ktm_prosinec




Kvarteto tří dvouválcových mušketýrů od Moto Guzzi: V85 TT vs. Stelvio vs. Quota vs. NTX

Kapitoly článku

V85 TT vs. NTX 650

Pokud jsem před chvilkou psal, že pocity s jízdy na Quotě byly intenzivnější nežli na V85ce, tak vše bylo ještě markantnější na poslední srovnávané mašině, kterou byl model Moto Guzzi NTX 650. Sraz s jejím majitelem Tomášem jsme měli na Smíchově, a přestože jsme drtivou většinu kilometrů najeli po pražských perifériích, tak jízda na tomhle čtvrt století staré mašině pro mne patřila k nejvíce osvěžujícím jednostopým zážitkům letošní sezóny. Tomáš je už na první pohled hodně svérázný týpek a namísto motorkářsko - cestovatelského mundůru mě v sedle NTX uvítal v otevřené helmě, bomberu a martenskách, ale nutno dodat, že k téhle motorce to padlo jak prdel na hrnec.

Přesně takhle svérázná je totiž i jízda na Moto Guzzi NTX 650. Myslím, že pokud by na ní sednul člověk, který je odkojený současnými motocykly, vyžehlenými a uhlazenými k naprosté dokonalosti, mohl by být doslova v šoku! Oproti ní je V85ka doslova přátelský a kamarádský motocykl, který má mnohem blíž k současnému „user-friendly“ pojetí motorek, nežli k téhle své jadrné předchůdkyni. Z celého srovnávaného kvarteta právě šestsetpadesátka svým pojetím připomíná nejvíc klasické enduro a není se ani čemu divit – vždyť „Růžový Panter“ (s nímž se v mandellskému muzeu můžete osobně setkat), postavený na základě modelu NTX, se v polovině devadesátých let účastnil Rally Paříž – Dakar. Mašina je hodně štíhlá a oblast mezi koleny hodně připomíná jednoválcová endura typu KTM 690 či Husqvarna 701. Byť řídítka jsou doslova předpotopních tvarů, tak jejich vzdálenost od stupaček dovolovala příjemný postoj a kdyby stupačky byly aspoň o fous širší, jízda vestoje by byla téměř dokonalá.

Enduru odpovídá i strohý a krátký kokpit – naprostý protiklad k předlouhé přední části kapotáže u Quoty. Offroadově laděný je i podvozek, který tak je na silnici dost nestabilní. Prakticky neustále si připadáte, jak kdybyste seděli na houpacím koni a tak si při jízdě hodně důkladně rozmyslíte, kdy budete brzdit, protože když se rozhodnete přibrzdit (a je jedno jestli přední či zadní kolo) v průběhu zatáčky, rozhoupete se tak, že jste rádi, když zůstanete v původně zvolené stopě. Tomáš ve svojí části tuhle motorku přirovnal k zemědělské technice, což je naprosto přesné! Platí to pro syrový projev motoru s perfektním zvukem hodně otevřené výfukové koncovky, hodně mechanickou, ale (po nezbytném přizpůsobení jezdce) přesnou převodovku, stejně jako poměrně tuhou, leč velmi dobře fungující spojku. To vše působí tak, že NTX rozhodně není z těch motorek, z nichž byste odpoledne slezli a večer před usnutím marně vzpomínali na to, co jste vlastně přes den dělali – jízda na ní se vryje hluboko do paměti! Musím přiznat, že pokud by přede mnou stály všechny čtyři srovnávané motocykly a já si mohl vybrat jednu jedinou, byla by to právě Moto Guzzi NTX 650.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

O charakteru motocyklů Moto Guzzi vypovídá i příhoda, který se nám přihodila právě při společném focení v kempu na Císařské louce. Oba stroje okukoval zvědavec, ze kterého se během hovoru vyklubal motorkář z Bristolu, jenž z Velké Británie přijel v sedle BMW R 1200 GS. Focené mašiny si prohlížel doslova se slzou v oku a vzpomínal na to, jak během deseti let najezdil na svojí Moto Guzzi 850 Le Mans přes sedmdesát tisíc mil. Tuhle motorku prý miloval i nenáviděl naráz a byl šťastný, když se jí konečně zbavil. Ovšem s odstupem pár let vidí její prodej jako svoji největší chybu, protože to prý byly jeho nejkrásnější jednostopé zážitky

Jak to viděl Tomáš?

V roce 2012 jsem se tak nějak omylem dostal do krátkého offroad kurzu s Davidem Pabiškou. Jako zapřisáhlý asfalťák jsem se v tohle odvětví nehodlal nějak víc angažovat a bral jsem to jen jako zpestření, ale ono to bylo super! Červík hlodal, až jsem na začátku roku 2014 koupil hromadu železa rozházeného po stodole - do šroubku rozmontovanou Moto Guzzi NTX 650 v neznámem stavu a kompletnosti. Nadrženost na offroud byla silná a tak jsme tento stroj asi za měsíc a půl dali společně s Jirkou Riantem (jenž má dvacet let zkušenosti s Moto Guzzi) do kupy.

Po velmi zběžném vyzkoušení jsem spolu s kamarádem jedoucím na BMW F 650 GS vyrazil na dvoutýdenní offroad premiéru do Rumunska. Po ose jsme dorazili až na místo, kde pětadvacet let starý stroj prověřily nejenom tamní asfaltky, ale i dřevařské pěšiny a došlo i na čistokrevný offroad s výjezdem na místní nejvyšší vrchol, tyčící se ve výšce 1300 metrů. Nebyla nouze ani o pády a dokonce došlo i na situaci, kdy se "adventure mění na survival". Transfagaras a Transalpina prověřily stařičké karburátory, které ve vyšší nadmořské výšce už dost ztrácely dech. Na vršku Transalpiny jsme se pokusili o zdolání místního vrcholku, kam vedla jen pěší stezka, ale těžce jsme narazili, stoupaní bylo mnohem prudší než se ze zdola zdálo a tak jsme se, po tom co už naše kola ztratila adhezi, potupně obrátili. Končili jsme u krajanů v Banátu, což byla také moc příjemná část naší cesty. Bohužel kvůli nemoci jsme museli dovolenou ukončit dřív a rozhodli jsme se dojet ze Svaty Heleny domu na jeden zátah. A ono to šlo! Ten den jsem najel 1032 km a strávil 17 hodin na cestě. Byl to super výlet a nejlepší test na čtvrt století starou motorku, která byla dva a půl roku rozložená a smontovaná jen týden před odjezdem! Celkově jsme za dva týdny najeli 4300 km a kromě pravidelné kontroly šroubů, opravy upadlého náhonu tachometru a uklepaných zadních blinkrů (vše bylo vyřešeno binder-paskami a amerikou) se při téhle premiéře žádné větší problémy nekonaly. Svíčky byly v pořádku, žádné ulití nebo chudá směs, všechno v cajku. Něco oleje to vzalo, a domů jsem přijel se stavem přesně mezi max a min. S motorkou jsem byl (a stále jsem) spokojenej, jen bylo potřeba dořešit drobnosti, poladit spojku, dát výfuk na silentbloky a taky sehnat kvalitnější nosiče kufrů.

Moto Guzzi V85 TT jsem viděl už před pár roky na obrázcích jako studii a už tehdy jsem ji velmi uvítal jakožto splnění mého volání po lehčím enduru se znakem orla na nádrži. Vždyť Guzzi dříve dělala taková hezká (a lehká) endura – například V 65 TT, NTX 650 - 750, do jisté míry i Quotu (byť ta byla těžší). To bylo v dobách, kdy Guzzi jezdila i pouštní vytrvalostní soutěže! Skvělé časy za De Tomasa... Býval jsem vždy skalní guzzista, pár sezón jsem odjezdil na Brevě 850 – mimo jiné i dovolená po ose na Korsiku, nějaké ty Alpy apod. Nová V85 je z mého pohledu hodně podobná právě velkému naháči – více než velkému cenduru ve stylu Stelvia nebo GS. Skvěle doplňuje produktovou řadu a částečně zaplňuje díru po středních a velkých naháčích, která vznikla odchodem Brevy. Je jasné, že i Guzzi chce naskočit na vlnu nepřekrmených endur, která ovšem plní imageovou funkci podobnou u automobilových SUV – 90% svého života ovšem stráví na asfaltu. Osobně si neumím představit brát TTčko na horší povrch než na nerozbahněnou polňačku k chalupě (už jen kvůli těm gumám a nízko položenému břichu!)

Překvapil mě posed – sedí se celkem nízko, sportovně, na zem lze velmi pohodlně dosáhnout a manipulace na místě není, ani vzhledem k váze, žádný problém. I nohy jsou dobře srovnané – poloha stupaček je níže, než jsem zvyklý ze svého starého 650 NTX, které je proti TTčku čistokrevná zemědělská technika. Celkově je velmi dobrá ergonomie, ovladače padnou do ruky, spojka má jemný a lehký chod, řazení rychlostí jak na japonci – klik, zařazeno. Přístrojovka je na můj vkus až moc futuristická, jsem spíš konzervativní typ, ale pokrok nezastavíš, jak říká Homer Simpson. Motor ve standardní palivové mapě do středních otáček tahá spíše zespoda, lineárně a s rozvahou. Jen se ale dostane nad půlku otáčkového spektra, začíná se něco dít a Guzzi začne bavit i výkonem. K tomu se přidá adekvátní zvukový projev výfuku. Brzdy jsou nezáludné ale účinné, dobře se dávkují. Kontrolu trakce a ABS jsem nezkoušel, nemohu hodnotit. Vzhledově se mi motocykl velmi líbí – dvojitá světla, jak se na enduro nebo cesťák sluší a patří, hrdě vystavený guzzí motor, který si nikdo nesplete. V šedostříbrné barvě vypadá elegantně, já bych však volil bíložlutou kombinaci, ta tomu sedí úplně nejvíc.

Abych jen nechválil – od této značky bych očekával lepší péči ve zpracování plastů, protože kolem nádrže jsou dosti divoké spáry mezi jednotlivými díly. I plastové kufry z originálního příslušenství působí poněkud levně – vrzají a netváří se moc pevně. Raději bych použil jiné kufry z nabídky značky Givi, Hepco Becker, nebo nějaké hliníkové krabice.

Celkové hodnocení – novou V85 TT bych jistě ve své garáži rád měl a cestoval na ni. Je to skvělý stroj a navíc od mé srdcové značky. Do terénu není, ale na všechno ostatní ano – univerzál! Jsem rád, že v Mandellu dělají i tyto stroje, už jsem se bál, že nás tato značka utopí v záplavě trendy kafáču, roamerů a obřích customů.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 126 Kč od 15 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist