Tamagoči a Obluda na svatební cestě do Gruzie

20. den: To nejhorší přináší to nejlepší

Po probuzení rychle balíme a jdeme na snídani. Míjíme motorky a v tu chvíli nás majitel s úsměvem upozorňuje větou, kterou odhadujeme na: "Ty motorky by se měly umýt". Mávneme rukou, že to nepotřebují a pokračujeme ke stolu pod pergolou. Snídaně je opět královská a já se tentokrát nemůžu nabažit výtečného bylinkového čaje. Když se s plnými břichy vracíme okolo motorek, Jirka se zamyšleně přiblíží k té svojí a poznamená, že je nějaká naleštěná. Plasty svítí do dálky, plexi a světlo mají zpět svoji průzračnou podobu. Přispěchám nadšeně k Tamagočimu, který se beze změny krčí pod nánosy prachu a špíny a stále provozuje muší pohřebiště. Zpětně nám dochází smysl majitelových slov. On se chlubil, jak pěkně umyl Jirkovu motorku a nám musel rozumět, že se moc nepředal. Při placení mu Jirka vysvětluje, k jakému omylu tu došlo a děkuje mu. Pak už nasedá na svého naleštěného oře, já zase na svoji šmudlu. Zamumlám něco o nespravedlnosti, ale pánovi děkuju i tak. 

Dáváme na včerejší radu Španěla a po pár zatáčkách odbočujeme ostře doleva, abychom se vyhli tunelu, který neslibuje žádné výhledy. Stará cesta ale opravdu něco pamatuje, a tak si to pomalu kodrcáme serpentinami plných děr a štěrku. Odměnou nám je nulový provoz a po vyjetí na planinu i perfektní výhled na jezero Sevan. Sjíždíme dolů do vesnice u jezera a zapínáme sondy na režim "Najdi benzinku". Jedna velká zánovní se na nás směje hned u hlavní. Už už si představujeme Redbull v ruce, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že tady něco nehraje. Nemají tu benzin a zakrátko nás obsluha směřuje přes silnici, kde stojí dva oprýskané stojany a z budky vykukuje takový zakrslík. Je to tu přesně naopak než v Česku. Tady je totiž hlavním artiklem plyn. Tankujeme full od toho nejlepšího z nabídky, tedy 95oktanovou tekutinu a pokračujeme po hlavní. Ta nám zanedlouho zprostředkovává krásný výhled na jezero ležící ve dvou tisících metrech nad mořem. Sevan je opravdu obrovský, pomyslím si, když už nějaký ten kilometr jedeme podél něj. Jirka má v navigaci píchnutý špendlík v místě, kde by měla být krásná osamocená pláž. Tip nacházíme na Facebooku páru brázdícího Arménii v Subaru. Za pár minut už nás uzounká cestička pokrytá tenkou vrstvou bělostného písku vede k nenápadné pláži, kde kromě zamilovaného páru registrujeme už jen partičku racků. Průzračná voda s tyrkysovým nádechem není ani moc studená, a tak Jirka neváhá, odhazuje motorkářské svršky a se svým běloskvoucím tělem rozvážně kráčí do vody. Já lenošivě zůstávám nohama na souši a vařím alespoň kávu. Lituju, že tu nepřespíme, jak krásné místo to je. Jenže je teprve poledne a my máme dnes úplně jiný cíl. Kafe vypitý, vykoupáno, nafoceno i zadronováno. S čistým svědomím tak můžeme pokračovat.

 

Navigace nás vede úzkou asfaltkou a po cca 40 km přijíždíme do vesnice Sarukhan, kde Jirka naplánoval start offroadové zkratky. Ve vesnici se zastavil čas. Polorozpadlé domečky podtrhují zašedlou a chudinskou atmosféru místa a mě znovu fascinuje, jak jiný může být způsob dnešního života. Navigace velí průjezd uličkami až k výjezdu, který označuji obtížností 4 z 5. (Pozn.: Upozorňuji však, že mám naprosto zaujatý pohled jen lehce trénovaného začátečníka, který se bojí ledasčeho.) Poměrně ve stresu si to drncám po kulatých balvanech ozdobených porcí bahna. Jakmile se vyhoupneme na kopeček, rozprostře se před námi krásná šotolinka vedoucí přes planinu. Takhle jsem si to přesně představovala, pomyslím si spokojeně. Po pár desítkách metrů potkáváme první a pro dalších pár hodin i poslední auto, ale v danou chvíli ještě nic netušíme. Zastavujeme u auta plného mladých kluků a jednoho z nich se Jirka ptá na kvalitu cesty a jestli správně jedeme do Geghardu. Černovlasý hubený kluk souhlasně přikyvuje a nadšeně popisuje, že první část bude lehká jako ta, kterou vidíme a pak prý přibyde kamení. Cestu ale zvládneme bez problémů, věří nám klučina. Odhodlaně pokračujeme dál a nemůžeme se nabažit té krajiny. Před námi se pod drobnými mráčky majestátně tyčí nejvyšší vrcholky Geghamského hřbetu a za námi se v dálce třpytí Sevan. Na Mapy.cz volí Jirka trasu pro cyklisty, aby viděl i ty nejmenší cestičky. Zatím náš směr drží vyjeté koleje, které se občas ztratí, aby se za pár desítek metrů objevily kousek vedle. Pokračuju nebojácně, i když cesta začíná pomalu ale jistě nabírat stoupající tendenci. Šplháme dál úbočím hory, kde cestička vykazuje už kamenitý charakter. Můj twin mi nedovolí v kopci volit rozvážný styl jako Jirkův boxer, a tak udržuji na můj vkus svižnou rychlost. Jirka je daleko za mnou, když se mi na pohled přiblíží strmý kopec a já si všímám obřích šutrů. Neubráním se panice a jako vždy v takových případech dělám přesně to, co se nemá a zastavuji v kopci. Přitom stihnu vyslat Jirkovi do interkomu informaci o mém stavu ve formě vysokofrekvenčního jekotu. Následující hádka nás na téhle netradiční svatební cestě skoro až přiblíží rozvodu. Vypětí naštěstí vyprchá a přichází na řadu omluvy a následné řešení situace. S naloženým Tamagočim se pro jistotu rozhodne vyjet Jirka a já aspoň přikládám ruce k dílu, když zpozoruji, jak se zadní kolo snaživě točí, ale motorka i Jirka zůstávají prakticky na místě. Kopec je krátký, ale zato dost výživný a Jirka se vrací lehce rozklepaný. S obludou už vyjíždí s prstem v nose. 

Jsme zase o kus výš a po pravé straně se nám jako na dlani objevuje průzračné vysokohorské jezero. Po levé registrujeme stanové městečko s pastevci, nad kterým dohlíží široko daleko nejvyšší vyhaslá sopka Ashdahak se svými 3 597 m. n. m. Radost z výhledů střídá pocit, že možná tak trochu bloudíme. Cesta pod koly se mění ve vysokou trávu skrývající velké kameny. Když Jirka zastaví na hřebenu jedné z hor, nemůžu se ubránit dojmu, že tady cesta nadobro končí. Jirka mě ale s mobilem v ruce uklidňuje, že Mapy.cz přesně ví, kde jsme, a stihne mi k tomu nahlásit, že se právě teď nacházíme ve 3 250 metrech nad mořem. Může se takovému okamžiku něco vyrovnat, uvažuju omámeně. Pokračujeme přes planinu, která nápadně připomíná mongolskou step. Máváme na nedalekou skupinku pastevců odpočívajících před jednou z igelitových jurt. Odpovídají záhy a jejich mávání se ihned mění na zvací gesto. Moc ráda bych poznala místní, ale čas je neúprosný a my nejsme ani v půlce 40ti kilometrové zkratky. 

 

Cestu nám občas zpestří malý brod, občas smečka psů, nebo spíš takových telat, a občas se změní v kozí stezku, kterou nedokážu sjet dřív než za hodinu. Jirka se proto několikrát projde nahoru, aby se Tamagoči dostalo dolů se zkušenějším jezdcem, který s ním nebude mlátit jak s pytlem brambor. Protože si navigace myslí, že jedeme na kole, nedržíme se hlavní, po které v dálce vidíme jet náklaďák. Když opět stojíme u kamenitého sjezdu, vyrazí Jirka na průzkum. Signál interkomu se ztrácí a já se po pár minutách jdu po svých podívat, jestli se Obluda i s Jirkou někde neválí. Místo Jirky se ale dole vynořuje pastevec na koni. Gestikuluju, zda neviděl mého ztraceného manžela. Rukou ukazuje, kudy to Jirka objel a následně mě zve, ať nasednu. S díky odmítám, což jezdec nepřijímá. Za chvilku už se sápu na nebohého koně. Moje motorkářská výzbroj mi to neusnadňuje, ale pastevec má takovou sílu, že mě doslova vytáhne před sebe. V tu samou chvíli se zděsím, protože jediný schopný řidič sjiždí z koně a nedaří se mu vyhupsnout zpátky. Naštěstí pro mě i pro koně se mu to daří na rovnějším povrchu o kus dál. Bělouš se s vypětím všech sil pomalu šine kamenitým kopcem nahoru, kde už čeká vysmátý Jirka. Oba koňákovi děkujeme a já tentokrát razantněji odmínám samostatnou projížďku. Loučíme se a jedeme dál planinou po znovunalezené hlavní. Pořád věřím tomu, že to nejhorší máme za sebou, ale šeredně se pletu. Po každé cestě nahoru, následuje cesta dolů. Občas klesáme dost zprudka a já objevuju limity Tamagočiho brzd, slabšího podvozku a devatenáctipalcového předního kola. Jsem vyčerpaná a Jirka se proto ještě párkrát vyškrabe nahoru, aby mi s motorkou sjel. Moc hrdinně se necítím, ale oba máme pocit, že na hrdinství si můžu hrát doma za barákem a ne tři tisíce kilometrů od domova. Sázíme na jistotu.

40 km přes kopce a vyhaslé sopky nám nakonec zabralo celé 4 hodiny. Po příjezdu do vesnice, která na první pohled působí jako oáza v nehostinné poušti, si užívám asfalt. Zanedlouho už nás provází majitelka původem z Holandska nádherným kempem 3GS. Z posledních sil stavíme stan, dáváme sprchu, véču a u pivka pak vzpomínáme, jak hrozný a náročný, ale zároveň úžasný to byl den. 

Ujeto: 120 km, z toho 45 km off

21. den: Chrám i pantheon

Ráno nikam nespěcháme a ordinujeme si zasloužený odpočinek. Zvládáme ale zajet omrknout pár kilometrů vzdálený Geghard a ještě blíže umístěný Garni. Arménský pantheon v Garni je doslova obsypaný turisty, což znatelně ubírá na kouzlu tolik netradiční památky umístěné na útesu s úchvatným výhledem do údolí. Moc dlouho se nezdržujeme a po pár fotkách jedeme k další památce v Geghardu. Tím je starobylý klášter, kde opět není nouze o turisty. Místo si i přesto zachovalo svoji tajuplnou atmosféru. Začernalé stěny v největší z místností jemně osvětluje mihotající světlo z několika desítek svíček. Další místnosti nabídnou zázračný pramen nebo posvátné obrazy. Díky včasnému rozhodnutí ukončit prohlídku se vyvarujeme nájezdu svatebních hostů, kteří zaplnili nejen klášter, ale také parkoviště svými Mercedesy a Jaguáry. Pak už jen kupujeme zásoby v malém krámku a pokračujeme v odpočinku tentokrát u bazénu. 

Ujeto: 30 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE