Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

16. až 18. den: Turisti, ptáci a běhavka

Těžká jsou rána enduristova. Bubnování kapek o stan mě zachumlává do spacáku ještě víc. V deset vykukuju ven zmapovat situaci a k mému překvapení na stolech pod přístřeškem pořád ještě leží tři mumie. V 11 přestává pršet a objeví se i sluneční paprsky, které nás jako budíček zvedají ze stolů i karimatek. Dnes už se s klukama rozloučíme. Do Kazbeku za deště se nám nechce, ale naši dočasní společníci to mají při cestě. Je mi smutno, že se už musíme rozdělit. Popřejeme si šťastnou cestu a nasazujeme směr Tbilisi. 

V hlavním městě Gruzie jsme po hlavních tazích opravdu za chvilku. Máme rezervovaný byt přímo ve staré části centra města. Za hustého a opět divokého provozu se blížíme k cíli. K němu vede cesta vydlážděná kulatými kameny, po kterých se škrabeme čím dál výš. Po strmém výstupu zjišťujeme, že naše parkovací stání je v úhlu 45°, dle mého neprofesionálního odhadu. Byt s terasou za 140 Lary na dva dny je ale epesní. Paní bytná nám představuje postupně všech pět krásných místností. Dostáváme pár tipů na výlety a hned po předání klíčů se jdeme upravit do civilizované podoby. Obhlídku města započneme až za tmy procházkou přes Rustaveli třídu, kde se posilníme kebabem z bistra, až na hlavní náměstí. Je tu rušno, živo a vše působí zváštně exoticky a monumentálně. Vybíráme cestu k Mostu Míru pod hradbami starobylé pevnosti a snad na každém metru se nám před obličeji míhá jeden leták za druhým z rukou víc nebo míň neodbytných roznašečů. Most je působivá stavba osvícená diodami, které spolu tvoří bílo-červenou vlajku Gruzie. Rozhodně tu nejsme jediní obdivovatelé a přes most se spíš suneme davem lidí. Pro dnešek nám to stačí, shodujeme se.  

Ujeto: 120 km

Korzovací den zahájíme procházkou městem tentokrát v opačném směru. Když se rozhlížíme po rušné ulici, hypnoticky a k Jirkovu překvapení otevírám dveře budovy, která na první pohled evokuje knihovnu. Když v pánovi, který se ke mně vydává, zpoznám portýra, dojde mi, že stojím v tom nejnádhernějším hotelu. Železobetonový základ bývalé továrny harmonicky doplňují obrovské stromy sahající k vysokému stropu a celé té nádheře vévodí stěna z knih. Portýr postřehne můj neskrývaný obdiv a s úsměvem mi nabídne, ať si to tu vyfotíme. V nedalekém bistru zadáváme do Googlu Stamba hotel a ten jediný pokoj, který je ještě dostupný se rozhodneme nebookovat. Je to za 14 dní a jedna noc vyjde na necelých 20 000 Kč. Tu zlatou vanu si pro tentokrát necháme ujít. Po jídle se rozhodujeme vrátit se zpátky k centru, protože tahle strana města tak zajímavá není, když nepočítám hotel. Hodláme si cestu zkrátit metrem. Za pár drobných jednoduše dobíjíme lítačky, které jsme měli přichystané na pokoji. Turnikety nás vpustí do 80. let minulého století. Eskalátor se sune potemnělým tunelem do stanice metra, kde čekají další cestující. Jirka nechápavě upozorní na paní sedící v průhledné budce na konci jezdících schodů, jejíž jediná činnost je sedět a nahlásit případný problém. Naše souprava je tady, na náměstí je to pouhou jednu stanici a já jsem moc ráda, protože v tomhle vagonu nikdo nikdy neřešil odhlučnění. 

