Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

22. den: Na skok do Vardzie

Náš poslední den v Arménii už nepokoušíme nezpevněný terén a frčíme si to pěkně po silnici. Projíždíme Jerevanem, kde typicky pro velkoměsto houstne provoz, naštěstí na snesitelnou míru. Marně doufáme, že zahlédneme aspoň kousek symbolického Araratu. Ten je ale pečlivě zahalený v hustém mlžném oparu. Musíme se tak spokojit s fotkou z Googlu. Za hlavním městem pokračujeme dál na Gyumri přes horské planiny. Nadmořskou výšku registrujeme, když se znatelně ochladí na zuby drkotajících 13°C, které pocitově snižuje ještě silný vítr. Můžeme se alespoň kochat pohledem na nekonečnou step. Přijíždíme na maličký hraniční přechod s Gruzií, kde opravdu nehrozí jakékoliv zdržení. Kontrolují výjezdní dokumenty a já se zase neohroženě vydávám za Patru. Za hranicemi nás překvapuje silnice plná děr o velikosti měsíčního kráteru proložená nezpevněnými pasážemi. Ale silničáři tu neúnavně pracují na novém asfaltu a předpokládám, že celý úsek bude dřív než 100 metrů D1. 

Namířeno máme do Vardzie, kde nás čeká jedna z nejznámějších památek Gruzie. Za Akhalkalaki nás tahle malá země vítá nádhernou asfaltkou, která se kroutí podél zalesněného kopce v měkké záři zapadajícího slunce. Než odbočíme doleva z hlavní silnice, fotíme si pohádkově vyhlížející hrad. Silnice na Vardzii neztrácí na kvalitě, zato zatáčky nabývají na ostrosti. My ale nespěcháme. Všudypřítomné krávy a omamná scenérie hor nám to ani nedovoluje. Pod městem vytesaným ve skále zanecháváme naše stroje a kupujeme lístky včetně dopravy minibusem strmým kopcem až ke vstupu. Řidič nám rusky popisuje, kudy vede turistická trasa, oba kýveme hlavami. Nerozumím sice ani slovo, ale Jirka vypadá sebejistě. Je půl hodiny před zavíračkou, ale i tak potkáváme několik skupinek turistů. Historie skalního města a jeho nespočtu místností a bytečků je určitě zajímavá, ale bez průvodce nám všechno přijde tak nějak na jedno brdo. Pomalu se stmívá, a tak jedeme hledat ubytování. Guesthousů je po cestě zpátky požehnaně a my si nechtěně vybíráme ten nejzapadlejší. Už za tmy nás vítá mladá paní domácí vykukující za plotem po našem vrčivém příjezdu. Mile se na nás usmívá a posílá nás na dvorek, kde můžeme nechat obě motorky. Pak už si nás přebírá babička, která nás směřuje do naší ložnice v prvním patře. Důrazně nás před vstupem do bytu upozorní, že si musíme sundat boty a já v tu chvíli měním názor na to, kdo je tu paní domu. Naší oblíbenou gestikulací a chabou ruštinou si domlouváme večeři na devátou. Ta na nás čeká v přesně smluvený čas dole v kuchyni u našich hostitelů. Zdravíme dědu a vnoučka a usedáme k hostině. Zase si připadám jako na návštěvě u příbuzných. Tohle mi bude chybět, smutně pomyslím na blížící se konec pobytu v Gruzii. 

 

Ujeto: 320 km

23. den: Bloudíš? Bloudím! Bloudíme...

Ráno nevynecháme snídani, která jako vždy ohrozí proces zapínání kalhot. Když se loučíme, babička se nám pochlubí svojí nádherně rozkvetlou zahradou, které dominují zralé hrozny a donutí nás vyfotit každé hezké zákoutí. Pak jde spokojeně pozorovat s vnoučkem, jak bourají dům přes ulici. Sjíždíme zpátky na hlavní a vracíme se na AH82. Rozhodujeme se pokračovat přes oblast Bordžomi a lázeňské město stejného názvu. Vydáváme se tedy do Kutaisi, kde nás navigace sebevědomě posílá na dálnici. Na dálnici nás stejně sebevědomě zastavuje policajt a radí nám se otočit do protisměru a jet zpátky do Kutaisi. Nevěřícně a trochu nejistě tak učiníme. Přeci jenom před chvilkou projel ve správném směru kamion. V Kutaisi najíždíme na druhou rychlostní silnici, která nás následně vrací na E60. V Samtredii to stáčíme doleva a za chvilku už následuje stoupání zalesněnými serpentinami. Cestu si užíváme, ale kilometry ubíhají hlemýždím tempem. V Chokhatauri tankujeme pro jistotu do poloplných nádrží, protože v horách moc benzinek netipujeme. Nasazuju helmu a s pocitem, že máme krásný čas, pozoruju Jirkovu hlavu strnule zabořenou do navigace. Za chvilku mi nepřítomně oznamuje, že jsme na špatném kopci. Místo, které nám doporučili KTMkáři, je asi 60 kilometrů vzdušnou čarou zpátky. Zhluboka nadechnu a vydechnu a hned na to uklidňuju zničeného Jirku, že se přece nic neděje. Ten mi omluvně vysvětluje, že serpentinami musíme zpět a pak už ví o zkratce. Časová rezerva je ta tam, a tak se dál nezdržujeme. V Dapnari volíme vedlejší A13. Ta se ukazuje jako vedlejší po pár set metrech. Chybějící části vozovky projíždíme ještě v pohodě, ale pak přichází na řadu několikakilometrový úsek měkké hlíny, která se dá směle označit námi neoblíbeným stavebním offroadem. V prvním městečku stavíme na oddychovou pauzu a Jirka doslova celou svou duší zpytuje svědomí. Zachází do blízkého krámku pro vodu a něco na zub a já zatím bezradně pozoruju čtyřnohou kostřičku potaženou černou srstí, jak se unaveně potácí přes ulici. Nemáme už žádné zásoby, a tak pejskovi dávám aspoň sušenku z krámu. Moje srdce je prakticky na kusy, když zahlédnu ještě jednoho kostlivce a hopsající pohublé štěně. Místní si těch ztracených duší nevšímají a já se sebezapřením startuju motorku. Musíme pokračovat dál.

Oba si úlevně oddechneme, teda hlavně Jirka, když najíždíme na novoučký asfalt. Ten pokračuje i do Bagdati. Ve městě Jirka vybírá hotovost a společně pak domlouváme, kam až si můžeme dovolit dojet, abychom stihli denní světlo. V tu samou chvíli u nás přizastavuje chlápek na kole a ptá se, zda potřebujeme pomoct. Na naše dotazy nám výbornou angličtinou odpovídá, že v Sairme je spousta ubytování, a vyjedeme-li o kousek výš, kde je sjízdný terén, můžeme spát na kopci. Mezitím si moji pozornost vyžádá pro sebe si mumlající pán ve špinavém tričku naruby. Pochoduje do kolečka a evidentně patří k místnímu koloritu, protože našeho poradce to nechává naprosto chladným. Muž se správně oblečeným tričkem nám popřeje šťastnou cestu a my můžeme vesele pokračovat. Do města podobného Špindlu nás dovede asfaltka plná krásných a nezáludných zatáček. Lázeňské město Sairme žije turismem. Lidé tu posedávají na lavičkách, procházejí se nebo se občerstvují v jedné z několika restaurací. Doplňujeme zásoby v místním supermarketu, vynecháme všechny ty luxusní hotely a rozhodujeme se dojet na kopec. Za Sairme naše gumy najedou na pohodovou šotolinku, která nás provází příjemným tempem až k vrcholkům schovaným v mracích. Jirka mi hlásí, že kousek odsud by měl být kemp. Překvapeně se vydáme tím směrem, a když zahlédneme ukazatel s nápisem "Camp", nejsme na pochybách. Dřevěné sezení, chatka s veškerým vybavením pro tábořiště a štěkot hlídače nás jen utvrzuje. Ale po další minutě zjišťujeme, že jsme tu jen my dva a dva psí hlídači. Chatka je na sedm západů, ale na zápraží se ještě pohupuje čerstvý chleba a ovoce. Tipujeme, že se tu pořádají maximálně pikniky. Tma se blíží rychleji než obvykle a s ní i nepříjemná zima. Rychle stavíme stan a Jirka zdatně rozdělává oheň. Když rozbalíme večeři, stávají se z drsných hlídačů naši nejvěrnější přátelé a strážci. Se svou krátkou srstí se klepou zimou u našeho ohniště, a tak je přikrýváme Jirkovou mikinou a ručníkem. Oheň praská a hřeje, nekonečná hvězdná obloha září do poklidné tmy a já se toho pohledu nemůžu nabažit. Celá rozněžnělá jdu do stanu pro foťák, a když rozepnu vchod, nevidím dovnitř. Mirný ale vytrvalý větřík nám nasměroval všechen kouř přímo do stanu, ze kterého se stala malá udírna. Bohužel sebou nevzal teplo, a tak spíme v nepříjemné zimě a ve vyuzených spacácích. 

Ujeto: 450 km, z toho 20 km off

24. den: Budíček v horách a večeře u moře

Hromobití nás s Jirkou probouzí v nekřesťanskou ranní hodinu. Po tom, co se mi nedařilo usnout díky zmrzlým nohám, tenhle přírodní úkaz proklínám o to víc. Jakmile se hromový koncert i se světelnou show v pravidelných intervalech začne opakovat, jímá nás nemalá hrůza. Jirka vymýšlí plán evakuace a já se jako zapřísáhlý ateista modlím. Jirkův plán je prostý. Vezme sekeru a rozbije zámek od chatky, kde už budeme v bezpečí. Já oponuju přírodními zákony, které jasně definují kovový a vyvýšený předmět jako takový pěkný hromosvod. Tak nějak nechci, aby tím vyvýšeným objektem se sekyrkou v ruce byl Jirka. Uklidňuje nás přítomnost blízkého železného kříže, který je na kopci o pár metrů výš. Zachumláváme se k sobě a čekáme na další dějství. Máme štěstí a bouřka přechází dál, aniž by si povšimla malého stanu. Dokonce usínáme na pár hodin. Tahle děsivá, ale zároveň cenná zkušenost, nás dokonale přesvědčila, že stanovat na kopci v horách není dobrý nápad. Je to spíš pěkně debilní nápad. 

Po druhém probuzení už nic neriskujeme, škrtáme snídani z programu a při devíti stupních Celsia se rychle balíme na motorky. Přes kopce si to šineme hustým oparem z mraků, který se protrhá na druhé straně a nám se naskytne úchvatný výhled. Tohle na cestování miluju. Vždy přijde odměna. Začínáme klesat a znovu musíme přijmout ten smutný fakt, když se vyhýbáme stavebním strojům. V Gruzii se asfaltuje o sto šest a ani cesta přes Zekari pass není výjimkou. Po měkkém a nezpěvněném terénu jedeme pomalu, ale po chvilce ho střídá udusaná cesta lesem. Nabíráme tedy tempo, které se zrychlí, když o pár minut později najedeme na asfaltku. Za chvilku nás staví déšť, a tak oblékáme nepromoky a jako růžová a modrej můžeme pokračovat směrem na Batumi. Cedule ukazuje pohodových 130 km. Najednou se z téhle hlavní silnice, jak se na mapách tváří, vytrácí asfalt, až se místy ztrácí úplně. Projíždíme brodem a jsme čím dál překvapenější. Turistické trasy asfaltují rychlostí světla, ale tahle hlavní zůstává bez povšimnutí už nějaký ten pátek. Snažíme se vyhýbat dírám, ale až příliš často není jiného zbytí. Krátery jsou všude. Já i motorka dostáváme požehnaně ran do podvozků. Na vrcholu to vypadá na lyžařské středisko a já marně přemýšlím, jak se sem někdo bez úhony dostane v zimě. S prázdnými žaludky absolvujeme celkem 70 km offroadu v dešti, a tak vítáme nejen asfalt, ale i velkou restauraci o pár kilometrů dál. Jsme tak hladoví, že si objednáváme vše, co dokážeme identifikovat. Pizzu už si v Gruzii nedám, ale ta jejich polévka, jejíž název si nedokážu zapamatovat, je přímo božská.

Do Batumi už nás nic nepřekvapí. Dokonce i přestává pršet a vyjde sluníčko. U moře máme zarezervovaný pokoj v menším hotelu na kopci, kam dorážíme ještě za světla. Pan domácí nás vítá u brány a my hned posbíráme potřebné věci a za chvilku se spěšně převlékáme do plavek v pokoji s výhledem na moře. Pěšky jsme za pár dalších chvil na nekonečné kamínkové pláži. Naše první koupání v moři, zaraduju se. Splývám na hladině a vlny se mnou pohupují jako s miminkem v kolébce. Ale tohle se mi nelíbí, vyděsím se, když se mi velká kluzká věc otře o nohu. Ukolébavka je nenávratně pryč a já se ocitám ve filmu Čelisti. Plavu se smrtí v očích k Jirkovi a ještě jednou ucítím ten slizký pocit, tentokrát na druhé noze. Určitě si mě ta bestie ochutnává! Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že mi tmavé moře nedovolí vidět dál než na dva centimetry. Přesvědčuju proto sama sebe, že to byl určitě delfín, který se chtěl kamarádit. Jirka se mi směje s GoPrem v ruce a já prohlašuju letošní koupání za ukončený. Večeříme při západu slunce, které se pomalu schovává za hladinu moře a krmíme přitom pár psích tuláků, kteří ani tady nechybí. 

Ujeto: 180 km, z toho 70 km off

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE