BMW R 18 vs. Harley-Davidson Low Rider S: Bavorský ležák proti americké whisky

Zadání bylo jednoduché: porovnat nové Bávo s Harleyem. Ovšem provedení složitější, neboť BMW bylo loni na konci léta stále jediné (cestovní verze R 18 Classic je záležitostí až letošního roku), ovšem Harley měl těch modelů spoustu a žádný vyloženě šitý na tělo pro srovnání s R 18. A taky seznam dostupných testovacích strojů nebyl nekonečný. Co by bylo BMW nejblíže? Určitě něco z řady Softail. Heritage Classic má cestovní výbavu a bude se hodit proti R 18 Classic, proti základní R 18 First Edition moc ne. Softail Slim je možná až moc minimalistický. Fat Boy? Hm, ten by asi šel, ale co ty masivní gumy proti štíhlým a vysokým pneumatikám Bavoráku? A navíc žádný testovací nebyl. Takže jsme nakonec vzali Low Rider S, který má kola stejného průměru a na tom předním také dvojici kotoučů. A oba jsou ve standardu jednomístné. Ale ono je to vlastně docela jedno, protože nám šlo především o porovnání chování motorů a celkového charakteru strojů. Oba výrobci mají svou vlastní cestu, BMW se ani nesnažilo kopírovat H-D, jako to svého času dělaly japonští výrobci, a my jsme chtěli zjistit, jestli dokáže být stejně intenzivně charakterní jako americká ikona.

První dojem

Z každého stroje úplně jiný, ale to jsme samozřejmě čekali. Harley je drsný retro sportovec, Bavorák uhlazený elegán připomínající předválečné stroje. Na BMW budete za pohodáře se vztahem k sofistikovanosti, na Harleyi za desperáta. Když o tom tak přemýšlím, tak drsnější motorku než Low Ridera S snad teď Harley ani nedělá. Hrozně mi připomíná stroje z filmů 80. let.

Co se vzhledu týče, je Harley přímočařejší. Žádné kudrlinky, všechno je takové “kovářské”. A černé. Jedinou lesklou věcí jsou trubky přední vidlice, páčky a pár šroubů. No jak na Low Ridera tak koukám, je toho víc, ale fakt drobnosti. Působí krátkým a vysokým dojmem, opticky ho totiž spousta prvků zvyšuje. Držák RZ je nad zadním světlem a nikoli pod ním, takže navíc pěkně vidíte zadní gumu, na nádrži je vysokánská konzole a především je to o tom vysokém předku - LED světle s kapotáží a poměrně vysokými a úzkými řídítky. Jak je jejich pozice extrémní, to ale máte poznat až za jízdy.

BMW proti tomu působí, jako by jej zvládlo obkročit i mimino a na jeho vrchní hranu že byste poskládali celou mateřskou školku. Prostě nizoučký a dlouhatánský. I tady je hlavní barva černá, ovšem chromem se nešetřilo. Na mě je ho tady možná až dost, když se lesknou i nádobky na řídítkách a blinkry, na druhou stranu to ještě prohlubuje dojem z kvality zpracování. Nepřehlédnutelné jsou “rybinové” výfuky, odkrytý kardan a samozřejmě ten obrovský motor, to je skutečně monstrum. Moc se mi nelíbí akorát jeho plnění, sací potrubí je v chromovaných krytech z plastu a vychází z černého deklu za motorem. To na takhle pěkně udělané motorce vypadá lacině.

Jak se na nich sedí

Hodně sledovaná oblast, protože na BMW si z logiky věci nikdy nebudete moci natáhnout nohy (pokud si na válce nenamontujete nějaké doplňkové stupačky), což je u cruiserů pro spoustu lidí nepřekousnutelné. Ergonomie je tedy naprosto odlišná a poměrně specifická. Což je ale u BMW možná také “součástí hry”, že víte, že sedíte na něčem jiném. Nízká plochá a především širokánská řídítka jsou jednoznačně super, ta jsem do rukou bral velice rád. Jsou příjemně natažená dozadu, takže sedíte vzpřímeně, ruce máte dole, vůbec se vám nechce spěchat. Sedátko je na pohled takové minimalistické a mé kostnaté pozadí tento optický dojem jenom potvrzovalo. Ne, pro komfortní svezení na stovky kilometrů bude potřeba provětrat konfigurátor.

A co ta pozice nohou? Inu, musíte si zvyknout. Já jsem automaticky cpal nohy ještě víc dopředu, a to nejsem žádný habán, ale prostě jsem stupačky (tedy v tomto případě plošiny) hledal u cruiseru podvědomě jinde. Přestože jsem samozřejmě věděl, co je dole za motor a jaké jsou jeho prostorové limity. Je cítit, jak jsou válce vyosené, pořád jsem jedné holeni cítil sací potrubí, a co mě znervózňovalo nejvíce, že jsem si chodidla nemohl dát souměrně. Když jsem levou nohu napasoval na plošinu mezi oba konce kolébkové řadičky, pravou nohou ve stejné pozici už jsem šlapal na brzdu, a když jsem nohy posunul dozadu, zase jsem stál nalevo na zadním ramenu řadicí páky. Řešením bylo vytrčit chodidla do stran a jet “na lachtana”. Já bych své R 18 asi bral s normálními stupačkami a obyčejnou řadicí pákou a věřím, že by to bylo v klidu. U plošin to jinak než s kolébkou nepůjde, tam nemáte jak dostat špičku pod přední páčku - zvednout nejde, protože nad ní je válec.

 

Ale ona i ergonomie Harleye má svá úskalí. Spodní polovina těla si tu lebedí, protože sedlo je bohatě polstrované a o parník komfortnější než na BMW a nohy mám přesně tam, kde je čekám. Low Rider používá tzv. Mid Controls, tedy stupačky zhruba v úrovni klikovky, nejsou čoprácky předkopnuté (Forward Controls) a k tomuto modelu to skvěle pasuje.

Ovšem ta řídítka! Když kolem motorky chodíte, žádnou zradu nečekáte. Navíc jsem na předchozím Low Rideru S, ještě když patřil mezi Dyny, jezdil a vůbec jsem si nevybavoval, že by tam byl nějaký zásek. Ovšem znejistěl jsem, když jsem se poprvé posadil do sedla, a jakmile jsem dal ruce na rukojeti, vypadly mi oči z důlků - co tohle je?! Ani ape-hangers na Street Bobu snad nebyla tak vysoko. Normálně jsem měl ruce skoro rovnoběžně se zemí. Mně tahle jízdní pozice zpravidla nevadí, ke zmíněnému Street Bobu chovám láskyplné pocity, ale u Low Rideru jsou ta řídítka velice úzká a plochá a na mém stroji by nebyly ani minutu. Bolavá ramena a prakticky nemožnost vydržet pár desítek kilometrů s batohem na zádech je jedno negativum a tím druhým je ovladatelnost. O co lépe by se Harley vodil s nižšími a především širšími řídítky. A začíná to už při zvedání ze stojánku, kdy Low Rider působí těžším dojmem než BMW, ačkoli je ve skutečnosti o 40 kilo lehčí.

Přístrojovky a výbava

Oba motocykly vypadají hodně stroze, ale i tak jsou vybavené slušně. Bezklíčková zapalování, ovládání displejů ze řídítek, pochopitelně ABS (u BMW náklonové), LED svícení, samočinné vypínání blinkrů. Harley toho o moc víc nenabídne a velký rozdíl je v palubních přístrojích. Low Rider má totiž na konzoli hned dvojici ručičkových budíků, parádní klasiku, kde nahoře je tachometr s decentním LCD displejem a dole otáčkoměr. Ten je ale tak blízko vašemu břichu, že s uzavřenou helmou musíte výrazně sklonit hlavu, abyste na něj viděli. Ani tachometr nemáte úplně v zorném poli. Mnohem logičtější by mi přišlo, kdyby se oba budíky nacházely před řídítky za kapotou, aspoň byste nemuseli celou dobu v sedle zírat na ten černý plast.

Jediný budík BMW je malé umělecké dílo, vypadá fakt krásně a je přesně tam, kde jej chcete mít. Na maličký displej se vměstná leccos, kromě ukazatele zařazeného kvaltu (H-D jej má také) třeba informace o zvoleném motorovém režimu (Rain, Roll a Rock). Bávo se může pochlubit také kontrolou trakce nebo příplatkovou zpátečkou! A potěší i nastavitelné páčky nebo hydraulické ovládání spojky. Když už jsme na řídítkách, musíme ale kousnout i do kyselejšího jablka, a tím jsou plastové domečky ovladačů jak z GS. Ty se sem opravdu nehodí. Co potěší u obou strojů, že veškerá elektrika je vedená vnitřkem řídítek.

Gentlemen, start your engines!

Akce zažehnutí směsi ve válcích je u obou motocyklů výrazná, ale pokaždé jiným způsobem, lišícím se o 90 stupňů. Když totiž nahodíte Haryka, čeká vás celkem výrazné zatřesení celou motorkou, ale je to prd proti tomu, jak se ohlásí Bavorák. U Haryka jsou hlavně ty startovací pohyby ve vertikálním směru, zatímco u BMW je to fakt pořádný kopanec do strany. Dnešní boxery už tohle nedělají, ale tenhle vám dává vzpomenout na časy minulé. Vážně to chce být připraven, protože věřím, že by vám byl Bavorák schopen vyskočit z ruky. Stejně tak když si na místě vrknete plynem. Protože ony ty mega písty prostě mají nějakou setrvačnost. A ten pěkný boxerový zvuk!

Jakmile se rozjedete, nestačíte se divit. Vážně dokáže být osmnáctistovka v boxeru takhle kultivovaná a jemná? Řazení je téměř nepostřehnutelné (občas vážně nevíte, jestli tam ta jednička už zapadla), spojka lehká a chování motoru vybraně aristokratické. Jen si tak ševelí, tedy když jedete na čtvrt plynu. Vibrace žádné, jen takové ty boxerové. Docvakáte na šestku, jen si tak brouzdáte osmdesátikilometrovou rychlostí krajinou a nic vás neruší. Tedy do okamžiku, než se před vámi objeví ještě pomalejší senior ve svém Renaultu Thalia, takže dáte blinkr, přidáte plyn a - co to sakra bylo? No, to bylo těch 150 newtonmetrů, co OHV boxer produkuje mezi 2000-4000 otáček. Já jsem vás záměrně trochu ukolébal, on ten motor R 18 dokáže být velice jemný, ale zejména na nejostřejší režim Rock pořád víte, že když ho pobídnete, vystřelí dopředu jako raketa. Nebo jako stíhačka, protože jak svou stavbou, tak zvukem mi Big Boxer lehce evokuje letecké agregáty. Reakce na plyn je jemná, ale zátah okamžitý a hutný, doprovázený pěkným soundem. Od osmnáctistovky téhle konfigurace byste čekali, že to bude strašné kopyto, ale nemůžete být dál od pravdy. Ten pocit sofistikovanosti, který u BMW očekáváte, zde nechybí.

Harley nabízí úplně jiné emoce. Agregát Milwaukee-Eight je sice ze všech vzduchem chlazených dvouválců H-D ten nejkultivovanější (menší 107 možná o chlup více než větší 114, kterou disponuje i Low Rider S), ale proti BMW to je prostě jak ruch v kovárně. Což neberte jako pomluvu, ale popsání charakteru, protože ne každému se ta jemnost BMW bude zamlouvat. U H-D zkrátka v každém okamžiku víte, že to pod vámi žije. Rána po zařazení jedničky, nutnost mačkat pořádně spojku při každé změně kvaltu, při pomalém brouzdání s otáčkoměrem někde na půldruhé tisícovce citelnější, ale rozhodně ne nepříjemné vibrace... Prostě živočišný projev, který zákazníci H-D tak milují. Ale přitom to je od jezdce hodně odfiltrované, vy nejste zmítáni tvrdými vibracemi a škubáním, naopak je Harley vlastně jemný směrem k posádce.

Na papíře jsou hodnoty obou motorů hodně podobné až skoro stejné, akorát BMW je lehce podčtvercové a Haryk naopak, a i jízdní výkony Low Rideru jsou velice blízké těm na R 18, jen prostě s jinými emocemi. Ty motory jedou velice podobně, a když se budete hodně soustředit, možná zjistíte, že Harley dokáže o něco lépe zatáhnout od úplného sklepa a naopak nahoře zvadne citelněji než BMW. Ale jsou to vážně drobné nuance a daleko víc vnímáte zcela odlišný charakter.

Zatáčení, brzdění, drncání

Pokud potřebujete koně na dálniční jízdu, tak vězte, že tam mají oba stroje síly dost, akorát že na Harleyi bude jízda mnohem příjemnější, a to kvůli té proklínané jízdní pozici s rukama nahoře. Protože ona je nahoře i kapotáž a fakt tady není problém dlouhodobě držet rychlost hodně nad legální limit a jste úplně v pohodě. To Bávo rozhodně hltač dálničních kilometrů není, tady cokoli nad stovku už je boj s větrem, však tu také nad strojem trčíte jak maják v bouři. Takže na nejbližším sjezdu pryč z highwaye/Autobahnu a hurá na okresky.

Rozměry kol jsou sice hodně podobné, ale ne úplně stejné a hlavně se diametrálně liší rozvor, Bávo je fakt dlouhá lokomotiva. Přitom ale do zákrut ho vůbec nepřemlouváte, tam se sklápí samo. Je to zásluhou toho nizoučkého těžiště boxeru a také poměrně natvrdo nastaveného odpružení. R 18 opravdu není strojem, na němž byste chtěli vymetat rozbité třetitřídky. Na silnicích s dobrým povrchem je to ale velká paráda a nepochopíte, jak lehoučce se takovýhle dluhý autobus vodí. A taky jak pěkně brzdí!

To Harley je z jiného těsta. Komfort sezení i jízdy je mnohem větší, klidně na něm dokážete fungovat i na rozbitějších cestách. Brzdění mu sice nejde tak intenzivně jako Bávu, nicméně na svou kategorii a ta kila je to pořád dost schopná soustava. Nejzásadnější rozdíl je ovšem v ovladatelnosti v zákrutách. Vysoká řídítka, vyšší těžiště, samé železo a do toho s vámi Low Rider ještě občas méně, občas více smlouvá, jestli se teda zatáčet bude nebo nebude. Nakonec ho vždycky přesvědčíte, ale ta jízda je prostě taková intenzivnější. Možná že při sólo testu bych si toho ani moc nevšímal, ale při porovnání se snadno zatáčejícím BMW to je hodně citelné.

Který charakter?

Co naše porovnání ukázalo? Že BMW R 18 opravdu není pokusem zaútočit na Harley-Davidson jeho vlastními zbraněmi. Němci chytře (a logicky) vsadili na vlastnosti, které jejich značku definují, a kdyby to neznělo blbě, tak snad řeknu, že R 18 je takové GS v cruiserovém podání. Osmnáctka má skvělé zpracování, vypadá parádně, na její motor se vydržíte dívat ze všech stran. Lehce se vodí a výborně brzdí, ale milovníci komfortu se budou muset trochu porozhlédnout v konfigurátoru po doplňcích. Typ emocí dává ale úplně jiný než Harley, jenž je opravdu takový zemitý a většině lidí stačí jediné svezení, aby pochopili, proč je kolem těchto strojů takový kult. Ony jsou prostě jiné a velice intenzivní. A pro Low Rider S to platí obzvláště. To není motorka na pohodové brblání, která by se jezdci přizpůsobila. O to sladší je potom pocit z jejího zkrocení.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Filip Tichý (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 195 cm
Jan Altner - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Honza Fuka - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. BMW R 18
   Hlasováno: 75x
   
2. Harley-Davidson Low Rider S
   Hlasováno: 77x
   

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE