Suzuki VL 800 Volusia (2002)

Ve 40ti moje první moto - geniální Suzuki Intruder VL 800 Volusia.

Recenze

Nikdy jsem nechtěl motorku.
Teda v 15 ještě jo, ale doma byli proti. V 18ti jsem si udělal papíry, i na mašinu, ale doma už čekalo auto, takže tím to bylo dané. Škola, pak rodina, jednou auto za druhým, offroad, US veteráni, všechno možný. A motorkáři jsou stejně magoři, kteří lítají jak blázni a jsou nebezpeční svému okolí. A do toho, najednou, je mladýmu 16 a chce moto. Děda by mu koupil mopeda, ale to se nelíbí mě... Poslal mi fotku "vyrážky" (Virago 125), hmm, to bych mu možná dovolil, ale přece ho nenechám jezdit samotného, když ještě v provozu prakticky nebyl. Že bych si něco koupil taky??? Virago 535? Nelíbí. Tak co jiného? Dragstar. Dragstar Classic! Super, to je ono. Tak jsem s jel na nějaké podívat, ale když si mě pán v bazaru přeměřil pohledem (mám 182 cm a 100 kilo), nasměroval mě jinam, prý Drakouš mi bude malý, Volusia bude lepší. No měl pravdu. Měl jich tam několik v mojí cenové relaci, ale žádná nebyla to pravé - buď něco chybělo (brašny, placky, kousky laku), nebo přebývalo (plexi, třásně, najeté kilometry).
A co támhleta? Ta černá... Ta už je ale dražší pane. Hmmm, hmmm, můžu se podívat? A byla to ona, tak jak jsem si ji představoval. Padací rám, placky místo stupaček, super brašny, opěrka spolujezdce, držák na zavazadla, lak jedna báseň a chromy jakbysmet.
No jo, ale ta cenovka... Tak se chvíli vyjednávalo a najednou jedu domů, složená záloha na dvě motorky a já si jen říkám, co jsem to za magora. Já jsem si koupil motorku. 22 let jsem na tom neseděl, když nepočítám asi 2x pincka na chalupě... Druhý den večer byly obě doma. Žena nevěřila svým očím, ale nic neříkala, zná mě. Naopak, jela se mnou do Drážďan do Pola na nákupy - helma, bunda, rukavice, znáte to.
No a pak to přišlo, první jízda. Sakra jak se s tím zatáčí? Rozjet se rovně, to by ještě šlo, ale vyjet do pravého úhle na silnici? Nemožné! No zkrátím to - než začalo mrznout, jsem najel nějakých 300 km, pochopil jsem, že to není auto a že v zatáčkách se motorka musí naklonit a najednou to šlo. Po rovince sedí jak přibitá a je to super. A i když se pořád bojím, že nějaký plechovkář v koloně proti mě vyrazí a mě si nevšimne, stejně musím na silnici. Je to nádhera! Po prvních pocitech, co na tý silnici sakra dělám bez auta a bez plechů okolo sebe, jsem se dostal do opačného stádia - takhle to je to pravé! Když pak sednu do auta, je to jako bych byl v kině - veškerý kontakt s okolím je v čudu. Je mi přes 40, mám rodinu a respekt před tou technikou, co mě veze, ale být bez motorky už asi nikdy nebude možné! Závislost.
A najednou člověk začne zjišťovat, že spousta přátel, známých a kolegů, do kterých by to nikdy neřekl, motorku má. Na občasný výlet, alespoň jednou za čas. Budu to muset přehodnotit - motorkáři nejsou jenom blázni, ti jsou jen nejvíc vidět (a nedělají nejvíc škody), ale hlavně lidi, kteří propadli tomu skvělému pocitu, jaký je jen na dvou kolech.