Za chvilku už si to štrádujeme nám známým náměstím a rovnou to směřujeme k lanovce. Je tu docela tlačenka, a tak nějakou dobu trvá, než nám za pár Lary dobije obsluha v okénku naše lítačky. Jirka nezastírá svůj strach z výšek, ale jako vždy se překoná. Když se lanovka zasekne v půlce cesty a pohupuje se sem tam, mám o něj trochu i strach. Nahoře se nám naskytne širokoúhlý pohled na skoro celé město. Míjíme jeden stánek se suvenýry za druhým, pána, co mu zrovna pokládají papouška na hlavu a modrovlasou holku, co pěje vypalovačku od Cranberries. Mě ale zaujme monumentální socha ženy dobrosrdečně shlížející na město. Říkají ji Matka Gruzie. Jakmile se dostatečně pokocháme, zamíříme zpátky na hradby. Nedá mi to a fotím páva procházejícího se po římse. V tu ránu se odněkud vynoří kluk a neoblomně mi vysvětluje, že se s pávem musím vyfotit i já. To je dobrý, odmítám. Můj hodný manžel chce poděkovat drobnou částkou, že jsem mohla páva vyfotit sólo a v tu samou chvíli mu na ruku posadí sokola. Za další chvíli stojí rozpažený jak socha Spasitele v Riu, na druhé ruce mu odpočívá páv a na hlavě mu přešlapuje papoušek. Za tuhle nechtěnou srandu platíme v přepočtu skoro pětikilo. Na hradby je to kousek. Tbilisi se mezitím zahalilo do tmy a já si tak neodpustím fotku. Pěšky pak scházíme dolů. Bohužel už nestíháme druhý cíl, kterým jsou slavné starobylé lázně Abano Tubani. Namísto toho zapadneme do první restaurace, kde si vybírám tu jejich výbornou polévku a Jirka přichcíple objednává salát. Určitě je nemocný, pomyslím si a moje teze se mi potvrdí, když na pokoji odmítne výborné víno a jde si radši lehnout. 

Střevní chřipka zavítala do našich životů nikým nezvána. Teda hlavně do Jirkova. Už je nám jasné, že musíme pozměnit plány. Náš byteček jsme sice nuceni vyklidit, ale paní bytná nám nabídne menší alternativu o patro níž. Mezitím, co Jirka dospává probdělou noc, balím věci a čekám na uklízečku, která nám má připravit nové útočiště. Stejně mám radši menší byty, jsou útulnější a tak. Ale terasa mi zatraceně chybí, postesknu si, když dopisuju deník na schodech. Jirka vypije asi 150 čajů a závidí mi špagety. K večeři dělám zásadní chybu, když zkombinuju chleba s máslem, sýrem a červeným vínem. V noci celou směs vracím městu ještě dřív, než se u mě stihne ohřát. 

19. den: Do Arménie za tmy

Ráno jsme díky posledním událostem slabí jako ta vychrtlá koťata, co nám celý pobyt v Tbilisi dělala společnost. Bolest břicha, které se Jirka úspěšně zbavil, teď provází mě. Jako viníka označuje Jirka kebab z bistra a já se oklepu, když si vzpomenu na máslo. Čas se nám krátí, a tak házíme všechy zkažený kebaby a divný másla za hlavu a vyrážíme zase na cestu. Máme namířeno do Arménie. My sice do žaludku nic nedostaneme, ale motorky tenhle problém nemají. Tankujeme do vyprahlých nádrží hned za městem. Na benzince je obsluha jako vždycky milá a usměvavá, ale pokusí se nás poměrně nápadně natáhnout. Jirka se nenechá a platí částku i bez jejich podivné přirážky. Ujedeme pár kilometrů a najednou mě Jirka do interkomu upozorňuje, že v páru sedícím u stánku poznal cestovatele Jardu Šímu. Otočíme to a klábosíme s Jardou a jeho ženou dobrou hodinku, jak se chceme podělit o zážitky. Já mezitím riskuji a k čaji si dávám baklavu. Paní ze stánku nám při nošení nápojů vždy něco zaujatě vypráví rusky a nezapomene zmínit, že její manžel je kněz tamhle z kláštera a ukazuje přitom kamsi do dálky. Jako zázrakem se zmiňovaný představitel víry objevuje za nečekaně krátkou chvíli u našeho stolu. S Jardou si celkem rozumí. My s Jirkou se jenom přiblble usmíváme. Loučíme se s kněžím a za chvilku i se Šímovými. Do sousední země je to ještě pořádný kus.

Od Jardy víme, že na hranicích se nás možná pokusí natáhnout na pojištění, takže když stojíme ve frontě na hranicích s Arménií, odhodlání se nenechat z nás doslova sálá. Pasy, doklady od motorky, kontrola kufrů a jedeme hledat budku se "strachovkou" (pozn. rusky pojištění). Ta je o pár desítek metrů dál. Mladý Arménec koukne na doklady, na nás a bez mrknutí oka nás pošle zpátky pro žádost. Nejdřív měníme zpátky u hranic všechny Eura, Dolary a Liry. Obsluha žoviálně podotkne, jaká další měna bude na řadě. "Franks or something else?", podotkne s vtipem sobě vlastním. S úsměvem odvětíme, že to už je opravdu vše a pokračujeme k dalšímu okénku, kde za 12 000 Dramů získáváme potřebná lejstra. To, že jsem nově Patra Veselá si všimnu naštěstí jenom já a Jirka. Vracíme se k budce na Insurence a v rukách třímáme potřebný papír, neboli potrvzení o tom, že s tou samou motorkou odjedeme z Arménie nejpozději za deset dní. Kluk sečte to s tím a vypadne z něj 64 000 Dramů za jednoho. Po vysvětlení, že chceme pojistit jenom motorky a ne naše maličkosti, to snižuje ne 7 tisíc. Jirka se na mě nadšeně podívá, ale já mu skepticky oznamuju, že je to za jednu motorku. V tu chvíli se jeho výraz změní a po jeho důrazném vyjádření nesouhlasu už před námi stojí šéf. Spoustu vysvětlování, psaní na papír, sčítání a odčítání nám dovolí pochopit jejich metodiku i to, že nás sice málem natáhli, ale nechtěně. Částka se odvozuje z tabulky, kde je k výkonu přiřazená daná výše pojištění. Předpokládají, že moje malé Geeso je výkonově ve stejné kolonce jako Obluda. Opravených celkových 12 000 už ochotně platíme, a když odjíždíme, všímáme si, že těch Insurence budek je tu víc. A podle toho, kolik platili Šímovi (4 500 za jednu Africu), jsme natrefili na tu nejdražší. 

Konečně jsme v Arménii, zajásám v duchu. Nadšení nás přechází po pár kilometrech. Silnice připomíná poválečnou zónu, jak jsou některé díry obrovské. Po třiceti kilometrech Jirkovi dochází trpělivost a vede nás na kopec odbočkou z hlavní a serpentinami s konečně pěkným asfaltem. Nahoře fotíme první arménské výhledy a pokračujeme do vesnice, kde navigace ukazuje směrem dolů po pěkné šotolince. I když by to bylo určitě parádní svezení doplněné výhledy a zříceninami podél cesty, otáčíme to zpět na hlavní. Slunce se nezadržitelně přibližuje horizontu a my nechceme riskovat nečekané dobrodružství kdesi v tmavém lese. Místo toho se vezeme krásnou asfaltkou a kocháme se přitom výhledem na obrovský kaňon. Soumrak se přiblíží pro nás až moc rychle a já si gratuluju, že s sebou vezu ty absolutně neslušivý čirý pracovní brýle. Za tmy už jedu první a snažím se Jirku, který jede s černým plexi prakticky poslepu, upozornit na všechny záludnosti, takže mi každou chvíli vystřelí buď ruka nebo noha. Cílový kemp si odpustíme a spěšně odbočujeme na konci Dilijanu do penzionu Fish. Jediný pokoj je volný. Pak už zbývá se jen najíst v jejich krásné restaruaci. V jedné z pergol nás ke stolu zve španělský cestovatel a mě zaujme ta velká ryba, kterou s gustem uždibuje. Neodolám a za pár minut už pozoruju obrysy pana majetele a kuchaře v jedné osobě, jak mi loví v sádce večeři. Je výborná a trochu mě mrzí, že položila život pro holku s tak malým žaludkem. Se Španělem, který brázdí Arménii na kole, pokecáme a po jídle můžeme jít spokojeně sbírat síly na další den. 

Ujeto: 200 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE