s úsměvem pozorujeme. Večeře přichází vhod a jako obvykle nemáme šanci tu nálož sníst. Zato lahev domácího vína v nás zasyčí. 

Ujeto: 100 km, z toho 70 km off

Ráno si ordinujeme jednodenní leháro. Bohužel v tu chvíli pro nás máme budíček v 8 ráno v podobě zaťukání na dveře doprovázeného rázným "Breakfast!". Snídaně opět stojí za to a my jako už tradičně odcházíme od téměř plného stolu. S Jirkou se pak líně shodujeme, že se nám do motorkářskýho nechce, a tak Jirka nasazuje batoh a jdeme omrknout obranné věže. K nim nás zavede příkrá cestička do kopce a my v tu chvíli litujeme dělníky tahající obří kusy břidlice tam, kam my se těžkopádně škrabeme úplně nalehko. Nahoře obdivujeme věže, které si tu poklidně stojí sestavené z placatých kamenů bez jakéhokoliv pojiva. Když máme dodronováno a dofoceno, se zděšeně fascinovanými výrazy pozorujeme proklatě nízko letící vrtulník. Jirka spěšně kontroluje letovou zónu a otře si studený pot z čela. Lítat s dronem se tu podle všeho smí, ale tenhle střet by dron nevyhrál a ani nechceme domýšlet, co horšího by se mohlo stát. 

Jako pěší turisti se ukážeme jako totální amatéři, když si vyšlápneme na vedlejší kopec a po kafi, které si romanticky dáváme v tom největším parnu a bez jakýchkoliv hydratujících tekutin, se vydáme do dolního Omala. Ten kousek z kopce není zas tak krátký, jak se na první pohled zdá a my občerstvení ve vesnici pod námi vzdáváme, když se po útrpných pár set metrech přiblížíme na půl cesty. Z Jirky teče pot proudem a já doslova cítím, jak mi červenají dosud sluncem netknutá záda. Žízeň hasíme hned v prvním stavení lákajícím cedulí se symbolem občerstvení. Neobyčejně sladká limonáda mi změní hustotu krve na turecký med, ale splní osvěžující účel. Na cestě do našeho Guesthousu tak  kupujeme ještě vodu pro zředění a já se nestačím divit, když mi paní za kasou zahlásí "fajf Lary". Už i tady je vysokohorská přirážka. Zbytek dne trávíme na terase s kávou v ruce. Já přitom dopisuju deník a Jirka se dává do řeči s ukecaným ruským motorkářem. 

14. a 15. den: "Ty vole, to jsou Češi!"

Snídaně, zabalit, rozloučit se a jede se dolů. Zpáteční cesta nám nabídne zcela nové výhledy a já vůbec nelituju, že tudy jedeme znovu. Okolí vypadá nově a neokoukaně, jestli se tahle cesta vůbec okoukat dá. Zastavujeme u většího brodu pro pár záběrů a přitom zdravíme KTMku přijíždějící ze stejného směru. Najednou zaslechnu díky helmě tlumenou poznámku: "Ty vole, to jsou Češi!". Dáváme se do řeči a mezitím přijíždí zbytek tříčlenné bandy. Se Standou, Davidem a Petrem se domlouváme, že pod Omalem dáme oběd. Kluci jedou napřed a my ještě děláme pár nezbytných záběrů dronem. Na můj vkus hezky svižně přehopsáme trialovou část a zanedlouho už přizastavujeme u domluveného krámku. Celá nadšená, že jsem ten kopeček zdolala bez újmy na sobě nebo Tamagočim, do sebe láduju uzeninu s místním chlebem, které stihli kluci před naším příjezdem obstarat. Každý pak hostinu zapije místním energy drinkem, který se dá pít přesně do půlky. S Jirkou se rozhodujeme přidat ke klukům na cestě do Shatili, o kterém nám nadšeně vypráví. Podle popisu to bude mnohem zajímavější než náš původní cíl, turisty obsypaný Kostel Svaté Trojice, kam narozdíl od Shatili už vede asfaltka.

V Tianeti vybíráme hotovost a doplňujeme proviant. Před očekávanými 100 km šotoliny ještě pro jistotu tankujeme v Zhinvali. Vracíme se městečkem zpátky a pokračujeme podél pastelově modré vodní nádrže. Krásný nový asfalt plný zatáček nás vede dál ve svitu zapadajícího slunce. Za chvilku už odbočujeme do slibně vyhlížejícího kempu u řeky. Přímo obří sprchy, přístřešek s posezením a dostatečná zásoba piva nás přesvědčí zůstat. Večer klábosíme u pivka, a když ulehnu do stanu, proklínám dosud příjemně šumící řeku. 

Ujeto: 180 km, z toho 70 km off

Hned jak rozlepím oči a vykouknu ze stanu, spokojeně zaznamenám, že se nikdo nikam nežene. Počítáme, že dneska přespíme v Shatili, a tak máme na přesun celý den. S Jirkou pociťujeme lehkou únavu, ale nepočítáme s žádným hardcorem. K snídani volíme menu ze zbytků, neodpustíme si kávu a můžeme směle vyrazit. David včera stačil poznamenat, že off část původně začínala u křižovatky za Zhinvali. Asfaltový povrch pokračuje bohužel i na dnešní trase. Ještě není poledne, a tak se s Jirkou shodujeme, že nemá cenu nahoře nocovat. Přesvědčí nás i fakt, že předpověď počasí na zítra věští déšť. Silnice chvílemi vynechá svůj nový asfaltový povrch a proloží ho prašnou částí plnou děr. Postupně se cesta mění na průjezd stavbou a my tak občas jedeme štěrkem, občas měkkou hlínou a blátem. Stavební technika nám sem tam zkříží cestu a já do interkomu otráveně hlásím, že tohle nemá se zábavou nic společného. Pořád ale doufám v odměnu, a tak odmítám Jirkův návrh to otočit. O několik desítek minut později se odměna dostavuje. Mizí stromy i stroje a po dávce serpentin se před námi rozprostírá dechberoucí výhled na nekonečné sametově zelené pohoří Kavkazu. 

Náš cíl je už jen 25 km před námi a dolů to určitě půjde snadněji a rychleji, jsem všemi ubezpečena. Najíždím na nepříjemně klesající serpentiny a zase chytám panickou hrůzu díky představě, že se i s motorkou kutálím nezadržitelně strmým kopcem dolů. Pomalu a s těžkým dechem dokodrcám na rovinatou část cesty a sbírám síly díky darované sušence a osvěžení v podobě skalního vodopádu. Dál už je to ale paráda. Krásná polňačka nás vede skrz hornaté údolí, pak se připojí k říčce linoucí se lesem a na svém konci nám představí kamennou pevnost v Shatili.

Kluci už to tu znají, a tak rovnou míříme k Supovi, kde si objednáváme něco rychlého k snědku. Naší noví společníci souhlasí s nápadem se ještě dnes vrátit do našeho základního tábora. Od "paní Supové" dostáváme salát, sýry, pečivo, omeletu a chinkali. Dokonale posilnění završíme hostinu kávou a můžeme vyrazit. Užívám si zase krásné polní cesty, a když vystoupáme výš, nemůžu se zbavit dojmu, že tudy jsme nejeli. U jedné z pravotočivých zatáček si ledabyle všímáme Landcruisera, ze kterého vyskakuje alespoň 15 lidí. Pokračujeme s nezájmem dál. Ten vteřinu na to vystřídá zcela nový pocit. Před námi se objevuje podle mého lehce přeceněného odhadu několikametrová téměř kolmá stěna z kamenité hlíny. Není čas na rozmyšlenou, směle otáčím heftem a k mé smůle se řítím v Jirkových stopách rychleji, než bych si přála. Jirkova skoro třísetkilová Obluda se těžkopádně zaboří a zastaví těsně před vrcholem hliněné hory a mně nezbývá nic jiného, než zakončit svůj výjezd hned za Jirkou položením Tamagočiho téměř až elegantně na pravý bok. Když se Jirka vysvobodí, s přerývaným oddychováním plným adrenalinu započnu zvedání motorky do jízdy schopné polohy. Naštěstí mi přispěchají na pomoc dělníci, takže za chvilku sedím na motorce. Oba zachránci mě pobízí, ať už odsud vystřelím. Pár startů mi nevyjde, ale za chvilku už motorka vrčí a já odměním dělníky nepříjemnou dávkou hlíny a kamení. 

Než se dostaneme zpátky na vrchol, předjíždíme kolonu pár aut, která nás obšťastňují slušnou dávkou prachu. Nahoře se pak všichni plácáme po ramenou, až se z nás práší a já zamumlám něco o infarktových stavech. Hory se mi ale opět revanšují neskutečnou podívanou, tentokrát na Gruzínce pomalu vedoucí své koně kamsi na pastvu. Na zpáteční cestě nás už nic nepřekvapí a my unavení, bolaví a špinaví dokupujeme v prvním krámku zásoby, včetně zdravotní pálenky. V kempu si připadám jako vyfáraný horník a čekám, kdy vykašlu briketu. Večer se spustí déšť a my si gratulujeme k rozhodnutí vrátit se.

Ujeto: 180 km, z toho 140 km off

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE